ALLÁH NEMÁ ZAPOTŘEBÍ, ABYSTE SE PŘEMÁHALI

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl sestra 'Ukby ibn 'Ámira رضي الله عنه se zapřísáhla, že vykoná hadždž pěšky a bosa. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jí řekl:

إِنَّ اللَّهَ لَغَنِيٌّ عَنْ مَشْىِ أُخْتِكَ، فَلْتَرْكَبْ وَلْتُهْدِ بَدَنَةً.

Věru Alláh od tvé sestry nemá zapotřebí, aby se trápila, nechť si nasedne a velblouda pak obětuje.1

 

Podobný případ, který do souvislosti s výše uvedeným hadísem dává Ibnu l-Hadžer al-'Askalání ve svém komentáři k al-Buchárího Sahíhu a Jahjá an-Newewí v komentáři Muslimova Sahíhu, zaznamenávají i autoři obou sbírek Sahíh od Anase رضي الله عنه. Jistý stařec kráčel směrem ke Ka'bě pěšky a podpírali ho dva jeho synové. Když se Posel Boží صلى الله عليه و سلم zeptal na důvod, odpověděli mu, že se jejich otec zapřísahal jít na hadždž pěšky.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pak pravil:

إِنَّ اللَّهَ لَغَنِيٌّ عَنْ تَعْذِيبِ هَذَا نَفْسَهُ.

Věru Alláh nemá zapotřebí, aby se on tak trápil.2

V Muslimově verzi stojí navíc: „...a přikázal mu nasednout si.3

 

Všechny citované hadísy uvádí jejich autoři v kapitolách nazývaných „o tom, kdo se zapřísáhne, že vykoná hadždž pěšky, ale není toho schopen,“ čímž jsou vsazeny do svého kontextu.

 

Ibn Hadžer ve svém komentáři hadísu o otci neseném syny poznamenává:

„Onen stařec již nebyl vůbec schopen to, co si předsevzal, vyplnit, proto měl dle Prorokova صلى الله عليه و سلم příkazu nasednout, aby nemořil sám sebe. 'Ukbova sestra mohla svou přísahu vyplnit z části, proto jí bylo přikázáno obětovat, vykoupit se z přísahy a proto mohla jít i chvíli pěšky a také jí bylo dovoleno nasednout, když si chtěla odpočinout, což bylo více ponecháno na její vůli, jak se uvádí v jiné verzi hadísu o 'Ukbově sestře, kterou zaznamenává Hákim.“4

Několik dalších Ibn Hadžerem uváděných podání pak doplňuje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم kromě návrhu obětovat velblouda, poradil i několik dalších způsobů včetně půstu, není jisté, který z nich 'Ukbova sestra přijala za svůj, nicméně je jisté, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jí dal nějaký příkaz odčinit porušenou přísahu. Ibn Hadžer dále uvádí od Abú Hanífy, že pokud se někdo zapřísáhne vykonat hadždž pěšky anebo jedouce, potom je daný způsob dopravy pro něho povinností od momentu, kdy na sebe oblékne ihrám a vstoupí do stavu poutního zasvěcení. Pokud by to pro dotyčného bylo příliš náročné, není na něm viny, nechť dokončí, co je schopen a za zbytek nechť se z přísahy vykoupí. Další otázkou pak je, zda je nutno obětovat i zvíře, přičemž aš-Šáfi'í smýšlí, že ano a dokazuje to zmíněným hadísem o 'Ukbovi a jeho sestře. Málik smýšlí, že obětování není povinností, kromě v případě člověka, který je zcela neschopen příkazu vykonat. Důkazy pak nejvíce podporují aš-Šáfi'ího tezi, neboť tradenti zmíněného dodatku o obětování jsou spolehliví.5

 

An-Newewí pravil:

„Hadís o starci se týká situace, kdy člověk není schopen chůze vůbec. Ten má povinnost si nasednout a poté obětovat zvíře. Naopak 'Ukbova sestra mohla chodit, ale nezvládla by ujít celou cestu, proto si mohla sama určit, kdy si nasedne a kdy půjde kousek pěšky. I ona pak má povinnost obětovat. Toto je správný názor a opírá se o stanovisko aš-Šáfi'ího a většiny. Podle druhého názoru obětovat nemusí, ale je to chvályhodné.“6

 

Ibnu l-Džewzí napsal:

