BYL JEŽÍŠ SKUTEČNĚ UKŘIŽOVÁN A VSTAL Z MRTVÝCH? DÍL 2.

Nezapomínejme také, že byl (nebo snad měl být) pátek. Všechna evangeliální podání naznačují, že židé chtěli (domnělého?) Ježíše chytit a doručit na popraviště co nejdříve a nejrychleji. Spěchali, aby vše stihli před západem slunce, protože poté nastává sabat, posvátný čas židovské náboženské praxe. V nastalém spěchu a zmatku se také klidně mohlo stát, že dopadli někoho, kdo se Ježíšovi nápadně podobal, ale Ježíš to ve skutečnosti nebyl.

 
Přejděme k samotné křížové cestě. Kdo odsouzenci pomáhal nést jeho kříž? Podle Matouše a Lukáše to byl Šimon z Kyrenaiky.1 Podle Jana kříž nesl Ježíš sám a nikdo mu nepomohl.2
 
Ten, který visel na kříži, podle evangelií také zvolal: „Bože, Bože, proč jsi se ode mne odvrátil“: O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk, 15:34). Ve skutečnosti se podobné zvolání nachází i ve Starém Zákoně: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. (Žl, 22:2). Proč byla zvolena právě tato citace? Co se tím chce naznačit?
 
Podle Irenea si Markovo evangelium oblíbili příznivci tzv. separační christologie, tj. zejména gnostici, kteří věřili, že v tomto okamžiku opustil Ježíš-bůh Ježíše-člověka, protože božské přece neumírá. Apokryfní Petrovo evangelium namísto slova „Bože“ uvádí „Moje moci.“ Oddělení božského od lidského uvádí zcela explicitně gnostické Filipovo evangelium. V několika starších, ale nepůvodních, rukopisech řeckých i latinských dokonce stojí, že ukřižovaný nevolal „proč jsi se ode mne odvrátil“ ale „proč jsi se mi vysmál.“ Mohl toto volat Ježíš a zároveň být sám i bohem? Mohl toto zvolat někdo, koho misí mělo být vykoupit lidi z jejich prvotního hříchu? Mohl takto zoufale volat někdo, komu Bůh sesílal své zjevení a kdo byl příkladem nejvyššího stupně víry? Proč tolik nesrovnalostí a změn textu? Patrně proto, že se tento okamžik stal epicentrem sporu mezi gnostiky a ranou ortodoxií.
 
Podle Marka se Ježíšovi, přibíjenému na kříž, všichni posmívají a spílají mu – římští biřicové, kolemjdoucí z řad židů i ostatních, stejně jako oba vzbouřenci, kteří jsou na Golgotě popraveni spolu s ním. Ježíš nic neříká až do okamžiku, kdy cituje ze Žalmů. Podle Lukáše ukřižovaný naopak živě hovoří a zachovává naprostý klid. Prosí za odpuštění pro ty, kteří jej přibíjejí na kříž, protože nevědí, co činí. Když vidí ženy naříkat u paty jeho kříže, říká jim, aby nehořekovaly nad ním, ale nad osudem svým a svých dětí.3
 
A co nepřesvědčivé údaje evangelistů o délce Ježíšova údajného pobytu na kříži? Podle synoptických evangelií (verze Marek, Matouš a Lukáš) zemřel o deváté hodině, tj. deváté hodině po východu slunce, tedy okolo 3. hodiny po poledni. Podle Jana měl být Ježíš ještě v poledne u Piláta Pontského. Mají-li pravdu všechny verze, ukřižovaný na kříži visel jen asi tři hodiny, což je příliš krátká doba, než aby na následky ukřižování zemřel. Obvykle k tomu byla potřeba doba minimálně dvojnásobná, někteří odsouzenci na kříži umírali i déle než den, obzvláště tehdy, když nebylo použito tzv. koryfrachia, zvláštního kyje, kterým se odsouzenci zlomily nohy, aby tak rychleji zemřel následkem dechové nedostatečnosti.4 To dokládá i údiv Piláta a přivolaného centuriona: Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. (Mk, 15:44) Je možné, že autoři příběhu o zmrtvýchvstání neměli žádné zkušenosti s popravou ukřižováním? Nebo nemáme vědět všechno? Co potom byl první a co poslední podvod, o němž židé podle Matouše hovořili Pilátovi? Nazítří, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: ‚Po třech dnech budu vzkříšen.‘ Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první.“ (Mt, 27:62-64)
 
