ŠEJCH 'ABDUL'AZÍZ IBN BÁZ O NÁPRAVĚ SOUČASNÝCH SPOLEČNOSTÍ, DÍL I.

Společnosti – muslimské i nemuslimské – zoufale potřebují napravit. Nicméně, pozorováno z určité perspektivy, úžeji je to právě islámská společnost, která se ještě více potřebuje pevně držet přímé cesty, skrze jejíž následování bude napravena. Cesty, kterou následovala ta nejlepší osoba z řad muslimské ummy, Bohem vyvolený a k Němu přiblížený, nejspravedlivější ze služebníků Božích, náš vzor a vůdce, Muhammed صلى الله عليه و سلم.  

Není cesty jiné, než cesty Koránu a Sunny

Je velmi dobře známo, že cestou, která dokáže napravit a zreformovat společenské poměry muslimů i nemuslimů, je ta cesta, kterou načrtl Muhammed صلى الله عليه و سلم, imám všech Božích poslů a pečeť proroků. Tato cesta byla dále prošlapána jeho vznešenými společníky رضي الله عنهم أجمعين, mezi nimi zejména pravověrnými a správně vedenými chalífy Abú Bekrem as-Siddíkem, Omarem, Osmánem a 'Alím a potom všemi ostatními společníky Proroka صلى الله عليه و سلم. Nechť je s nimi Alláh spokojen a nechť i nás připojí mezi ty, kteří je následovali ve zbožnosti a spravedlivosti. A je velmi dobře známo, že tato cesta byla naším Prorokem Muhammedem صلى الله عليه و سلم načrtnuta nejprve v Mekce a posléze v Medíně.

Muslimové, kteří přišli později, nebudou napraveni ničím jiným, nežli tím, čím byli napraveni ti, kteří je v dávných dobách předešli, jak poznamenali mnozí učení věřící lidé. Tato slova patří jednomu z nejproslulejších učenců obdařených zdravým pochopením náboženství i osobní zbožností, imámu Málikovi ibn Anas. Nicméně mnozí další učenci opakovali tato jeho slova v jeho době i v době pozdější a všichni souhlasili s tím, že ani pozdější část ummy nemůže být napravena ničím jiným, nežli jen tím, čím byla napravena také ta první. To znamená, že následování cesty, kterou se ubíraly první generace – cesty Boží Knihy a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم – je právě tím, co dopomůže ke kýžené reformě i pozdějším generacím až do Soudného Dne.

Kdokoli si přeje napravit islámskou či jakoukoli jinou společnost na tomto světě skrze jakoukoli jinou cestu, nežli je tato a nežli jsou praktické kroky, které dopomohli k nápravě těch, kteří žili před námi, ten chybuje a nehovoří pravdu. Neexistuje žádná cesta k reformě jiná, nežli tato cesta. Jediná cesta nápravy a reformy je ta, kterou následoval náš Prorok صلى الله عليه و سلم a jeho ctihodní společníci, ti, kteří věrně následovali je a ti, kteří je věrně následovali až do Soudného Dne.

To znamená: 

(a) Věnovat velkou pozornost Koránu a autentické Sunně Posla Božího صلى الله عليه و سلم a snažit se obojí sdělovat lidem.

(b) Vybavit se správným pochopením Koránu a autentické Sunny a sdělovat toto pochopení ostatním shodně míře své znalosti a správného vhledu.

(c) Objasňovat pravidla dohledatelná v Koránu a Sunně, včetně – a to v prvé řadě – správné věrouky a názorům, které má islámská společnost zastávat. A současně musí být vyjasněny také zakázané podoby přesvědčení a názory, kterým je třeba se vyhnout.

(d) Objasňovat a vymezovat hranice povoleného a zakázaného uzákoněné Alláhem a Jeho Poslemصلى الله عليه و سلم , aby nebyly překračovány a narušovány. Vznešený Alláh hovoří:

تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلَا تَقْرَبُوهَا 

Toto jsou hranice Boží, nepřibližujte se k nim tedy! (Bekara: 187)

Tyto limity představují skutky zakázané Alláhem proto, že vedou k dalším hříchům. A tak jako Alláh zakázal lidem určité skutky a překračování hranic povoleného a zakázaného, předepsal jim i povinnosti uctívat Ho a dodržovat pravidla náboženství.

