DESATERO ETIKETY STOLOVÁNÍ PODLE KORÁNU A SUNNY, díl II.

7. Zákaz být v jídle vybíravý.

Abú Hurejraرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم nikdy neohrnoval nos nad jídlem, které před něj položili. Pokud mu chutnalo, snědl ho a pokud ho neměl rád, nechal ho být (aniž by dal najevo svou nechuť). [1] Podle jiného podání „jídlo nijak nekomentoval,[2] případně pouze naznačil, že zrovna jíst nebude. [3] To se týká dovoleného (arab. حلال halál) jídla. Pokud šlo o něco, co je zakázáno (arab. حرام harám), zmínil by to a zakázal by to jíst.

An-Newewí pravil:

Součástí autentické Sunny v etiketě stolování je nekritizovat jídlo s tím, že je přesolené, příliš kyselé, nedosolené, příliš tučné, málo tučné, nedovařené apod. Ibn Battál pravil: „To je součástí dobrých mravů, protože jednomu možná nechutná totéž, co chutná druhým, avšak není nic špatného na tom jíst cokoli, co je šarí'ou dovoleno.[4]

'Abdul'azíz ibn 'Abdilláh ibn Báz pravil:

Toto patří ke vznešeným mravům Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Nikdy si nestěžoval, že je něco třeba přesolené anebo naopak nedosolené.

Nabízí se otázka, co když chce někdo toto ohledně jídla poznamenat s úmyslem upozornit ostatní?

Toto je dovoleno, varovat ostatní je něco jiného, protože tak člověk činí, když chce na něco upozornit, anebo obrátit k něčemu pozornost.[5]

Takto například 'Abdulláh ibn 'Abbás spolu s Chálidem ibnu l-Welídem رضي الله عنهم přišli do Mejmúnina رضي الله عنها domu za Prorokem صلى الله عليه و سلم a na stůl jim položili pečeného pouštního varana. Posel Boží صلى الله عليه و سلم se chtěl natáhnout pro sousto, ale nějaké ženy Mejmúně řekly: „Pověz Poslu Božímu, co to je.“ Když mu řekli, o co se jedná, Posel Boží صلى الله عليه و سلم stáhl ruku zpět. Ibn 'Abbás se zeptal: „Posle Boží, je to zakázané?

Prorok صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

لاَ وَلَكِنَّهُ لَمْ يَكُنْ بِأَرْضِ قَوْمِي فَأَجِدُنِي أَعَافُهُ .

Nikoli, jen se v zemi mého lidu nevyskytuje a cítím, že není něčím, co by mi zvlášť chutnalo.[6]

Podle 'Abdulláha ibn Omara někteří, včetně Sa'da a Chálida رضي الله عنهم toto maso jedli přímo před Prorokem صلى الله عليه و سلم, on se na ně díval a nic přitom nikomu neřekl. [7]

Princip neohrnovat nos nad jídlem a nepídit se po tom, co je na talíři platí tím spíše, pokud jsme u někoho na návštěvě.

Abú Hurejraرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:

إذَا دَخَلَ أَحَدُكُمْ عَلَى أَخِيهِ الْمُسْلِمِ فَأَطْعَمَهُ طَعَامًا فَلْيَأْكُلْ مِنْ طَعَامِهِ وَلَا يَسْأَلْهُ عَنْهُ فَإِنْ سَقَاهُ شَرَابًا مِنْ شَرَابِهِ فَلْيَشْرَبْ مِنْ شَرَابِهِ وَلَا يَسْأَلْهُ عَنْهُ.

Když někdo z vás vejde do domu některého svého muslimského bratra a on mu přinese jídlo, nechť sní svou porci a nechť se ho ohledně jídla nevyptává. Pokud mu donese něco na pití, nechť vypije svůj nápoj a nechť se ho ohledně něj nevyptává.[8]


8. Povinnost jíst pravou rukou a obliba jezení s pomocí třech jejích prstů.

Od Džábira رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لا تأكلوا بالشِّمالِ، فإنَّ الشَّيطانَ يأكلُ بالشِّمالِ.

