DEJTE SI POZOR, OD KOHO PŘEBÍRÁTE NÁBOŽENSKOU NAUKU, DÍL 1.

Chvlála Alláhu, mír a požehnání Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم.

Znalost působících uskupení a důležitých jednotlivců mezi nimi je velmi klíčovou záležitostí.

Muhammed ibn Sirín pravil:

إن هذا العلم دين ، فانظروا عمن تأخذوا دين
Tato nauka je náboženstvím, proto buďte na pozoru, od koho přebíráte své náboženství.1
 
Tím je shrnuta obrovská důležitost této otázky. Znalost je podstatou něčeho, co člověk od jiného člověka získává tím, že ho poslouchá, že se od něj něco učí. A toto znalost je pak základem náboženství, něčeho, co má být váženo v Den Soudu, něčeho, s čím staneš před Alláhem. Proto je nezbytně nutné, abys takovou znalost čerpal jen od toho, kdo je svou znalostí vyhlášen a kdo je vyhlášený svou bohabojností a spravedlivostí, protože on tě při cestě na Onen Svět kousek vezme s sebou. Tedy, jinými slovy, muslim musí svou náboženskou znalost přebírat od ahlu s-sunna, od těch, kteří následují zbožné předky, kdo má znalost, je svou znalostí znám, je znám pro svou neochvějnost a spravedlivost za všech okolností a kdo se vyznačuje bohabojností (arab. تقوى takwá).
 
Imám Málik uvádí, že v Medíně žilo sto lidí, na které lidé odkazovali jako na vytrvalé a zbožné uctívače (arab. عباد 'ubbád), spravedlivé a pravdymilovné lidi a jedince, kteří se zříkali tohoto světa (arab. زهاد zuhhád). Ovšem nebyli známi jako učenci (arab. علماء 'ulemá) a proto od nich nikdo žádnou znalost či nauku nečerpal.2
 
Tento údaj od imáma Málika podtrhuje, že pro to, abys od někoho začal čerpat nauku, nestačí, že dotyčný je znám hloubkou své oddanosti v uctívání a mírou askeze ve vztahu k tomuto světu, nebo nějakými vnějšími vyjádřeními své zbožnosti. Uvedení lidé byli tímto známi a lidé je uváděli jako příklady takového jednání, ale nikdo za nimi nechodil o radu ve svých záležitostech. Jejich úkolem bylo uctívat a být příklady bezúhonnosti, nikoli být studnicemi nauky.
 
Převedeno do dnešního jazyka a dnešních poměrů, jinými slovy říká, že není možné myslet si a domnívat se o prvním bratru s dlouhým plnovousem, oblečeném v čisté bílé dželabíji, kterého v mešitě potkáme, že je velkým učencem svého času, nebo alespoň muftím ve svém kraji. To by byla velká chyba.
 
Učit se šarí'atskou nauku je povinností. Toto se zakládá na koránském verši:
 ۚ فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
 a zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl:43)
 
a na hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم:
 طَلَبُ الْعِلْمِ فَرِيضَةٌ عَلَى كُلِّ مُسْلِمٍ
Hledat nauku je povinností každého muslima ...3
 
Uvádí se, že za imámem Málikem přišel jakýsi muž a řekl mu: „Chtěl bych hledat nauku.“ Málik mu odpověděl: „Začni tím, co sám potřebuješ každý den a noc.
 
Tím měl na mysli fakt, že různých odvětví nauky je velmi mnoho, jde o oblasti rozsáhlé a to, co je nejdůležitější, je to, co je potřeba každý den a každou noc. A samozřejmě, tou nejprioritnější věcí, kterou každý potřebujeme, je توحيد tewhíd, tedy nauka o Jedinosti a Jedinečnosti Boží, neboť ten je základem pro všechny činy. Poté je potřeba znalost předpisů rituální očisty (arab. طهارة tahára), jak se správně očistit, pak potřebuješ správnou znalost předpisů modlitby atd.
 
Pokud jsme toto pochopili, je jasné, že hledání nauky musí začít od tewhídu, očisty a modlitby a pokračovat dalšími kapitolami. Potom jasně vidíme chybu na straně těch, kteří muslimy vtahují do politické soutěže na základě metodologické chyby partajnickosti (arab. حزبية hizbíjja), přičemž tito muslimové nemají základní znalosti toho, co obnáší šarí'atské principy státovlády a politiky (arab. السياسة الشرعية as-sijásetu š-šar'íjja) a proto mimo jiné brání i lidi inovace (arab. بدعة bid'a) a modloslužebnictví (arab. شرك širk). Vidíme, že lidé, kteří po něčem takovém volají, ve skutečnosti nejsou těmi, od kterých bychom se měli učit o svém náboženství.
 