Výchozím bodem je svědectví víry

První podmínka je samotným základem ustaveným již Poslem Božím صلى الله عليه و سلم. Jedná se o výzvu k Boží Jedinosti (arab. التوحيد at-tewhíd), tedy povinnosti uctívat pouze a výlučně Alláha a nepřidružovat k Němu žádného společníka v uctívání. Toto je primární povinnost a základní článek víry, o kterém hovořil, který prosazoval a následoval. Vyzýval lidi k tomu, aby uctívali výhradně Alláha Jediného a vedl je k detailům pochopení tohoto principu. Výrokem, na kterém tento základ základů spočívá, jsou slova svědectví víry: Není božstva kromě Boha (arab. لا إله إلا الله lá iláhe ille lláh). Toto je pevný základní kámen, po němž přichází druhá polovina svědectví víry – Muhammed je Posel Boží (arab. محمدا رسول الله Muhammedun resúlu lláh). Oba tyto důležité fundamenty jsou základem islámu a výchozím bodem nápravy této ummy. Proto kdokoli se pevně drží těchto dvou základních principů a koná v souladu s nimi, vytrvale a shodně znalosti, vyzývá k nim a neochvějně na nich trvá, ten bude napraven a Alláh očistí ummu jeho prostřednictvím v míře takové, s jakou se on snaží, usiluje a s jakou je dovolenými způsoby prosazuje a následuje tuto cestu. A kdokoli oba tyto základní principy či některý z nich zanedbává, ten dosáhne zkázy a destrukce.

Když Alláh vyslal Svého Proroka صلى الله عليه و سلم a zjevil mu Korán, první súry, které mu zjevil, byly súry Ikra´ a al-Mudessir. [1] To ukazuje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم začal svou misi varováním lidí před přidružováním jiných božstev k Alláhu Jedinému (arab. الشرك aš-širk) a výzvou k tewhídu. Varoval je a vybízel, aby dosvědčili, že nic nemá právo být uctíváno, kromě Alláha Jediného a oni se tak stali úspěšnými. Nicméně modloslužebníci tuto Prorokovu صلى الله عليه و سلم výzvu a radu arogantně odmítli, neboť na její přijetí ještě nebyli připraveni. Bylo to něco, co od svých předků nikdy neslyšeli a proto se od toho odvrátili pryč. Vznešený Alláh nám v Koránu oznamuje, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم odpověděli:

أَجَعَلَ ٱلۡأَلِهَةَ إِلَـٰهً۬ا وَٲحِدًا‌ۖ إِنَّ هَـٰذَا لَشَىۡءٌ عُجَابٌ۬ 

Což neučinil z více božstev Boha jediného? To věru je věc podivná! (Sád: 5)

وَيَقُولُونَ أَٮِٕنَّا لَتَارِكُوٓاْ ءَالِهَتِنَا لِشَاعِرٍ۬ مَّجۡنُونِۭ

Alláh nám oznamuje: A řekli: „Kvůli básníku bláznivému bychom božstva svá opustit měli?“ (Sáffát: 36)

Takto odpověděli, neboť jim bylo přikázáno dosvědčit, že nic nemá právo být uctíváno, kromě Alláha, ve shodě se slovy Božími:

إِنَّہُمۡ كَانُوٓاْ إِذَا قِيلَ لَهُمۡ لَآ إِلَـٰهَ إِلَّا ٱللَّهُ يَسۡتَكۡبِرُونَ 

Věru oni, když řečeno jim bylo, že není božstva kromě Boha, zpyšněli (Sáffát: 35)

Tj. odmítli to dosvědčit kvůli své pýše a proto jim Alláh odpovídá

بَلۡ جَآءَ بِٱلۡحَقِّ وَصَدَّقَ ٱلۡمُرۡسَلِينَ

Naopak, on pravdu přinesl a potvrdil pravdivost poslů dřívějších. (Sáffát: 37)

Touto pravdou je poselství Jedinosti Boží a tato pravda potvrzuje to, co přinesli i všichni předcházející proroci Boží – Boží náboženství islámu a tewhídu.

První základ: Dosvědčit, že nic kromě Alláha Jediného nemá nárok na uctívání

Díky nedbalému přístupu k výzvě k Jedinosti Boží ze strany některých učenců, některých jejich žáků a některých jedinců mezi následovníky islámu, se v mnoha muslimských zemích rozšířil širk, do té míry, že se lidé začali modlit k hrobům a jejich obyvatelům.

Činy uctívání, které mají být vykonávány a směřovány výlučně k Alláhu, jsou namísto toho směřovány a věnovány hrobům a lidem v nich pohřbeným. Tak spatříte lidi prosit někoho pohřbeného v hrobě a jiné lidi okolo, snažící se vyprosit si, aby za ně orodoval, jiní přísahají na jeho jméno a další u něj hledají pomoc [2] zrovna tak, jako to činili kurejšovští pohané a další jim podobní v době džáhilíje, když vzývali al-'Uzzá, al-Lát, Menát a další modly, anebo jak činí jacíkoli jiní modloslužebníci v každé době, když vzývají své modly a svaté obrázky, které uctívají mimo Alláha. Velebí je, vzývají je, prosí o pomoc a žádají o požehnání. Tato praktika je šejtánovou lstí, neboť on si toužebně přeje vzdálit lidi od zdravé islámské věrouky a to jakýmikoli prostředky.