Matouš jako jediný uvádí velmi zvláštní události, provázející Ježíšovu popravu: Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. (Mt, 27:50-53). Roztržení závěsu v chrámu uvádějí také Marek i Lukáš. Otřesy země, puknutí jeskyní, otevření se hrobů a obživnutí zesnulých však uvádí jen Matouš. Neuvádějí je ani dobové kroniky, jako Josephus Flavius. I když člověk má sklon zapomínat, zcela jistě by tolik lidí nezapomnělo něco takového. To neuvádí ani pečlivý lékař Lukáš, který jinak do detailů zaznamenává všechny ostatní Ježíšovy zázraky. Proč nezaznamenal i takto zázračný úkaz? A kam potom vzkříšení mrtví odešli, co se s nimi stalo? A proč Lukáš říká, že se závěs roztrhl před popravou, ale Marek a Matouš jsou toho názoru, že k tomu došlo až po ní?
Verš: Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. (Ž, 2:9) uvádí, že Ježíš zemřel, dle různých verzí téhož listu, buď milostí od Boha, nebo odděleně od Boha, ukazuje na další teologické a christologické implikace příběhu ukřižování – souboj mezi ortodoxií a tzv. separacionisty, označenými za heretiky.
 
Kontroverze obklopují i příběhy ohledně vzkříšeného Ježíše.
Evangelia se neshodují na čase, kdy k Ježíšově hrobu přišly Marie Magdalena a ostatní ženy. Bylo to o půlnoci na neděli, nebo časně zrána před rozedněním, jak tvrdí Jan, nebo při východu slunce, jak tvrdí Marek? Neví se ani, kolik žen bylo a které to byly, ani co u hrobu, při cestě k němu, nebo přímo v něm, viděly. Jan uvádí, že přišla Marie Magdalena.5 Matouš uvádí, že přítomna byla Marie Magdalena a ještě jedna Marie.6 Další ji specifikují jako Jakubovu matku a k nim přidávají třetí, jistou Salome. Podle Lukáše byla třetí Jana a nikoli Salome.7
Ženy měly jít a koupit balzámy, aby mrtvého Ježíše potřely.8 Avšak židé v sobotu světili sabat a neobchodovali. Koupily ho snad v pátek? Jak potom v pátek mohly vědět, že ho budou potřebovat?
Když obě Marie přišly k hrobu, zjevil se jim podle Matouše anděl, který je zpravil o Ježíšově vzkříšení.9 Podle Marka byl kámen od vchodu již odvalen, prázdný a napravo od něj stál mladík v bílém.10 Podle Jana Marie Magdalena spatřila hrob prázdný a běžela to oznámit Šimonu Petrovi, Ježíšovu oblíbenému učedníku.11 Matouš uvádí, že když se obě Marie vracely od prázdného hrobu, potkali cestou vzkříšeného Ježíše, který jim sdělil, že vstal z mrtvých a je živ, přičemž toto mají oznámit apoštolům. Ti jim nevěřili. Toto se protiví tomu, co říká Lukáš, podle nějž se Petr chtěl přesvědčit a sám se ke hrobu vypravil. Jan uvádí, že apoštolové přišli ke hrobu dva, kromě Petra i Ježíšův nejoblíbenější učedník (patrně apoštol Jan).
Jediný Jan také zmiňuje další příchod Marie Magdaleny ke hrobu, kde se jí zjeví dva andělé, ona se otočí a za ní stojí vzkříšený Ježíš, který ji osloví jménem.12
Proč nebyl vzkříšený Ježíš svými učedníky, kteří ho dobře znali, při cestě do Emauz, rozpoznán až do chvíle, když začal lámat chléb? Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. (Lk, 24:30) Proč se o tom zmiňuje jediný Lukáš?
Proč Pavel uvádí velmi zvláštní počty apoštolů, kterým se Ježíš po svém údajném vzkříšení zjevil? ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. (1K, 15:5) Tedy Šimonu Petrovi a dvanácti dalším? Proč dvanácti, když zrádce Jidáš Iškariotský již byl v té době po smrti? Jak tvrdí křesťané, neunesl své provinění a spáchal sebevraždu. Srov.: A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. (Lk, 24:33). Jedenáct nebo dvanáct? Čísla jsou čísla, nemohou platit obě současně.
 
