ŠEJCHU L-ISLÁM IBN TEJMÍJJA: ŠIRK JE NEJVĚTŠÍ HŘÍCH

 Ve své stati nazvané „aš-Širku a’zamu zanb,“ tj. „širk je největší hřích,“ šejchu l-islám Ibn Tejmíjja praví:

 Věz, Alláh se ti smiluj, že přidružování někoho k Němu (k Alláhu Jedinému, Nejvznešejnějšímu, pozn. překladu) je největší hřích, kterého se člověk může dopustit. Korán říká:
إِنَّ اللَّهَ لا يَغْفِرُ أَنْ يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَلِكَ لِمَنْ يَشَاءُ وَمَنْ يُشْرِكْ بِاللَّهِ فَقَدِ افْتَرَى إِثْمًا عَظِيمًا
Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého. (Nisá:48)
V Buchárího a Muslimově Sahíhu se traduje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl tázán, jaký hřích je největší. Odpověděl tedy: „Když připíšeš Alláhu společníka a přitom On tě stvořil.
 Praví Vznešený:
فَلا تَجْعَلُوا لِلَّهِ أَنْدَادًا وَأَنْتُمْ تَعْلَمُونَ
Nedávejte Bohu rovných, vždyť dobře to víte! (Bekara:22)
وَإِذَا مَسَّ الإنْسَانَ ضُرٌّ دَعَا رَبَّهُ مُنِيبًا إِلَيْهِ ثُمَّ إِذَا خَوَّلَهُ نِعْمَةً مِنْهُ نَسِيَ مَا كَانَ يَدْعُو إِلَيْهِ مِنْ قَبْلُ وَجَعَلَ لِلَّهِ أَنْدَادًا لِيُضِلَّ عَنْ سَبِيلِهِ قُلْ تَمَتَّعْ بِكُفْرِكَ قَلِيلا إِنَّكَ مِنْ أَصْحَابِ النَّارِ
Když člověka neštěstí postihne, tu modlí se k Pánu svému, kajícně se obraceje k Němu; když potom Bůh to v dobrodiní změní, člověk zapomene na to, proč se k Němu předtím modlil, a přidává Bohu podobné, aby svedl jiné z cesty Jeho. Rci: „Jen si užívej v nevděku svém, ty zajisté budeš pak jedním z obyvatel ohně pekelného!“ (Zumer:8)
Potom ten, kdo k Alláhu připíše někoho,v pohledu uctívání, a nepřizná Mu absolutní moc a vládu, ten se i dopustil širku. Tohoto názoru jsou všichni muslimové. On, Vznešený, je Jediný, kdo je výhradně hoden, aby byl uctíván, protože On je Ten, Který poskytuje útočiště, po Něm lidská srdce prahnou a od Něho žádají pomoc, kdykoli se octnou v nesnázích. Vše ostatní, kromě jen Jeho Jediného, je nasměrováno, aby pomoc žádalo od jiného a všemu ostatnímu kromě Jeho Jediného je té=ž předurčeno, aby Mu Jedinému prokazovali podřízenost a pokoru. Jak by to potom mohl být předmět našeho uctívání?