Proto je povinností hledačů náboženské nauky, aby lidi vyzývali k čistému a správnému pochopení islámské věrouky moudrým, upřímným a pravdymilovným způsobem. Musí věnovat pozornost tomuto základu a být si plně vědomi, že tou jedinou věcí, která musí být v srdcích pevně usazena a skrze kterou je možno dosáhnout i všeho ostatního chvályhodného, je výzva k tewhídu – uctívat zcela upřímně jedině Alláha, který nemá společníka a pevně věřit, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je skutečně Božím Poslem, jehož cestu je povinnost následovat.  

Tedy činy, kterými nemožno uctít nikoho jiného, nežli Alláha, [3] zahrnují mimo jiné:

1. Prosebnou modlitbu (arab. الدعاء ad-du'á).

Důkazem je koránský verš, kde Nejvyšší Pán říká:

ٱدْعُونِىٓ أَسْتَجِبْ لَكُمْ ۚ إِنَّ ٱلَّذِينَ يَسْتَكْبِرُونَ عَنْ عِبَادَتِى سَيَدْخُلُونَ جَهَنَّمَ دَاخِرِينَ 

Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání Mne, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi. (Gháfir: 60)

Tento verš je důkazem, že prosba je druhem uctívání, protože jinak by Vznešený neřekl, že se „pyšně povyšují nad uctívání Mne.“ Tedy kdokoli vzývá a prosí kohokoli mimo Alláha Mocného a Vznešeného, žádá o něco, co není v moci nikoho jiného, nežli Alláha a stává se tak modloslužebníkem a nevěřícím, ať už takto vzývá kohokoli, živého či mrtvého. Kdokoli požádá někoho živého o něco, co je v jeho moci mu poskytnout, jako např.: „Ó ty a ty, podej mi tamto jídlo,“ či „nalij mi pití,“ nedopouští se ničeho špatného. Avšak pokud takto prosí mrtvého, nebo někoho zrovna nepřítomného, dopouští se modloslužebnictví, protože mrtvý nebo nepřítomný člověk mu logicky nemůže nic takového poskytnout. Jeho prosba k nepřítomnému nebo zemřelému tak ukazuje, že věří, že tento nepřítomný nebo mrtvý člověk má moc jisté kontroly nad stvořením a proto je modloslužebníkem, který popřel islám. Je ovšem nutno poznamenat, že prosba je dvojího druhu: prosba kvůli žádání někoho o něco (arab. دعاء المصلحة du'á´u l-maslaha) a prosebná modlitba, která je uctíváním (arab. دعاء العبادة du'á´u l-'ibáda). Prosit tedy lze buď proto, že něco potřebujeme, anebo prosbou může služebník uctívat svého Pána. Prosba je uctíváním proto, že prosící prokazuje svou poníženost a závislost na Alláhu, svou potřebu se na Něho obracet a neochvějnou víru dotyčného, že Alláh je tím, kdo má naprostou moc nad vším, kdo je Nejvyšší, Nejštědřejší, kdo nejvelkodušněji rozdává a je nejmilostivější. Žádat jiná stvoření o splnění něčeho je dovoleno, dokud ten, který je žádán, je schopen uslyšet a pochopit prosbu a má schopnost na ni odpovědět, jako např. „přines mi to jídlo.“ Co se týče té prosby, která je formou uctívání, kterým se získává odměna a odklání trest, ta není dovolena vůči komukoli jinému, nežli vůči Alláhu, podobně jako kterýkoli jiný čin uctívání. Vždy musí být namířena výhradně k Alláhu Jedinému, který nemá společníka. Věnovat ji komukoli jinému, než Alláhu, představuje velké modloslužebnictví (arab. الشرك الأكبر aš-širku l-akbar), tedy takové, které člověka vyvádí z náboženství islámu a spadá pod výše citovaná slova Boží.

2. Vzývání o pomoc a podporu (arab. الاستعانة al-isti'ána).

Důkazem, že i v tomto případě jde o čin uctívání, jsou Boží slova:

إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ

Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme (Fátiha: 5)

Důkazem je také hadís, v němž se uvádí:

… وَإِذَا اِسْتَعَنْتَ فَاسْتَعِنْ بِاَللَّهِ .

