ŽIVOTOPIS OBNOVITELE VÍRY IMÁMA MUHAMMEDA IBN 'ABDULWEHHÁBA AT-TEMÍMÍHO

 Šejchu l-islám imám Muhammed, syn Abdulwehhába, syn Sulejmána, syn Alího, at-Temímí al-Hanbelí, obnovitel víry na Arabském poloostrově ve 12. století po hidžře se narodil roku 1115 hidžry, vyrůstal a byl příkladně vychováván v Arábii. Učil se u svého otce ve městě ‘Ujejna, na tomto místě je také pochován, Alláh se mu smiluj. Korán se začal učit velmi mlád, vynaložil velké úsilí při získávání znalosti a osvěty u svého otce, šejcha ‘Abdulwehhába ibn Sulejmán, který byl velkým fakíhem, schopným učencem a též místním soudcem.
Poté, co dosáhl plnoletosti, zamířil Muhammed do Mekky, aby vykonal hadždž. Tam také čerpal znalost od místních učenců al-Harám aš-Šarífu, zapovězeného okrsku okolo Ka’by.
Potom odcestoval do Medíny, nechť je na toho, který do ní vstoupil, tedy Božího Posla, mír a požehnání Boží. V Medíně se mladý imám potkal s místními učenci, po dobu, co zde pobýval, čerpal znalost od dvou místních známých učenců toho času – šejcha ‘Abdulláha, autora knihy "al-Uzbu l-faid fí 'ilmi l-ferá'id" a u šejcha Muhammeda Haját as-Sindího.
Posléze odputoval za znalostí do Iráku – nejprve do Basry, kde se setkal s místními učenci, od kterých načerpal znalosti tolik, kolik jen Alláh chtěl. V Iráku také vystoupil s výzvou k Boží Jedinosti - Tewhídu. Vyzýval lidi k Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم, rozprávěl o tom a připomínal to. Vedl učené rozpravy i s místními učenci. Nejvýznamnějším učitelem šejcha Muhammeda v Basře byl šejch jménem Muhammed al-Medžmú’í. Některými jinými učenci v Basře byl tento šejch pomlouván a od nich tento učitel i jeho později slavný žák vytrpěli mnoho ústrků. Muhammed ibn Abdulwehháb následně kvůli tomu opustil Basru, s úmyslem odputovat do Šámu, ale kvůli materiální nouzi cestu nedokončil. Proto se z Basry vydal do Zubejru a odtud do al-Ahsá´. Tam se setkal s místními učenci a ty upozorňoval na některé ze základů víry.
Poté se vydal na místo zvané Huremíjja. Stalo se tak, Alláh ví nejlépe, v padesátých letech 12. století po hidžře. Imámův otec, kádí v ‘Ujejně, totiž mezitím zažil spory s vedením města a odstěhoval se v roce 1139 hidžry právě tam. Na tomto místě imám zůstal a usilovně pracoval na poli nauky, vzdělávání a islámské osvěty až do smrti svého otce v roce 1153 h. Někteří z obyvatel Huremíjje se k imámovi nechovali nejlépe a někteří z nich si přáli zbavit se ho. Vypráví se, že se vloupali přes zeď do jeho dvora, ale někteří ze sousedů je viděli a proto tito měšťané raději od svých plánů odstoupili. Důvodem pro zlé chování těchto lidí bylo to, že šejch prostě jen přikazoval vhodnéa zakazoval zavrženíhodné. Nabádal vůdce měst, aby trestali zločiny a potírali kriminálníky, kteří napadali lidi, brali jim jejich majetky a utiskovali je. Tito vůdcové se rozhněvali a rozhodli se šejcha zbavit, ale Alláh jej zachránil.
Po těchto neshodách se šejch vrací do rodné ‘Ujejny, ale ani tam se mu nevede o moc lépe.
