ČINY POSLA BOŽÍHO صلى الله عليه و سلم Z HLEDISKA ŠARÍ'ATSKÉ METODIKY

Učenci islámsko-právní metodologie (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh) rozpracovali tematiku jednotlivých Prorokových صلى الله عليه و سلم činů právě z perspektivy povinnosti následování Proroka صلى الله عليه و سلم, neboť my uctíváme Alláha právě následováním Božího Posla صلى الله عليه و سلم jako vzoru v našem konání. Následovat ho znamená být jeho následovníkem, kráčet v jeho šlépějích, souhlasit s ním a neprotivit se mu.

 
Abú l-Husejn al-Basrí praví:
„Brát si za vzor Posla Božího صلى الله عليه و سلم je možno jak konáním určitého činu, tak i zdržením se nějakého jiného činu. Brát si ho za vzor znamená jednak přesně tak, jak jednal on právě proto, že on takto jednal. Brát si ho za vzor v zanechání něčeho znamená zanechání určité věci přesně tak, jak jí zanechal on a právě proto, že jí on zanechal. Stanovili jsme podmínku, že podoba činu musí být v souhlasu, protože pokud by se Prorok صلى الله عليه و سلم dejme tomu postil a my bychom se modlili, potom bychom ho nenásledovali. Způsob provedení konkrétního činu zahrnuje jak cíle tak i úmysly. Každý čin, o kterém víme, že jej činil s úmyslem, bereme v potaz. Sem spadá úmysl vykonat povinné i dobrovolné akty uctívání. Což nevidíš, že kdyby se on například postil povinný půst, ale my bychom zamýšleli pouze dobrovolný, nenásledovali bychom jeho příkladu? Podobně kdyby se on postil půst dobrovolný, ale my jej chápali jako povinnost.
Ustavili jsme tedy podmínku konat nějaký čin právě proto, že jej vykonával i on. Řekli jsme, že brát si jej za vzor znamená také nekonat určité činy právě proto, že je nekonal. Například pokud se nemodlíval v okamžiku východu slunce, pak i my jsme toho zanechali a to právě proto, že to on nekonal. A právě až v tomto okamžiku jsme si jej tímto vzali za vzor .
Následování Proroka صلى الله عليه و سلم může spočívat jak v řeči, tak i v činu, nebo v zanechání konkrétních činů. Následování slov Proroka صلى الله عليه و سلم je cestou k získání kýženého v podobě povinnosti, pochvaly, nebo zákazu. Následování v činu je učinění něčeho právě proto, že to učinil on, stejným způsobem a ve stejné podobě. Následování v činu znamená brát si jej za vzor a následování jeho slov znamená konání tak, jak požadují jeho slova v pohledu toho, co označil za povolené, zakázané, dobrovolné nebo zavrženíhodné.
Souhlasit s ním znamená být spoluúčasten na tom, o co se on zasazoval a souhlasit s tím, čímž se dle šarí'y myslí důsledné následování osoby Proroka صلى الله عليه و سلم.
Naopak protivit se Prorokovi صلى الله عليه و سلم se může odehrát opět na úrovni slova, činu, nebo zanechání činu. Na úrovni slov člověk odporuje Prorokovi صلى الله عليه و سلم tím, že nečiní to, co implikují jeho slovní příkazy a zákazy. Na úrovni činu tím, že odstupuje od konání toho, co on konal, pakliže jde o povinnost. Pokud o povinnost nejde, nelze říci, že ten, kdo čin nevykoná, se dopouští náboženského přestupku. V zanechání činu dochází k protivení se Prorokovi صلى الله عليه و سلم v momentu, kdy je vykonán skutek uctívání, který Posel Boží صلى الله عليه و سلم nekonal, kvůli jeho nepodloženosti.
Dále je nutno objasnit, nakolik je čas a prostor pro následování Proroka صلى الله عليه و سلم určující. Al-'Ámidí říká: „Pokud by nějaký jeho čin byl omezen dobou a místem, pak ho nelze zahrnout pod pojem následování a braní si za vzor, bez ohledu na to, zda jej Prorok صلى الله عليه و سلم učinil opakovaně nebo nikoli, kromě pokud existuje důkaz, že šlo o specifický čin uctívání, jako je např. zvláštní způsob vykonávání rituálů hadždže, jako stání na 'Arefátu, nebo jednotlivé modlitby v jejich časech, či povinný půst v ramadánu.1
 