 
Vznešený praví:
وَجَعَلُوا لَهُ مِنْ عِبَادِهِ جُزْءًا إِنَّ الإنْسَانَ لَكَفُورٌ مُبِينٌ
A nevěřící prohlašují služebníky Jeho za součást Jeho a věru člověk je nevděčník zjevný. (Zuchruf:15)
إِنْ كُلُّ مَنْ فِي السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ إِلا آتِي الرَّحْمَنِ عَبْدًا
vždyť všichni, kdož na nebesích a na zemi jsou, k Milosrdnému přicházejí jako služebníci. (Merjem:93)
لَنْ يَسْتَنْكِفَ الْمَسِيحُ أَنْ يَكُونَ عَبْدًا لِلَّهِ وَلا الْمَلائِكَةُ الْمُقَرَّبُونَ وَمَنْ يَسْتَنْكِفْ عَنْ عِبَادَتِهِ وَيَسْتَكْبِرْ فَسَيَحْشُرُهُمْ إِلَيْهِ جَمِيعًا
Ani Mesiáš, ani andělé přiblížení neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími. (Nisá:172)
وَلا تَجْعَلُوا مَعَ اللَّهِ إِلَهًا آخَرَ إِنِّي لَكُمْ مِنْهُ نَذِيرٌ مُبِينٌ
a nepřidružujte k Bohu žádné jiné božstvo, neb já jsem od Něho pro vás varovatel zjevný! (Záríját:51)
قُلْ إِنِّي أُمِرْتُ أَنْ أَعْبُدَ اللَّهَ مُخْلِصًا لَهُ الدِّينَ
Rci: „Bylo mi poručeno, abych sloužil Bohu, upřímně mu zasvěcuje víru, (Zumer:11)
On, Vznešený, je jediný hoden toho, aby se mu sloužilo a aby mu byla prokazována pokora jen kvůli Němu samotnému. On říká:
الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
Chvála Bohu, Pánu všech světů, (Fátiha:1)
Označení slova „chvála“ arab. „al-hamd“ určitým členem „al“ ukazuje na význam, že naprosto veškerá, absolutní sláva a chvála náleží výhradně Jemu. Potom je slovy:
إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ
Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme,(Fátiha:4)
Ještě více zdůrazněno, že jen Jemu Jedinému toto vzdání absolutně veškeré chvály náleží. Tento verš je také komentářem prvního verše al-Fátihy. Tím je opět zopakován fakt, že nic, s jedinou výjimkou Jeho Samého, nesmí být uctíváno.
Slovy „Jen Tebe uctíváme “ je ukázáno na uctívání pouze Jeho a implikováno je i vyjádření lásky vůči Němu, pocitu strachu před Ním, žádání od Něj a vykonávání všeho, co přikázal a vyhýbání se všemu tomu, co zakázal. Zatímco slovy „jen od Tebe pomoc žádáme“ se odkazuje na Jeho absolutní moc a vládu, což implikuje spoléhání se výhradně na Něj, pokornost jen vůči Němu a přenechávání se Jeho Vůli. Slovo „Rabb“ znamená také Vládce, Který s tím, co je v Jeho moci, naládá tak, jak chce výlučně On. Pokud tedy člověk přijde k poznání, že veškerá moc a každé rozhodnutí náleží beze zbytku Jemu:
تَبَارَكَ الَّذِي بِيَدِهِ الْمُلْكُ وَهُوَ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ
Požehnán buď ten, v jehož rukou je království a jenž všemocný je nad každou věcí, (Mulk:1)
Pak pochopí, že užitek, škoda, pohyb, klid, poskytnutí, shromažďování, klesání a stoupání se nemohou odehrát bez Něho, Vznešeného.
Jedná se o znalosti „as-sifetu r-rubúbíjja,“ tedy Jeho absolutní vlády nad veškerenstvem. A v prvním případě se jedná i o znalost o „as-sifetu l-iláhíjja“, tj. o vlastnosti Jeho Jediného Božství. Správné pochopení toho, co Bůh nařídil, vyhýbání se všemu, co zakázal a také projevování lásky vůči Němu, pociťování strachu před Ním a žádání pomoci od Něj, se dosahuje cestou úplného poznání charakteristik Boží Jedinosti (‘ilmu l-iláhíjja). A správné pochopení pokornosti, oddanosti a odevzdání se plně do Jeho Vůle se dosahuje cestou úplného poznání o charakteristikách absolutní Boží vlády nad veškerenstvem (‘ilmu r-rubúbíjja). Na principu úplného odevzdání se Jeho Moci a Vůli funguje i celý vesmír, jak říká Vznešený v následujícím verši:
إِنَّمَا قَوْلُنَا لِشَيْءٍ إِذَا أَرَدْنَاهُ أَنْ نَقُولَ لَهُ كُنْ فَيَكُونُ
A když cokoliv si přejeme, Naše slovo jediné, jež řekneme, je: „Budiž!“ - a stane se. (Nahl:40)
 
Pokud člověk dosáhne úplného poznání těchto dvou aspektů, na kterých spočívá zhola celá islámská víra, pak uspěl dojít k pravému smyslu uctívání a pokornosti vůči Němu, Vznešenému. Proto je řečeno, že verš ze súry al-Fátihy:
إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ
Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme, (Fátiha:4)
Absolutní Znalost o všem, co člověk učiní a pak bude tvrdit, že vše, co učiní, je čistě výsledkem jeho svobodné vůle a schopností, zanedbávaje přitom povinnost vykonávat vše to, co On nařídil a vyhýbat se všemu tomu, co On zakázal, pak opustí víru jako střela vystřelená z luku.