Brzy však zvěst o šejchu Muhammedovi ibn ‘Abdulwehháb dospěla i k Muhammedu ibn Sa’údovi. Vypráví se, že jej o tom zpravila jeho manželka. Přišli za ní nějací dobrodinci a vzkázali jí, ať poví svému manželovi o tomto učenci a aby jej nabádala k přijetí jeho výzvy. To učinila a zavázala se manželovi, že jej v tom podpoří a pomůže mu. Byla to dobrá a zbožná žena. Když k ní přišel Muhammed ibn Sa’úd, emír města Der’íjja a okolí, pravila mu: „Raduj se kvůli této velkolepé válečné kořisti. Toto je kořist, kterou ti Alláh umožnil získat. Člověk, da’íja, vyzývající k Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Jak krásná je taková kořist! Pospěš si a přijmi jej, pospěš si a pomoz mu. A nikdy v tom nezaváhej.“ Emír tedy její návrh přijal. Odešel k šejchovi do domu Muhammeda ibn Suwejlima, pozdravil jej a pak s ním promluvil. Řekl šejchovi: „Šejchu Muhammede, raduj se pomoci, bezpečí a vzájemné podpoře.“ Šejch odpověděl: „I ty se raduj pomoci, právoplatnému vůdcovství a dobrému konci. Toto je Boží víra, kdo ji podpoří, tomu Alláh pomůže. Kdo ji podrží, toho i Alláh podrží a známky toho všeho všichni již brzy pocítíme.“ Muhammed ibn Sa’úd pravil: „Dám ti, šejchu, přísahu na věrnost dle Boží víry, víry Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Dám ti i přísahu na džihád na cestě Boží. Ale bojím se, že pokud tě podpoříme, pomůžeme ti a přivedeme tě na vrchol, budeš si přát odstěhovat se na nějaké jiné místo a odejít do jiného kraje.“ „Nikoli,“ opáčil šejch, „já ti přísahám na toto: krev za krev, zbořeniště za zbořeniště a na to, že nikdy neopustím tvou zemi.“
S příchodem šejcha Muhammeda se Der’íjja stala centrem islámské osvěty. To byl čas, kdy se šejch nacházel mezi lidmi, kteří jej podporovali a uposlechli jeho výzev. V tom šejch viděl svou skvělou příležitost, aby vyučoval masy. Na jeho lekcích byli přítomni všichni. Emír i jeho rodina i prostí beduíni z okolních krajů. Šejch dával lekce z Tewhídu, Koránu, Hadísu, fikhu, ale i z arabského jazyka. Der’íjja tehdy zažila rozkvět, protože se do ní lidé z celého širokého okolí stahovali, aby hledali znalost. S tím, jak šejchova popularita u lidí rostla, rostla i nenávist hanebníků vůči němu. Začali šířit vylhanou propagandu a pomlouvat šejcha za vše a za cokoli. Šejchova vytrvalost upřímnost způsobila, že se jedna část jeho protivníků obrátila a stala se jeho spojenci.
Šejch také, vedle da’wy, vyzýval k boji. Delegace z celého Arabského poloostrova za ním přicházely a přísahaly, že budou šířit Tewhíd ve svých zemích, že budou ve svých zemích vybízet k dobru a odrazovat od zlého. I emír ‘Ujejny šejcha pozval, aby se do svého města vrátil a pokračoval ve své osvětové činnosti tam, ale to šejch odmítl s tím, že zůstane, kde je. Mnohé delegace byly vyslány i do Šámu, aby učily lidi čistému islámu.
Stejně jako šejch vyzýval k islámu prosté lidi, vyzýval k i vladaře, aby se obrátili zády k rozmáhajícím se prvkům modlářství (širku) a navrátili se k islámu. Posílal dopisy vládám i učencům v Nedždu, Rijádu, Chardžu, Ká’ímu, Hajelu, Wášimu, Sudejru, Ahse, Mekce, Medíně, ale i v Sýrii, Jemenu, Indii, Iráku atd. Mnozí učenci v těchto krajích a zemích se šejchově výzvě odezvali. Pokračovali v boji za čistý islám na místech, kde žili, inspirovaní šejchovými díly.
Šejch zasvětil celý svůj život islámské da’wě a džihádu, s krajní oddaností a upřímností. Zemřel v měsíci zú al-ka’da roku 1206 h., tj. rok 1792 křesťanské éry.
Výsledkem jeho osvěty se celá oblast Nedždu vrátila k čistému islámu. Opuštěny byly různé nánosy a podoby širku, slepého následování autorit a tradic, které se protiví šarí’e. Byla vytvořena instituce, která přikazovala dobro a zakazovala zlo. Územím Nedždu, jak městy, tak i pouští, zavládl mír. Po smrti šejcha Muhammeda, Alláh se mu smiluj, jeho synové a vnuci, jeho učedníci a ostatní podporovatelé da’w a džihádu pokračovali v ním vytčené cestě. Nejvýznamnější z jeho synů byli šejch imám Abdulláh ibn Muhammed, , šejch Husejn ibn Muhammed, šejch ‘Alí ibn Muhammed a šejch Ibráhím ibn Muhammed. Z jeho vnuků jsou to šejch ‘Abdurrahmán ibn Hasan, šejch ‘Alí ibn Hasan, šejch Sulejmán ibn ‘Abdulláh ibn Muhammed a další. Mezi jeho učedníky byli i šejch Hammed ibn Násir ibn Mu’ammer a velké množství učenců z Der’íjje a dalších měst. Šířili Alláhovu víru, psali knihy a další díla, bojovali proti nepřátelům Boží víry, bořili svatyně a náhrobky, zbudované na hrobech uctívaných osob. Vyzývali k aplikaci šarí’y a k vytrvalosti v tomto odhodlání. Vyzývali k přikazování dobra a zakazování zla.