„Iblís oklamal skupinu zbožných natolik, že někteří z nich tráví v nočních modlitbách celou noc a radují se noční a dopolední nepovinné modlitbě ještě více, než modlitbám povinným. Takoví často zaspí před úsvitem a promeškají ranní povinnou modlitbu, nebo vstanou pozdě a zmeškají společnou ranní modlitbu v mešitě, anebo se stanou unavenými a línými, takže nejsou schopni zajišťovat obživu své rodině. Sám jsem viděl jednoho zbožného šejcha jménem Husejn al-Kazwíní, který se přes den urputně procházel po al-Mensúrově mešitě. Ptal jsem se lidí na důvod tohoto jeho bloumání a řekli mi: „To dělá proto, aby neusnul.“ Odvětil jsem: „Ale šarí'a toto přece nevyžaduje, toto je neznalost toho, co vyžaduje i šarí'a i zdravý rozum. Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil, že „tvoje tělo má na tobě právo, někdy v noci se modli a jindy spi,7 a také:

عليكم هديا قاصدا, فأنه من يشاد الدين يغلبه.

Držte se prostředního směru, protože věru nikdo nebude s tímto náboženstvím zápasit, aniž by ho ono nepřemohlo.8

 

Od Anase ibn Málika رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vešel do mešity a našel tam provaz natažený mezi dvěma stěnami. Když se zeptal, co je to za provaz, odpověděli mu, že patří Zejneb رضي الله عنها, která se modlí, dokud nepocítí slabost či únavu, chytí se za provaz a pokračuje dál. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ، حُلُّوهُ، لِيُصَلِّ أَحَدُكُمْ نَشَاطَهُ، فَإِذَا فَتَرَ فَلْيَقْعُدْ ‏.

Ne, odvažte ho! Ať se každý modlí, dokud má sil. Když se pak unaví, ať se posadí.9

 

Od 'Áiše رضي الله عنها se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 إِذَا نَعَسَ أَحَدُكُمْ وَهُوَ يُصَلِّي فَلْيَرْقُدْ حَتَّى يَذْهَبَ عَنْهُ النَّوْمُ، فَإِنَّ أَحَدَكُمْ إِذَا صَلَّى وَهُوَ نَاعِسٌ لاَ يَدْرِي لَعَلَّهُ يَسْتَغْفِرُ فَيَسُبَّ نَفْسَهُ.

Když někoho z vás přemůže dřímota, nechť si zdřímne, dokud ho ospalost nepřejde, protože když se někdo z vás modlí a chce se mu spát, netuší, zda prosí o odpuštění, anebo nadává sám sobě.10 Tj. neví, co vlastně vyslovuje.

 

A co se rozumu týče, víme, že spánek obnovuje energii, která oslabila kvůli bdění. Když si člověk zdřímne, když pocítí potřebu za tím, energie v jeho těle i mysli zůstane. A k Alláhu se utíkáme před neznalostí! A pokud někdo řekne: „Ale uvádí se, že skupina učenců z řad prvních generací se modlila celou noc,“ odpovíme: „Jenže oni dosahovali pokroku po dlouhou dobu, dokud nezesílili natolik, že to byli schopni vydržet. A byli si naprosto jisti, že ranní modlitbu společně vykonat zvládnou. Také si pomáhali polední siestou (arab. قيلولة kajlúla) a jezením jen malých porcí potravy. Proto to bylo z jejich strany správné. A nakonec, nedochovalo se nám, že by se celou noc modlil samotný Posel Božíصلى الله عليه و سلم a sunna, kterou máme následovat, je přece především ta jeho.“11

 

Dále pravil:

„Iblís některé ze zbožných oklamal tak, že se modlí dnem i nocí, ale nestarají se nikterak o nápravu svých vnitřních chyb, ani se nestarají o to, aby jejich obživa byla jen z toho, co bylo dovoleno, i když tyto věci jsou ještě důležitější, než množství nepovinných modliteb.“12

 

 

1 Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3303 a jako sahíh jej doložil al-Albání.

2 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6701.

3 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1642.

4 Viz Fethu l-Bárí, glosa č. 9974.

5 Ibidum.

6 Viz Šerhu Sahíhi Muslim, komentář k hadísu č. 1642.

7 Jde o parafrázi hadísu zaznamenaného al-Buchárím v Sahíhu, č. 1153 od 'Abdulláha ibn 'Amra رضي الله عنهما.

8 Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/350; 361. Jako sahíh ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 4086.

9 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1150.

10 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 212.

11 Viz Telbísu Iblís, str. 127–128.

12 Ibid., str. 128.