ANI VE SKRYTU NEČIŇ TO, CO SE BY SES STYDĚL UČINIT PŘED ZBOŽNÝM - TAK ZÍSKÁŠ STUD I PŘED BOHEM

Se'íd ibn Jezíd al-Ansárí رضي الله عنه vypráví, že jeden muž přišel za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a poprosil ho o radu. Prorok صلى الله عليه و سلم mu řekl:

أوصيك أن تستحي من الله عز وجل كما تستحي رجلا من صالحي قومك .

Radím ti, aby ses styděl před Alláhem aspoň tak, jako by ses styděl před zbožným člověkem z tvého vlastního lidu.[1]

Al-Albání ohledně autenticity tohoto hadísu poznamenal:

Řetězec jeho vypravěčů je přijatelný, všichni vypravěči tohoto hadísu jsou spolehliví, akorát není jednotný názor na to, zda byl Se'íd ibn Jezíd, známý též jako Ibnu l-Azwer, skutečně Prorokovým صلى الله عليه و سلم společníkem. Toto potvrzuje Abu l-Chajr al-Jezní. Nicméně hadís se dochoval i jinými cestami i od jiných, jak uvádí al-Munáwí v al-Fajd od az-Zehebího, který přes něj od Se'ída uvádí znění: „Řekl jsem Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم: „Dej mi radu,“ načež mi řekl: „Radím ti, aby ses styděl ...“ Podle al-Hajsemího je v tomto podání přítomna jistá slabost, nicméně hadís se uvádí i od Abú Umámy رضي الله عنه a to řetězcem vypravěčů, kterému nelze nic vytknout.[2]

V tomto hadísu tedy Posel Boží صلى الله عليه و سلم s užitím jednoduchého pedagogického a výchovného postupu – přechází od konkrétnějšího k abstraktnějšímu na základě příkladu z osobní sféry každého z nás. Radí, jak jednoduše získat bohabojnost a pocit studu před Alláhem a oprostit se od hříchů konaných v soukromí a ve skrytu, daleko od očí ostatních lidí.

Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo je vyhlášen tím, že je dobrým muslimem, že je bohabojným, dbalým předpisů víry a někým, kdo je ceněn a uznáván pro své hluboké znalosti náboženství. Někdo, kdo je v otázkách náboženství, víry, učenosti, uctívání a oddanosti vzorem nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní v naší lokální komunitě. Nyní si představme situaci, jak bychom se cítili a jaká hanba by nám byla, resp. jak hluboce bychom se styděli, kdyby nás tento dotyčný potkal či zahlédl právě v situaci, kdy se dopouštíme nějakého hříchu. Přitom dotyčný určitě nemůže o všem vědět, všechno slyšet, vidět či vnímat a potřebuje také spát anebo odpočívat.

Pak alespoň stejný, anebo o to větší stud a hanbu bychom proto měli cítit před Jediným, který je Vševědoucí, Vševidící, Všeslyšící, kdo vše vnímá a komu nic neunikne, na koho nepadá ani spánek, ani dřímota.

Ibn Džerír ohledně citovaného hadísu pravil:

Toto je velmi hlubokomyslná rada a nejjasněji míří k podstatě věci a je také zároveň velmi stručná a jednoznačná. Není totiž žádného hříšníka, aniž by se zároveň nestyděl konat hříchy před zbožnými a spravedlivými, avšak tito ho občas při konání hříchu zahlédnou. Ale Alláh vidí činy Svých služebníků všude a vždy. Tedy pokud se člověk stydí před svým Pánem tak, jako se stydí před zbožným člověkem z jeho vlastního národa, pak se vystříhá všech hříchů, konaných na veřejnosti i ve skrytu. Jak výstižná a výmluvná je toto rada![3]

Pokud tedy nechceme, aby naše čest a pověst utrpěla, nemáme ani ve skrytu, potají a v soukromí dělat nic, co by naší cti a pověsti ublížilo, pokud bychom byli jinými odhaleni, protože Stvořiteli nic nezůstává skryto.

Zu n-Nún al-Misrí pravil: „Kdokoli ve skrytu koná něco, čeho by se styděl dopustit na veřejnosti, ten si nijak necení sama sebe.[4]

Podobné však platí i naopak – představme si, jak skvělý pocit bychom ze sebe měli, kdyby nás tento náš vzor ve zbožnosti potkal v situaci, kdy konáme nějaký zbožný čin. O to větší by měla být naše verva a vůle konat pro potěchu Boží a to tak, aby naše zbožné skutky nikdo z lidí neviděl a ony tak zůstaly jen mezi námi a naším Pánem. Jen tehdy, kdy budeme konat dobro a zdržovat se hříchu jak na veřejnosti, tak i v soukromí a potají, bude naše víra ryzí a upřímná.

Abú Hurejra proto pravil: „Ke skutečné víře patří, když se člověk probudí ze spánku znečištěný a za chladné noci provede rituální koupel – a vidí ho přitom pouze Alláh Jediný, když se člověk postí i za parného dne a když se člověk neopomene pomodlit i v pustině, kde ho nikdo jiný, kromě Alláha Jediného, nevidí.[5]

________________________________________________________

[1] Zaznamenali Ahmed v az-Zuhd, str. 46; Abú 'Urúba al-Hárání v at-Tabakát, 2/10; as-Silmí v Ádábi s-suhba, 1/12; al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 2/462; at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 5539; a al-Charáití v Mekárimu l-achlák, str. 50. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 741.

[2] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/366-367.

[3] Viz Fejdu l-Kadír, 3/74.

[4] Zaznamenal ad-Dárekutní v al-Mu'telifu we l-muktelif, 3/159.

[5] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 51.