COŽ NEZAČNOU UVAŽOVAT NAD KORÁNEM? DÍL II.

Na jiném místě pravil o Koránu Vznešený:

وَإِنَّهُۥ لَهُدًى وَرَحْمَةٌ لِّلْمُؤْمِنِينَ

a on vskutku je pro věřící vedením i milosrdenstvím. (Neml: 77 )

'Ámir ibn Wásila vypráví, že Náfi' ibn 'Abdilháris potkal druhého pravověrného chalífu Omara ibnu l-Chattábaرضي الله عنه nedaleko místa zvaného 'Usfán. Omar Náfi'a předtím jmenoval vrchním výběrčím daní v oblasti Mekky. Proto se ho zeptal: „Koho si pověřil, aby pro tebe vybral daně v údolí Mekky?“ „Ibn Abzu,“ odpověděl Náfi'. „Kdo je Ibn Abza?“ otázal se Omar. „Jeden z našich propuštěných otroků.“ Omar uznale poznamenal: „Jmenoval jsi propuštěného otroka, aby vybíral daně Mekkánců?“ Náfi' pokračoval: „Ano. Ibn Abza je zběhlý v Knize Boží a je také velkým znalcem šarí'atských příkazů a nařízení.“ Omar pravil: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ اللَّهَ يَرْفَعُ بِهَذَا الْكِتَابِ أَقْوَامًا وَيَضَعُ بِهِ آخَرِينَ ‏.

Věru Alláh některé lidi skrze tuto Knihu pozvedne, zatímco jiné poníží.[1]

Muž, který patřil k Prorokovým صلى الله عليه و سلم nejbližším a má snad největší zásluhy na dnešní podobě mushafu, třetí pravověrný chalífa Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه pravil: „Nenávidím, když mi uplyne den či noc, aniž bych nepohlédl do slov Božích (tj. nerecitoval z mushafu).[2]

Aš-Šewkání vysvětluje:

Věru Korán je správným vedením a milostí pro ty, kteří věří v Alláha a následují Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم. Věřící jsou zde specifikováni proto, že věřícími jsou pouze ti, kteří získávají z Koránu užitek.[3]

As-Sa'dí pravil:

Tedy jejich srdce nacházejí v Koránu potěchu a útěchu a jejich náboženské i světské záležitosti jsou díky Koránu zlepšeny a napravovány.

Toto se týká těch věřících, kteří věří v Korán a pokládají Korán za pravdivý, přijímají ho zcela a beze zbytku a obracejí se k němu, aby ho vnitřně reflektovali. Těch, kteří hloubají nad jeho významy. Právě takoví získají správné vedení po přímé cestě i milost od Alláha, která jim přinese štěstí, vítězství a úspěch.[4]

Naopak o vztahu popíračů ke Koránu Stvořitel poznamenal:

وَإِنَّهُۥ لَحَسْرَةٌ عَلَى ٱلْكَـٰفِرِينَ

A věru on zármutku nevěřících je příčinou (Hákka: 50)

Tito nevěřící jsou popsáni následujícím veršem:

وَمَا تَأْتِيهِم مِّنْ ءَايَةٍ مِّنْ ءَايَـٰتِ رَبِّهِمْ إِلَّا كَانُوا۟ عَنْهَا مُعْرِضِينَ

A nepřijde k nim jediné znamení ze znamení Pána jejich, aby se od něho neodvrátili. (Jásín: 46)

Al-'Usejmín praví:

Pokud si povšimneš, že tvé srdce není pohnuto Koránem, potom zpytuj sám sebe, protože Vznešený Alláh zjevil:

لَوْ أَنزَلْنَا هَـٰذَا ٱلْقُرْءَانَ عَلَىٰ جَبَلٍ لَّرَأَيْتَهُۥ خَـٰشِعًا مُّتَصَدِّعًا مِّنْ خَشْيَةِ ٱللَّـهِ ۚ وَتِلْكَ ٱلْأَمْثَـٰلُ نَضْرِبُهَا لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ

Kdybychom byli seslali tento Korán na horu, byl bys ji viděl pokornou a pukající ze strachu před Bohem. A tato podobenství uvádíme lidem, snad budou o tom přemýšlet. (Hašr: 21)

A i přesto recituješ Korán, ale tvé srdce se ani nepohne.[5]

Na jiném místě tímto veršem dokázal, že Korán je lékem na zatvrzelost srdce, čemuž dodal:

A hora je, jak víme, z hluchých kamenů. Ovšem kdyby byl Korán zjeven jí, i ty hluché kameny by byly pohnuty a s pokorou by se rozpadly na kousky. Podobně i srdce se chvěje a puká v případě, když je Korán recitován s rozjímáním a hloubáním nad jeho významy.[6]

Srdce si tedy zasluhuje zvláštní péči, aby zůstalo jemné a schopné přijímat radu, výtku i pobídku správného směřování.

