CHALÍFA OMAR IBNU L-CHATTÁB A EPIDEMIE

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما, bratranec Posla Božího صلى الله عليه و سلم a největší vykladač Koránu této ummy vypráví, že Prorokův صلى الله عليه و سلم společník tchán Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, toho času chalífa, v pořadí druhý po smrti Posla Božího صلى الله عليه و سلم , se vydal se svou delegací z Medíny na státnickou návštěvu Šámu. [1] 

Když delegace doputovala na místo zvané Sargh, setkala se s druhou delegací, představovanou veliteli muslimských armád Šámu, mezi nimiž byl i další společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم Abú ‘Ubejda Ámir ibnu l-Džerráh رضي الله عنه. Tato delegace je zpravila o závažné epidemii cholery, která v Šámu propukla. 

Nyní bylo na Omarovi, aby rozhodl, jak v dané situaci postupovat dále. Chalífa nechtěl situaci řešit sám, bez porady s ostatními významnými muslimy, v prvé řadě společníky Posla Božího صلى الله عليه و سلم, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen. Jako první nařídil, aby k němu byli na rokování sezváni všichni ti, kteří přijali islám ještě v Mekce, mezi prvními, dávno před hidžrou do Medíny. Omar s nimi celou situaci konzultoval, debatovali o nových zprávách ze Šámu, o epidemii, o tom, zda mají pokračovat v cestě či nikoli, avšak k jednotnému stanovisku nedospěli. Někteří navrhovali, aby se vrátili zpátky do Medíny a uchránili před nákazou Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky a další významné muslimy, zatímco jiní zamýšleli pokračovat dále v cestě, navzdory nebezpečí nákazy, protože se už na cestu vydali a záměr cesty byl velmi důležitý. Když Omar s jejich pomocí k jednotnému závěru nedospěl, nařídil jim odejít a dal si zavolat muslimy, kteří přijali islám až v Medíně.

Ibn ‘Abbás svolal tyto Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky na poradu k chalífovi. Nicméně mezi ansáry se stalo to samé, co i v předcházejícím případě, mezi muhádžiry. Jedna skupina z nich řekla: „Vyrazili jsme s důležitým záměrem a dostali jsme se až sem, nemyslíme, že bychom se po tom všem měli této naší cesty najednou vzdát.” Druzí namítli: „Máme s sebou i další lidi, dokonce i společníky Posla Božího صلى الله عليه و سلم, nebylo by dobré vystavit je riziku nákazy.” Když Omar nepochodil ani u nich, přikázal jim odejít.

Ibn ‘Abbásovi pak Omar přikázal svolat k němu na poradu staré mekkánské hodnostáře a velmože, kteří byli zkušení ve světských věcech, avšak islám přijali až mezi posledními, až poté, co muslimové osvobodili Mekku a teprve potom se vystěhovali do Medíny. Byli to oni, kdo nakonec dospěl k jednotnému stanovisku: „Radíme ti, aby ses raději se všemi těmito lidmi vrátil zpět do Medíny a nevedl je dále na místo, kde zuří epidemie.”

Omar pak prohlásil: „Odjíždím zpátky do Medíny, vy byste měli udělat to samé.” 

Abú ‘Ubejda, překvapen tímto rozhodnutím, se Omara zeptal: „To běžíš od Božího předurčení, od toho, co Alláh už rozhodl?”

Omar mu odpověděl: “Kéž by něco takového vyřkl někdo jiný, Abú ‘Ubádo! Ano, běžím od jednoho Božího předurčení k druhému Božímu předurčení. Což nesouhlasíš, že pokud bys měl stádo velbloudů a sestoupil s nimi do údolí, kde v jedné části je úrodná pastvina, zatímco v druhé suchá pustina, také bys je pásl jen na zelené části? Anebo by sis řekl, že takto Alláh předurčil a pásl bys je i na té neúrodné?”

V tom se objevil ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf رضي الله عنه, který kvůli nějakým svým záležitostem nemohl být přítomen od samého začátku. Řekl: „Já o tom mám znalost od samotného Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Slyšel jsem ho říci:

 إِذَا سَمِعْتُمْ بِهِ بِأَرْضٍ فَلاَ تَقْدَمُوا عَلَيْهِ، وَإِذَا وَقَعَ بِأَرْضٍ وَأَنْتُمْ بِهَا فَلاَ تَخْرُجُوا فِرَارًا مِنْهُ ‏.

Uslyšíte-li, že na nějakém území vypukla epidemie, necestujte tam. A pokud propukne epideie v místě, kde už přebýváte, neutíkejte z tohoto místa.

Chalífa Omar poděkoval Alláhu, že nakonec dospěl k rozhodnutí, které je v souladu se Sunnou a s klidným svědomím vzápětí vydal povel k návratu do Medíny. [2]

Z tohoto příběhu pro nás plyne několik ponaučení:

1. V islámu je chvályhodné, aby důležitá rozhodnutí byla vynášena kolektivně, na základě porady. Aby se pokud možno dospívalo k jednomyslnému, či alespoň většinovému stanovisku, aby výkon moci nebyl jen v rukou jediného muže. Jakkoli by byl jeden člověk prozíravý, moudrý a inteligentní, rozum dalšího člověka, se kterým konzultuje rozhodnutí, ho vždy obohatí. 

