BIBLE NEHUMÁNNÍ? - DÍL 1.: TEORETICKÁ VÝCHODISKA

Často mnozí nezasvěcení hovoří o islámském zákoně šarí’a[1] jako o krutém, plném drakonických trestů, utlačujícím ženy, podněcujícím k násilnému vnucování víry jiným, k vyhlazování jinověrců. Islámský zákon je prý plný obskurních přikázání. K tomu se velmi často citují i mnohé verše z Koránu a mnohá podání ze Sunny, často účelově zmanipulovaná tak, aby výsledek byl co nejvíce šokující.

Jak si ovšem z tohoto pohledu vede Bible? Když budeme pozorně pročítat Starý a Nový Zákon, zjistíme, že uvaluje hrdelní trest takřka na tytéž prohřešky, které jsou smrtí trestány i v šarí’e a že spektrum prohřešků, za které vyměřují tato písma nejvyšší trest, je dokonce ještě větší. Také množství různých způsobů popravy podle Bible je ještě větší, než zná šarí‘a.
(O šarí’atských stanoviscích ve věci hrdelních zločinů jsme informovali jinde.)
Budeme-li studovat, co říká Starý i Nový Zákon o ženách, s překvapením zjistíme, kolik věcí je podobných legislativě šarí’atské, ale že je také dost těch, které se odlišují. A tyto rozdíly nevyznívají pro biblickou verzi zrovna lichotivě.
Nejinak tomu je i v případě veršů a pasáží s násilnickým obsahem, popisujícím bitvy a válečná tažení.
Následujícími citacemi[2], mnohdy vytrhanými z patřičného kontextu, nechceme devalvovat a dehonestovat Bibli, zrovna jako nenávidíme, když to někdo činí s Koránem. Jen chceme ukázat, nakolik je ošemetné takto zacházet s jakýmkoli posvátným textem a nakolik je neuvážené prohlašovat o nějakém náboženství, že je láskyplné, nebo že jiné je nenávistné. Vedle pasáží z Koránu, používaných pro podporu islamofobních tvrzení, existují podobné i v „knize knih.“ Platí, že kdo hledá, najde.
 
Při studiu a pročítání následujících pasáží je však třeba si stále uvědomovat, že:
1.      -  Islámský zákon má dvě dimenze – dimenzi soudní mezi lidmi, platnou z moci Boží tam, kde je užíváno šarí’e jako zákoníku; a dimenzi morálně-mravní, jinými slovy etickou, která je ve vztahu k Bohu a jedinci, nebo společnosti. Proto ne každý hřích je trestán nějakým soudním verdiktem, trestem, odkupem, odčiněním apod. a také ne vše, co není potíráno sankcí, je automaticky dovoleno. Jsou i hříchy mezi Bohem a člověkem a jejich niterné vyrovnávání se s nimi, v podobě pokání a upřímného návratu ke Stvořiteli a Jeho přikázáním. Poté, co se židé v průběhu své historie zúžili svůj zřetel jen na první tuto dimenzi a analogicky křesťané jen na druhou, přichází konečné zjevení, zjevení Muhammedovo, aby oba aspekty, obě dimenze, znovu uvedlo do někdejšího souladu a harmonie. 
2.       - Mezi dobou Starého Zákona, Nového Zákona a Koránu leží časová propast několika staletí. Za tu dobu se společnost vyvíjela a na tyto změny pak reagovalo i každé další zjevení.
3.       - Nakládání s texty se mezi křesťany a muslimy liší. Zatímco pro šarí’u je směrodatný její textuální zdroj, křesťanství hledí na materii posvátných textů skrze život a úlohu osoby Ježíše. Proto v jeho rámci existuje jen menšina těch, kteří se odvolávají na sám text, zatímco většina svatá písma vykládá velmi volně a alegoricky, nebo se jimi vůbec neřídí,  možná dost dobře nemá o existenci takových veršů v Bibli ani ponětí. Židé jsou v tomto ohledu daleko bližší muslimům, navíc se u nich objevuje i jev známý z některých kruhů v rámci fikhu, tedy hledání ulehčení obejitím předpisu, tj. právní kličkou (arab. hilla). V islámu se tento jev nijak razantně neujal a byl odbornou obcí jasně odsouzen, ale v judaizmu ho lze najít na mnoha místech a podobných předpisů je celá řada, např. známé: Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.  (Deuteronomium 23: 21) K tomu se připojuje navíc i silně etnický charakter židovství a svérázná interpretace vlastní výlučnosti.
4.       - S některými rozhodnutími šarí’a souhlasí (trest smrti za úkladnou vraždu, za cizoložství ženatého/vdané a dle kvalifikované většiny i za odpadlictví) a tyto jsou také ukázkou pokračování a doplňování Božího poselství lidstvu, vrcholícího zjevením Koránu a Sunny. Jiné, které nejsou Koránem a Sunnou potvrzeny, mohou být svévolnými, nebo nechtěnými manipulacemi, ke kterým za mnoho let existence a psaní Bible došlo, nebo příkazy, které byly novým zjevením, z milosti Boží, zrušeny.
5.       - O zákonu, kterým se řídí křesťané, lze pak také říct, že byl mnohokrát v historii upravován a reformován, aby byl v souladu s požadavky měnící se doby. Od některých nařízení se v průběhu doby odstupovalo z různých důvodů. Navíc církevní kanonické právo nevychází vždy zcela a výhradně z Bible, ale i ze spisů církevních otců a z práva římského.
        Proto se nabízí otázka, zda to, co následují, je skutečně zákonem Božím, jestli vůbec cítí potřebu po zákoně a jak se jako věřící vyrovnávají s tím, že v životě mnohdy následují něco úplně jiného, případně zda a proč si ze svého písma vybírají, v co budou věřit? Zodpovězení těchto otázek necháváme na čtenáři.
 
Poznámka 1: Texty v Bibli, odsuzující modloslužebnictví, resp. přidružování k Bohu:
Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. (Exodus 20:3-5)  
Kdo by obětoval bohům a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě. (Exodus, 22:19)
Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ (Matouš  4:10) 
Ježíš mu odpověděl: „ Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ (Lukáš  4:8) 
Víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. (1.Korintským 8:4)
Na tom se islám, židovství i původní Ježíšovo křesťanství shodují.
 
Poznámka 2: Texty Nového Zákona povinující křesťany dodržovat zákon zjevený Mojžíšovi/Músáovi:
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.  (Matouš 5:17-19)
Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.(Lukáš 16:17)
Štěpán, první mučedník z Ježíšových následovníků, říká židům: Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ (Skutky apoštolů 7:53)
Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. (Římanům 2:13)
 To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme. (Římanům  3:31)
Jsou to snad jen mé lidské úvahy? Neříká to sám zákon? (1. Korintským  9:8)


[1] Pokud není řečeno jinak, myslíme slovem šarí’a jen zákon, který Bůh zjevil Muhammedovi, nikoli tedy zákon zjevený Mojžíšovi/Músáovi, mír s ním.
[2] Používáme obecně užívaný ekumenický překlad.