 
Pokud tedy v člověku převáží tento pocit osobní soběstačnosti, jako tomu bylo s velkým počtem lidí v minulosti, pak jeho obracení se a koření se Alláhu Vznešenému nebude úplné. Následkem neuvedení se v plný smysl a důvody, pro které posílal Vznešený Své posly a následkem obracení se k Němu pouze pro splnění svých přání a nikoli z plné a čisté lásky, oni ztratili z dohledu poznání i smysl tohoto obracení se k Němu. Pokud bude pokornost vůči Alláhu jen kvůli splnění si vlastních přání, pak člověk ničeho nedosáhne. Člověk, jestliže plně dosvědčuje svou pokornost Nejvyššímu, bude mít v srdci tak silný a jasný pocit, jako by Jej v každém okamžiku viděl. Pak bude jedním svým okem hledět přímo na svého Pána, o čemuž Posel, objasňujíce co je to dobrota (arab. ihsán) říká: „Abys uctíval Alláha, jako bys Ho viděl, protože i pokud Ho nevidíš ty, On vidí tebe.[1]
A svým druhým okem bude rovněž pohlížet na svého Pána, od Kterého bude očekávat, že ho uvede na to, co ve Své Šarí’e předepsal.
Hovoříme-li o širku, tento může nabývat dvou podob:
1.        Širk, který je činěn vůči Boží Jedinosti (tewhídu) v ucívání.
2.       Širk, který je činěn vůči Boží Absolutní Vlády a Panování.
První podoba širku se manifestuje tím, že někdo učiní něco, nebo někoho Alláhu rovným ve věci uctívání, které je prokazováno výhradně Jemu, v pohledu lásky, strachu a prosby v takové míře, které je hoden toliko On. Takovou podobu širku Bůh odpustí jedině na základě upřímného a hlubokého pokání:
قُلْ لِلَّذِينَ كَفَرُوا إِنْ يَنْتَهُوا يُغْفَرْ لَهُمْ مَا قَدْ سَلَفَ وَإِنْ يَعُودُوا فَقَدْ مَضَتْ سُنَّةُ الأوَّلِينَ
A těm, kdož jsou nevěřící, řekni, že přestanou-li, bude jim odpuštěno to, co se již stalo; jestliže však znovu začnou, pak naplní se obvyklý osud předešlých. (Anfál:38)
Kvůli této podobě širku posílal Boží Posel vojenská tažení proti nevěřícím Arabům, o čemž nás zpravuje Vznešený:
وَمِنَ النَّاسِ مَنْ يَتَّخِذُ مِنْ دُونِ اللَّهِ أَنْدَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ اللَّهِ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَشَدُّ حُبًّا لِلَّهِ وَلَوْ يَرَى الَّذِينَ ظَلَمُوا إِذْ يَرَوْنَ الْعَذَابَ أَنَّ الْقُوَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا وَأَنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعَذَابِ
Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. Kéž by viděli ti, kdož jsou nespravedliví, až spatří trest, že síla je jedině u Boha a že Bůh strašný je ve svém trestání! (Bekara:165)