Zjevoval se vzkříšený Ježíš jako duch, přemisťující se z místa na místo, aniž by chodil: Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ (Jn, 20:26)? Nebo se snad pohyboval jako kdokoli jiný? Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ (Jn, 20:19)?
Jindy ježíš přichází náhle bez prosby o svolení vstoupit: Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. (Lk, 24:36-37) Nezvyklé chování hosta v blízkovýchodním kontextu.
Pavel vypráví o Ježíšově zjevení pěti stům přihlížejících: Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. (1K, 15:6). Proč o tomto velkolepém výstupu, který může být důkazem vzkříšení, mlčí všichni čtyři kanoničtí evangelisté?
Stejně tak možno odvrhnout i historku o nevěřícím Tomášovi, který uvěřil až poté, když mu Ježíš ukázal své rány.13 32 předních biblistů, kteří v roce 1952 vydali tzv. Revidovanou standardní verzi, podle původních rukopisů, vyškrtlo kromě těchto i prvních 11 veršů 8. kapitoly evangelia podle Jana, popisujících incident s kamenováním ženy obviněné z cizoložství, takže jejich verze začínala až 12. veršem.
A nakonec, co myslel Ježíš svými slovy: On však jim odpověděl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. (Mt, 12:39) Víme, že Jonáš vězel po určitou dobu uvnitř gigantické ryby v hlubinách moře. Poté vyplula z hlubin, vyvrhla jej a on byl zachráněn před smrtí. Jaká verze příběhu je podobnější Jonášovu? Příběh o Ježíši umírajícím na kříži, který následně vstane z mrtvých? Nebo příběh o Ježíšovi, který smrti unikne a je živý vzat na nebesa?
Všichni, kteří viděli Ježíše po dni ukřižování, vypovídají, že jej viděli živého a zdravého mimo hrob. Pokud tedy k ukřižování skutečně došlo, ukřižovaným nebyl Ježíš.
 
Položme si nyní otázku. Ježíšovo ukřižování bylo buď moudrostí, nebo hloupostí. Pokud je moudrostí, pak za ni všichni, kteří v ukřižování věří, vděčí židovskému kléru, římským okupačním úřadům a v neposlední řadě zrádnému Jidášovi. Pokud to mělo být hloupostí, potom připisují Bohu něco, co mu nepřísluší. Říkají, že Ježíš byl mrtev. Kdo ho tedy potom oživil? A je-li Bohem, který dává život, pak nemohl být mrtev.
 
Naše tušení o zcela jiném průběhu historie postupně nabývá konkrétnějších rozměrů, uvážíme-li, že ty příběhy o ukřižování a zmrtvýchvstání, které měly největší vliv na formování křesťanské víry a doktríny, jsou podle nejnovějších poznatků badatelů v biblistice podvrhy.
Příkladem takového příběhu je ten v závěrečné části Markova evangelia, kapitole 20. Ježíš byl ukřižován a pochoval ho Josef Arimatejský den před sabatem.14 O sabatu se ke hrobu vrátily Marie Magdalena a další ženy, aby tělo pomazaly, jak se slušelo.15 Když přišly, viděly, že kámen hrobu je odvalen. Pak uviděly mladíka v bílém oblečení.16
Potom následuje posledních dvanáct veršů, podle kterých se vzkříšený Ježíš zjevil Marii Magdaleně, která o tom pověděla apoštolům, kteří jí však nevěřili17 , poté se zjevuje dvojici poutníků18 a nakonec i jedenácti zbývajícím apoštolům (kromě Jidáše, který spáchal sebevraždu), přičemž jim vytýká, že neuvěřili. Potom jim přikazuje jít a šířit jeho Evangelium všem stvořením.
Následují nejzajímavější pasáže: Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk, 16:17-18) a Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Mk, 16:19-20).
Právě tento závěr, jak ukazují četné důkazy, nebyl součástí původního Markova evangelia. Nejstarší verze Markova evangelia tyto konečné verše vůbec neobsahují. Jejich styl se odlišuje od zbytku evangelia. Mezi touto a předcházející pasáží je velmi neohrabaný přechod, zvláště z hlediska stylistiky.
Ve verši 9 této kapitoly se vzpomíná jménem Marie Magdalena, jako kdyby se v předchozích verších nevyskytovala. Pasáž také obsahuje obraty a výrazivo, které se v Markově evangeliu na žádném jiném místě nevyskytují. Pokud bychom verše odstranili, nastal by problém. Ženy vidí, že Ježíš byl vzkříšen, leknou se, rozutečou se pryč a nikomu nic neřeknou. Jak by se potom apoštolové dozvěděli, že Ježíš vstal z mrtvých? Jak by se o tom posléze dozvěděl i Marek, který sám apoštolem nebyl? Proto museli písaři evangelia konec tohoto příběhu domyslet.
V Lukášově verzi o tom ženy učedníkům vzrušeně vyprávějí, ale nikdo z apoštolů nevěří, dokud se ke hrobu nevypraví také Petr a posléze uvidí, že hrob je skutečně prázdný: Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo. (Lk, 24:12). Verš, který o tom hovoří, se od zbytku evangelia významně liší lexikou i stylistikou. V Janově verzi tam ovšem přichází i s dalším apoštolem, zřejmě Janem.19
 