Nechť nikdo z vás nejí levou rukou, protože levou rukou jí šejtán.[9]

Ve verzi od Abú Hurejry رضي الله عنه řekl:

لِيَأْكُلْ أَحَدُكُمْ بِيَمِينِهِ، وَلْيَشْرَبْ بِيَمِينِهِ، وَلْيَأْخُذْ بِيَمِينِهِ، وَلْيُعْطِ بِيَمِينِهِ، فَإِنَّ الشَّيْطَانَ يَأْكُلُ بِشِمَالِهِ، وَيَشْرَبُ بِشِمَالِهِ، وَيُعْطِي بِشِمَالِهِ، وَيَأْخُذُ بِشِمَالِهِ.

Nechť každý z vás jí pravou rukou, pije pravou rukou, bere pravou rukou i dává pravou rukou, protože šejtán jí levou rukou, pije levou rukou, dává levou rukou a bere levou rukou.[10]

Od Hafsy bint Omar رضي الله عنها se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم používal svou pravou ruku na jezení, pití, omývání se, oblékání se, braní, dávání a další podobné věci. [11] Naopak levou se očišťoval po vykonání potřeby. [12] Podle Ibn Tejmíji lze analogicky k tomu vyvodit, že činnosti jako čistění si zubů miswákem, smrkání, očišťování se od nečistot apod. by se mělo provádět levou rukou. To byl i názor Ahmeda ibn Hanbel. [13] Důvodem je, že pravá strana má být užívaná pro vznešené činy a levá pro jejich opak. Je mnoho podání, která tento obecný princip potvrzují. [14]

Jíst pravou rukou je povinnost.

Důkazem je hadís Selemy ibn Akwa'a od jeho otce, že jistý muž v přítomnosti Posla Božího صلى الله عليه و سلم jedl levou rukou, načež mu Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

كُلْ بِيَمِينِكَ.

Jez svou pravou rukou.

„Nemůžu,“ řekl dotyčný.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ لاَ اسْتَطَعْتَ.

Tak ať nemůžeš.

A nebránilo mu v tom nic, kromě jeho nadutosti. Poté, co dojedl, nemohl dotyčný už nikdy více ohnout pravou ruku k ústům. [15]

Muhammed Sálih al-'Usejmín vysvětlil:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil proti němu, aby už nikdy nedokázal pozvednout pravici k ústům, protože to, co mu zabránilo jíst pravou rukou byla pouze a čistě jeho pýcha a arogance – utíkáme se k Alláhu před tím. Stavěl se zpupně k příkazu Božího Poslaصلى الله عليه و سلم . Tedy před vámi je vedení Božího Poslaصلى الله عليه و سلم a vedení šejtána, co si vyberete? Budete následovat to, k čemu vás vede Posel Božíصلى الله عليه و سلم , anebo to, k čemu vás vede šejtán? Každý věřící by měl říci: Já budu následovat vedení Posla Božího صلى الله عليه و سلم. A Posel Boží صلى الله عليه و سلم jedl pravou rukou a přikazoval, aby se jedlo pravou rukou. Pil pravou rukou a přikazoval, aby se pilo pravou rukou. Levou rukou totiž jí a pije šejtán.“ [16]

Pokud někdo nemůže jíst pravou rukou, například kvůli zranění, chorobě, paralýze či jiné podobné překážce, není na něm hříchu.