... a pokud hledáš pomoc, hledej ji u Alláha.[4] 

Výraz al-isti'ána znamená prosit o podporu a pomoc a nabývá různých podob: 

1. Prosba o pomoc a podporu od Alláha – to je prosba o pomoc a podporu, která v sobě zahrnuje naprostou pokoru a poníženost služebníka před jeho Pánem, zcela se mu podřizujíce a svěřujíce Mu celou záležitost, s pevným přesvědčením, že jedině On mu postačí. Toto nemůže být učiněno vůči nikomu jinému, nežli vůči Alláhu Nejvyššímu a důkazem jsou slova Boží:

إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ

Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme (Fátiha: 5)

Tato výlučnost je implikována pozicí osobního zájmena „tebe“ před významové sloveso. Podle principů gramatiky arabského jazyka, ve kterém byl Korán zjeven, postavení něčeho, co zpravidla následuje až po něčem jiném, do první pozice, implikuje omezení a výlučnost. Tedy věnování tohoto typu uctívání někomu jinému, nežli Alláhu Nejvyššímu, konstituuje velké modloslužebnictví, tedy takové, které člověka vyvádí z víry. 

2. Když služebník žádá o podporu a pomoc někoho jiného ze stvoření v tom, s čím je mu dotyčný schopen pomoci a v těch limitech, v jakých ho dokáže podpořit. Toto potom závisí na činnosti, v níž je podpora a pomoc žádána. Jedná-li se o dobro, potom je dovoleno prosit o podporu a pomoc jiného, v souladu s Božími slovy:

وَتَعَاوَنُوا۟ عَلَى ٱلْبِرِّ وَٱلتَّقْوَىٰ ۖ 

Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti (Máida: 2)

Jedná-li se o hřích, potom je zakázáno, aby někdo prosil druhého o podporu a pomoc, v souladu se slovy Božími:

وَلَا تَعَاوَنُوا۟ عَلَى ٱلْإِثْمِ وَٱلْعُدْوَٰنِ ۚ

a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida:2)

Pokud se jedná o něco dovoleného, potom je dovoleno žádat někoho o podporu a pomoc a ten, kdo jinému pomoc a podporu poskytne, je za svou laskavost odměněn a poskytnutí této pomoci a podpory se pro něj stává něčím, co mu Alláh ukládá jako povinnost:

وَأَحْسِنُوٓا۟ ۛ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُحْسِنِينَ

Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají. (Bekara: 195)

Tuto pomoc a podporu je ovšem nutno žádat jen od osoby, která je naživu, která je přítomna, tj. má možnost tuto prosbu o pomoc zaregistrovat a která je schopna nám pomoci. V opačném případě jde o marný a absurdní úkon, nevedoucí k žádnému výsledku, jako je absurdní prosit slabého, aby nám pomohl s těžkým břemenem. Prosit o pomoc mrtvou osobu, nebo prosit živou osobu o něco, co spadá do záležitostí nepoznatelného (arab. الغيب al-ghajb), představuje velké modloslužebnictví, neboť toto neučiní nikdo, kromě toho, kdo věří, že ten, koho prosí o pomoc, disponuje nějakou skrytou podobou moci nad stvořením. 

3. Prosit Alláha o pomoc skrze dobré činy, které člověk vykoná. Jedná se o něco, co je náboženstvím předepsáno, ve shodě s Božími slovy:

وَٱسْتَعِينُوا۟ بِٱلصَّبْرِ وَٱلصَّلَوٰةِ ۚ وَإِنَّهَا لَكَبِيرَةٌ إِلَّا عَلَى ٱلْخَـٰشِعِينَ 

Hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě! To věc je věru velmi obtížná, kromě pro pokorné (Bekara: 45).

3. Utíkání se k někomu před něčím (arab. الاستعاذة al-isti'áza).

Výraz al-isti'áza znamená utíkat se, hledat útočiště u někoho před něčím či někým, co či koho člověk nenávidí a před čím hledá únik, úkryt, ochranu a záchranu. Může nabývat rozličných podob: 

1. Hledat útočiště u Alláha Jediného Nejvyššího, což v sobě zahrnuje pocit naprosté potřeby Boží ochrany, pocit totální závislosti na Něm a jistojisté přesvědčení, že jedině Alláh dotyčnému vystačí jako ochránce a že Jím poskytnutá ochrana je dokonalá a plně vystačuje proti jakékoli hrozbě, ať již aktuálně hrozící, nebo hrozící v budoucnu, malé či velké, lidské či jiné. Důkazem tohoto počínání jsou Boží slova:

قُلْ أَعُوذُ بِرَبِّ ٱلْفَلَقِ مِن شَرِّ مَا خَلَقَ ...

Rci: "Utíkám se v ochranu Pána záře jitřní před zlem toho, co stvořil … (Felek:1-2)

قُلْ أَعُوذُ بِرَبِّ ٱلنَّاسِ مَلِكِ ٱلنَّاسِ إِلَـٰهِ ٱلنَّاسِ مِن شَرِّ ٱلْوَسْوَاسِ ٱلْخَنَّاسِ ...

Rci: "Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého ... (Nás:1-4) 

Hledat útočiště je možno i zmíněním jednoho či více Božích atributů, jako je Jeho Řeč, Jeho Vznešenost či Jeho Moc. Důkazem, že i toto lze provést, jsou slova Proroka صلى الله عليه و سلم:

أَعُوذُ بِكَلِمَاتِ اللَّهِ التَّامَّاتِ مِنْ شَرِّ مَا خَلَقَ ‏.