As-Sa'dí pravil:

Napravení srdce dokonalým kajícným návratem k Alláhu a neochvějným spolehnutím se na Něho si vyžaduje dokonale upřímné úmysly. Takto upřímné srdce miluje dobro vůči všem stvořením a oškliví si zkaženost a nedostatečnost.[7]

Obsah a smysl je důležitější, nežli pouhá forma

Vznešený Alláh Pravil svému Prorokovi صلى الله عليه و سلم:

وَكَذَٰلِكَ أَوْحَيْنَا إِلَيْكَ رُوحًا مِّنْ أَمْرِنَا مَا كُنتَ تَدْرِي مَا الْكِتَابُ وَلَا الْإِيمَانُ وَلَٰكِن جَعَلْنَاهُ نُورًا نَّهْدِي بِهِ مَن نَّشَاءُ مِنْ عِبَادِنَا وَإِنَّكَ لَتَهْدِي إِلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ صِرَاطِ اللَّهِ الَّذِي لَهُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الْأَرْضِ ۗ أَلَا إِلَى اللَّهِ تَصِيرُ الْأُمُورُ

A takto jsme ti vnukli ducha ze zjevení Svého; předtím jsi neznal, co je to Písmo a co je to víra, avšak učinili jsme to světlem, jímž vedeme, koho chceme ze služebníků Svých. A ty věru také vedeš lidi po stezce přímé, po stezce Boha, jemuž náleží vše, co na nebesích je i na zemi. Což k Bohu se nevracejí věci všechny? (Šúrá: 52-53)

Muhammed ibn Ka'b al-Kurezí vyprávěl od 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنهما, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ قَرَأَ حَرْفًا مِنْ كِتَابِ اللَّهِ فَلَهُ بِهِ حَسَنَةٌ وَالْحَسَنَةُ بِعَشْرِ أَمْثَالِهَا لاَ أَقُولُ الم حَرْفٌ وَلَكِنْ أَلِفٌ حَرْفٌ وَلاَمٌ حَرْفٌ وَمِيمٌ حَرْفٌ ‏.

Kdokoli přečte jediné písmenko z Knihy Boží, tomu se za něj dostane desetinásobné odměny. A neříkám, že alif-lám-mím je písmeno, ale že alif je písmeno, lám je písmeno a mím je písmeno.[8]

'Abdulláh ibn Mes'úd pravil: „Bylo pro nás obtížné naučit se slova Koránu nazpaměť, avšak snadné pro nás bylo se podle nich řídit. Po nás ovšem přijdou lidé, pro něž bude naučit se slova Koránu nazpaměť snadné, ale o to obtížnější pro ně bude se jimi řídit.[9] Také řekl: „Když se někdo mezi námi naučil zpamněti deset veršů, nepřešel dále na dalších deset, dokud plně nepochopil jejich význam a neuplatnil je v praxi.[10] Tento Prorokův صلى الله عليه و سلم společník prosil touto prosbou:

اللهم زدنا إيمانا و يقينا و فقها.

Alláhumme zidná ímánen we jakínen we fikhen,“ tj. „Ó Bože, zvětši naši víru, jistotu našeho přesvědčení a naše porozumění.[11]

Hasan al-Basrí pravil: „Korán byl zjeven proto, aby se jím lidé řídili, ale oni namísto toho začali považovat jeho recitaci za dostačující dobrý skutek.[12] Také řekl: „Věru největší nárok na Korán má ten, kdo ho následuje ve svých činech, dokonce i kdyby ho nečítával.[13]

Soudobý učenec Sálih al-Fewzán pravil:

Mít upřímný vztah ke Koránu vyžaduje patero: věřit, že se opravdu jedná o zjevené a nestvořené slovo Boží, učit se ho, často ho recitovat, rozjímat a hloubat nad ním a chovat se dle něj i v praktickém životě.[14]

Se'íd ibn Abí Se'íd vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم předpověděl čas, kdy muslimové tuto harmonii naruší a postaví proti sobě formu a smysl, dávajíce přednost nenáročné formě nad obtížněji naplnitelným smyslem koránského poselství:

إذا زوقتم مساجدكم وحليتم مصاحفكم، فالدمار عليكم

Až si začnete zdobit své mešity a své svazky Koránu, přijde na vás zkáza.[15]

V tomtéž kontextu poznamenal ad-Dahhák ibn Muzáhim: „Nadejde čas, kdy si lidé budou věšet mushaf na zeď, kde na něj budou sedat pavučiny, aniž by jim bylo ku prospěchu to, co je v něm.[16]

Abu l-'Álija o těchto nešťastnících hovoří podrobněji: „Přijdou lidé, jejichž srdce budou zbavena Koránu. Nebudou v něm nalézat ani slast, ani potěšení. Budou mít vážné nedostatky v konání toho, co jim bylo stanoveno jako povinnost. Budou říkat: „Alláh je Milostiplný, Smilovný“ a když budou činit to, co jim bylo zakázáno, řeknou: „Bude nám odpuštěno, vždyť přece k Alláhu nikoho nepřidružujeme.“ Veškeré jejich záležitosti budou spočívat na jejich falešných nadějích, které v sobě nebudou mít ani zbla pravdy a upřímnosti. Budou nosit roucha beránků, leč srdce jejich budou srdci vlčími. A nejlepší mezi nimi svou vírou bude ten, který ve svém náboženství bude činit ústupky.[17]