Důležitost tohoto momentu podtrhuje fakt, že sepětí určitého činu se specifikací doby a místa má vliv na určení správnosti činu oproti jeho chybnému vykonávání. Tedy u stejného činu může doba a místo jeho vykonávání rozhodnout, zda jde o sunnu nebo inovaci. Víme-li, že Zákonodárce určil zvláštní čas či místo pro vykonání nějakého činu, přičemž my si přejeme tento čin uctívání vykonat v tuto dobu a na tomto místě, pak následujeme. Pokud ovšem budeme totéž chtít učinit v jinou dobu a na jiném místě, nebo svážeme s konkrétní dobou a konkrétním místem čin, jehož vykonání Zákonodárce takto nevymezil, dopouštíme se inovace.
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vysvětlil:
„(...) neboť následovat Proroka صلى الله عليه و سلم znamená konat tak, jak konal on a způsobem, jakým to on činil. Pokud něco vykonal jako uctívání, pak i nám je předepsáno konat totéž jako uctívání. Pokud měl v úmyslu určit pro toto uctívání specifický čas a místo, i my je pro ně určíme. Takto měl v úmyslu obcházet Ka'bu, dotknout se Černého kamene, modlit se za Mekámu Ibráhím, nebo pokud se snažil modlit se za sloupem v Medínské mešitě, nebo měl zvláštní úmysl při výstupu na Saffá a Merwa, kde vzpomínal a prosil Alláha. Totéž se vztahuje na 'Arefát, Muzdelifu apod.
To, co učinil bez zvláštního úmyslu, jako že si odsedl na nějaké místo a tam se pomodlil jen proto, že se tam zdržel, nikoli proto, že chtěl dané místo poctít zvláštní modlitbou nebo pobytem na něm, nemožno takto uctít, protožepokud bychom tak učinili a věnovali danému místu zvláštní čin uctívání, nebyli bychom Prorokovými صلى الله عليه و سلم následovníky. Dopustili bychom se inovací, které Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه zakázal, na základě sahíh podání od Šu'by ibn Sulejmána at-Tejmího, který uvádí od al-Ma'rúra ibn Suwejda: „Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه byl na cestě, pomodlil se modlitbu fadžr a poté přišel na jedno místo, kde k němu začali chodit lidé a říkali: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم se zde modlil.“ Omar ale odvětil: „Lidé Knihy dospěli ke skáze právě proto, že následovali stopy svých proroků a zbudovali na nich kostely a synagogy. Kdo se potřebuje modlit, ať se pomodlí a kdo nikoli, ten ať pokračuje v cestě!“2
 
Protože Prorok صلى الله عليه و سلم zjevně neměl v úmyslu modlit se na daném místě specifickou modlitbu, ale modlil se tu prostě proto, že jej právě tam zastihl čas modlitby, viděl Omar v činu těchto lidí nebezpečí vykonání nějakého činu, jehož úmysl nesouhlasí a proto nemůže jít o následování. Ustavit na takovém místě modlitbu naopak znamenalo dopustit se stejného druhu pochybení a inovace, jakého se dopouštěli lidé Knihy a kvůli kterým zbloudili. Bylo zakázáno je následovat a kdo by tedy toto učinil, sice by formálně následoval Proroka صلى الله عليه و سلم, ale vnitřními záměry, což jsou činy srdce, by se připodobnil k nim a odchýlil od Proroka. Toto je základ. Následovat Sunnu v úmyslu a záměru je ještě omnoho důležitější, než dbát na přesně stejnou vnějškovou formu nějakého činu.3
 
Totéž platí v případě činů, které Prorok صلى الله عليه و سلم označil nejen jako povinné, ale i jako chvályhodné. Následováním uctíváme, berouce si za příklad Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho činy, je proto logické, že různé jeho činy jsou na různých stupních, nejsou všechny stejné, některé jsou povolené, některé dobrovolné a jiné jsou povinné.
 