Podobně je některými za pozdější doplněk považována poslední, 21. kapitola Janova evangelia, obsahující nejvíce informací o vzkříšeném Ježíši a předpovídající také smrt apoštola Jana, stejně jako se zdá být doplňkem i úvod k Janovi, do verše 18 v 1. kapitole uvedeného evangelia, kde se Ježíš popisuje jako Slovo, které bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Jako Slovo není totiž Ježíš označován na žádném dalším místě v Janově evangeliu.
 
Podání Skutků apoštolských a Lukášova evangelia se rovněž neshodují v době, kdy měl Ježíš po svém vzkříšení vstoupit na nebe. Stalo se tak téhož dne, kdy byl vzkříšen, jak tvrdí Lukáš, nebo až po 40 dnech, jak uvádějí Skutky?
 
Křesťané vždy hledali ve Starém Zákoně potvrzení pro svou verzi událostí. Jak se potom vypořádat s tímto: Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu. (Žl, 91:9-16). Pokud je to předpověď, pak hlásí, že mesiáš bude zachráněn. Křesťané však tvrdí, že byl ukřižován.
 
Co ovšem ilustrují tyto předzvěsti: Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří, protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý. (Žl, 9:4-5) Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat. O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jehovůli v chrámu. On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne. Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat své oběti za hlaholu polnic , budu zpívat, prozpěvovat žalmy Hospodinu. (Žl, 27:2-6) Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. (Žl, 34:20-21)?
 
Žalmů, které mají sloužit jako předpověď ukřižování uvádí křesťanští autoři 31. Všechny jsou ale nejednoznačné a lze je brát i jako prostou předpověď nanebevstoupení.
 
Pokud by ale Ježíš na kříži zemřel, nemohl by být mesiášem, nebo prorokem, jak jej definovali židé: Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“ (Dt, 18:20)
 
Nesmíme ani zapomenout na fakt, že křesťané v době kodifikování Nového Zákona zdaleka netvořili jednotnou skupinu s jednotnou vizí, vírou, doktrínou a písmem. Byli mezi nimi monoteisté, věřící v jediného Boha, Stvořitele všehomíra, který má nárok na uctívání Sám a Jediný. Někteří věřili, že Ježíš pouze člověkem a nikterak Bohem, další věřili, že je výhradně Bohem a poslední, kteří věřili, že je zároveň člověkem i Bohem a kteří se sami mezi sebou nemohli shodnout na tom, do jaké míry se tak děje a jak si takové spojení vysvětlit.
 
Co se týče momentu ukřižování samotného, existoval dost velký počet křesťanů, kteří je odmítali a nikdy nepřijali.
 