أَلا لِلَّهِ الدِّينُ الْخَالِصُ وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مِنْ دُونِهِ أَوْلِيَاءَ مَا نَعْبُدُهُمْ إِلا لِيُقَرِّبُونَا إِلَى اللَّهِ زُلْفَى إِنَّ اللَّهَ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ فِي مَا هُمْ فِيهِ يَخْتَلِفُونَ إِنَّ اللَّهَ لا يَهْدِي مَنْ هُوَ كَاذِبٌ كَفَّارٌ
Což Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: „My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.“ Bůh věru pak mezi nimi rozsoudí to, o čem ve sporu byli. A Bůh zajisté nepovede správně ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí. (Zumer:3)
أَجَعَلَ الآلِهَةَ إِلَهًا وَاحِدًا إِنَّ هَذَا لَشَيْءٌ عُجَابٌ
Což neučinil z více božstev Boha jediného? To věru je věc podivná!“ (Sád:5)
أَلْقِيَا فِي جَهَنَّمَ كُلَّ كَفَّارٍ عَنِيدٍ مَنَّاعٍ لِلْخَيْرِ مُعْتَدٍ مُرِيبٍ الَّذِي جَعَلَ مَعَ اللَّهِ إِلَهًا آخَرَ فَأَلْقِيَاهُ فِي الْعَذَابِ الشَّدِيدِ
Vy dva do pekla vhoďte každého nevěřícího zarputilého, bránícího dobrému, nepřátelského a pochybovačného, který vedle Boha jiná božstva postavil! Vhoďte jej do trestu strašného!“
(Káf:24-26)
A Posel se tázal Husejna[2]: „Kolik jich uctíváš?“ „Šest na zemi a jednoho na nebesích,“ odpověděl Husejn. „A kdo je Ten, Který ti plní přání a vůči Kterému pociťuješ posvátnou bázeň?“ otázal se jej znovu Prorok. „Ten na nebesích,“ odpověděl Husejn. „A nechceš tedy přijmout islám a abych tě něčemu naučil?“ zeptal se s nabídkou Prorok. Husejn tak učinil a Posel Boží mu doporučil: „Řekni: Pane Můj, daruj mi uvážlivost a ochraň mne před zlem, které v mé duši vzklíčí.[3]
Hovoříme-li o tewhídu r-rubúbíjja, tedy o víře v Alláha jakožto Jediného Vládce, toto nevěřící nepopírali. Naopak to potvrzovali:
وَلَئِنْ سَأَلْتَهُمْ مَنْ خَلَقَ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضَ لَيَقُولُنَّ اللَّهُ قُلِ الْحَمْدُ لِلَّهِ بَلْ أَكْثَرُهُمْ لا يَعْلَمُونَ
Když se jich zeptáš: „Kdo stvořil nebesa a zemi?“, jistě odpoví: „Bůh.“ Rci: „Chvála Bohu!“ Však většina z nich nic neví. (Lukmán:25)
قُلْ لِمَنِ الأرْضُ وَمَنْ فِيهَا إِنْ كُنْتُمْ تَعْلَمُونَ سَيَقُولُونَ لِلَّهِ قُلْ أَفَلا تَذَكَّرُونَ
Rci: „Komu náleží země a ti, kdo na ní jsou, víte-li?“ Odvětí: „Bohu.“ Rci: „Proč se tedy nevzpamatujete?“ (Mu´minún:84-85)
Ani jediný z Arabů nevěřících nikdy netvrdil, že některá z model, kterou uctívá, např. spouští déšť, daruje množství zdrojů živobytí a určuje ho. Avšak oni přistoupili na přidružování k Alláhu něčeho, nebo někoho, komu prokazovali lásku způsobem, jakým se láska ukazuje jedině Jemu Vznešenému a proto se takto dopustili širku.