Ka'b ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že viděl Proroka صلى الله عليه و سلم, jak jedl třemi prsty své ruky a poté, co dojedl, si je nejprve olízal, než si je utřel. [17]

Těmito třemi prsty jsou palec, ukazovák a prostředník a toto je podle Ibnu l-Kajjima nejlepší způsob jídla. [18]

Ibn Hadžer poznamenal:

Sunna je jíst třemi prsty. Jíst více než třemi prsty je znamením hrabivosti a zlého vychování, protože na uchopení sousta není nutné použít více, nežli třech prstů. A pokud je nezbytné použít více, než třech prstů, protože jídlo je buď řídké či objemné, může člověk použít i čtvrtý či pátý.[19]

9. Zákaz foukat do jídla a jíst ho horké, nimrat se v něm a příkaz jíst od nejbližšího kraje.

Podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal foukat na jídlo a pití. [20]

Abú Hurejra رضي الله عنه řekl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

لا يُؤكلُ طعامٌ حتى يذهبَ بُخارُهُ.

Jídlo se nejí, dokud se pára nad ním nerozplyne.[21]

V jídle, které už mělo čas poněkud vychladnout, je více požehnání. 

Důkazem je hadís Asmy bint Abí Bekr رضي الله عنهما, že když připravovala masitý vývar, nechala, aby nejprve přestal bublat a aby se z něj rozptýlila pára a teprve potom ho servírovala. Řekla: „Slyšela jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

إنه أعظمُ لِلبركةِ.

Věru takto je v něm více požehnání.[22]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také zakázal dýchat do nádoby, nebo do ní foukat. [23]

Abú Sa'íd al-Chudrí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal pít přes odlomený okraj poháru či šálku a také foukat do nápoje. [24]  

Podle Abú Katády رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه و سلم přímo řekl:

إِذَا شَرِبَ أَحَدُكُمْ فَلاَ يَتَنَفَّسْ فِي الإِنَاءِ ...

Když kdokoli z vás pije, nechť nevydychuje do nádoby, ze které pije.[25]

Muhammed Sálih al-'Usejmín poskytl následující objasnění tohoto zákazu:

Jeho moudrost spočívá v tom, že vydychování do nádoby předtím, než dotyčný nádobu předá druhému, je nehygienické. Některé choroby se mohou ze žaludku, plic či ústní dutiny přenést dechem až do nádoby, případně se člověk může kvůli dýchání do nádoby zalknout. Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم zakázal dýchat do nádoby. Člověk nechť se proto raději třikrát nadechne a nádobu ať po tuto dobu nepřikládá k ústům.[26]

Zakázáno je také se v jídle nimrat a piplat, nebo s ním zacházet jakkoli neesteticky.

Omar ibn Abí Selema vzpomíná na své dětství: „Když jsem byl malý chlapec, pečoval o mě Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Při jídle se má ruka toulala po celém talíři. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mi tedy poručil:

!‏ يَا غُلاَمُ سَمِّ اللَّهَ، وَكُلْ بِيَمِينِكَ وَكُلْ مِمَّا يَلِيكَ

Chlapče, zmiň jména Božího a jeď to, co je přímo nejblíže před tebou!

A od té doby jsem tento jeho příkaz při každém jídle plnil.[27]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا وُضِعَ الطَّعَامُ فَخُذُوا مِنْ حَافَتِهِ وَذَرُوا وَسَطَهُ فَإِنَّ الْبَرَكَةَ تَنْزِلُ فِي وَسَطِهِ .

Když se servíruje jídlo, jezte ho od kraje směrem ke středu, protože požehnání sestupuje do jeho středu.[28]

10. Olízat si prsty a vyčistit talíř po skončení jídla.

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا أَكَلَ أَحَدُكُمْ طَعَامًا, فَلَا يَمْسَحْ يَدَهُ, حَتَّى يَلْعَقَهَا, أَوْ يُلْعِقَهَا .

Když kdokoli z vás skončí s jídlem, nechť si neutírá ruce, dokud si je neolíže, anebo olízat nenechá.[29]

Abu z-Zubejr slyšel od Džábira ibn 'Abdilláhaرضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إذا طعم أحدكم فسقطت لقمتھ من یده فلیمط ما رابھ منھا و لیطعمھا , و لا یدعھا للشیطان و لا یمسح یده بالمندیل حتى یلعق یده , فإن الرجل لا یدري في أي طعامھ یبارك الله , فإن الشیطان یرصد الناس ـ أو الإنسان ـ على كل شيء حتى عند مطعمھ أو طعامھ و لا یرفع الصحفة حتى یلعقھا أو یلعقھا , فإن في آخر الطعام البركة .