Ve skutečnosti spočívá slabost a ponížení této ummy právě v její ignoranci (arab. جهل džehl) věcí svázaných s jejím náboženstvím, nikoli v tom, co říkají někteří lidé, že tato umma je slabá fyzicky, nebo díky tomu, že se proti ní spikli konspirující nevěřící. Nikoli. Slabost této ummy spočívá přímo v jejím nitru, jde přímo zevnitř a je tu proto, že tato umma je neznalá ohledně základů svojí vlastní víry. Tato umma se nazasazuje na cestě Boží a proto jí ani Alláh neposkytuje podporu.
 
Vznešený Alláh praví v Koránu:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِن تَنصُرُوا اللَّهَ يَنصُرْكُمْ وَيُثَبِّتْ أَقْدَامَكُمْ
Vy, kteří věříte! Pomůžete-li Bohu, On zajisté pomůže vám a upevní paty vaše! (Muhammed:7)
 
Učenci vysvětlili, že pomoci Alláhu v tomto verši znamená naučit se náboženství a jeho pravidla (arab. أحكام ahkám), konat dle nich a náboženství studovat. Nikoli, jak smýšlí mnozí, koncentrovat se jen na materiálno a poznání strategií a konspirací nevěřících proti nám, jejich politických plánů a nutnosti existence propracovaného systému vlády a výběru vůdců. Toto samo o sobě všechny naše problémy nevyřeší. Naopak, je navýsost jasné, že naše nynější ponížení vychází z nás samých.
 
Posel Boží pravil:
 إِذَا تَبَايَعْتُمْ بِالْعِينَةِ وَأَخَذْتُمْ أَذْنَابَ الْبَقَرِ وَرَضِيتُمْ بِالزَّرْعِ وَتَرَكْتُمُ الْجِهَادَ سَلَّطَ اللَّهُ عَلَيْكُمْ ذُلاًّ لاَ يَنْزِعُهُ حَتَّى تَرْجِعُوا إِلَى دِينِكُمْ 
Když začnete obchodovat s úročivou koupí, chopíte se kravských ocasů a spokojíte se s rolničením, zanechávaje džihádu, Alláh dá zavládnout nad vámi ponížení, které z vás nesejme, dokud se nenavrátíte k vašemu náboženství.4
 
Úročivá koupě (arab. عينة 'ína) je jakákoli forma zakázané obchodní transakce, která je vlastně formou úroku (arab. ربا ribá). Spokojení se s rolničením v tomto hadísu znamená, že tomuto věřící dají přednost před Oním světem. Zanechání džihádu je třeba chápat jako zanechání přípravy na něj jak ve smyslu duchovním, tak i ve smyslu materiálním. Proto selhali mnozí, jako Usáma bin Ládin a jemu podobní, kteří kromě mnoha jiných svých chyb zúžili význam džihádu jen na materiální přípravu a hmotnou stránku věci, ale zcela zanedbali jeho spirituální rozměr, podobně jako zcela zapomněli mnoho dalších záležitostí v islámu.To, co takoví jedinci dělají, nemá absolutně nic společného ani se sunnou ani s islámem. Jde o ignoranci v základních otázkách džihádu a učenci proti tomu vydali relevantní odpovědi.
 
Podstatou věci tedy je, že pokud muslimové přestanou studovat své náboženství,začnou se věnovat pochybnému obchodování a zanedbají džihád na cestě Boží, jsouce spokojeni jen s vezdejším světem, Alláh na ně sešle ponížení, které nesejme, dokud se oni ke svému náboženství nenavrátí. Učenci vysvětlili, že navrátit se k náboženství znamená učit se mu, chovat se podle jeho učení a šířit jeho učení dalším. Navrácení se k náboženství se neděje cestou explozí a bomb, napadání a ubližování jiným, kteří se ničeho nedopustili apod. Jde naopak o důsledný návrat k Náboženství Božímu ve smyslu hledání nauky a znalosti o něm i praktikování a šíření takto naučeného.
 