Utíkám se k dokonalému Slovu Božímu před zlem všeho, co stvořil.[5]

Prorok صلى الله عليه و سلم také řekl: 

... وَأَعُوذُ بِعَظَمَتِكَ أَنْ أُغْتَالَ مِنْ تَحْتِي.

... a tíkám se ke Tvé Velkoleposti, abych nebyl zasažen zlem zezdola.[6] 

Podobný důkaz představuje i prosba, kterou pronášel jako ochranu před bolestí:

أَعُوذُ بِاللَّهِ وَقُدْرَتِهِ مِنْ شَرِّ مَا أَجِدُ وَأُحَاذِرُ.

Utíkám se k Moci a Síle Boží před zlem všeho, co zažížám a co mi je nepříjemné.[7]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:

اللَّهُمَّ أَعُوذُ بِرِضَاكَ مِنْ سَخَطِكَ .

Ó Bože, utíkám se k Tvé Spokojenosti před Tvým Hněvem.[8] 

A když Alláh Vznešený seslal:

لْ هُوَ ٱلْقَادِرُ عَلَىٰٓ أَن يَبْعَثَ عَلَيْكُمْ عَذَابًا مِّن فَوْقِكُمْ أَوْ مِن تَحْتِ أَرْجُلِكُمْ أَوْ يَلْبِسَكُمْ شِيَعًا وَيُذِيقَ بَعْضَكُم بَأْسَ بَعْضٍ ۗ ٱنظُرْ كَيْفَ نُصَرِّفُ ٱلْـَٔايَـٰتِ لَعَلَّهُمْ يَفْقَهُونَ  

Rci: „A jest v moci Jeho, aby na vás poslal trest, jenž postihne vás shora i zdola, či aby vás rozdělil na protivné strany a dal jedněm z vás okusit násilí druhých!" Pohleď, jak činíme znamení Svá srozumitelnými - snad to pochopí“ (An'ám: 65),  

Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: 

أَعُوذُ بِوَجْهِكَ.

Utíkám se k Tvé Tváři.[9] 

2. Druhým typem je utíkat se k lidem mrtvým, či živým, kteří ovšem nejsou přítomni či schopni útočiště zajistit. Takové jednání je modloslužebnictvím. Ohledně něho Vznešený Alláh seslal:

وَأَنَّهُۥ كَانَ رِجَالٌ مِّنَ ٱلْإِنسِ يَعُوذُونَ بِرِجَالٍ مِّنَ ٱلْجِنِّ فَزَادُوهُمْ رَهَقًا

Mužové někteří pak z lidí u mužů z džinů útočiště vyhledali, ti však jen pošetilost jejich rozmnožili (Džinn: 6)

3. Hledat u někoho či něčeho jiného, nežli Alláha, útočiště, je dovoleno, dokud jsou tito žádaní schopni útočiště poskytnout. Pokud ho jsou schopni poskytnout, je toto dovoleno, na základě slov Božího Posla صلى الله عليه و سلم ohledně zkoušek a pokušení:  

مَنْ تَشَرَّفَ لَهَا تَسْتَشْرِفْهُ، فَمَنْ وَجَدَ فِيهَا مَلْجَأً أَوْ مَعَاذًا فَلْيَعُذْ بِهِ .

Kdokoli jim vystaví sám sebe, bude zničen. A kdokoli pro sebe před nimi nalezne úkryt či útočiště, nechť se do tohoto úkrytu uchýlí.[10]

V Muslimově sahíhu se také uvádí od Džábira رضي الله عنه, že jedna žena z Benú Machzúm cosi ukradla a byla následně přivedena před Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, přičemž pak hledala ochranu u Umm Selemy. [11]  

Také ve svém Sahíhu uvádí od Umm Selemy رضي الله عنها , že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

يَعُوذُ عَائِذٌ بِالْبَيْتِ فَيُبْعَثُ إِلَيْهِ بَعْثٌ ...

Člověk bude hledat útočiště u Ka'by, avšak bude pro něho poslána četa ...[12]  

Nicméně pokud jde o případ, že někdo hledá útočiště před zlem nějakého utlačovatele, potom je povinností poskytnout mu útočiště, jak jen to je možné. Pokud ovšem někdo hledá útočiště, aby pro sebe získal pomoc v páchání toho, co je zakázané, anebo aby uprchl před něčím, co je jeho povinností, potom je zakázáno mu útočiště poskytnout.