Muhammed Sálih al-'Usejmín o dnešní chorobě upřednostňování formy nad smyslem ve vztahu ke Koránu hovoří:

Mnoho lidí recituje Knihu Boží, nicméně recitují, sice správně, ale pouze její znění, dbajíce na to, aby úzkostlivě přesně vyslovovali jednotlivé hlásky, ale nerecitují její význam. Neustavují Boží Zákon. Pokud se podíváte na stav islámského světa dnes, shledáte, že většina islámského světa sice ví, jak správně recitovat jednotlivé hlásky, ale nedokáže pochopit význam a ustavit Boží Zákon.[18]

Na otázku příčiny převládající apatie a slabosti víry a ohledně nutnosti vyhnout se nepotřebným disputacím al-'Usejmín prohlásil:

Díky tomu shledáte, že naprostý laik má čistější a upřímnější víru, nežli mnoho studentů nauky, jejichž jedinou starostí je se vzájemně kritizovat, vyvracet a pomlouvat. To způsobuje, že se služebník cítí ztracen a jeho srdce se odchýlí pryč od Alláha.[19]

Na jiném místě shrnul:

Proto vám i sobě doporučuji zaměřovat se hlavně na Korán, recitovat ho, rozmýšlet o něm a chovat se podle něho. Dopřejte si tuto zkušenost. Obraťte se ke Koránu, navraťte se k němu ve sporných záležitostech a popatřte, kolik vaše srdce nadobudnou víry, potěšení, vnitřního klidu a jak se rozzáří vaše tváře![20]

Etika vztahu ke Koránu

Vznešený Alláh přikázal:

وَإِذَا قُرِئَ ٱلْقُرْءَانُ فَٱسْتَمِعُوا۟ لَهُۥ وَأَنصِتُوا۟ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ

A když je přednášen Korán, naslouchejte mu a zmlkněte, snad se vám dostane smilování. (A'ráf: 204)

Soudobý učenec 'Abdulláh ibn Sálih al-Fewzán pravil:

Z etikety recitování Koránu je nepřerušovat ho, pokud chceme s někým hovořit. Lidé, když se shromáždí, aby recitovali Korán, tuto recitaci často přeruší a začnou klábosit s těmi, kteří sedí po jejich boku. Toto není přístojné, neboť se jedná o opuštění četby Koránu bez závažného důvodu. A na tom, kdo recituje Korán, spočívá povinnost povolovat, co povoluje i zakazovat, co zakazuje, aby byl Korán v Soudný Den důkazem pro něho a nikoli proti němu, aby se za něj přimluvil a dovedl ho k věčné blaženosti.[21]  

Jeho kolega 'Ubejd al-Džábirí pravil:

Pokud jsou v mešitě výtisky Koránu, potom není přístojné číst Korán z telefonu. To proto, že samotné nahlížení do mushafu je aktem uctívání. Telefon tuto vlastnost nemá a nahlížení do něj odvrací pozornost od mushafu.[22]

Ohledně charakteru, povahy a mravů těch, kteří by se chtěli považovat za následovníky Koránu, hovoří klasický učenec al-Ádžurrí:

Sluší se, aby učinil Korán jarem svého srdce, aby přinesl do jeho srdce život a odstranil z něho to, co je již zničeno. Měl by se ozdobit ctnostmi, které Korán vyzdvihuje a měl by zušlechtit svůj charakter natolik, aby byl po příkladnosti svých mravů jasně rozeznatelný od těch, kteří Korán nečtou.

Tou první věcí, kterou by měl učinit, je jednat v každodenním životě vždy podle toho, co si vyžaduje bohabojnost, potají i navenek před ostatními. Měl by se chovat zbožně ve vztahu k tomu, co a jak jí, pije, jaký oděv nosí, jak si vydělává na živobytí. Měl by mít jasný přehled o realitě, ve které žije a o podobách zkaženosti přítomných mezi jeho současníky okolo něj. Měl by je být schopen varovat a vybízet k zachování víry. Měl by se starat o hodnoty víry, usilovat o nápravu toho, co není z víry dodržováno a víru bránit svým jazykem. Jeho slova by měla být jasně rozpoznatelná.

Pokud promluví, má promluvit shodně svým znalostem, pokud sezná, že je vhodné, aby promluvil. Pokud zůstane mlčet, měl by zůstat mlčet shodně svým znalostem, pokud uzná, že je správné, aby mlčel. Měl by se věnovat v prvé řadě hlavně sám sobě a jen tomu, co se ho přímo týká. Měl by se mít na pozoru před vlastním jazykem ještě více, nežli před úhlavním nepřítelem. Měl by krotit svůj jazyk a nedávat volný průchod svým slovům tak, jako nedá svému úhlavnímu nepříteli šanci na něj zaútočit. To proto, aby zamezil jeho zlu a zlým následkům, které může přivodit.