Činy Božího Posla صلى الله عليه و سلم jsou rozmanité, v jeho konání spadá i to, co bylo v té době zvykem, stejně jako to, co Prorok صلى الله عليه و سلم zamýšlel nějak uzákonit. O tom dopodrobna hovoří knihy islámsko-právní metodologie.
 
Učenci tohoto oboru rozlišují činy Božího Proroka صلى الله عليه و سلم do tří hlavních skupin:
 
A.
 
Běžné lidské aktivity, jako pohyby, stoj, sed, jedení, pití apod. Tato s sebou nenesou žádný předpis ani pro Proroka صلى الله عليه و سلم ani pro ummu, není je nutno následovat. Toto je názor většiny islámských učenců.4 Pokud je v souvislosti s nimi v Sunně uvedeno něco specifikujícího způsob jejich provedení, pak tato libovolnost přechází na povinnost, nebo chvályhodnost provést tyto běžné úkony specifikovaným způsobem, jak potvrzují fakíhové. Jako příklad můžeme uvést jedení pravou rukou, spát na pravém boku apod. 'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه následoval Proroka صلى الله عليه و سلم velmi důsledně i ve způsobu, jakým vykonával běžné každodenní aktivity, i když tak Prorokصلى الله عليه و سلم konal čistě ze zvyku bez zvláštního úmyslu. Většina sahábů tuto důslednost za nutnou nepovažovala. Slovy Ibn Tejmíjji podstatou následování je totiž konat přesně tak, jak konal Prorok صلى الله عليه و سلم, v činech povinných, dobrovolných i povolených, kromě těch, které jsou pro Proroka صلى الله عليه و سلم osobně specifické.5
 
 
B.
 
Činy, o kterých se ví, že jsou specifické jen pro Proroka صلى الله عليه و سلم. Učenci usúlu l-fikhu uvádějí jako Prorokova صلى الله عليه و سلم specifika různé povolené, povinné i zakázané věci. Ohledně některých panuje shoda, ohledně jiných nikoli. Prorokovi صلى الله عليه و سلم bylo například dovoleno oženit se s více než čtyřmi ženami, oženit se i bez mehru, např. v případě ženy, která se mu sama nabídla. Povinností specifickou pro Proroka صلى الله عليه و سلم byla noční modlitba تهجد tehedždžud. Zakázáno mu bylo brát si z milodarů nebo jíst zapáchající potraviny jako česnek nebo cibuli. Vše toto jsou specifika Božího Posla صلى الله عليه و سلم a nemožno ho v tomto brát za vzor, toto jsou jeho osobitosti, které s ním nikdo jiný nemůže sdílet.
 
Imám aš-Šewkání říká:
„Pravda je taková, že se Boží Posel صلى الله عليه و سلم nenásleduje v tom, co nám objasnil jako svou specifičnost, ať už se jedná o cokoli, kromě pokud existuje předpis, který nás tím chválí, jako kdyby řekl: „toto je pro mne povinností a pro vás chvályhodným činem,“ apod. Potom vykonáváme daný čin kvůli tomu, že nám Prorok صلى الله عليه و سلم ukázal na jeho chvályhodnost a nikoli proto, že byl Prorokovou صلى الله عليه و سلم povinností. Pokud řekne, že je mu něco dovoleno a nic víc nedodá, pak nemáme žádné právo říci, že je nám to dovoleno také. Pokud řekne, že něco je zakázáno jen jemu jedinému, aniž řekne, že je nám to dovoleno, lze vyrozumět, že nevadí, pokud se tomu i my vyhneme. Pokud řekne, že něco mu je zakázáno, ale nám dovoleno, nemáme proč se něčemu takovému vyhýbat.“6
 
 
C.
 