Jedněmi z nich byli ebionité (z hebr. ebion – chudobný, asketa), či alespoň někteří mezi nimi. Byli to židokřesťanští asketové popírající božskost Ježíše a horovali pro dodržování halachy. Podle nich se stal synem Božím ve stejném smyslu jako David, až dodatečně, při křtu v Jordánu, což potvrdilo jeho úlohu mesiáše. Mesiáš však nemůže být zabit jako zločinec. Ebionité uznávali jen pentateuch a pouze Matoušovo evangelium, ze kterého odmítali první dvě kapitoly jako padělané. Jejich zakladatelem je učený mnich Ebion z Alexandrie, který se v 1. století proslavil protižidovskou polemikou.
 
Markionité, stojící na opačném konci názorového spektra, tvrdili, že židovský a Ježíšův Bůh jsou dvě odlišné entity, přičemž ten, který stvořil svět, je bohem nižším, žárlivým a nepřátelským, na způsob demiurga řecké filozofie. Podle markionitů byl Ježíš sám o sobě Bohem a neměl lidské tělo. Byl odlišné podstaty, než tento svět a veškeré jeho lidské projevy byly jen zdánlivé.
 
Ukřižování popíralo mnoho dalších sekt, polemické spisy rané ortodoxie jmenují heretiky satrinity, karbokraty, bardisiovce, tatianity, mnozí z těchto popíračů zastávali dokétské učení o Ježíšově božství. Další, jako dosité, mersité a filantherité dokonce tvrdili, že místo Ježíše byl ukřižován někdo jiný. Podle basileiditů byl namísto Ježíše ukřižován apoštol Šimon, kterému dal Bůh Ježíšovu podobu. Seritiovci věřili témuž, ale jméno ukřižovaného apoštola nespecifikovali.
 
Proč ale příběh o Ježíšově zmrtvýchvstání nakonec získal mezi lidem tu největší publicitu? Především proto, že se velmi podobal na jiné, v té době rozšířené mýtické motivy ukřižovaných, případně z mrtvých vstávajících božstev a uctívaných hrdinů. Do podsvětí sestupuje i oblíbený antický hrdina Herákles20, pokládaný za syna nejvyššího božstva Dia (!) kvůli úkolu, který neměl být o nic menší než Ježíšův - spasit lidstvo a trpět za jeho hříchy, které měl na svých bedrech nést. Na kříži či stromě, přivázaní nebo přibití, viseli perský Mithra i skandinávský Ódin. Staroegyptský Usíre byl zavražděn, zabalzamován, sestoupil do podsvětí, aby se odtud navrátil a naučil lidi tajemství věčného života. Vegetační božstva starověkých mytologií Předního Východu pravidelně umírala a znovu ožívala, v závislosti na rytmu střídání ročních dob, udržujíce tak chod světa. Dokonce i některá mezoamerická božstva, hrdinové národů naprosto izolovaných od zbytku světa, obětovala sebe sama pro stvoření nových světů a nových sluncí.
 
Tento motiv obecně patří k nejrozšířenějším vůbec, podobně jako celá plejáda polobohů a božích synů, kterými oplývala především mytologie antická. Mytizovaná postava Ježíše tak není v tomto ohledu ničím novým a dokonale zapadá do konceptu přizpůsobení se monoteistické semitské tradice polyteistickému prostředí helénské kultury. Ježíš Kristus pozdější křesťanské teologie je jen další v sérii mytologických postav, které umírají a ožívají, aby vesmír zachránili před chaosem.
 
Je tudíž dost dobře možné, že Ježíš nebyl zbožštěn, protože vstal z mrtvých, ale právě proto, že měl být zbožštěn, musel v myslích některých skupin raných křesťanů vstát z mrtvých a nabalit tak na sebe prvky božského spasitelského hrdiny heráklovského typu.
 
Koncept prvotního hříchu i ukřižování tak není vynálezem křesťanství, má obdobu i u jiných, starších mytologických a náboženských prostředí, tento mýtus ani nebyl přijat všemi ranými křesťany. Moderní křesťanské směry jej však přijímají takřka bez výhrad všechny.
 