Tomu, čemu se ostatní smějí by se měl pravý následovník Koránu smát jen zřídka, z obavy před neblahými následky takového nadměrného smíchu. Pokud je potěšen něčím, co je v souladu s pravdou, může se klidně usmívat. Neměl by příliš milovat nevázané vtipkování, z obavy před upadnutím do rozjíveného řehotu. Pokud žertuje, má i přesto hovořit pravdu. Má mít příjemný výraz tváře a snažit se hovořit jen to nejlepší.

Nemá se chvástat sám sebou nebo tím, co vlastní a tím spíše nikoli kvalitami, kterými nedisponuje. Měl by se mít na pozoru, aby jej nepřemohly poryvy tužeb jeho ega, kvůli kterým by upadl do toho, co hněvá jeho Pána. Nesmí nikoho pomlouvat ani nikoho svými slovy ponižovat, proklínat anebo využívat neštěstí, do kterých lidé někdy upadnou, k tomu, aby se jim za ně posmíval. Neměl by nikomu křivdit, závidět, nebo někoho bezdůvodně podezřívat. Pokud už touží po něčem, co má někdo jiný, měl by tak činit na základě vědění, že jde o dobrou věc a bez tužby si to osobovat na jeho úkor. Pokud už pojme vůči někomu podezření, má jednat na základě znalosti. O chybách lidí musí hovořit pouze na základě znalosti a o některých záležitostech jiných lidí by měl shodně své znalosti pomlčet.

Měl by za své důkazy přijímat Korán, Sunnu a správné pochopení, jakož i vše vedoucí k příkladným mravům. Části svého těla má strážit před vším, co je jim zakázáno. Nesmí se chovat jako ignorant a pokud se někdo zachová jako ignorant k němu, měl by být shovívavý a odpouštět. Nesmí nikoho utlačovat, musí být trpělivý, krotit svůj hněv pro potěchu svého Pána a pro přemožení svého nepřítele. Sám o sobě by měl být skromný a pokorný. Pokud mu někdo směřuje pravdivou výtku, musí ji přijmout, ať už pochází od mladého či starého.

Měl by se usilovat o to, aby jeho status vyzdvihoval jedině Alláh Jediný a nikdo ze stvoření. Musí nenávidět pýchu a bát se, že se sám stane pyšným. Nemá se živit Koránem a ani nemá mít rád, aby někdo jiný plnil jeho potřeby z titulu toho, že je znalcem Koránu. Neměl by se lísat k panovnickým kruhům, ani vysedávat s boháči, aby mu prokázali svou velkodušnost.

Pokud lidé hromadí množství pokladů vezdejšího světa bez porozumění a bez dlouhodobé strategie, měl by si z výdělku brát pouze uměřený díl, shodně porozumění a znalostem. Pokud se lidé zdobí honosnými a jemnými látkami, on nosí jednoduchý dovolený oděv, který pokrývá jeho nahotu. Pokud obdrží něco, co převyšuje jeho potřeby, rozdá to na cestě Boží. Pokud se jeho živobytí ztenčí, zdrží se žebrání. Je spokojený s málem, s málem si vystačí a má se na pozoru před lákadly tohoto světa, kvůli kterým neupadá v poklesky.

Pevně dodržuje vše, co Korán a Sunna stanovuje jako povinnost, jí, pije, šatí se i spí odměřeně shodně své znalosti a nepřehání v tom. Jeho vztah k manželce i svým bratřím nezachází do krajností. Své bratry navštěvuje tolik, kolik je akorát, vždy je nejprve požádá o svolení vstoupit a podle své nejlepší znalosti udržuje příkladné sousedské vztahy.

(...)

Ostatní věřící provází umírněně a nepřehání v tom, jak se s nimi druží. Kdokoli je s ním, toho on obohatí. Pro ty, kteří s ním sedávají, je dobrým společníkem. Pokud někoho vyučuje, přistupuje k němu s jemností. Není příliš tvrdý na toho, kdo se dopustí chyby, nepřivádí ho do rozpaků a je vůči němu shovívavý. Trpělivě ostatní vede k dobru, které vyučuje. Jeho učedníci užívají v jeho dobrotě a každého, kdo k němu přisedne, se snaží učinit šťastným. Sedět s ním přináší dobro, protože přistupuje k tomu, kdo se s ním druží, podle mravů vyžadovaných Koránem a Sunnou.[23]

A právě to je smyslem slov Vznešeného Alláha:

إِنَّ هَـٰذَا ٱلْقُرْءَانَ يَهْدِى لِلَّتِى هِىَ أَقْوَمُ 

A věru tento Korán vede k cestě, jež nejpřímější je (Isrá´:9)

Svědectví objektivních nemuslimů o Koránu

Vznešený Alláh o podstatě toho, čím jest Korán, v narážce na popírače jeho Božského původu, kteří Posla Božího صلى الله عليه و سلم obviňovali z šarlatánství, praví:

فَلَآ أُقْسِمُ بِمَا تُبْصِرُونَ وَمَا لَا تُبْصِرُونَ إِنَّهُۥ لَقَوْلُ رَسُولٍ كَرِيمٍ وَمَا هُوَ بِقَوْلِ شَاعِرٍ ۚ قَلِيلًا مَّا تُؤْمِنُونَ وَلَا بِقَوْلِ كَاهِنٍ ۚ قَلِيلًا مَّا تَذَكَّرُونَ تَنزِيلٌ مِّن رَّبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ وَلَوْ تَقَوَّلَ عَلَيْنَا بَعْضَ ٱلْأَقَاوِيلِ لَأَخَذْنَا مِنْهُ بِٱلْيَمِينِ ثُمَّ لَقَطَعْنَا مِنْهُ ٱلْوَتِينَ فَمَا مِنكُم مِّنْ أَحَدٍ عَنْهُ حَـٰجِزِينَ

Hle, já přísahám při tom, co vidíte, i při tom, co nezříte, že toto zajisté je řeč posla vznešeného! Nejsou to slova básníkova - jak málo vy věříte - ani řeč věštcova - jak krátkou paměť máte - leč je to od Pána lidstva seslání! A kdyby si on proti vůli Naší vymýšlel nějaká rčení, věru bychom jej vzali za jeho pravici a pak mu prořízli jeho srdečnici a žádný z vás by tomu nemohl zabránit. (Hákka: 38-47)

Když pohanským Kurejšovcům v Mekce začala překážet zvěst, kterou šířil Boží Posel صلى الله عليه و سلم, vyslali ze svých řad 'Utbu ibn Rebí'u, uvážlivého a kultivovaného muže. Přišel k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a řekl mu: „Synu mého bratra, sám jsi si vědomý významného postavení, které mezi námi požíváš díky svému urozenému původu, avšak přinesl jsi věc, která tvým soukmenovcům padá velmi těžko. Proto, že jsi způsobil rozkol v jejich jednotě, způsobil, že se jejich mladí začali chovat pošetile, napadl jsi jejich modly a jejich náboženství. Odsoudil jsi kvůli ní také jejich předky jako nevěřící. Vyslechni mne, nabízím ti nějaké věci, zvaž je, snad budou některé pro tebe přijatelné.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم 'Utbovi svolil, oslovujíce ho důvěrně:

قل يا أبا الوليد أسمع.

Prosím Abu l-Welíde, hovoř, poslouchám.

'Utba řekl: „Synu mého bratra, pokud jsi touto svou věcí zamýšlel domoci se bohatství, my shromáždíme pro tebe všechno své bohatství, dokud nebudeš ten nejbohatší mezi námi. Pokud jsi tím zamýšlel získat vysoké postavení, potom ti svěříme moc takovou, že nikdo nebude moci učinit nic, leda s tvým dovolením. Pokud jsi tím zamýšlel vládu, učiníme tě vládcem nad námi. Pokud za tím stojí démon, kterého jsi si vědom, avšak nedokážeš se ho sám zbavit, budeme pro tebe hledat tu nejlepší léčbu a utratíme na ni všechno své jmění jen proto, abychom ti pomohli vyléčit se. Proto, že démon může člověka posednout a držet tak dlouho, dokud se člověk zcela nevyléčí a nepocítí úlevu.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم si vše trpělivě vyslechl a potom se otázal:

أقد فرغت يا أبا الوليد؟

Skončil jsi už, Abu l-Welíde?

„Ano,“ přikývl 'Utba a Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:

فاسمع مني

Teď vyslechni zase ty mne.

„Prosím,“ svolil 'Utba a Posel Boží صلى الله عليه و سلم recitoval:

حمٓ تَنزِيلٌ مِّنَ ٱلرَّحْمَـٰنِ ٱلرَّحِيمِ كِتَـٰبٌ فُصِّلَتْ ءَايَـٰتُهُۥ قُرْءَانًا عَرَبِيًّا لِّقَوْمٍ يَعْلَمُونَ بَشِيرًا وَنَذِيرًا فَأَعْرَضَ أَكْثَرُهُمْ فَهُمْ لَا يَسْمَعُونَ وَقَالُوا۟ قُلُوبُنَا فِىٓ أَكِنَّةٍ مِّمَّا تَدْعُونَآ إِلَيْهِ وَفِىٓ ءَاذَانِنَا وَقْرٌ وَمِنۢ بَيْنِنَا وَبَيْنِكَ حِجَابٌ فَٱعْمَلْ إِنَّنَا عَـٰمِلُونَ

Há mím! Seslání od Milosrdného, slitovného, Písmo, jehož verše byly učiněny srozumitelnými pro lidi znalé v podobě Koránu arabského! ... jako zvěstovatele a varovatele - většina z nich se však odvrací a nechce naslouchat a hovoří: „Srdce naše jsou zacloněna vůči tomu, k čemu vyzýváš, a v uších našich je hluchota a mezi námi i tebou závěs visí. Jednej tedy podle svého a my také tak budeme jednat!“ (Fussilet: 1-5)

Posel Božíصلى الله عليه و سلم 'Utbovi recitoval dále. Když 'Utba slyšel tato slova, zůstal tiše sedět, ruce si založil za zády a uvolněně poslouchal. Když Posel Božíصلى الله عليه و سلم dospěl do verše zmiňujícího padnutí na tvář, padl na tvář a potom 'Utbovi řekl:

قد سمعت يا أبا الوليد ما سمعت، فأنت وذاك .

Abu l-Welíde, slyšel jsi, co jsi slyšel. Nyní vše záleží jen na tobě.

'Utba se vrátil ke Kurejšovcům nazpět. Když ho uviděli, zdál se jim, že už není takový, jako býval a zeptali se ho: „Co se s tebou stalo, Abu l-Welíde?“ Odpověděl: „Stalo se to, že jsem slyšel něco a nic podobného tomu jsem – při Bohu – nikdy neslyšel. Při Bohu, není to ani čarodějnictví, ani básnictví, ani věštectví. Kurejšovci, poslouchejte mne a nechte mne rozhodnout. Nechejte toho muže na pokoji, nebraňte mu pokračovat dále v tom, co následuje. Nezkřižte mu cestu, protože - při Bohu – slova, která jsem od něj slyšel, nabudou velké důležitosti. Pokud ho jiní Arabové zabijí, potom vyřeší tím váš problém a zbavíte se ho tak díky činu někoho jiného. A pokud si on podmaní všechny ostatní Araby, potom se jeho vláda nad nimi stane vaší vládou nad nimi, jeho moc bude vaší mocí a vy budete díky němu mezi šťastlivci.” Kurejšovci však odvrhli jeho slova a na 'Utbu se obořili: „Pří Bohu! Abu l-Welíde! On tě očaroval svým jazykem!“ [24]

Mnozí nemuslimové napříč historií, zejména znalci Písma, vedli četná srovnání mezi biblickou a koránskou tradicí. V jejich vidění byl Muhammed صلى الله عليه و سلم zvěstovatelem nové písemné tradice, podobně jako Mojžíš položil základy biblického světonázoru. Muslimové toto potvrzují a spatřují v tom důkaz Muhammedovaصلى الله عليه و سلم prorockého poslání a Božího pověření. 

V Bibli samotné Hospodin vzkazuje Mojžíšovi:

Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. (Dt, 18:18)

Muhammed  صلى الله عليه و سلم i Mojžíš, mír s ním, se narodili obvyklým způsobem, oba nevychovávala jejich matka, oba zemřeli přirozenou smrtí, oba měli potomky, oba se vystěhovali na cestě Boží, aby se nakonec ještě za svého života dočkali porážky svých nepřátel a konečného uznání svých národů a postavení vůdců svých komunit. A oba, co je nejdůležitější, přinesli od Stvořitele svým národům nové Písmo a Zákon.

Ibn Tejmíja o tom hovoří:

Korán je původní pramen, podobně jako Tóra. Dokonce i když je významnější, než ona. Proto učenci křesťanů srovnávají Proroka Músá/Mojžíše, mír s ním, a Muhammedaصلى الله عليه و سلم, jak učinil například král křesťanů an-Nedžáší. Když slyšel Korán, řekl: „Věru toto a to, s čím přišel Mojžíš, je světlem, vycházejícím ze stejné svítilny.“ Podobně pravil i Weraka ibn Newfal – a byl učeným mužem mezi arabskými křesťany, když slyšel slova Prorokaصلى الله عليه و سلم, řekl mu: „Toto je jako Zákon, který byl zjevován Mojžíšovi.

Z tohoto důvodu Vznešený přímo srovnává Tóru a Korán ve Svých slovech:

فَلَمَّا جَاءَهُمُ الْحَقُّ مِنْ عِندِنَا قَالُوا لَوْلَا أُوتِيَ مِثْلَ مَا أُوتِيَ مُوسَىٰ ۚ أَوَلَمْ يَكْفُرُوا بِمَا أُوتِيَ مُوسَىٰ مِن قَبْلُ ۖ قَالُوا سِحْرَانِ تَظَاهَرَا

Však když pravda od Nás k nim přišla, řekli: "Kdyby mu tak bylo dáno něco podobného tomu, co bylo dáno Mojžíšovi!" Což však neodmítli to, čeho se předtím dostalo Mojžíšovi? A řekli dále: "Tihle dva jsou jen kouzelníci vzájemně se podporující!" (Al-Qasas: 48)

Tj. Tóra i Korán jsou podle těchto popíračů dvěma čarodějnictvími, dle jiného čtení „dvěma čaroději,“ tedy jsou jimi Muhammed صلى الله عليه و سلم a Músá, mír s ním.[25]

Zmíněný an-Nedžáší, neboli Negus (jako tituly قيصر kajsar – cézar, tj. císař v Byzanci, nebo كسرى kisra – chosrau v sásánovské Persii), označuje panovnický titul, pod kterým byl znám vládce Habeše, křesťanského království v dnešní Etiopii. Vládce známý muslimům jako النجاشي an-nedžáší se jmenoval Asmaha, syn Abharův a nakonec ještě během svého života přijal islám. Prokázal příkladné jednání a velkodušnost prvním muslimům prchajícím v té době před útlakem ze strany mekkánských modloslužebníků. Mekkánci po něm požadovali, aby uprchlíky vyhostil zpět do Mekky a on tak učinit rezolutně odmítl, jak uvádějí četné prameny. An-Nedžáší zůstal ve své zemi králem a zemřel v době před osvobozením Mekky. Posel Boží صلى الله عليه و سلم se za něho modlil pohřební modlitbu, ač nebyl přítomen na jeho pohřbu v Habeši. [26]

Zmíněny Weraka ibn Newfel al-Asedí byl bratrancem Prorokovy صلى الله عليه و سلم manželky, matky věřících Chadídži bint Chuwejlid رضي الله عنها. Navzdory tomu, že žil v Mekce, nenáviděl modloslužebnictví a odmítal obětiny, které pohané svým modlám přinášeli. Spolu se Zejdem ibn 'Amr ibn Nufejlem cestovali do aš-Šámu (Levanty) za náboženským poznáním. Weraku oslovilo křesťanství. Stal se tedy křesťanem a dokonce potkal i několik mnichů následujících původní Ježíšovo učení. Ti ho zpravili o předpovědi, dle níž má přijít ještě jeden prorok s úkolem šířit víru mezi všechny národy a napravit pokřivení, kterých se dopustili lidé. Weraka zažil samý začátek prorockého působení Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, otevřeného vyhlášení islámské výzvy se však nedožil a zemřel dvanáct let před hidžrou. [27]

Podobná svědectví jsou ovšem i mnohem mladšího data.

Britští osvícenci si všímali koránských ideálů mravné a spravedlivé vlády a raného politického uspořádání muslimské společnosti, zdůrazňujícího rovnostářství, jako ideálu hodného následování. [28] Anglikánští reformátoři se pozitivně vyjadřovali o koránské vizi vztahů mezi věřícími a Bohem, či náboženství a státem, ztělesněné ve státoprávním ideálu Prorokovy صلى الله عليه و سلم Medíny, jako o něčem, „co stojí za zvážení.[29]

Jeden z největších německých básníků a literátů všech dob, Heinrich Heine, se o Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم pochvalně zmiňuje z hlediska estetických kvalit Koránu:

Musím přiznat, že tebe, velký proroku z Mekky, žádný básník nikdy nedostihl a tvůj Korán nemůže snadno uniknout z mé paměti.[30]

Ideje islámské tolerance pak Heine vtěluje do své divadelní hry Almansor (1823), situované do Alhambry 16. století. Soustředí se na kontrast mezi tolerantní vládou islámu a bigotní inkvizicí. Stejnojmenný hlavní hrdina je muslim zažívající perzekuci křesťanských pánů. Když Almansor vypráví svému příteli Hassanovi, že „Ximenés Strašný“ v Granadě na hranici spálil výtisky Koránu, odpovídá mu Hassan: „To byla jen předehra. Když se pálí knihy, nakonec se budou upalovat i lidské bytosti.“ [31]

Mnozí orientalisté, jako Simon Ockley, Jean Gagnier, George Sale a Gustaw Weil dosvědčili na základě důkladné analýzy původních záznamů o Prorokově صلى الله عليه و سلم životě, že námitky o Muhammedově epilepsii či nějakém duševním onemocnění, vznesené v historii četnými polemickými spisy křesťanských autorů jako Johannem Heinrichem Hottingerem či Ludovicem Maraccim, se nezakládají na skutečnosti a jde o propagandu a nedůvěryhodné, neobjektivní zdroje. [32]

Maďarský židovský orientalista Ignác Goldziher, který jako jeden z prvních studoval i hadísy, podnikl mnoho cest po arabském světě a mnohými je považován za zakladatele moderní západní islamologie, do svého deníku ohledně zážitku s islámem zapsal:

V oněch týdnech jsem nadobro pronikl do ducha islámu, do té míry, že jsem se nakonec uvnitř začal i cítit jako muslim. Na základě pečlivé úvahy jsem objevil, že toto je jediné náboženství, které dokonce už svou doktrinální a oficiální tezí může uspokojit mysli filozofů. Mým ideálem je vyzdvihnout judaizmus na podobně racionální úroveň. Islám, jak mne naučila má zkušenost, je jediné náboženství, v němž pověrečné a pohanské příměsi neodstraňuje racionalizmus, ale už samotná jeho ortodoxní doktrína.[33]

Na jiném místě během svého studijního pobytu na al-Azharu poznamenal:

Můj formální způsob uvažování byl skrz na skrz směrován k islámu. Subjektivně, má emoční empatie mne k němu také táhla. Svůj vlastní monoteizmus jsem nazval Islámem a nebudu lhát, když řeknu, že jsem uvěřil proroctví Muhammedovu. Má kopie Koránu, kterou vlastním, je svědectvím toho, co k islámu hluboko uvnitř sebe cítím. Mí učitelé nedočkavě vyčkávají, kdy otevřeně dosvědčím svou víru.[34]

____________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 817.

[2] Zaznamenal Ahmed v Kitábu z-zuhd, str. 188.

[3] Viz Fethu l-kadír, 4/150.

[4] Viz Tefsíru s-Sa'dí, str. 609.

[5] Viz Medžmú'u l-fetáwá we r-resáil, 8/278.

[6] Viz http://binothaimeen.net/content/1661.

[7] Viz Medžmú'u l-fewáid we iktinásu l-'awábid, str. 15-16.

[8] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3158 jako hasan sahíh gharíb, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís 2327.

[9] Viz Tefsíru l-Kurtubí, 1/40.

[10] Viz Tefsíru t-Taberí. 1/180.

[11] Zaznamenal 'Abdulláh ibn Ahmed v as-Sunna, podání č. 707.

[12] Viz Telbís Iblís, str. 199.

[13] Zaznamenal Ahmed v Kitábu z-zuhd, porání č. 1660.

[14] Viz Minhatu r-rabbáníjja, str. 113.

[15] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 1/100. Podpůrné podání od Abú Derdá´ رضي الله عنه zaznamenali 'Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhd, podání č. 797; a at-Tirmizí v Kitábu l-akjási we l-mughterín, str. 78. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 585 a jako hasan li ghajrihi v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1351.

[16] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-bejáni l-'ilm, podání č. 1023.

[17] Zaznamenal Ahmed v Kitábu z-zuhd, podání č. 1741.

[18] Viz Ta'líku 'alá Sahíhi Muslim, 2/11.

[19] Viz Likáu bábi l-meftúh, č. 232.

[20] Viz Šerhu l-Káfi š-Šáfí, 4/166.

[21] Viz Ahádísu s-sijám, str. 63.

[22] Viz Šerhu Usúli s-sunna, páska č. 1.

[23] Viz Achláku hameleti l-Kur´án, str. 27.

[24] Zaznamenal Ibn Ishák v Síře od Jezída ibn Zijáda a ten od Muhammeda ibn Ka'ba al-Kurezího رضي الله عنه. Od Ibn Isháka podání přejal Ibn Hišám do své redigované verze Ibn Ishákovy Síry, 1/293-294. Událost je doložena řadou podpůrných podání od Džábira رضي الله عنه, která zaznamenal Abú Ja'lá v Musnedu.

[25] Viz an-Nubúwát, 1/200-201.

[26] O jeho životě podrobněji viz Ibn Hadžer v al-Isába, 1/117; az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 1/428-443.

[27] Viz al-Isába, 3/597; Fethu l-Bárí, 1/34.

[28] Viz Garcia, Humberto. 2011. Islam and the English Enlightenment, 1670 – 1840. Baltimore: Johns

Hopkins University Press, 13-17.

[29] Elmarsafy, Ziad. 2009. Enlightenment Qur’an: The Politics of Translation and the Construction of Islam. Oxford: Oneworld, 6, 82, 122.

[30] Tak píše Heine v dopise svému příteli Mosesi Moserovi 21. ledna 1821. Viz Heine, Henrich. Briefe (ed. Friedrich Hirth. Mainz: Kupferberg, 1965), 1/136. v překladu podle Reeves, Minou. 2003. Muhammad in Europe: A Thousand Years of Western Myth-Making. New York: New York University Press, str. 228.

[31] Překlad citace viz Kramer, Martin. “Introduction.” in Lewis, Bernard & Kramer, Martin. 2001. Jewish Discovery of Islam. Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies, str. 5

[32] Tolan, John. 2018. "The Prophet Muhammad: A Model of Monotheistic Reform for Nineteenth Century Ashkenaz." in Xenophilia. Durham: Duke University Press, 263-264.

[33] Viz Goldziher, Ignác. Tagebuch, str. 59. Překlad viz in Heschel, Susannah. 1998. Abraham Geiger and the Jewish Jesus. Chicago: University of Chicago Press, str. 81 – 82.

[34] Viz Goldziher, Ignác. Tagebuch, 71. Překlad viz Conrad, Lawrence I. “Pilgrim from Pest: Godziher’s Study Tour to the Near East (1873 – 74)” in Netton, Ian Richard (ed.). 1993. Golden Roads: Migration, Pilgrimage, and Travel in Mediaeval and Modern Islam. Richmond, UK: Curzon Press, str. 117.