DOBRÝ ČIN V PRVNÍCH DESETI DNECH ZU L-HIDŽDŽA

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

ما من عملٍ أزكى عند اللهِ ولا أعظمَ أجرًا من خيرٍ يعملُه في عَشرِ الأَضحى.

Není žádného činu čistějšího u Alláha či ohromnějšího co se odměny týče, nežli je dobro vykonané v prvních deseti dnech před svátkem oběti.[1]

Podle jiné verze řekl:

ما من أيام العمل الصالح فيها أحب إلى الله من هذه الأيام.

Není dní, v nichž by zbožný čin byl Alláhu milejší, nežli v těchto dnech.[2]

Ibn Redžeb al-Hanbelí k tomuto hadísu uvedl:

Kdokoli nemá možnost daného roku vykonat pouť, nechť během prvních deseti dní zu l-hidždža velebí Alláha a koná dobro u sebe doma. To je pro něj dokonce lepší, nežli sám džihád, který je sám o sobě lepší, nežli pouť jako taková.[3]

Dále tuto tezi rozpracovává:

Kdokoli se nemohl zúčastnit stání na planině 'Arefa, nechť stane před Alláhem a dostojí všem nárokům, které na něho Alláh klade a kterých si je sám dotyčný vědom.

Kdokoli se nemohl zúčastnit pobytu v průsmyku Muzdelifa, nechť za nocí odhodlaně slouží Alláhu a uctívá Ho. Věru se on k Němu přiblíží a ocitne se v Jeho blízkosti.

Kdokoli se nemohl zúčastnit v okolí mešity al-Chajf v Miná, nechť stane k modlitbě a cítí před Alláhem bázeň i naději.

Kdokoli nemohl porazit svou obětinu přímo na Miná, nechť namísto toho porazí svou tužbu a chtíč a to přímo na místě, kde se zrovna nachází. Tak získá i sílu a výdrž nezbytnou k překonání nepříznivých chvil.

Kdokoli nemohl přicestovat k Domu (tj. Ka'bě), protože se od ní nacházel až příliš daleko, nechť usiluje o přízeň Pána onoho Domu, protože On je tomu, kdo Ho prosí a doufá v Něho, blíže, než jeho vlastní krkavice.[4]

Šejch Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín poskytl tento komentář:

Dobrý čin vykonaný během prvních deseti dní měsíce zu l-hidždža – a k těmto dobrým skutkům patří i půst – je u Alláha milovanější, nežli dobrý skutek vykonaný v posledních deseti dnech ramadánu.

Nicméně lidé jsou, so se těchto prvních dní zu l-hidždža týče, nedbalí natolik, že je stráví naprosto stejně, jako jiné běžné dni, svými ustálenými zvyklostmi, aniž by omnoho více recitovali Korán, či se zapojovali do kteréhokoli jiného způsobu uctívání, dokonce se i zdráhají pronášet tekbír, který je sunnou.[5]

Proto je na nás, abychom těchto chvil maximálně využili, protože nikdo nám nemůže zaručit, že takovou možnost dostaneme ještě jednou.

'Awn ibn 'Abdilláh pravil: „Nejhodnotnějším dnem pro věřícího je ten den v jeho pozemském životě, v němž si není jistý, že dočká jeho konce.[6]

_________________________________________________________________

[1] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 1727; jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 1148.

[2] Uvádí an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 1249 s odvoláním na al-Buchárího. Viz také Muweffekuddín ibn Kuddáma al-Makdisí v al-Mughní, 4/443.

[3] Viz Latáifu l-me'árif, str. 381.

[4] Viz Ibid., str. 385.

[5] Viz Šerhu l-Mumti', 6/298.

[6] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 401.