4. Prosba o záchranu a spásu (arab. اﻻستغاثة al-istighása).

Výraz istighása znamená prosit o záchranu a spásu před nějakou pohromou či zkázou. Spadá sem několik druhů konání: 

1. Prosit Alláha o spásu a záchranu. Toto je jeden z nejlepších a nejvýtečnějších dobrých skutků. Je to trvající dobrý skutek Božích proroků, mír s nimi všemi, a jejich následovníků. Jako důkaz oprávněnosti tohoto konání jsou zmiňována Boží slova:

إِذْ تَسْتَغِيثُونَ رَبَّكُمْ فَٱسْتَجَابَ لَكُمْ أَنِّى مُمِدُّكُم بِأَلْفٍ مِّنَ ٱلْمَلَـٰٓئِكَةِ مُرْدِفِينَ 

A hle, obrátili jste se o pomoc k Pánu Svému a On vyslyšel vás řka: "Podpořím vás věru tisícem andělů, jdoucích jeden za druhým!" (Anfál: 9)  

K popisovaným událostem došlo při bitvě na Bedru, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم spatřil modloslužebníky, kteří počtem vojáků dosahovali tisícovky, zatímco jeho vlastní armáda nečítala více než tři stovky a k tomu deset mužů. Proto vešel do palmového háje a úpěnlivě prosil svého Pána Nejmocnějšího a Nejvznešenějšího, pozvedaje své ruce k nebesům a stoje tváří směrem na kiblu, řka:

اللَّهُمَّ أَنْجِزْ لِي مَا وَعَدْتَنِي اللَّهُمَّ آتِ مَا وَعَدْتَنِي اللَّهُمَّ إِنْ تَهْلِكْ هَذِهِ الْعِصَابَةُ مِنْ أَهْلِ الإِسْلاَمِ لاَ تُعْبَدْ فِي الأَرْضِ

Ó Alláhu, naplň slib, který jsi mi dal. Ó Alláhu, pokud bude tato malá skupinka následovníků islámu zničena, nebudeš na zemi více uctíván.“  

Potom pokračoval v úpěnlivém vzývání svého Pána s rukami zdviženými tak, že jeho plášť spadl z jeho ramen. Abú Bekr رضي الله عنه vzal jeho plášť a přehodil mu ho znovu přes ramena, zezadu ho objal a řekl mu: „Ó Posle Boží, tvá úpěnlivá prosba k tvému Pánu ti zajisté vystačí, On vskutku naplní to, co ti slíbil.[13]  

2. Druhým typem je prosit o spásu a záchranu buď někoho, kdo je už mrtvý, anebo sice ještě žije, avšak není schopen nijak pomoci a nikoho zachránit. Toto je modloslužebnictví. Je tomu tak protože něco takového neučiní nikdo, vyjma toho, kdo věří, že ten, koho takto prosí, vládne nějakou neznámou mocí nad stvořením. Tím potom připisuje tomu, koho prosí, podíl na panování nad světem, které náleží pouze a toliko jen Vznešenému Alláhu Jedinému. Vznešený Alláh o Sobě praví:

أَمَّن يُجِيبُ ٱلْمُضْطَرَّ إِذَا دَعَاهُ وَيَكْشِفُ ٱلسُّوٓءَ وَيَجْعَلُكُمْ خُلَفَآءَ ٱلْأَرْضِ ۗ أَءِلَـٰهٌ مَّعَ ٱللَّـهِ ۚ قَلِيلًا مَّا تَذَكَّرُونَ  

Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí, jenž zlo odstraňuje a činí z vás dědice na zemi - je ten božstvem nějakým vedle Boha? Jak málo dbáte na připomenutí! (Neml: 62)  

Třetím typem je prosit o záchranu někoho, kdo je naživu, je si vědom situace a je schopen nám pomoci a zachránit nás. Od takových je dovoleno prosit o záchranu, v souladu se slovy Božími:

وَدَخَلَ ٱلْمَدِينَةَ عَلَىٰ حِينِ غَفْلَةٍ مِّنْ أَهْلِهَا فَوَجَدَ فِيهَا رَجُلَيْنِ يَقْتَتِلَانِ هَـٰذَا مِن شِيعَتِهِۦ وَهَـٰذَا مِنْ عَدُوِّهِۦ ۖ فَٱسْتَغَـٰثَهُ ٱلَّذِى مِن شِيعَتِهِۦ عَلَى ٱلَّذِى مِنْ عَدُوِّهِۦ فَوَكَزَهُۥ مُوسَىٰ فَقَضَىٰ عَلَيْهِ ۖ قَالَ هَـٰذَا مِنْ عَمَلِ ٱلشَّيْطَـٰنِ ۖ إِنَّهُۥ عَدُوٌّ مُّضِلٌّ مُّبِينٌ

I vešel Mojžíš jednou do města ve chvíli, kdy obyvatelé to nepozorovali, a nalezl v něm dva muže, kteří spolu bojovali; jeden z nich patřil k jeho straně, zatímco druhý byl z jeho nepřátel. A ten, jenž patřil k jeho straně, požádal Mojžíše o pomoc proti nepříteli svému. I udeřil jej Mojžíš a ukončil život jeho; pak zvolal: "Toto je dílo satanovo, jenž nepřítelem je i svůdcem zjevným!" (Kasas: 15)