Prvotní hřích a Ježíšova vykupitelská smrt však oprávněně vyvolává pocit nedůvěry tradičních křesťanských církví vůči humanitě a lidské přirozenosti (protože každý člověk je počat z hříchu, rodí se jako hříšník, žije jako hříšník a umírá jako hříšník, pokud nepřijme Krista) a Ježíšova údajná vykupitelská smrt je pro svůj těsný vztah k trojičnímu dogmatu a pohanským mýtům jednak obdobou modloslužebnictví a jednak i citovým nátlakem na věřící – podobně jako když léčitel-šarlatán svému pacientovi diagnostikuje a následně vyléčí zhoubnou chorobu, kterou pacient ve skutečnosti nikdy netrpěl.
 
Samotní první křesťané docela pravděpodobně věřili témuž, čemu věří židé, resp. muslimové, tedy že existuje jen jeden jediný Bůh, Stvořitel všehomíra. Výhradně jen On může být uctíván. Člověk se rodí nevinný, bez hříchu, hříchy získává jen svými selháními během svého života na tomto světě.
 
Spásy na světě onom pak dosáhne svou vírou ve Stvořitele a svým dobrým činem, jak učí Zákon, na základě Boží milosti a odměny. A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ (Mt, 19:16-17) Žádný těžký kříž, žádný strach z lidství a ani žádná krev, prolitá k vykoupení ostatních.
Tento koncept se objevuje nejdříve u Pavla z Tarsu: Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko, 2:14)
 
Bez ohledu na to, že je poprava na Golgotě zaznamenána i nebiblickými zdroji, např. Josefem Flaviem,21 uvedené skutečnosti ukazují, že ať už na kříži zemřel kdokoli, nebyl to historický Ježíš a už vůbec ne někdo, komu jsou připisovány nadlidské vlastnosti, jako je mýtický bohočlověk Ježíš Kristus křesťanské teologie.
 
Osobu Ježíše mimo křesťanství reflektuje již jen judaizmus a islám, pomineme-li novodobá synkretická hnutí, která však z křesťanské tradice a z Bible čerpají.
Judaizmus ale Ježíše odmítá jako lžiproroka a jeho matku dokonce obviňuje z nepočestnosti.
 
Jediným náboženstvím, kde je Ježíš jednou z hlavních a pozitivních figur, tak zůstává vedle křesťanství už pouze islám. Islám uznává neposkvrněné početí Marie, ze kterého se zázračným způsobem zrodil Ježíš v Koránu jmenovaný عيسى 'Ísá, mír s ním, na přímý příkaz Boží, proto je v Koránu spojován s Božím Slovem a přirovnáván k Adamovi, přímo stvořenému Bohem.
'Ísá, mír s ním, byl prorokem Božím, z moci Boží konal zázraky a nakonec byl z Moci Boží zachráněn před popravou. Nebyl ukřižován, ale zachráněn a Bohem vzat na nebesa, odkud sestoupí před koncem věků, aby na světě nastolil vládu víry, pravdy a spravedlnosti.
 