Toto chápeme a tomuto rozumíme. Zde je velmi důležité pochopit princip, že je zakázano, aby o věcech hovořil někdo, kdo o nich nemá žádnou znalost. Tedy někdo, kdo je nevědomým ignorantem (arab. جاهل džáhil), nemůže hovořit o otázkách náboženství.
 
To je velmi jasné z koránského verše, ve kterém Alláh praví:
وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36)
 
Tento verš je součástí delší pasáže, kde Alláh jmenuje zakázané věci počínaje modloslužebnictvím (arab. شرك širk), připisování Bohu něčeho, o čem On neseslal oprávnění, přes bezprávné zabíjení a chlípnosti (arab. فواحش fewáhiš) veřejné i skryté.
 
Někteří učenci na základě toho vyvozují, že hovořit o Alláhu bez znalosti je ve skutečnosti snad ještě větším hříchem, nežli modloslužebnictví samo. Je tomu tak ze dvou důvodů. Jednak hovor o Alláhu, potažmo o náboženství jako takovém, bez znalosti je hovor o něčem, co se bytostně dotýká každého jednotlivce, zatímco něčí modloslužebnictví škodí konkrétnímu jedinci. Druhak je toto pramenem veškerého modloslužebnictví, neboť to se zakládá na tom, že lidé hovoří o Alláhu a připisují Mu něco, o čem nemají nejmenší znalost. Proto je něco takového vždy a za všech okolností zakázáno.
 
Existuje podání, že v době Proroka صلى الله عليه و سلم se kdosi zraněný na hlavě probudil za jedné temné a chladné noci ve stavu velké rituální nečistoty. Otázal se ostatních, co má dělat a zda stačí, aby vykonal jen náhradní očistu (arab. تيمم tejemmum), ale jeho společníci mu nařídili okoupat se celý. Dotyčný se okoupal, ale na následky tohoto počínání zemřel. Když to slyšel Posel Boží صلى الله عليه و سلم, rozhněvaně pravil:
قَتَلُوهُ قَتَلَهُمُ اللَّهُ أَفَلَمْ يَكُنْ شِفَاءَ الْعِيِّ السُّؤَالُ
Zabili ho. Alláh je zabije. Což není dotaz uzdravujícím lékem na neznalost?
'Atá dodává, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také dodal:
لَوْ غَسَلَ جَسَدَهُ وَتَرَكَ رَأْسَهُ حَيْثُ أَصَابَهُ الْجِرَاحُ
Vždyť stačilo, aby si umyl tělo a hlavu, kde měl ránu, vůbec nesmočil.5
 
Proto ten, kdo nemá v dané věci znalost, nesmí odpovídat. Pokud je někdo na něco dotázán a nezná odpověď, je mu zakázáno (arab. حرام harám) odpovídat. Muslimovi je taktéž zakázáno klást své otázky a směřovat své dotazy k někomu, o kom se ví, že je není schopen zodpovědět. Tím spíše je zakázáno pokládat někomu, kdo nemá znalost, dotazy ohledně náboženství. Tyto dotazy muslim musí pokládat jedině učenci, nebo hledači nauky, někomu, kdo skutečnou znalost má. Toto je také smyslem výše uvedeného Ibn Sirínova výroku.
 
V našem běžném životě také nechodíme s medicínským problémem k automechanikovi, nebo nechodíme k rolníkovi s tím, že se nám porouchalo auto. Ani uklízeče nepověříme tím, aby nám naprojektovali dům. Naopak. Každého specialistu využíváme v oblasti, pro kterou je určen a na kterou se zaměřuje. Proto, jde-li o náboženství, musíme jít za علماء 'ulemá, za učenci.
 
 

1Toto zaznamenal Muslim v Mukaddimetu li Sahíhi Muslim.
2Ibid.
3Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 74; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 229 od Anase ibn Málika رضي الله عنه a toto je jeho znění.
4Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 3462 na autoritu 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عتهما.
5 Hadís je sahíh. Zaznamenal jej přes 'Atá ibn Abí Rebbáha, od Ibn 'Abbáse رضي الله عنه Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 615. Podobná podání uvádí ad-Dárimí v Sunenu, 1/190/4; at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 11472; a al-Hákim v Mustedreku, 1/178. Abú Nu'ajm jej uvádí přes al-Awzá'ího, viz Hiljetu l-awlijá, 3/317-318.