3. Posledním typem je prosit o záchranu někoho, kdo není schopen pomoci, aniž ovšem dotyčný věří, že ten, koho prosí, vládne nějakou skrytou silou. Například když topící se prosí o záchranu někoho, kdo je ochrnutý. Taková prosba je urážkou toho, kdo je žádán o pomoc. Proto je to zakázáno. Dalším důvodem zákazu je, že by si někdo, kdo to uvidí, mohl pomyslet, že kvůli tomu, že dotyčného ochrnutého prosíte, tento ochrnutý vládne nějakou skrytou silou, která mu umožňuje pomoci jiným a zachránit je.

5. Přinášení obětiny (arab. الذبح az-zebh).

Důkazem, že nemožno přinášet obětiny a porážet zvířata ve jménu nikoho jiného, než pouze a výhradně Alláha Jediného, který nemá společníka, jsou slova Boží:

قُلْ إِنَّ صَلَاتِى وَنُسُكِى وَمَحْيَاىَ وَمَمَاتِى لِلَّـهِ رَبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ لَا شَرِيكَ لَهُۥ ۖ وَبِذَٰلِكَ أُمِرْتُ وَأَنَا۠ أَوَّلُ ٱلْمُسْلِمِينَ  

Rci: "Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali." (An’ám: 162-163)  

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:

وَلَعَنَ اللَّهُ مَنْ ذَبَحَ لِغَيْرِ اللَّهِ 

A Alláh proklel kohokoli, kdo přinese obětinu komukoli jinému, než Alláhu.[14]  

Přinesení obětiny znamená prolít krev obětního zvířete stanoveným způsobem, což bývá činěno z vícero důvodů:

Buď se může jednat o čin uctívání, kterým se velebí ten, v jehož jménu je oběť přinášena. Toto si vyžaduje čin podřízení se uctívanému a představuje to cestu, jak se k uctívanému přiblížit. Toto nelze vykonat pro nikoho jiného, nežli pro Alláha Jediného, Nejvyššího, a musí to být vykonáno právě a jen způsobem, který Alláh předepsal. Věnovat obětinu komukoli jinému, než Alláhu, je činem velkého modloslužebnictví, čehož důkazem jsou výše citovaná slova Koránu.

Dalším důvodem, proč porážet obětinu, je uctít hosta a prokázat mu pohostinnost, nebo pohostit svatebčany na svatební hostině. Toto je něco vřele doporučovaného, pokud se už nejedná přímo o povinnost. Důkazem jsou slova Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم:

مَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ فَلْيُكْرِمْ ضَيْفَهُ جَائِزَتَهُ. 

Kdokoli věří v Alláha a Den Soudný, nechť hosta velkodušně pohostí![15]  

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl 'Abdurrahmánovi ibn 'Awf رضي الله عنه:

أَوْلِمْ وَلَوْ بِشَاةٍ.

Uspořádej svatební hostinu, byť bys měl opéci jen jedinou ovci.[16] 

Posledním důvodem je záměr porazit nějaký kus dobytka a maso rozdat jako milodar, anebo ho prodat atd. Potom se jedná o skutek, který je dovolený, na základě slov Božích:

أَوَلَمْ يَرَوْا۟ أَنَّا خَلَقْنَا لَهُم مِّمَّا عَمِلَتْ أَيْدِينَآ أَنْعَـٰمًا فَهُمْ لَهَا مَـٰلِكُونَ وَذَلَّلْنَـٰهَا لَهُمْ فَمِنْهَا رَكُوبُهُمْ وَمِنْهَا يَأْكُلُونَ

Což neviděli, že jsme pro ně stvořili - mezi tím, co ruce Naše udělali - též dobytek, nad nímž vládci jsou? A podmanili jsme jej pro ně a na jedněch jezdí a jiné jsou jim potravou (JáSín: 71-72)

Ba co více, může se jednat i o něco velmi žádaného, anebo naopak zakázaného, podle toho, k čemu takový čin směřuje.