V Koránu se praví:
إِذْ قَالَتِ الْمَلَائِكَةُ يَا مَرْيَمُ إِنَّ اللَّهَ يُبَشِّرُكِ بِكَلِمَةٍ مِنْهُ اسْمُهُ الْمَسِيحُ عِيسَى ابْنُ مَرْيَمَ وَجِيهًا فِي الدُّنْيَا وَالْآخِرَةِ وَمِنَ الْمُقَرَّبِينَ﴿٤٥﴾ وَيُكَلِّمُ النَّاسَ فِي الْمَهْدِ وَكَهْلًا وَمِنَ الصَّالِحِينَ﴿٤٦﴾ قَالَتْ رَبِّ أَنَّىٰ يَكُونُ لِي وَلَدٌ وَلَمْ يَمْسَسْنِي بَشَرٌ ۖ قَالَ كَذَٰلِكِ اللَّهُ يَخْلُقُ مَا يَشَاءُ ۚ إِذَا قَضَىٰ أَمْرًا فَإِنَّمَا يَقُولُ لَهُ كُنْ فَيَكُونُ﴿٤٧﴾ وَيُعَلِّمُهُ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَالتَّوْرَاةَ وَالْإِنْجِيلَ﴿٤٨﴾ وَرَسُولًا إِلَىٰ بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنِّي قَدْ جِئْتُكُمْ بِآيَةٍ مِنْ رَبِّكُمْ ۖ أَنِّي أَخْلُقُ لَكُمْ مِنَ الطِّينِ كَهَيْئَةِ الطَّيْرِ فَأَنْفُخُ فِيهِ فَيَكُونُ طَيْرًا بِإِذْنِ اللَّهِ ۖ وَأُبْرِئُ الْأَكْمَهَ وَالْأَبْرَصَ وَأُحْيِي الْمَوْتَىٰ بِإِذْنِ اللَّهِ ۖ وَأُنَبِّئُكُمْ بِمَا تَأْكُلُونَ وَمَا تَدَّخِرُونَ فِي بُيُوتِكُمْ ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَةً لَكُمْ إِنْ كُنْتُمْ مُؤْمِنِينَ﴿٤٩﴾ وَمُصَدِّقًا لِمَا بَيْنَ يَدَيَّ مِنَ التَّوْرَاةِ وَلِأُحِلَّ لَكُمْ بَعْضَ الَّذِي حُرِّمَ عَلَيْكُمْ ۚ وَجِئْتُكُمْ بِآيَةٍ مِنْ رَبِّكُمْ فَاتَّقُوا اللَّهَ وَأَطِيعُونِ﴿٥٠﴾ إِنَّ اللَّهَ رَبِّي وَرَبُّكُمْ فَاعْبُدُوهُ ۗ هَٰذَا صِرَاطٌ مُسْتَقِيمٌ﴿٥١﴾ فَلَمَّا أَحَسَّ عِيسَىٰ مِنْهُمُ الْكُفْرَ قَالَ مَنْ أَنْصَارِي إِلَى اللَّهِ ۖ قَالَ الْحَوَارِيُّونَ نَحْنُ أَنْصَارُ اللَّهِ آمَنَّا بِاللَّهِ وَاشْهَدْ بِأَنَّا مُسْلِمُونَ﴿٥٢﴾ رَبَّنَا آمَنَّا بِمَا أَنْزَلْتَ وَاتَّبَعْنَا الرَّسُولَ فَاكْتُبْنَا مَعَ الشَّاهِدِينَ﴿٥٣﴾
وَمَكَرُوا وَمَكَرَ اللَّهُ ۖ وَاللَّهُ خَيْرُ الْمَاكِرِينَ﴿٥٤﴾ إِذْ قَالَ اللَّهُ يَا عِيسَىٰ إِنِّي مُتَوَفِّيكَ وَرَافِعُكَ إِلَيَّ وَمُطَهِّرُكَ مِنَ الَّذِينَ كَفَرُوا وَجَاعِلُ الَّذِينَ اتَّبَعُوكَ فَوْقَ الَّذِينَ كَفَرُوا إِلَىٰ يَوْمِ الْقِيَامَةِ ۖ ثُمَّ إِلَيَّ مَرْجِعُكُمْ فَأَحْكُمُ بَيْنَكُمْ فِيمَا كُنْتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ﴿٥٥﴾
A hle, pravili andělé: „Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi. A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné.“ Pravila: „Pane můj, jak bych mohla mít syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?“ Pravil: „Takto Bůh tvoří to, co chce; když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko „Staniž se!“, a stane se. A naučí jej Bůh Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu.“ A byl poslem k dítkám Izraele: „Přišel jsem k vám se znamením Pána vašeho. Utvořím pro vás z hlíny něco podobného ptáku a vdechnu tomu život, a stane se to skutečným ptákem z dovolení Božího. A vyléčím slepého i malomocného a vzkřísím mrtvé z dovolení Božího. A sdělím vám, co jíte a co shromažďujete v příbytcích svých. A věru je v tomto pro vás znamení, jste-li věřící. A přišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, čeho se vám dostalo přede mnou z Tóry, a aby vám byla dovolena část z toho, co vám bylo zakázáno. A přicházím k vám se znamením od Pána vašeho - bojte se Boha a poslouchejte mne! Zajisté Bůh je Pánem mým i Pánem vaším, uctívejte Jej tedy - a to je stezka přímá!“ A když Ježíš pocítil nevíru jejich, pravil: „Kdo budou pomocníky mými na cestě Boží?“ I odpověděli apoštolové: „My pomocníky Božími budeme, my v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme! Pane náš, uvěřili jsme v to, cos nám seslal, a následujeme posla; zapiš nás tedy mezi ty, kdož pravdu dosvědčují!“ I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest a Bůh nejlépe umí strojit lest. A hle, pravil Bůh: „Ježíši, nyní tě odvolám a povznesu tě k Sobě a očistím tě od (špíny) těch, kdož neuvěřili. A ty, kdož tě následovali, učiním vyššími než ty, kdož nevěřili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke Mně všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.(Áli 'Imrán: 45 – 55)
 
