DŮLEŽITOST ZNALOSTI ARABSKÉHO JAZYKA

Znalosti arabského jazyka je přikládána velká důležitost a velký význam, protože jde o mocné spojení s Knihou Alláha a se Sunnou Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, mimo to, že věda o arabském jazyce zahrnuje porozumění textu a základům, ze kterých jsou vyvozována islámská pravidla. Proto není pochyby o tom, že arabština, tím myslím znalost vědy an-nahw[1], je ochranou jazyka před chybováním v recitaci Knihy Boží, přednášení kázání a při psaní. Navíc, jak jsem zdůraznil, na tomto závisí porozumění textu a vyvození pravidel z něj.

Proto šejchu l-islám Ibnu t-Tejmíjja, nechť je k němu Alláh milostiv, zmínil ve své knize iktidá´u s-siráti l-mustekím, že arabský jazyk je částí víry a učit se jej je povinností, protože porozumět textu Koránu a Sunny je povinností. Bez znalosti jazyka toto porozumění nikdy nebude úplné. Proto je povinnost učit se arabsky a učit se gramatiku arabštiny.
 
Již bylo uvedeno, že učit se arabskému jazyku je fardu ‘ajn[2] a plně jej ovládat je fardu kifája[3] a možná také víte, že jednou z podmínek idžtihádu[4] je, že mudžtehid, tedy ten, který se chce idžtihádu věnovat, musí být odborníkem na nahw.
 
Navzdory tomu, ač po tom smutníme, a zdůrazňuji „po tom smutníme (arab. já asefá ‘alá …)“, a nikoli „kvůli tomu smutníme (arab. já asefá li …)“ – protože užít zde písmena lám jako předložky je nesprávné, viz slova Boží:
وَتَوَلَّى عَنْهُمْ وَقَالَ يَا أَسَفَى عَلَى يُوسُفَ وَابْيَضَّتْ عَيْنَاهُ مِنَ الْحُزْنِ فَهُوَ كَظِيمٌ
A odvrátil se od nich a zvolal: „Ó jak smutno je mi po Josefovi!“ A zbělely oči jeho od zármutku a byl sklíčen. (Júsuf:84)
 
Tedy k naší lítosti mnoho hledačů nauky tuto vědu zanedbává a nemá ji v oblibě. Jejich studium spočinulo proti principům učení se gramatice a stálého jejího procvičování, nejsou si vůbec vědomi, o jak důležitou věc se jedná, tím myslím praktické využití gramatiky a syntaxe jazyka, a pro tento svůj nedostatek ve znalosti nahwu je charakteristický pro mnohé hledače nauky, dokonce i pro absolventy univerzit.
 
Nicméně hledač znalosti nemůže studium nahwu obejít, ať chce či nechce. Pro studenta nauky o arabském jazyce je však dle mého názoru důležité pochopit dvě věci, které mu umožní ji zvládnout a získat z ní prospěch: 
Prvním je úzkostlivě praktikovat a aplikovat gramatickou a syntaktickou stránku jazyka, protože al-i’ráb[5] je záležitost, kterou je nezbytné znát a proto ten, který zná, jak přečíst konce slov[6], zná nauku an-nahw. Proto je nutné zajímat se o i’ráb a jeho studium vyžaduje precizní zvládnutí a používání základů nahwu na straně jedné a znalost zakončení slov na straně druhé. Častokrát opakované rčení zní, že stálé opakování činí toho, kdo neznal, tím, kdo danou schopnost ovládá – podívejte se na malé děti, jak se postupně učí stát a chodit.
 
Druhým je, že kdokoli zatouží studovat an-nahw, musí pečlivě dbát na principy této nauky. Bratři, principy nauky an-nahw jsou velmi důlžité, v an-nahwu jsou stanovena pravidla, která se nemění a tato pravidla jsou nezbytná pro to, abyste měli užitek z toho, kdo vás an-nahw vyučuje.
 
Proto radím všem z vás, abyste pečlivě dbali na oba tyto aspekty a abyste plně využili toho, kdo vás tuto nauku vyučuje, ať už v kroužku nauky, nebo kdekoli jinde. Pro toho, kdo nauku an-nahwu zná, je vše snadnější a požehnanější, zatímco ten, kdo o tomto nemá potuchy, se potýká s těžkostmi a obtížemi. A nic není postaveno jako složité před někoho, koho Alláh poctil naukou a vhledem, ani nauka o arabském jazyce.
 
Autor: ‘Abdulláh ibn Sálih al-Fewzán

Zdroj: Šarhu n-Nuktati l-i‘ráb



[1] Nauka o arabské gramatice a syntaxi.
[2] Povinnost vázaná na každého jednotlivého muslima a muslimku bez výjimky.
[3] Kolektivní povinnost, její nesplnění je hříchem pro celý kolektiv, pro její splnění stačí splnění této povinnosti alespoň jedním členem kolektivu.
[4] Nezávislé vyvozování islámského, šarí’atského stanoviska samostatným úsudkem kvalifikovaného muslimského učence.
[5] Znalost jak změnit konec slov, vstupuje-li do věty nějaká z mnoha různých částic.
[6] Změnami konců slov se totiž v arabštině skloňují jména, časují slovesa a obměňují některé významy.