Činy které s předcházejícími nesouvisí a jejich záměrem je ustavit nějakou praxi. V takovém případě se od nás žádá následovat je, ale jejich šarí'atský předpis se liší podle míry jejich uzákonění, zda jsou povinností, dobrovolnými činy, nebo jsou jen dovoleny. Jejich předpis se také liší v různých kontextech.
 
  • Mohou být objasněním obecného předpisu v Koránu, omezením jeho absolutní platnosti, určením všeobecně stanoveného předpisu nebo příkazu. Mohou být povinné, chvályhodné nebo dovolené.
Vidno to je na základě jasných slov, např. když Prorok صلى الله عليه و سلم v souvislosti s modlitbou řekne: „Modlete se tak, jako jste viděli mne se modlit7 nebo o hadždži: „Převezměte ode mne vaše poutní obřady.8
Objasnění někdy přichází v kontextu, tehdy, když je potřeba daný předpis poznat, jako např. když je v případě verše:
وَالسَّارِقُ وَالسَّارِقَةُ فَاقْطَعُوا أَيْدِيَهُمَا
Zloději a zlodějce utněte ruce jejich ... (Máida:38) je specifikováno, že se jedná o ruce od zápěstního kloubu dolů.
 
  • Může se uvádět přímo od Proroka صلى الله عليه و سلم bez nějaké užší návaznosti na jiný příkaz. V takovém případě může anebo nemusí být jeho status z hlediska šarí'y (povolené, zakázané, chvályhodné, povinné) znám. Pokud znám je, pak se jím umma musí řídit a to je jediný správný názor, jak uvádí aš-Šewkání.9
 

Důkazem jsou Korán a činy sahábů.

V Koránu stojí:
مَا آتَاكُمُ الرَّسُولُ فَخُذُوهُ وَمَا نَهَاكُمْ عَنْهُ فَانتَهُوا ۚ
To, co vám dává posel, to si vezměte! Ale toho, co vám odepřel, toho se zdržujte! (Hašr:7)
 
قُلْ إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ 
Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat (Áli 'Imrán: 31)
 
لَّا تَجْعَلُوا دُعَاءَ الرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَاءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ اللَّهُ الَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63)
 
لَّقَدْ كَانَ لَكُمْ فِي رَسُولِ اللَّهِ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ لِّمَن كَانَ يَرْجُو اللَّهَ وَالْيَوْمَ الْآخِرَ وَذَكَرَ اللَّهَ كَثِيرًا
A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21)
 
Sahábové رضي الله عنهم أجمعين své činy poměřovali činy Proroka صلى الله عليه و سلم a odkazovali se na ně. Tak Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه políbil Černý kámen a pravil: „Vím, že jsi jen kámen. Ale věru kdybych neviděl Božího Posla صلى الله عليه و سلم jak tě líbá, nepolíbil bych tě.10
Pokud neznáme předpis daného činu, pak ji lze vydedukovat z kontextu. Např. dvě rek'á nějaké modlitby bez vytrvalosti v ní jsou signálem chvályhodnosti, resp. dobrovolnosti, dokud se neobjeví důkaz, že jde o povinnost.11
 
 
 
1Viz al-Ahkám, 1/172.
2Viz Iktidáu s-siráti l-mustekím, 2/744.
3Viz Ibn Tejmíjja v Káidetun dželíletun fi t-tewessuli we l-wesíla, str. 105-106.
4Viz Iršádu l-fudúl, str. 35.
5Viz Káidetun dželíletun fi t-tewessuli we l-wesíla, str. 105-106.
6Viz Iršádu l-fudúl, str. 35-36.
7Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 1/162.
8Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 2/493; an-Nesáí v Sunenu, 5/269.
9Viz Iršádu l-fudúl, str. 36.
10Muttefekun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 2/183; Muslim v Sahíhu, 2/925.
11Viz Iršádu l-fudúl, str. 38.