Pokud někdo z vás jí a sousto mu spadne z ruky na zem, nechť ho ofouká a sní. Nechť ho nenechává pro šejtána. A nechť si neutírá ruku do ubrousku, dokud si ji neolíže, protože nikdo neví, na který kousek jídla Alláh seslal požehnání. Šejtán číhá na lidi, či na člověka, vždy, dokonce i na místě, kde jí, či při jeho jídle. Nechť se neodnáší talíř, dokud se nevylíže, či nedá vylízat, protože požehnání je vskutku v tom posledním kousku jídla.[30]

Podle jiného znění pravil:

إذا أكل أحدكم الطعام فلا یمسح یده حتى یلعقھا أو یلعقھا و لا یرفع صحفة حتى یلعقھا أو یلعقھا , فإن آخر الطعام فیھ بركة.

Pokud někdo z vás jí své jídlo, nechť si neutírá ruku, dokud si ji neolíže nebo nenechá olízat. Talíř nechť se neodnáší, dokud se nevylíže či není vylízán, protože věru v posledním soustu je požehnání.[31]

Anas رضي الله عنه vyprávěl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا سَقَطَتْ لُقْمَةُ أَحَدِكُمْ فَلْيُمِطْ عَنْهَا الأَذَى وَلْيَأْكُلْهَا وَلاَ يَدَعْهَا لِلشَّيْطَانِ .

Pokud komukoli z vás upadne sousto na zem, nechť z něj odstraní špínu a nechť ho sní a nenechává šejtánovi.

Také nám přikázal vytřít po sobě talíř a řekl:

فَإِنَّكُمْ لاَ تَدْرُونَ فِي أَىِّ طَعَامِكُمُ الْبَرَكَةُ ‏.

Protože nikdy nevíte, kde se ve vašem jídle nachází požehnání.[32]

Al-Albání uvádí, že je proto velmi doporučované, pokud ne přímo povinné, kvůli užitému rozkazovacímu způsobu, vyčistit rukou zbytky jídla na talíři a pak si před umytím rukou nejprve olízat prsty, protože Posel Božíصلى الله عليه و سلم varoval toho, kdo tak neučiní. Dále je chvályhodné sníst i kousky na zem spadlé, očištěné od viditelné nečistoty a netřeba se přehnaně starat o potenciální znečištění či kontaminaci mikroby, anebo nad takovým jednáním ohrnovat nos jako nad nekulturností, buranstvím a mravy spodiny, jak činí ti, kteří ignorují tento hadís a namísto toho si potrpí na rádoby noblesní bonton stolování, např. odrodilci z řad vyšších společenských vrstev mezi muslimy, odkojení západním vzděláním a následující zvyklosti nevěřících. Vyčištění či vytření talíře pak znamená odstranit z něj zbytky jídla prsty. Muslim má dodržovat tyto principy a nenechat se od nich odradit těmi, kteří je ignorují, anebo se mu kvůli tomu posmívají. [33]

Nutnost následovat Prorokovu etiketu stolování

Uvedli jsme zásady, které jsou všechny minimálně na stupni dobrovolné zbožnosti (arab. مستحب mustehabb) a některé spadají i do kategorie povinnosti (arab. فرض fard), jejichž nevykonání je hříchem, či zákazu (arab. حرام harám), jehož překročení je přečinem proti šarí'i, anebo alespoň minimálně spácháním něčeho zavrženíhodného (arab. مكروه mekrúh). A to i přesto, že je lidé častokrát považují jen za hnidopišské maličkosti. To je ovšem špatný a nebezpečný přístup.