Toto nám tedy ukazuje následující fakt: kdo prokáže takový stupeň lásky, který je hoden jedině Alláhu, vůči někomu nebo něčemu, ten se dopustil širku. O tom říká Vznešený:
قَالُوا وَهُمْ فِيهَا يَخْتَصِمُونَ تَاللَّهِ إِنْ كُنَّا لَفِي ضَلالٍ مُبِينٍ إِذْ نُسَوِّيكُمْ بِرَبِّ الْعَالَمِينَ
A řeknou tam mezi sebou se hádajíce: ,Při Bohu, věru jsme ve zjevném bludu byli, když naroveň Pána lidstva jsme vás povýšili. (Šu‘ará:96-98)
Na stejném stupni je i ten, kdo se bude někoho, nebo něčeho mimo Boha obávat více, nežli Jej, nebo kdo bude někoho, nebo něco žádat a prosit způsobem, jakým se jedině On Vznešený prosí. Alláh Vznešený je Vládce, Který určuje vše, Dárce, Ten, Který brání a zabraňuje, Ten, Který přináší užitek a brání škodě, Ten, Který sesílá i zdvihá, Který povyšuje na vysoké stupně a Který ponižuje. Kdokoli z lidí potom pronese, že vzpomenuté vlastnosti a možnosti náležejí také jemu, dopustil se širku na plánu tewhídu r-rubúbíjja.
Kdo takový se potom bude chtít vzdát svého širku, který jeho nitrem zavládl, nechť bude vděčřný Dárci, pro mnohé podoby dobra, které mu věnoval a nechť lidem, kteří mu dobro prokáží, poděkuje. V tomto kontextu je i následující Prorokův hadís: „Kdo vám prokáže nějaké dobro, oplaťte mu to a pokud nebudete moci, pak za něj poproste, abyste měli pocit, že jste povinnost vůči němu splnili.[4] V podstatě, Alláhu náleží veškeré podoby dobra, jak Sám zpravuje:
وَمَا بِكُمْ مِنْ نِعْمَةٍ فَمِنَ اللَّهِ ثُمَّ إِذَا مَسَّكُمُ الضُّرُّ فَإِلَيْهِ تَجْأَرُونَ
Není dobrodiní žádného, aby od Boha nepřicházelo; když neštěstí vás postihne, tu horlivě Jej vzýváte, (Nahl:53)
كُلا نُمِدُّ هَؤُلاءِ وَهَؤُلاءِ مِنْ عَطَاءِ رَبِّكَ وَمَا كَانَ عَطَاءُ رَبِّكَ مَحْظُورًا
Všem, těm i oněm, My rozmnožíme Pána tvého dary a Pána tvého dary neznají omezení. (Isrá´:20)
Alláh je Ten, Který člověku daruje, Který tvoří a rozděluje obživu Svým služebníkům, také jen On určuje, komu bude udělena. On je Ten, který člověku daruje a hýbe s jeho srdcem tak, aby potom dal člověku jinému. On je První i Poslední.
Tento význam potvrzují i slova Posla Božího Ibn Abbásovi, nechť je s ním Alláh spokojen, kde řekl: „Věz, pokud by se celý svět spolčil, aby ti pomohl, nepomohl by ti, kromě pokud to pro tebe Alláh nestanovil. A pokud by se celý svět spolčil, aby ti uškodil, pak by ti nemohl uškodit ničím, nežli jen tím, co pro tebe Alláh stanovil. Pera již byla zdvižena a stránky oschly.[5]
Tirmízí smýšlí, že je tento hadís sahíh. Tento hadís jinak potvrzuje velkolepou pravdu, že jakýkoli užitek, nebo jakoukoli škodu může člověku přinést jedině On. A stejně tak i s ostatními věcmi, týkajícími se Jeho Absolutní Moci a Vlády. Kdo přijme tuto cestu, osvobodí se od poklonkování stvořením, očekávání něčeho od nich a s lidí sejme svou kritiku a své urážky. V jeho srdci bude nadále místo jedině pro tewhíd, jeho víra zesílí, bude spokojen a bude se skvět leskem věřících. A ten, kdo se spolehne na Alláha, tomu On postačí. Proto Fudajl ibn ‘Ijjád, Alláh se mu smiluj, praví: „Kdo pozná lidi, odřekne se od nich.