6. Pronesení přísahy (arab. النذر an-nezr).

Důkazem, že nelze přísahat při komkoli jiném, nežli při Alláhu, jsou Slova Boží:

يُوفُونَ بِٱلنَّذْرِ وَيَخَافُونَ يَوْمًا كَانَ شَرُّهُۥ مُسْتَطِيرًا 

A oni důsledně své přísliby plnili a obávali se dne, jehož zlo se rozletí široce (Insán: 7)

Tento verš je důkazem, neboť Alláh chválí ty, kteří dodržují své přísahy, což ukazuje, že Alláh miluje, aby každý čin, který je bohulibý, byl uctíváním. Toto tvrzení je dále podloženo Božími Slovy: “obávali se dne, jehož zlo se rozletí široce.” Vyplnění přísah, které zde Vznešený Alláh chválí, je činem uctívání, který Vznešený Alláh stanovil jako povinnost. To proto, že plnění povinnosti stanovené Alláhem se stává závazkem, který je člověk povinen dovést ke zdárnému konci. Důkazem tohoto tvrzení jsou slova Boží:

ثُمَّ لْيَقْضُوا۟ تَفَثَهُمْ وَلْيُوفُوا۟ نُذُورَهُمْ وَلْيَطَّوَّفُوا۟ بِٱلْبَيْتِ ٱلْعَتِيقِ 

Potom nechť skončí se zanedbáváním svým, vyplní přesně sliby své a vykonají obcházení okolo Chrámu starobylého. (Hadždž: 29)  

Přísahy, kterými se člověk zavazuje a tím i povinuje sám sebe něco učinit, nebo vykonat nějaký skutek pokornosti vůči Alláhu, který jinak není povinný, jsou obecně většinou učenců vnímány jako zavrženíhodné, někteří učenci je vnímají dokonce jako zakázané. Důvodem této skepse jsou slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم zavrhující přísahy:

‏ إِنَّهُ لاَ يَرُدُّ شَيْئًا وَإِنَّمَا يُسْتَخْرَجُ بِهِ مِنَ الشَّحِيحِ.

Věru ony nepřináší žádné dobro, spíše jen způsobují, že bídný člověk je nucen utrácet.[17]  

Avšak i přesto pokud se člověk rozhodne přísahat, že vykoná nějaký skutek pokornosti vůči Alláhu, potom se pro něj tento skutek stává povinností, v souladu se slovy Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم:

مَنْ نَذَرَ نَذْرًا أَطَاقَهُ فَلْيَفِ بِهِ.

Kdokoli si něco předsevzal slibem a je schopen to splnit, nechť to splní.[18]  

Shrnuto, přísahy se vztahují k činům uctívání, které jsou tak či onak povinnostmi, které ovšem přenášejí do situace, kdy osoba sama sobě uloží jako povinnost vykonat nějaký skutek uctívání Alláha Vznešeného. Učenci člení přísahy do rozličných kategorií, které jsou rozpracovávány v knihách islámsko-právní nauky (arab. فقه fikh).  

___________________________________________________________

[1] Súra Ikra´ je též známa jako súra al-'Alek, česky Kapka přilnavá, v pořadí 96. v Koránu. Súra al-Mudessir, česky Rouchem přikrytý, je v koránském pořadí 74. Obě byly zjeveny v raném mekkánském období, na samém počátku Muhammedovy صلى الله عليه و سلم prorocké mise.

[2] Prosebné modlitby, přísahy, obětiny apod. jsou činy uctívání, které musí být věnovány výhradně Alláhu a nikomu jinému a nepatří hrobům, hrobkám, svatyním a lidem v nich pohřbeným. Kdokoli vykoná vzpomenuté obřady pro kohokoli jiného, než Alláha, ten se dopouští velkého modloslužebnictví (arab. الشرك الأكبر aš-širku l-akbar), které jej vyvádí z lůna islámu. Toto je ovšem obecné pravidlo a aby šlo konkrétního muslima na základě jeho porušení prohlásit za nevěřícího, za někoho, kdo opustil islám a odpadl od něj proto, že se dopustil aktu modloslužby, musel by v jeho konkrétním případě rozhodnout jedině kvalifikovaný učenec znalý jeho konkrétního případu a všech jeho jednotlivin.

[3] Viz dílo Šerhu Usúli s-selása od šejcha Muhammeda ibn Sálih al-'Usejmína.

[4] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2516 na autoritu Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما jako hasan sahíh a jako sahíh jej doložil al-Albání v al-Miškát, hadís č. 5302.

[5] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2708 na autoritu Chawly bint Hákim as-Sulemíje رضي الله عنها .

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5074 na autoritu Ibn Omara رضي الله عنهما a jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 4239.

[7] Zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 2202 na autoritu Osmána ibn Abi l-'Ása as-Sakafího رضي الله عنه.

[8] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 486 na autoritu 'Áiše رضي الله عنها.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7406 na autoritu Džábira ibn 'Abdilláha رضي الله عنه.

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7081 na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.

[11] Viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 4190.

[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2882.

[13] A kvůli tomu byl seslán i výše citovaný verš. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1763.

[14] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1978 na autoritu 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه.

[15] Muttefekun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 156; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 48 na autoritu 'Abdu Šurejb al-'Adewího رضي الله عنه.

[16] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6082 na autoritu Anase رضي الله عنه.

[17] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6608; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1639 na autoritu 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما.

[18] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2209 na autoritu Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما.