CO ZNAMENÁ BOHABOJNOST

Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم, jeho společníkůmرضي الله عنهم أجمعين a všem, kdo je následují v jejich cestě až do Soudného dne.

 
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا
Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.(Nisá:1)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَقُولُوا قَوْلًا سَدِيدًايُصْلِحْ لَكُمْ أَعْمَالَكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَمَن يُطِعِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ فَازَ فَوْزًا عَظِيمًا
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! Bůh pak pro vás zlepší skutky vaše a odpustí vám hříchy vaše. A kdo poslouchá Boha a posla Jeho, ten již dosáhl úspěchu nesmírného. (Ahzáb:70-71)
 
Získání bohabojnosti bylo také důvodem předepsání četných činů uctívání, jako například půstu:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – abyste byli bohabojní! (Bekara:183)
 
Všem uvedeným veršům je společným jmenovatelem bohabojnost, arab. تقوى takwá. Tento pojem, jak uvádí ar-Ráfi'í, označuje v jazyce ochranu a štít a je odvozen od základu وقى waká s významem ochránit, zaštítit se, ohradit se před něčím, vytvořit si ochranu, jako je řečeno وقاه الله شرا wakáhu ´lláhu šerran, tj. Alláh ho zaštítil před zlem.1
 
V pojmosloví islámských nauk učenci předložili několik různých definic bohabojnosti. Všem jim je společný prvek strachování se před Božím trestem a snaha o pečlivé vykonávání Jeho nařízení, Jeho příkazů a důsledné vyhýbání se Jeho zákazům.
 
Ibn Redžeb říká: „Bohabojnost je to, co se nachází mezi člověkem-služebníkem a Pánem, kterého se obává.
 
Ibnu l-Kajjím řekl: „Podstata bohabojnosti je pokornost Alláhu Vznešenému, s vírou a očekáváním Boží odměny, vykonávajíce povinnosti a vyhýbajíce se zákazům. Bohabojný vykonává Boží příkazy a věří, že je Sám Alláh předepsal, považuje daný Boží slib za pravdivý. Také se vyhýbá Božím zákazům s vírou, že Sám Alláh dané věci zakázal a s obavou z Jeho hrozby.
 
Talák ibn Habíb řekl: „Kdykoli se rozdmýchá pokušení, uhaste je bohabojností.“ Zeptali se jej: „Co je to bohabojnost?“ Odpověděl: „Konat činy kvůli pokoře vůči Alláhu, následujíce Jeho světlo, doufaje v Jeho odměnu a strachujíce se před jeho trestem.
­
 
Je nutné, aby každý čin měl své principy. Činy pokornosti vůči Alláhu a skutky, kterými se lidé snaží přiblížit se k Pánu světů musí vyvěrat z víry, musí být motivovány aktivním prožíváním náboženství a nikoli obyčeji, tužbami, ani touhou po důstojnosti a postavení, či společenském statusu a respektu. Základem uctívání je jedině živá víra a jeho cílem a účelem je získání spokojenosti Boží. Proto existuje mnoho příkladů z Koránu a Sunny, kde jsou dohromady spojeny víra a očekávání odměny od Alláha.
 
Pravil Posel Božíصلى الله عليه و سلم : „Kdo se bude postit v ramadánu s vírou a nadějí v odměnu Boží, tomu Alláh odpustí jeho předcházející hříchy.2
 
V jiném hadísu Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdo stráví Noc úradku v modlitbě s vírou a nadějí v odměnu Boží, tomu Alláh odpustí jeho předcházející hříchy.3
 
Ibnu l-Kajjímova slova o světle popisují první pilíř, tedy pramen, původ a příčinu těchto skutků a jeho slova o naději popisují onu druhou část, očekávání Boží odměny.4
 
V Koránu je bohabojnost někdy vzpomenuta pospolu se jménem Božím, např.:
 
وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ
A bojte se Boha, k němuž budete jednou shromážděni. (Máida:96)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَلْتَنْظُرْ نَفْسٌ مَا قَدَّمَتْ لِغَدٍ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ
Vy, kteří věříte, bojte se Boha! Nechť duše každá popatří na to, co si již dříve připravila pro zítřek. Bojte se Boha, vždyť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Hašr:18)
V takovém případě to znamená „bojte se Božího Hněvu a Velikosti, On Jediný si nejvíce zasluhuje, abyste se Ho obávali.
 
V tom smyslu je také řečeno:
 
لَا يَتَّخِذِ الْمُؤْمِنُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِنْ دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۖ وَمَنْ يَفْعَلْ ذَٰلِكَ فَلَيْسَ مِنَ اللَّهِ فِي شَيْءٍ إِلَّا أَنْ تَتَّقُوا مِنْهُمْ تُقَاةً ۗ وَيُحَذِّرُكُمُ اللَّهُ نَفْسَهُ ۗ وَإِلَى اللَّهِ الْمَصِيرُ
Nechť si věřící neberou nevěřící za záštintníky místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný. (Álu 'Imrán:28)
 
وَمَا يَذْكُرُونَ إِلَّا أَنْ يَشَاءَ اللَّهُ ۚ هُوَ أَهْلُ التَّقْوَىٰ وَأَهْلُ الْمَغْفِرَةِ
Však vzpomenou si jen tehdy, když Bůh si to bude přát a Jemu náleží, aby se Ho báli, a Jemu patří odpuštění dát! (Mudessir:56)
 
Tedy Jediný Alláh zasluhuje, aby Ho srdce všech lidí velebila a aby se Ho srdce všech lidí obávala posvátnou bázní, která Mu přísluší. On Jediný, kvůli Své Vznešenosti, Důstojnosti, Velkoleposti a Síle, je hoden toho, aby Mu lidé odevzdaně, pokorně a bezpodmínečně sloužili, jsouce Mu plně a zcela odevzdáni.
 
Anas رضي الله عنه v kontextu výše uvedeného verše vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Vznešený Alláh řekl: „Já jsem Hoden toho, abyste se Mne obávali. Kdo se Mne tedy bude obávat a nebude ke Mně nikoho přidružovat, ten si zasloužil, abych mu odpustil.5
 
Na jiných místech v Koránu se bohabojnost spojuje přímo s Božím trestem, nebo s místem tohoto trestu, tedy Peklem, případně s dobou vykonání tohoto trestu, tedy Dnem Soudným:
 
وَوَصَّىٰ بِهَا إِبْرَاهِيمُ بَنِيهِ وَيَعْقُوبُ يَا بَنِيَّ إِنَّ اللَّهَ اصْطَفَىٰ لَكُمُ الدِّينَ فَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنْتُمْ مُسْلِمُونَ
A odkázal víru tuto Abraham synům svým, a také Jakub pravil: „Synové moji, Bůh pro vás věru vyvolil náboženství, a proto nesmíte zemřít, aniž se do vůle Jeho odevzdáte!“(Bekara:132)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا قُوا أَنْفُسَكُمْ وَأَهْلِيكُمْ نَارًا وَقُودُهَا النَّاسُ وَالْحِجَارَةُ عَلَيْهَا مَلَائِكَةٌ غِلَاظٌ شِدَادٌ لَا يَعْصُونَ اللَّهَ مَا أَمَرَهُمْ وَيَفْعَلُونَ مَا يُؤْمَرُونَ﴿٦﴾
Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení. Na něj dohlížejí andělé přísní a silní, kteří se neodváží neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo poručeno. (Tahrím:6)
 
وَاتَّقُوا يَوْمًا لَا تَجْزِي نَفْسٌ عَنْ نَفْسٍ شَيْئًا وَلَا يُقْبَلُ مِنْهَا شَفَاعَةٌ وَلَا يُؤْخَذُ مِنْهَا عَدْلٌ وَلَا هُمْ يُنْصَرُونَ
A bojte se toho dne, v němž k Bohu se navrátíte, kdy duše každá bude odměněna podle toho, co si vysloužila, a kdy lidem nebude ukřivděno. (Bekara:281)
 
وَاتَّقُوا يَوْمًا تُرْجَعُونَ فِيهِ إِلَى اللَّهِ ۖ ثُمَّ تُوَفَّىٰ كُلُّ نَفْسٍ مَا كَسَبَتْ وَهُمْ لَا يُظْلَمُونَ
Střezte se dne, kdy duše žádná nebude odměněna ničím za duši jinou, kdy nebude od ní přijata přímluva žádná a nebude za ni vzato výkupné a nedostane se jim pomoci. (Bekara:48)
 
Úplná bohabojnost zahrnuje vykonávání všech povinností a příkazů a vyhýbání se všem zákazům. Bohabojnost může také zahrnovat snahu co nejvíce vykonávat doporučené činy a co nejvíce se vyhýbat činům zavrhovaným.
 
Vznešený Alláh praví:
 
ذَٰلِكَ الْكِتَابُ لَا رَيْبَ ۛ فِيهِ ۛ هُدًى لِلْمُتَّقِينَ﴿٢﴾الَّذِينَ يُؤْمِنُونَ بِالْغَيْبِ وَيُقِيمُونَ الصَّلَاةَ وَمِمَّا رَزَقْنَاهُمْ يُنْفِقُونَ﴿٣﴾وَالَّذِينَ يُؤْمِنُونَ بِمَا أُنْزِلَ إِلَيْكَ وَمَا أُنْزِلَ مِنْ قَبْلِكَ وَبِالْآخِرَةِ هُمْ يُوقِنُونَ﴿٤﴾
Toto Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné, kteří v nepoznatelné věří, modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, kteří věří v to, co bylo sesláno tobě, i v to, co bylo sesláno před tebou, a pevně jsou o životě budoucím přesvědčeni (Bekara:2-4)
 
Podstatou bohabojnosti je znát to, před čím se chci zaštítit a poté se snažit tomu vědomě vyhnout.
 
Ma'rúf al-Kerhí slyšel Bekra ibn Hunejse říci: „Jak může být bohabojný ten, který neví, čeho se vystříhat?“ Ma'rúf mu poté řekl: „Pokud nebudeš mít obavu, pojíš úrok. Pokud nebudeš mít obavu, potkáš ženu a neodvrátíš svůj zrak. A pokud nebudeš mít obavu, pak tě po šíji udeří šavle!6
 
Háfiz Ibn Asákír v životopise Sa'da ibn Muslima uvádí jeho slova: „Sulejmán ibn Mughíra mi vyprávěl, že se dopustil nějakého hříchu, který považoval za malý. Potom se mu zdál sen, kde mu někdo řekl:
Nepovažuj ani jeden hřích za malý,
i malý hřích se zítra velkým stane
i když se malý hřích stal již dávno
stále zůstává u Alláha zapsaný.
 
Imám Ahmed pravil: „Bohabojnost je zanechání toho, po čem prahneš.
 
Také bylo řečeno: „Bohabojnost je strach pro Velikostí Boží, spokojenost se skromností a příprava na den odchodu.
 
Také bylo řečeno: „Bohabojnost je nejít tam, kam Alláh zakázal jít a nezanechávat toho, co ti On přikázal.
 
A také: „Bohabojnost je bdělé vědomí srdce o blízkosti jeho Pána.
 
Nu'mán ibn Mahmúd al-Alúsí hovořil o bohabojnosti jako o „snaze co nejvíce vykonávat povinnosti a co nejvíce se vyhýbat zákazům“ a rozdělil ji do tří úrovní:
 
  1. Bohabojnost v ohledu věčného trestu v ohni, která způsobí odvrhutí modloslužebnictví (arab. شرك širk) a nevíry (arab.كفر kufr).
    Na tento stupeň odkazují slova Boží, popisující jeho upřímné služebníky:
    وَأَلْزَمَهُمْ كَلِمَةَ التَّقْوَىٰ وَكَانُوا أَحَقَّ بِهَا وَأَهْلَهَا ۚ
    a učinil pro ně neodlučným slovo bohabojnosti; a zasloužili si ho a byli ho nejvýš hodni. (Feth:26)
  2. Bohabojnost mající za následek odvrhnutí všech hříchů, každého z nich, bez ohledu na to, že by daný hřích byl danou společností mezi lidmi brán jako nepatrný. Tento stupeň je vyjádřen slovy Vznešeného Alláha:
    وَلَوْ أَنَّ أَهْلَ الْقُرَىٰ آمَنُوا وَاتَّقَوْا لَفَتَحْنَا عَلَيْهِمْ بَرَكَاتٍ مِنَ السَّمَاءِ وَالْأَرْضِ
    Kdyby byli obyvatelé měst těchto uvěřili a bohabojní byli, byli bychom pro ně zajisté požehnání nebes i země otevřeli.(A'ráf:96)
    O tomto stupni pravil Omar ibn 'Abdul'azíz: „Bohabojnost je zanechat zakázaného a vykonávat přikázané. A to, co potom Alláh daruje Svému služebníku, to je dobro, které přichází díky tomuto dobru.
  3. Nejvyšším stupněm bohabojnosti je odvržení všeho, co člověka odvrací od Alláha a služby Jemu. Toto je skutečná bohabojnost, o které hovoří Alláh zde:
    يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
    Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!(Álu 'Imrán:102)
    'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما k tomu dodal: „Bohabojnost znamená nepovažovat sebe za lepšího, než je kdokoli z ostatních.
 
Abú Hámid al-Ghazálí pravil: „Význam bohabojnosti u našich učitelů byl očišťování srdce od hříchu, kterého jsi se ještě nedopustil, abys získal sílu a rozhodnost zanechat a odvrhnout jej. Ten, jehož síla rozhodnosti se vzpříčí mezi ním a neposlušností vůči Alláhu, ten, v jehož srdci se tento pocit pevně zakoření, se nazývá bohabojným a proto i očišťování vlastního srdce a tento druh rozhodnosti sluje bohabojností.
 
Bohabojnost je v Koránu uváděna ve třech významových odstínech.
 
Prvním z nich je strach a bázeň:
وَآمِنُوا بِمَا أَنْزَلْتُ مُصَدِّقًا لِمَا مَعَكُمْ وَلَا تَكُونُوا أَوَّلَ كَافِرٍ بِهِ ۖ وَلَا تَشْتَرُوا بِآيَاتِي ثَمَنًا قَلِيلًا وَإِيَّايَ فَاتَّقُونِ
    Věřte v to, co jsem seslal pro potvrzení pravdivosti toho, co již máte! Nebuďte prvními z těch, kdo nevěří v toto zjevení, a neprodávejte znamení Má za nízkou cenu! A buďte bohabojní! (Bekara:41)
وَاتَّقُوا يَوْمًا تُرْجَعُونَ فِيهِ إِلَى اللَّهِ ۖ ثُمَّ تُوَفَّىٰ كُلُّ نَفْسٍ مَا كَسَبَتْ وَهُمْ لَا يُظْلَمُونَ
    A bojte se toho dne, v němž k Bohu se navrátíte, kdy duše každá bude odměněna podle toho, co si vysloužila, a kdy lidem nebude ukřivděno. (Bekara:281)
 
Druhým je poslušnost a oddanost vůči Alláhu:
 
    يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
    Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali! (Álu'Imrán:102)
Ibn 'Abbás رضي الله عنه vysvětluje: „Buďte pokorní vůči Alláhu skutečnou pokorností.“ Mudžáhid říká: „To znamená být poslušný a nehřešit, být si vědom Božího dobrodiní a nezapomínat na ně, být Mu za ně vděčný a nebýt Mu nevděčný.
 