“ Alláh ví nejlépe. Ale my se domníváme, že tím chtěl říci, že přišel k poznání, že mu lidé nemohou přinést ani užitek, ani od něj nemohou odstranit škodu. Je-li řeč o skrytém širku, můžeme klidně říci, že takřka nikdo proti němu není imunní. Skrytý širk je, že mimo Alláha miluješ ještě někoho. Pokud bude u kohokoli láska k Alláhu stejnocenná s láskou k prorokům, dobrým lidem a dobru všeobecně, to do této kategorie nespadá. V takovém případě je spíše řeč o prapodstatné lásce. A tato prapodstatná láska je, že miluješ Milovaného a vše, co On miluje, že odvrhuješ vše, co odvrhuje On. Kdo dosáhne úplné lásky vůči Bohu, pak již neupadne ve hřích. Hřích je totiž jen následkem nedůslednosti. A na nedostatek prazákladní lásky vůči Bohu ukazuje i následující verš:
قُلْ إِنْ كُنْتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَحِيمٌ
Rci: „Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“ (Álu ‘Imrán:31)
 Tedy ani v tomto verši není slov o skrytém širku. Skrytý širk je fenomén, kdy láska vůči někomu bude dominantní, větší než láska vůči Bohu. Toto je skutečný důkaz o neexistenci skutečné lásky vůči Němu, protože pokud by byla přítomna, nebylo by kromě Alláha nic více milováno. A pokaždé, když bude v srdci člověka láska k Milovanému narůstat, zmenší se sympatie vůči jiným – a já tvrdím navíc i toto: kdykoli oslábne jeho láska vůči Milovanému, zvětší se množství těch, vůči kterým on prokazuje své sympatie. Pokud je řeč o vyjadřování strachu před Alláhem, prosby jen od Něj atd., pak se situace neliší od toho, co jsme řekli o lásce. Pokud se člověk skutečně bojí Boha, pak se nestrachuje před nikým jiným:
الَّذِينَ يُبَلِّغُونَ رِسَالاتِ اللَّهِ وَيَخْشَوْنَهُ وَلا يَخْشَوْنَ أَحَدًا إِلا اللَّهَ وَكَفَى بِاللَّهِ حَسِيبًا
pro ty, kdo hlásají poselství Boží a nebojí se nikoho kromě Boha! A Bůh stačí jako účtovatel. (Ahzáb:39)
A pokud se strach před Alláhem zmenší, pak mezi lidem vzroste strach ze stvoření. Jevy vztahující se k nárůstu a poklesu bázně vůči Alláhu jsou stejné jako i ty, které se vztahují k lásce vůči Němu. Stejný případ je i prosba k někomu jinému, stejně jako vše ostatní v životě člověka. Takže, toto je onen skrytý širk, před který není uchráněn takřka nikdo, kromě těch, které pod svou záštitu vezme Sám Alláh. Traduje se, že širk v této ummě je nenápadnější, než chůze mravence. Cesta, kterou se člověk osvobozuje od této choroby, je upřímná a skutečná víra v Alláha:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَى إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَهُكُمْ إِلَهٌ وَاحِدٌ فَمَنْ كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلا صَالِحًا وَلا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf:110)
Upřímné víry je dosaženo jedině zuhdem – odříkáním se a zuhdu není bez bohabojnosti. A bohabojnost znamená odpovědně a svědomitě vykonávat vše, co Alláh přikázal a vyhýbat se všemu tomu, co zakázal.


[1] Část tohoto hadísu zaznamenávají al-Buchárí, Muslim, at-Tirmízí, an-Nesáí, Abú Dawúd, Ibn Mádža a Ahmed.
[2] Zmíněný Husejn není al-Husejn, vnuk Božího Posla – pozn. překladu.
[3] Hadís zaznamenal at-Tirmízí; an-Nesáí v al-Jewmu we l-lejka a také al-Hákim.
[4] Zaznamenali ho Abú Dawúd a an-Nesáí.
[5] Zaznamenává at-Tirmízí, Ahmed a at-Taberání v al-Mu’džemu l-Kebír.