ŠÍŘENÍ FOTOGRAFIÍ A VIDEÍ ZACHYCUJÍCÍCH SMRT A UTRPENÍ MUSLIMŮ

OTÁZKA: Mezi muslimy v dnešní době kolují obrázky, videa a prezentace zachycující utrpení muslimů v Sýrii, Palestině, Barmě, Indiiči na jiných místech. Tyto pravidelně obsahují i snímky ukazující zraněné a zabité, zmrzačené a zmasakrované lidi, do detailů včetně jejich ran apod. Účelem těchto prezentací je povzbudit muslimy, aby soucítili s obětmi, pomáhali jim či je podporovali morálně, finančně, logisticky či případně i vojensky. Je toto počínání podle islámu správné a dovolené?

ODPOVĚĎ:

Jedná se o soudobý problém, který dříve neexistoval a reagovali na něho proto až učenci v dnešní době, kteří tuto praktiku považují za přehánění a proto ji odmítají.

Tito islámští učenci, když odpovídají na výzvy současného světa, postupují metodicky tak, že hledají v klasické islámsko-právní nauce podobnou otázku a její předpis pak přenášejí na tuto novou situaci a tím ji pomohou vyřešit. Jejich odpověď na tuto otázku se opírá o následující klasické islámsko-právní principy:

1. Princip zachování piety a nedotknutelnosti zesnulého

Pro ty, kteří zesnulého umývají, balí do pohřebního roucha a vypravují na poslední cestu, je povinností být bohabojnými, spolehlivými, zachovávat patřičnou pietu a mít vlastnost nevyzradit nepříjemné skutečnosti, např. skrýt tělesné vady či krutost ran patrných na těle nebožtíka. [1]

Každý člověk má svou osobní integritu coby lidská bytost a tato nepřestává ani jeho smrtí, neboť Vznešený pravil:

وَلَقَدْ كَرَّمْنَا بَنِىٓ ءَادَمَ وَحَمَلْنَـٰهُمْ فِى ٱلْبَرِّ وَٱلْبَحْرِ وَرَزَقْنَـٰهُم مِّنَ ٱلطَّيِّبَـٰتِ وَفَضَّلْنَـٰهُمْ عَلَىٰ كَثِيرٍ مِّمَّنْ خَلَقْنَا تَفْضِيلًا

Věru jsme důstojností syny Adamovy poctili a na pevnině i na moři jsme je nosili a obživu jsme jim uštědřili výtečnou a před mnohými z těch, jež jsme stvořili, přednost jsme jim dali významnou. (Isrá´: 70)

Součástí této pocty je i pieta vůči mrtvým a právo být pohřben. 'Abdurrahmán ibn Násir as-Se'dí pravil:

K Božím poctám vůči Jeho služebníku patří i pohřbívání, neboť kdyby zůstalo jeho tělo na zemském povrchu, roztrhala by ho a sežrala divá zvěř  a jeho zápach by se pro ostatní lidi stal nesnesitelným. A i samotnému člověku není příjemné pomyšlení, že by po jeho smrti jeho tělo odhodili na smetí jako mršinu zvířete. Nicméně Vznešený Alláh ho poctil pohřbem, který jeho tělo ukryje pod zem. 

Proto 'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vysvětluje Božích slova:

ثُمَّ أَمَاتَهُۥ فَأَقْبَرَهُۥ

potom zemřít jej nechá a do hrobu ho vložit dá ('Abese: 21)

Tj. „Usmrtí ho a uloží do jeho hrobu.“

Toto je také poctou vůči Jeho služebníkům a proto Vznešený praví:

أَلَمْ نَجْعَلِ ٱلْأَرْضَ كِفَاتًا  أَحْيَآءً وَأَمْوَٰتًا

Což jsme neučinili zem shromaždištěm živých i mrtvých? (Murselát: 25-26)

Tj. živí obývají na zemi své domy a paláce, zatímco mrtví na téže zemi své hroby.[2]

Korán dále obsahuje zákaz špehování a vyzvídání:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱجْتَنِبُوا۟ كَثِيرًا مِّنَ ٱلظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ ٱلظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا۟ وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا

Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! (Hudžurát: 12)

Explicitním důkazem tohoto předpisu je hadís od Abú Ráfi'y رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

مَنْ غَسَّلَ مَيِّتاً فكتَم عليه غَفَر الله له أربعين مَرَّةً.

Kdo omývá nebožtíka a utají to, co viděl na jeho těle, tomu Alláh odpustí čtyřicetkrát.[3]

V jiné verzi stojí:

... غفر اللهُ له أربعين كبيرةً.

... Alláh mu odpustí čtyřicet velikých hříchů.[4]

Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

من غسَّل ميتًا فستره، ستره اللهُ من الذُّنوبِ ...

Kdo omyje nebožtíka a přikryje jeho nedostatky, toho hříchy Alláh ukryje ...[5]

V hadísu od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

...وَمَنْ سَتَرَ مُسْلِمًا سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ.

Kdo skryje vady muslima, toho vady skryje Alláh v Den Soudu.[6]

Aš-Šewkání k tomu dodává:

Hadís nás povzbuzuje na ukrývání chyb a nedostatků jiných muslimů, živých či mrtvých bez rozdílu. Proto není dovoleno tomu, kdo omývá nebožtíka, aby ty vady, které na něm spatří, oznámil všem okolo.[7]

Hovořit o ranách či čemkoli ohyzdném, co člověk spatří na těle nebožtíka, je také chápáno jako zlořečení mrtvým, které podle matky věřících 'Áiše رضي الله عنها Posel Boží صلى الله عليه و سلم přísně zapověděl. [8]

Praxí jeho společníků bylo také zesnulého něčím přikrýt a nevystavovat ho na odiv druhých. Podle 'Áiše tak po smrti učinili i se samotným Prorokem صلى الله عليه و سلم, jehož přikryli vyšívaným jemenským pláštěm, který za svého života nosil. [9]

Hanbelovský učenec al-Merdáwí uvádí, že podle jeho mezhebu kdokoli umývá mrtvého, toho povinností je skrýt cokoli nepěkné, co na jeho těle najde. [10] Totéž je dle an-Newewího povinností i podle šáfi'ovského mezhebu, dokonce i kdyby se jednalo o osobu hříšnou anebo o inovátora. [11] Není mi známo, že by kdokoli z učenců zbývajících dvou mezhebů, tedy hanefíjského a málikovského, v této otázce vyjádřil zásadně odlišné stanovisko.

Soudobý učenec Muhammed Sálih al-'Usejmín připomíná v této souvislosti další klasické stanovisko učenců, že byť i omývající spatří na těle nebožtíka jakékoli známky něčeho, o čem se v náboženství soudí, že se jedná o příznak špatného konce, jako zčernalá tvář, zasmušilý výraz apod., nemá o tom nikomu hovořit, aby nezpůsobil, že lidé začnou o zesnulém hovořit špatně a vzpomínat ho po zlém. [12] Jedinou výjimkou z tohoto pravidla by podle al-Merdáwího mohlo být, pokud se jedná o někoho nadmíru nechvalně proslulého, vyhlášeného svým zlem a cílem je zastrašit jiné a zabránit jim, aby ho následovali v jeho konání. [13] Taktéž smýšlí i al-'Usejmín v případě, že potřeba odstrašit ostatní od následování jeho cesty je silnější a větší, nežli právo na jeho pietu. [14]

Soudobý učenec 'Abdul'azíz ibn 'Abdilláh ibn Báz proto uvádí, že pokud by někdo hovořil o odpudivých věcech, které viděl na těle mrtvého, vzpomínal by tím mrtvého po něčem nepříjemném, čímž by se dopustil skutkové podstaty pomluvy. [15]

Stejný předpis jako mluvené či psané slovo má podle Ibn Báze i fotografie anebo videozáznam. Kvůli výše uvedeným hadísům není dovoleno mrtvé ani fotografovat, ani natáčet na video, tím spíše pokud je záměrem dané záběry dále šířit, bezplatně či s poplatkem. To by bylo znesvěcením mrtvých, degradací jejich lidskosti a porušením příkazu piety vůči nim. Jedinou výjimkou by byla situace, kdy je takový záznam potřeba pro výukové účely, např. aby se věřící naučili, jak správně nebožtíka omývat. [16]

2. Zákaz dále traumatizovat pozůstalé

Smrt někoho blízkého je bezesporu traumatizujícím zážitkem a pohromou pro každého, což je fakt uznávaný i Koránem:

...إِنْ أَنتُمْ ضَرَبْتُمْ فِى ٱلْأَرْضِ فَأَصَـٰبَتْكُم مُّصِيبَةُ ٱلْمَوْتِ...

… cestujete-li po zemi a postihne vás pohroma smrti … (Máida: 106)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakotvil princip:

تَرَى الْمُؤْمِنِينَ فِي تَرَاحُمِهِمْ وَتَوَادِّهِمْ وَتَعَاطُفِهِمْ كَمَثَلِ الْجَسَدِ إِذَا اشْتَكَى عُضْوًا تَدَاعَى لَهُ سَائِرُ جَسَدِهِ بِالسَّهَرِ وَالْحُمَّى.

Uvidíš, že skuteční věřící se k sobě ve svém vzájemném milosrdenství, náklonnosti a soucitnosti mají jako části jediného těla. Pokud zabolí kterákoli jeho část, celé tělo sdílí jeho nespavost i horečku.[17]

Na základě toho soudí Ibnu l-Kajjim, že „jen člověk zatrvrzelého, zmrtvělého srdce necítí žádnou lítost ani zármutek nad bolestí jiného, protože jen mrtvoly necítí bolest svých ran.[18]

Jak uvádí současný učenec ar-Ruhajlí od Ibn Tejmíji, islámskou praxí, na kterou ukazuje výše citovaný hadís, není šířit to, co člověka rmoutí, dál, ale naopak přímo na místě vyjádřit svou spoluúčast, soucit a zájem o někoho, koho zasáhla nějaká pohroma, nesnáz či nebezpečí, promluvit s ním a snažit se mu přinést štěstí, nikoli ještě dodatečně rozmnožovat jeho trápení.

Ibn Hadžer al-'Askalání k tomu dodal:

Uvidí-li člověk někoho ve stavu zármutku a zoufalství, je pro něj navýsost vhodné, aby s ním promluvil, snažil se mu poskytnout útěchu, konejšit ho a snažit se mu pomoci překonat svou hoři. Člověk se mu má snažit pomoci zahnat smutek a cítit se lépe.[19]

Soudobý učenec Muhammed Sálih al-'Usejmín dává toto praktické doporučení:

Vidíš-li některého ze svých bratří zoufalého či v těžkostech, oznam mu radostnou zvěst o blízké úlevě a ulehčení, které již brzy přijde.[20]

3. Nutnost šířit informace a příkaz zajímat se o problémy muslimů a být jim napomoci

Na druhou stranu tu existuje potřeba informovat o dění ve světě a upevňovat muslimské bratrství napříč zeměmi i kontinenty, stejně jako požadavek sdílení bolesti zasažených muslimů celou ummou.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّمَا ٱلْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ

Věřící jsou si přece jedině bratry ... (Hudžurát: 9)

Nu'mán ibn Bešír رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

الْمُسْلِمُونَ كَرَجُلٍ وَاحِدٍ إِنِ اشْتَكَى عَيْنُهُ اشْتَكَى كُلُّهُ وَإِنِ اشْتَكَى رَأْسُهُ اشْتَكَى كُلُّهُ.

Muslimové jsou jako jeden muž. Když zabolí oko, bolest vnímá celé tělo. Když zabolí hlava, bolest vnímá celé tělo.[21]

Nelze soucítit s druhým a cítit jeho bolest, pokud o ní nejsme dostatečně a přesvědčivě informováni. Dokonce i rané muslimské zdroje poskytují poměrně detailní záznamy bitev a výčty padlých jdoucích občas do značných detailů. [22] Tak známe např. jména všech sedmdesáti padlých modloslužebníků i všech čtrnácti mučedníků na straně muslimů v bitvě u Bedru. Podobné platí i pro bitvu na Uhudu. [23]

Nicméně sama potřeba zpravodajsky pokrýt násilí páchané na muslimech může být ukojena i jinak, než naturalistickým zobrazováním násilí, které se odehrálo a narušováním piety obětí či soukromí jejich pozůstalých.

Ibn Tejmíja v souvislosti s informováním obecně pravil:

Spravedlivý mezi lidmi je ten, kdo o nějaké záležitosti informuje tak, jak to je doopravdy, aniž by si ke skutečnosti cokoli přibarvoval, aby se  nestal lhářem a ani nic z toho, co se stalo, neskrývá, aby se nestal někým, kdo něco zatajuje.[24]

Platí tu obecně totéž, co i pro jakoukoli komunikaci, což stejný autor popisuje slovy:

Říkat to, co je dobré, je lepší, než nehovořit vůbec. A nehovořit vůbec je lepší, nežli říkat to, co je zlé.[25]

Konečný verdikt:

'Abud'azíz ibn 'Abdilláh ibn Báz na základě výše uvedeného dospívá k závěru, že i focení a sdílení obrázků muslimských obětí narušuje jejich pietu a je ze strany médií či jiných osob, které jsou za něco takového zodpovědné, hříchem a podobou nerespektu vůči osobní integritě mrtvých muslimů. Kdokoli chce informovat o zvěrstvech, která se dějí muslimům, má se vyvarovat konkrétních popisů a raději se spokojit pouze s obecnými konstatacemi typu „viděl jsem některá těla, která byla spálená“ apod. Zakázáno je zmiňovat se o mrtvém tak, aby bylo poznat o koho jde, např. „tehdy a tehdy jsem omýval toho a toho a viděl jsem na jeho těle to a to.“ Důvodem podle něj je, že „taková slova působí zármutek pozůstalým a jsou jednou z podob pomluvy zesnulého.[26]

Sálih al-Fewzán na totožný dotaz odpověděl takto:

Tento akt je přehnaný a nepřístojný. V islámu není dovoleno ani ukotveno, že se mají fotografovat či natáčet ranění či zabití. Muslimové mají být vyzýváni k tomu, aby pomáhali a vybírali pomoc na své bratry, mají být informováni o tom, že se jejich bratři nacházejí ve velmi obtížných podmínkách, že se jim dějí zlé věci ze strany jejich nepřátel, ale obrázkům mrtvých a zraněných je třeba se vyhýbat. To proto, že takové konání v sobě zahrnuje jednak výrobu zpodobnění a také na nás uvaluje břímě, které na nás Alláh neuvalil. Touto cestou jsou muslimové také oslabováni a nikoli posilňováni, neboť pokud někomu ukážete velká množství fotografií se zmrzačenými těly muslimů či s chybějícími částmi těl, spíše ho tím vyděsíte natolik, že se zločinů nepřátel začne bát. Povinností muslimů je naopak neochabovat, neprojevovat slabost a nešířit naturalistická zpodobnění neštěstí, protože to je ve skutečnosti oslabuje.[27]

Podobně tomu Jordánská komise pro fetwy zakázala focení a natáčení obětí automobilových a jiných dopravních nehod, stejně jako sdílení takových záběrů přes internet a sociální sítě:

Takové jednání je zakázané, protože narušuje svátost osobní důstojnosti jiných, kterou islám chrání. (…) A nejen to. Islám zakazuje pořizovat fotografie či natáčet na video jiné bez jejich souhlasu i v běžném životě.[28]

Odpovídal:  Alí Větrovec

__________________________________________________________________________________

[1] Viz al-Ibdáu fí medárri l-ibtidá, str. 218.

[2] Viz Medžmú'atu l-muallefát, 4/168.

[3] Zaznamenali al-Hákim v Mustedreku, hadísy č. 1307 a 1340; a al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, hadís č. 9265. Al-Albání tento hadís doložil jako sahíh, viz Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 3492.

[4] Zaznamenal at-Taberání v Mu'džemu l-awsat, hadís č. 929. Ibn Hadžer ho ocenil jako hasan v ad-Dirája, 1/230. Al-Hajsemí uvádí všechny vypravěče tohoto hadísu jako spolehlivé v Medžme'u z-zewáid, 3/21.

[5] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadísy č. 8077 a 8078. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2353. Viz též Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6403.

[6] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2442; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2580.

[7] Viz Nejlu l-awtár, 4/26.

[8] Hadísy o tom uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1393; Ahmed v Musnedu, 4/252; ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 2511; at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, 1013; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3021.

[9] Muttefekun 'alejhi, zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5814; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 942.

[10] Viz al-Insáf, 2/506.

[11] Viz Šerhu l-muhezzeb, 5/145.

[12] Viz Šerhu l-mumti', 5/143.

[13] Viz al-Insáf, 2/506.

[14] Viz Šerhu l-mumti', 5/143.

[15] Viz Medžmú'u l-fetáwá we l-makálát, 13/124.

[16] Viz Ibid., 8/425.

[17] Od Nu'mána ibn Bešír رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6011.

[18] Viz Taríku l-hidžretejn, 2/607-608.

[19] Viz Fethu l-Bárí, 9/292.

[20] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/116.

[21] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2586.

[22] Viz např. Ibn Ishák v as-Síretu n-nebewíja, 1/343 f. Srov. Wehba az-Zuhajlí v Mewsú'ati l-fikhi l-islámí we l-kadájá al-mu'ásira, 7/448.

[23] Viz Ibn Ishák v as-Síretu n-nebewíja, 2/354-356.

[24] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 20/84.

[25] Viz Ibid., 25/158.

[26] Viz Medžmú'atu l-fetáwá we l-makálát, 13/123.

[27] Viz přednáška at-Tewhídu miftáhu s-se'ádeti fi d-dunjá we l-áchira. K dispozici online: <http://midad.com/lesson/201362/%D8%A7%D9%84%D8%AA%D9%88%D8%AD%D9%8A%D8%AF-%D9%85%D9%81%D8%AA%D8%A7%D8%AD-%D8%A7%D9%84%D8%B3%D8%B9%D8%A7%D8%AF%D8%A9-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D8%AF%D9%86%D9%8A%D8%A7-%D9%88%D8%A7%D9%84%D8%A2%D8%AE%D8%B1%D8%A9> [cit. 3. I. 2020]. Odpověď z přednášky je přepsána i v knize al-Idžábetu l-muhimmetu fi l-mešákili l-mulimma, str. 275-276.

[28] Viz Fetáwá medžlisi l-iftá al-urduní, fetwa č. 2948: Lá jedžúzu ´ntiháku l-chusúsíjeti l-musábíne we kerámetihim asná hawádisi s-sijer. K dispozici online na <https://aliftaa.jo/Question.aspx?QuestionId=2948> [cit. 3. I. 2020].