Sahl ibn Se'ad رضي الله عنه totiž vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِيَّاكُمْ وَمُحَقَّرَاتِ الذُّنُوبِ كَقَوْمٍ نَزَلُوا فِي بَطْنِ وَادٍ فَجَاءَ ذَا بِعُودٍ وَجَاءَ ذَا بِعُودٍ حَتَّى أَنْضَجُوا خُبْزَتَهُمْ وَإِنَّ مُحَقَّرَاتِ الذُّنُوبِ مَتَى يُؤْخَذْ بِهَا صَاحِبُهَا تُهْلِكْهُ.

Vyvarujte se podceňovaných hříchů. Jejich příměrem jsou lidé, kteří sestoupili na dno údolí, jeden z nich přinesl klacík, další přinesl klacík, až měli oheň, aby si upekli chleba. Věru, kdyby měl člověk být hnán ke zúčtování za tyto své malé hříchy, ony by ho zničily.[34]

Sa'íd ibn Džubejr uvádí, že kdosi se tázal Ibn 'Abbáse رضي الله عنه, kolik je velkých hříchů, zda sedm, či více. Dostalo se mu od něj této odpovědi: „Než pouhých sedm je jich daleko spíše sedm set. Avšak žádný hřích není velký, pokud se za něj prosí o odpuštění, ale ani žádný hřích není malý, pokud je vytrvale páchán.[35]

Ibn 'Abdilberr pravil:

Nepřísluší žádnému rozumnému věřícímu, aby se vysmíval čemukoli z dobrých činů či čímkoli z nich opovrhoval. Je totiž možné, že rozhodne o jeho odpuštění právě na základě toho nejmenšího skutku. [36]

Ano, je pravda, že se jedná o drobnosti. Avšak ten, který se nad nimi povyšuje a nerespektuje je s tím, že víra nespočívá na malichernostech, tímto jedině prokazuje, že není schopen uposlechnout Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم ani v těchto tolik titěrných věcech. Tím je o to jasnější, že bude selhávat i v těch větších.

A ohledně toho, kdo své počínání omlouvá s tím, že Alláh se dívá jen na to, co je v srdci a že víra je záležitostí srdce a nikoli vnějších malicherností, řekl Sálih al-Fewzán následující:

Podobná mylná vyjádření bláhových jedinců jsou častá. Jsou to v jádru pravdivá slova, ovšem cílí se jimi faleš, neboť lidé, kteří je pronášejí, si omlouvají své hříchy poukazováním na to, že víra je záležitostí srdce. Tvrdí tedy, že mít víru v srdci stačí a tato nemusí být potvrzována činy uctívání a nepřekračování zákazů. Jenže víra opravdu není jen to, co je v srdci, bez ohledu na činy, naopak víra je přesně to, co následovníci Sunny a společenství muslimů (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-Sunna we l-Džemá'a) definovali jako „slova pronášená jazykem, přesvědčení ukryté v srdci a potvrzené vnějšími skutky.

Imám Hasan al-Basrí pravil: „Víra není prokázána honosným titulem, ani zbožným přáním, naopak, víra je to, co je pevně ukotveno v srdci a co jako pravdu prokáží skutky.

Proto páchání hříchů a odvržení pokornosti vůči Alláhu jsou známkou, že v srdci žádná víra není, anebo je nedostatečná.[37]

Alláh na mnoha místech spojuje víru a konání dobrých skutků, například zde:

مَنۡ ءَامَنَ بِٱللَّهِ وَٱلۡيَوۡمِ ٱلۡأَخِرِ وَعَمِلَ صَـٰلِحً۬ا فَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ

Ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni. (Máida: 69)

Na jiném místě praví:

وَٱلۡعَصۡرِ إِنَّ ٱلۡإِنسَـٰنَ لَفِى خُسۡرٍ إِلَّا ٱلَّذِينَ ءَامَنُواْ وَعَمِلُواْ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ وَتَوَاصَوۡاْ بِٱلۡحَقِّ وَتَوَاصَوۡاْ بِٱلصَّبۡرِ