Třetím je očišťování srdce od hříšnosti, hřešení a hříchu, což je podstatou bohabojnosti:
 
وَمَنْ يُطِعِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَيَخْشَ اللَّهَ وَيَتَّقْهِ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْفَائِزُونَ
    A ti, kdož poslouchají Boha a posla Jeho a obávají se Boha a jsou bohabojní, ti zajisté budou úspěšní.(Núr:52)
 
Tři stupně bohabojnosti se odrážejí ve stachu z nevíry a modloslužebnictví, strachu z inovace (arab. بدعة bid'a) a strachu z hříchu, byť by byl sebemenší. Všechny tři shrnuje koránský verš:
 
لَيْسَ عَلَى الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ جُنَاحٌ فِيمَا طَعِمُوا إِذَا مَا اتَّقَوْا وَآمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ ثُمَّ اتَّقَوْا وَآمَنُوا ثُمَّ اتَّقَوْا وَأَحْسَنُوا ۗ وَاللَّهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
    Není hříchem pro ty, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, to, co pojídají, pokud jsou bohabojní, věřící a zbožné skutky konají a jsou nadále bohabojní a věřící a zůstanou bohabojnými a zbožnými. A Bůh miluje ty, kdož zbožné skutky konají. (Máida:93)
První stupeň je realizován zaštítěním se od nevíry a modloslužebnictvím pomocí pevného přijetí doktríny Boží Jedinosti a Jedinečnosti (arab. توحيد tewhíd). Druhý stupeň je realizován zaštítěním se před veškerou inovací v náboženství přijetím principu, cesty a chápání أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá'a, tedy lidu Sunny a Společenství věřících. Třetí stupeň je realizován zaštítěním se před všemi hříchy přijetím, či dospěním do stavu dobroty (arab.إحسان ihsán), která je definována jako poslušnost vůči Alláhu a vytrvalost na této poslušnosti.
 
Znakem bohabojných bylo i vyhýbání se tomu, co vlastně v principu ani není zakázáno, ze strachu, aby se nezapadlo do toho, co zakázáno je, ve smyslu podání od Božího Prorokaصلى الله عليه و سلم: „Bohabojní jsou nazváni tímto jménem proto, že zanechávají i to, co není zakázáno v obavě, aby neupadli v to, co zakázano je.7
 
Z uvedeného je patrné, že někteří lidé jsou sice bohabojní a zachránění před Ohněm v jednom ohledu, ale do získání skutečné bohabojnosti jim chybí ujít ještě notný kus cesty, neboť mají nedostatky ve vykonávání svých povinností, případně se stále ještě dopouštějí něčeho z toho, co Alláh zakázal. Takoví lidé nejsou pravými bohabojnými a jsou stále ještě pod hrozbou trestu, pokud se jim Alláh nesmiluje. Úspěchu jsou bližší již ti, kteří se dopouštějí velikých hříchů a své povinnosti si plní, i když nevykonávají mnoho dobrovolných činů uctívání.
 
Vznešený Alláh pravil:
إِنْ تَجْتَنِبُوا كَبَائِرَ مَا تُنْهَوْنَ عَنْهُ نُكَفِّرْ عَنْكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَنُدْخِلْكُمْ مُدْخَلًا كَرِيمًا
    Jestliže se vystříháte těžkých hříchů, které jsou vám zakázány, věru vám vymažeme vaše špatné skutky a uvedeme vás do ráje uvedením čestným. (Nisá´:31)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Pět denních modliteb, pátek do pátku a ramadán do ramadánu mažou hříchy, které se stanou mezi nimi, dokud se věřící vyhýbá velkým hříchům.8
 
Avšak žádný člověk nedokáže sám sebe spasit před Ohněm, protože se nikdy nedokáže oprostit absolutně od všech malých hříchů, případně vykonávat povinnosti zcela a předpisově tak, jak třeba anebo vykonat tolik nepovinných činů uctívání, aby tyto nahradily nedostatky těch povinných. Ale každý musí vynaložit maximální možné úsilí.
 
Vznešený Alláh pravil:
فَاتَّقُوا اللَّهَ مَا اسْتَطَعْتُمْ وَاسْمَعُوا وَأَطِيعُوا
    Bojte se tedy Boha, jak jen můžete! Slyšte a poslouchejte (Teghábun:16)
 
Člověk, který se snaží vykonávat vše přikázané a doporučené a vystříhat se všeho zakázaného a zavrženíhodného, maximálním úsilím, nakolik jen může, si již označení bohabojný bezpochyby zasluhuje.
 
Abú Dardá رضي الله عنه praví: „Úplná bohabojnost znamená, že se člověk má na pozoru i ve věcech menších, než pouhé zrnko, že zanechá i toho, co vypadá jako dovolené, ze strachu z toho, aby neupadl do zakázaného, což se mu stane přehradou mezi ním a tím, co je zapovězeno. Vznešený toto Svým služebníkům objasňuje Svými slovy:
(Zelzela:7-8).“
 
Takoví lidé nezanedbávají ani jeden dobrý čin tím, že jej nevykonávají, ani nepodceňují nebezpečí ani jednoho zlého činu, kterého se lze dopustit a všech jich se vyvarují.
 
Hasan al-Basrí praví: „Bohabojnost bude přítomna u bohabojných do té míry, že zanechají i velkého množství z toho, co je povoleno, ze strachu, aby neupadli do toho, co je zakázáno.
 
Sufján as-Sewrí pravil: „Bohabojní jsou nazváni tímto jménem proto, že se vystříhají i toho, čeho se na první pohled ani netřeba vyvarovat.
 
Músá ibn A'jan řekl: „Bohabojní se vystříhali i některých povolených věcí, ze strachu, aby neupadli do toho, co je zakázáno. A proto je Alláh nazval bohabojnými.
 
Mejmún ibn Mehrán řekl: „Bohabojní kontrolují sebe sama více, než kontroluje jeden závistivec svého společníka.
 
Ibn Mes'úd رضي الله عنه vysvětluje: „To znamená, že člověk musí být poslušným vůči Alláhu a nehřešit vůči Němu, musí si být stále vědom Božích darů vůči němu, nesmí na ně zapomenout a musí za ně být Alláhu vděčný a nikoli nevděčný.9
 
Ibn Redžeb pravil: „Do vděčnosti spadají všechny činy poslušnosti, které člověku pomáhají být si stále vědom Božího dobrodiní nad ním a nikdy na něho nezapomenout. Člověk si je tak stále ve svém srdci vědom Alláha a všeho, co přikázal či zakázal, jak když je v klidu, tak i když je v pohybu, když mlčí i když hovoří, vykonává, co je mu přikázáno a vystříhává se toho, co je mu zakázáno.
 
Abú Hurejra رضي الله عنه byl dotázán na bohabojnost a tázajícího se zeptal: „Šel jsi někdy trnitou cestou?“ „Ano,“ odpověděl mu dotyčný. „A jak jsi postupoval?“ zeptal se Abú Hurejra. „Když bych viděl nějaké trní, vyhnul bych se mu, přeskočil bych ho, nebo bych ho obešel.“ Abú Hurejra mu odpověděl: „A přesně tak to je i s bohabojností.
 
Ibn Mu'temer, inspirován těmito slovy, recitoval:
Zanechej malých hříchů
s nimi i velkých – to je bohabojnost!
Tak jako, když jdeš trnitým polem, pozor dej, kudy jdeš
Nepodceň ani malý hřích,
vždyť i hora se z malých kamínků skládá.
 
Autor: Ahmed Feríd
Zdroj: at-Takwá: ad-durretu l-mefkúda we l-ghájetu l-menšúda, str. 6-39, redakčně kráceno.
 
 
1Viz al-Misbáhu l-munír fí gharíbi š-šerhi l-kebír, str. 669.
2Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 4/115.
3Zaznamenal al- Buchárí v Sahíhu, 4/255; Muslim v Sahíhu, 6/40-41.
4Víse viz Risáletu t-tabúkíjja, str. 15-17.
5Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/243; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4299; ad-Dárimí v Sunenu, 2/303. Al-Albání jej oceňuje ve formě hadísu jako da'íf. Pravděpodobně se jedná o slova pozdějších muslimů a ne Proroka samotného, vysvětlující výše uvedený verš.
6Viz Muchtesar džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 140- 150.
7Viz Minhádžu l-'ábidín, str. 74-75.
8Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 3/117-118; Tirmizí v Sunenu, 2/14-15.
9Zaznamenal Hákim v Mustedreku, 2/294, jako věrohodné podání dle podmínek al-Buchárího a Muslima, i když je oni neuvádějí. Az-Zehebí s ním souhlasí.­