Vznešený Alláh chválí skutečné věřící a pochvalně popisuje způsob jejich rozhodování:

وَٱلَّذِينَ ٱسْتَجَابُوا۟ لِرَبِّهِمْ وَأَقَامُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَأَمْرُهُمْ شُورَىٰ بَيْنَهُمْ وَمِمَّا رَزَقْنَـٰهُمْ يُنفِقُونَ 

(Odměna u Alláha je) i pro ty, kdož Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají (Šúrá: 38)

2. Rozhodovací proces je v rukou zbožných a znalých, nikoli v rukou mas, které ani nerozumí tomu, o čem by měli rozhodovat. O obzvláště závažných věcech nemůže rozhodovat obecný plebiscit, ale moudrost, znalost a zbožnost vybraných poradců. Někdy se může stát, že člověk nepatří mezi nejpříkladnější elitu z hlediska své náboženské znalosti či zásluh pro islám, nicméně jeho expertíza a zkušenosti jsou v dané otázce rozhodující. Pokud se věc týká jeho kompetencí, má dostat přednost. Není na světě člověk, kterého vyjádření obecně nemůže za žádných okolností být přínosem. Jde jen o to konzultovat ty správné věci s těmi správnými lidmi.

3. Islám uznává existenci kauzality, tedy vztahu mezi příčinou a následkem. Alláh vše stvořil a dopředu předurčil, avšak člověk o jeho předurčení nic neví. Zároveň Stvořitel rozdělil a určil i příčiny a následky, z nichž řadu z nich umožnil člověku poznat a přikázal mu, aby je bral v potaz. Snaha je respektovat proto nikdy nemůže znamenat pohrdání Božím předurčením a naopak respektování kauzálních souvislostí je nedílnou součástí správné víry v předurčení a požadovaného spoléhání se na Alláha (arab. التوكل at-tewekkul).

4. K lidem promlouváme shodně úrovni jejich znalostí, snažíme se, aby pochopili podstatu vynášených rozhodnutí na základě toho, co dobře znají z vlastní zkušenosti. Není možno řešit všechno s každým a konfrontovat lidi s tím, co je pro ně těžké a nepochopitelné, na co ještě nedozráli a co pro ně není stravitelné, aby na základě naší neobratnosti a nezodpovědnosti nezačali pochybovat o Alláhu, Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a Jeho náboženství. Naši zbožní předkové nás učili, že každá situace a každé místo vyžaduje stanoviska, která jsou pro ni vhodná (arab. لكل مكان مقال li-kulli mekánin makál).

5. Islám je v plném souladu se zdravým selským rozumem a neprotiřečí ani poznatkům soudobé vědy, jak možno spatřit i na tomto případě, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم nábožensky posvěcuje důležitost karantény v prevenci nakažlivých chorob. Posel Boží  صلى الله عليه و سلم příkaz nevcházet na místa, kde zuří nákaza a neopouštět ohniska nákazy, pokud už se v nich nacházíme, formuloval také v hadísu od matky věřících 'Áiše رضي الله عنها, kde je o epidemiích řečeno:

 أَنَّهُ كَانَ عَذَابًا يَبْعَثُهُ اللَّهُ عَلَى مَنْ يَشَاءُ، فَجَعَلَهُ اللَّهُ رَحْمَةً لِلْمُؤْمِنِينَ، فَلَيْسَ مِنْ عَبْدٍ يَقَعُ الطَّاعُونُ فَيَمْكُثُ فِي بَلَدِهِ صَابِرًا، يَعْلَمُ أَنَّهُ لَنْ يُصِيبَهُ إِلاَّ مَا كَتَبَ اللَّهُ لَهُ، إِلاَّ كَانَ لَهُ مِثْلُ أَجْرِ الشَّهِيدِ 

Ty jsou trestem, který Alláh sesílal, na koho chtěl, avšak pro věřící je Alláh učinil požehnáním. Není nikoho, kdo z nich trpělivě zůstane na území, kde epidemie propukla, s přesvědčením, že ho nemůže potkat nic, kromě toho, co pro něho Alláh už předurčil, aniž by mu Alláh za to nedal odměnu, jako je odměna mučedníka." [3]

Mnozí komentátoři tohoto hadísu smýšlejí, že tato odměna je určena nejen pro toho, kdo onemocní a na chorobu zemře, ale také pro toho, kdo se z ní vyléčí, ba i pro toho, kdo trpělivě zůstal v ohnisku nákazy, aby ji neroznášel na nová území, avšak tato nákaza se mu z jakéhokoli důvodu vyhnula.

Posel Boží se takto i sám zachoval, když k němu měla přijet ohlášená delegace kmene Sekíf, aby mu přísahala na věrnost. Když se dozvěděl, že v kmeni propukla epidemie malomocenství (lepry) poslal delegaci depeši s požadavkem, aby se vrátila a do Medíny ani nedorazila, že jejich přísaha na věrnost je tak jako tak přijatá a platná. Oni příkaz respektovali. [4]

Tato a podobná islámská nařízení, jejichž pravdivost je očividná každému zdravému rozumu, jsou empirickým důkazem správnosti Božího Zákona, o které se může přesvědčit naprosto každý. Stejně správná a adekvátní jsou i všechna ostatní nařízení Moudrého a Všeznajícího Zákonodárce. Popírat je by bylo jako hádat se s lékařem o správnosti léčby, byť jsme sami osobně právě tohoto konkrétního lékaře vyhledali, neboť jsme byli na základě vlastní předchozí zkušenosti sami přesvědčeni o jeho dovednostech a odborných kvalitách.

Nechť nás všechny vede Alláh přímou cestou, uzdraví naše nemocné, zastaví epidemie a sejme ze světa břímě Svého trestu. Jen Jeho úpěnlivě prosíme a jen k Němu se upřímně z hloubi srdce kajeme. Ámín.

_________________________________________________________________________________

[1] Oblast Levanty při východních březích Středozemního moře, pokrývající jih dnešního Turecka, Sýrii, Libanon, Palestinu, Jordánsko a severozápad Iráku.

[2] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5729; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2219.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5734.

[4] Hadís o tom uvádí 'Amra ibnu š-Šerída Muslim v Sahíhu, hadís č. 2231.