Při běhu času, věru jest člověk ve ztrátě, kromě těch, kteří uvěřili, zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali (Asr: 1-3)

Dále shrnul:

Proto vnější činy, pokud nejsou provázeny vírou v srdci, nemohou stačit. To je charakteristika pokrytců, těch, kteří budou v nejnižší části Ohně pekelného. Podobně však i víra v srdci, aniž je provázena slovy a činy v souladu s ní, není dostačující, protože toto patří ke způsobům sekty murdžíja mezi popírači Božích atributů a dalších jim podobných. Je to lživé přesvědčení. Člověk tedy musí mít víru v srdci, ale musí ji také prokázat svými slovy a činy. Páchání hříchů je známka slabé víry v srdci a jejího poklesu, protože víra vzrůstá vlivem poslušnosti a klesá vlivem nepokornosti.[38]

Následování Prorokovy صلى الله عليه و سلم jídelní etikety je také následováním jeho Sunny, o čemž Ibn Tejmíja prohlásil:

K cestě následovníků Sunny a společenství muslimů patří také následování podání o Prorokovi.[39]

Vznešený Alláh praví:

ـٰٓأَيُّہَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓاْ أَطِيعُواْ ٱللَّهَ وَأَطِيعُواْ ٱلرَّسُولَ

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla. (Nisá´: 59)

يَـٰٓأَيُّہَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُواْ ٱسۡتَجِيبُواْ لِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ إِذَا دَعَاكُمۡ لِمَا يُحۡيِيڪُمۡ‌ۖ

Vy, kteří věříte! Odpovídejte na výzvu Boha a posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává. (Anfál: 24)

Aš-Šewkání podrobně vysvětluje tento princip ve vztahu k činnostem, které nejsou pokyny pro uctívání, takto:

Muslim je obecně povinen následovat příkladu Proroka صلى الله عليه و سلم, protože on je nejlepším příkladem pro tuto ummu.

Učenci dále rozdělili Prorokovy صلى الله عليه و سلم činy do několika kategorií:

A. Spontánní činy. Fyzické pohyby těla a hnutí mysli apod. Není přikázáno toto následovat a ani to není zakázáno.

B. Cokoli, co nemá nic společného s uctíváním, ale těsně souvisí s podstatou a přirozeností člověka, tj. jak stál, jak sedal apod. Není přikázáno v tomto následovat Prorokův صلى الله عليه و سلم příklad, ale podle většiny učenců je dovoleno tak činit.

C. Činy posouvající se od spontánních činů směrem k tomu, co už je ošetřeno předpisem, protože Posel Boží صلى الله عليه و سلم je setrvale vykonával vždy určitým způsobem. Sem spadají způsoby při jídle, pití, oblékání se a spánku, zejména ty, ke kterým Posel Boží صلى الله عليه و سلم vydal nějaký výslovný pokyn. Podle správného názoru spadají do toho, co předepisuje islám. To je i názor aš-Šáfi'ího.

D. Záležitosti specifické pouze pro Proroka صلى الله عليه و سلم, jako je např. možnost spojit v půstu více dní zaráz, nebo skutečnost, že měl více, než jen čtyři manželky. Toto je umožněno pouze jemu a nikomu jinému.[40]

Ve svém komentáři k hadísu o chvályhodnosti snědení na zem spadlého sousta al-Albání varoval před napodobováním zvyklostí nemuslimů a poznamenal:

Je velmi politováníhodné, že mnoho dnešních muslimů, zejména těch, kteří byli zasaženi západními zvyky a evropskými tradicemi, toto ignoruje. Šejtán díky tomu získal na síle a přivlastnil si porci jejich bohatství, nikoli z nenávisti, ale čistě jen proto, že k tomu sami svolili, jen kvůli jejich vlastní ignoranci vůči Sunně a jejímu zanedbávání. Což nevidíš, jak jedí své jídlo osamotě za svými jídelními stoly? Jak každý z nich jí zvlášť, u stolu sám, ze svého vlastního talíře, aniž je to vůbec potřeba? Nikdo s nimi jejich jídlo nesdílí, dokonce ani ten, kdo třeba zrovna sedí vedle nich.