إِنَّ مَثَلَ عِيسَىٰ عِنْدَ اللَّهِ كَمَثَلِ آدَمَ ۖ خَلَقَهُ مِنْ تُرَابٍ ثُمَّ قَالَ لَهُ كُنْ فَيَكُونُ﴿٥٩﴾
A podobá se Ježíš před Bohem Adamovi: On stvořil jej z prachu a potom mu řekl „Budiž!“ a on byl!(Áli'Imrán: 59)
 
وَقَوْلِهِمْ إِنَّا قَتَلْنَا الْمَسِيحَ عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ رَسُولَ اللَّهِ وَمَا قَتَلُوهُ وَمَا صَلَبُوهُ وَلَٰكِنْ شُبِّهَ لَهُمْ ۚ وَإِنَّ الَّذِينَ اخْتَلَفُوا فِيهِ لَفِي شَكٍّ مِنْهُ ۚ مَا لَهُمْ بِهِ مِنْ عِلْمٍ إِلَّا اتِّبَاعَ الظَّنِّ ۚ وَمَا قَتَلُوهُ يَقِينًا﴿١٥٧﴾بَلْ رَفَعَهُ اللَّهُ إِلَيْهِ ۚ وَكَانَ اللَّهُ عَزِيزًا حَكِيمًا﴿١٥٨﴾وَإِنْ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ إِلَّا لَيُؤْمِنَنَّ بِهِ قَبْلَ مَوْتِهِ ۖ وَيَوْمَ الْقِيَامَةِ يَكُونُ عَلَيْهِمْ شَهِيدًا﴿١٥٩﴾
… a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný, moudrý. A věru není nikdo mezi vlastníky Písma, kdo by v Něj neuvěřil předtím, než zemře - a v den zmrtvýchvstání bude pak proti nim svědkem. (Nisá:157-159).
 
 
1Viz Mt, 27:32; Lk, 23:26.
2Viz Jn, 19:17.
3Viz Lk, 23. a 24. kapitola.
4Člověk s tělem vypnutým na kříž a nemožností zapřít se nohama, nemůže řádně vydechovat. Snaží se přitáhnout za ruce, jenže ty má přitlučené hřeby, které vedly zápěstím v jamce, kudy mezi zápěstními kostmi prochází nervy, což muselo být mimořádně bolestivé. Proto se rychle dostavuje křeč bránice a člověk umírá pomalým zadušením, šokem a vyčerpáním.
5 Viz Jn, 20:1-2.
6 Viz Mt, 28:1.
7 Viz Lk, 24:9-10.
8 Viz Mk 16:1-2.
9 Viz Mt, 28:5.
10 Viz Mk, 16:4-5.
11 Viz Jn, 20:1-4.
12 Viz Jn, 20:16-17.
13Viz Jan, 20:27-28.
14Viz Mk, 15:42-47.
15Viz Mk, 16:1-2.
16Viz Mk, 16:4-8.
17Viz Mk, 16:9-11.
18Viz Mk, 16:12-14.
19Viz Jn, 20:3-10.
20Ježíš se dále podobá např. božstvu lékařství Asklépiovi tím, že měl políbit malomocného na bolák na noze, případně božstvu vína a bujaré zábavy Dionýsovi tím, že měl přeměnit vodu ve víno. Vše toto jsou přejaté mýtické prvky, společné křesťanství i antickým kultům a zcela cizí semitské tradici.
21Josephus Flavius ve svém díle O starobylosti židů dokonce ani neuvádí jméno popraveného, i když postavu Ježíše zmiňuje a přiklání se k tezi, že Ježíš Kristus křesťanů vznikl spojením příběhů několika reálných lidí, z nichž jedním je i historický Ježíš. V souvislosti s ukřižováním uvádí i zajímavou historku o jakémsi muži, který ukřižování přežil.