Shledáš, že si všichni z nich stěžují na to, že jim schází požehnání v jejich platech, v jejich obživě, bez ohledu na to, jak velké ty platy jsou. Netuší, co je toho důvodem. Netuší, že tím důvodem je vskutku pouze to, že se odvrátili od Sunny jejich Proroka صلى الله عليه و سلم a jali se slepě následovat nepřátele své víry v tom, jak žijí své životy a zařizují si domácnost oni.

Muslimové! Sunna! Držte se Sunny![41]

Nicméně pokud se nacházíme ve společnosti, kde nejsou jen muslimové a kde by úzkostlivé dodržování výše popsané etikety mohlo způsobit zbytečné rozpaky, je na místě uvažovat o jisté úlevě, ve shodě s vyjádřením Stálé komise pro fetwy v KSA pro daný případ:

Není nic špatného sedět za stolem apod., jak bylo zmíněno, či jíst vidličkou a lžící apod., toto potom není napodobování nevěřících, protože nejde o něco, co by bylo specifické výslovně jen pro ně.[42]

_______________________________________________

[1] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3563; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2064.

[2] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3370; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2064.

[3] 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5076; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1946.

[4] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 14/26.

[5] Viz al-Hulelu l-ibrízíja mine t-ta'líkáti l-Bázíjeti 'alá Sahíhi l-Buchárí, 3/120, poznámka č. 2.

[6] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1945.

[7] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1943.

[8] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 8933, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 518.

[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2019.

[10] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3390, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 2661 a v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 5348.

[11] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 25256 a jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, k hadísu č. 24.

[12] Četná autentická podání o tom viz Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 310; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibni Mádža, hadís č. 250; al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 154; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 267; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 31; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 15; a an-Nesáí v Sunenu, 1/25.

[13] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 21/108

[14] Viz as-Sejlu l-džerrár, 1/64.

[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2021.

[16] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, k hadísu č. 742.

[17] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2032.

[18] Viz Zádu l-me'ád, 1/220-222.

[19] Viz Fethu l-Bárí, 9/578.

[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1888 jako hasan sahíh. Jako autentický doložil al-Albání v Irwá´u l-ghalíl, hadís č. 1977.

[21] Zaznamenali al-Bejhekí v Sunenu, 7/280; a ad-Dárimí v Sunenu, 2/100. Jako sahíh jej doložili al-Hákim v Mustedreku, 4/118; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1344; a al-Albání v al-Irwá´u l-ghalíl, hadís č. 1978 a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 392.

[22] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 6/360. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/262.

[23] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3728, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6820. Uvádí jej i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1888 jako hasan sahíh.

[24] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3722, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6888.

[25] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5630.

[26] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 2/454.

[27] Muttefakun 'alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5376; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2022.

[28] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1805; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 3277 a 3402; a al-Albání doložil jako sahíh v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 829.

[29] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5456; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2031.

[30] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 2/187; Ahmed v Musnedu, 3/394; jako sahíh doložili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1343; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1404.

[31] Zaznamenal an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, 1/60; a al-Albání doložil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 391.

[32] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2034.

[33] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/746-746.

[34] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22302, jako sahíh jej doložil as-Sujútí.

[35] Zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, podání č. 9207, jako sahíh jej doložil Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar'íja,1/153.

[36] Viz at-Temhíd, 12/22.

[37] Viz al-Muntaká´, 1/19.

[38] Viz Ibid., 1/20.

[39] Viz 'Akídetu l-wásitíja, str. 36.

[40] Viz Iršádu l-fuhúl, str. 160.

[41] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 3/394-395.

[42] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáimeti lil-buhúsi l-'ilmíjeti we l-iftá, 26/309.