DOKUD TĚ TRÁPÍ TVÉ ŠPATNÉ A TĚŠÍ TVÉ DOBRÉ SKUTKY, JSI NA SPRÁVNÉ CESTĚ

Abú Músá al-Aš'arí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

 مَن سرَّتهُ حسنتُهُ، وساءتهُ سيِّئتُهُ فَهوَ مؤمنٌ.

Ten, koho těší jeho dobrý skutek a rmoutí jeho špatný skutek, jest věřícím.[1]

Tento hadís se uvádí v mnoha verzích také od Omara ibnu l-Chatába, [2] 'Abdulláha ibn Omara, [3] Abú Umámy al-Báchilího, [4] 'Ámir ibn Rebí'y, [5] Umm Muhammed al-Ansáríje [6] a dalších رضي الله عنهم أجمعين. Jako sahíh ho oceňují také Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín, [7] Šu'ajb al-Arnáút, [8] Ahmed Šákir a Ibn Báz ho označuje za vyhovující. [9]

Ibn 'Abdilberr uvádí k tomuto hadísu následující dodatek:

... دخل الجنَّةَ.

... ten vstoupí do Ráje.[10]

Abú Umáma رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إذا سَرَّتْكَ حَسَنَتُكَ، و ساءَتْكَ سَيِّئَتُكَ، فَأنتَ مُؤْمِنٌ.

Dokud ti tvé dobré skutky přinášejí radost a tvé špatné skutky zármutek, potud jsi věřícím.[11]

Džábir ibn Semurra رضي الله عنه vyprávěl tento hadís v poněkud delší verzi: „Jednoho dne nám Omar رضي الله عنه kázal v al-Džábíji a řekl: „Na takovém místě, kde teď stojím já, stál i Posel Boží صلى الله عليه و سلم a řekl:

أَكْرِموا أصحابي، ثمَّ الَّذينَ يلونَهُم، ثمَّ الَّذينَ يلونَهُم، ثمَّ يَفشو الكذِبُ حتّى يشهدَ الرَّجلُ وما يُستَشهدُ، وحتّى يحلِفَ الرَّجلُ وإن لم يُستَحلَف، فمن أراد بُحيحَةَ الجنَّةِ فليلزمِ الجماعةَ، فإنَّ الشَّيطانَ معَ الواحدِ وَهوَ منَ الاثنينِ أبعدُ، ألا لا يَخلونَّ رجلٌ بامرأةٍ فإنَّ الشَّيطانَ ثالثُهُما، ألا مَن سرَّتهُ حسنتُهُ، وساءتهُ سيِّئتُهُ فَهوَ مؤمنٌ.

Ctěte mé společníky, potom ty, kteří přijdou po nich a potom ty, kteří přijdou po nich. A potom se rozšíří faleš, do té míry, že člověk bude podávat svědectví, aniž by o to byl žádán a člověk bude dávat přísahu, aniž by od něho byla přísaha žádána. Kdokoli z vás si bude přát nejlepší místo v Ráji, nechť se drží Společenství, neboť šejtán provází osamoceného a vzdálí se od dvojice. Zdaž není pravda, že pokud muž osamí s cizí ženou, třetí s nimi je šejtán? A zdaž není ten, koho těší jeho dobré a rmoutí jeho špatné skutky, věřícím?[12]

Kdosi, kdo patrně zároveň páchal hříchy i konal dobré skutky, pročež si nebyl tak úplně jist sám sebou, se zeptal Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Huzejfy ibn Jemána رضي الله عنه: „Bojím se, že jsem pokrytec.“ Huzejfa mu na to odpověděl: „Kdybys byl skutečný pokrytec, tak by ses nebál, že jsi pokrytec.[13]

Hafs ibn Mejsera řekl: „Naprav to, co ti ze života zbývá a Alláh pro tebe napraví i to, co ti z něho už uplynulo.[14]

Ibn Redžeb al-Hanbelí řekl:

Pokud člověk cítí smutek za své zlé činy a toto ho vede k tomu, že koná skutky dobré, pak toto je důkazem jeho víry.[15]

Ahmed ibn Tejmíja napsal:

Kdokoli se zamýšlí nad svými hříchy, nenávidí je a snaží se jich zbavit, opouštěje je kvůli Alláhu, pak toto rozjímání v něm podnítí stále usilovnější snahu napravit se a očistit se, a stále větší zbožnost a dobrotu.[16]

Princip o tom, že věřícím je ten, koho těší jeho vlastní dobro a rmoutí jeho vlastní zlo, formulovaný naším předmětným hadísem, objasňuje Muhammed al-Menáwí takto:

Koho těší jeho dobré skutky“ tím, že doufá v jejich odměnu, neboť je přesvědčen o jejich prospěšnosti, „a rmoutí jeho zlé činy, ten je věřící,“ tedy skutečný věřící s dokonalou vírou, protože ten, kdo nevidí žádný užitek v dobrých skutcích a žádnou újmu ve skutcích špatných, ukazuje, že v jeho srdci zavládla lhostejnost. Víra takového jedince je nedostatečná. Ukazuje to, že takový člověk pohrdá náboženstvím, že pohrdá něčím ohromné hodnoty a je lhostejný vůči něčemu, co by člověka nemělo nechat lhostejným. Věřící vidí své hříchy veliké jako hory, zatímco popírač víry je vidí jako malé mušky prolétávající mu přes nos. Věřící zralé víry lituje svých chyb a ty v něm probouzejí tíseň, jíž nemohou uklidnit ani dobrá či špatná slova jiných, pakliže jsou v rozporu s tím, co sám o sobě cítí. Stále vnímá temnotu, kterou hříchy působí uvnitř jeho hrudi a to, jak přikrývají a zaslepují jeho srdce. Kvůli tomu, jak uvádí at-Tirmizí, řekl 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه: „Když věřící zhřeší, cítí, jakoby spočíval pod skaliskem, které se ho snaží zavalit a usmrtit, zatímco pokrytec vnímá své hříchy jako mouchy přelétávající mu okolo nosu.

Znamením věřícího je tedy i to, že probdí celou noc přemítaje v srdci s bolestí o hříchu, kterého se dopustil, plačíce tak, jako propuká v pláč někdo, komu umřel někdo z jeho milovaných, anebo se s ním navždy loučí. Když se dokonalý věřící dopustí hříchu, jenž většina lidí naprosto přehlíží, lituje toho, děsí ho to a snaží se tomu napříště vždy vyhýbat. Nedoufá, že by mu takový hřích odpustil nikdo, kromě jeho Pána. Kajícně spěchá ke Svému Pánu a On je ten, který si od Svých služebníků žádá pokání, aby ho od nich mohl přijmout a vynahradil jim ho tou nejlepší odměnou za dobré činy, která jim způsobí nejlepší radost. A podle jiného podání je podmínkou toho, aby člověk byl skutečným věřícím, že nepropadne sebeklamu, že mu nebude stačit, jak ho ostatní považují za zbožného jen díky skutkům pokornosti, které mohou vidět. Že mu nebude stačit, že ho lidé chválí za ty činy, které i oni mohou spatřit. Pokud tak učiní, odvrátí se od Alláha a jeho duše se stane podlou a nízkou duší nabádající ke zlu, neboť si přestane činit výčitky a toto ho zničí.

Proto někteří znalí řekli: „Hřích, který člověka připoutá k Alláhu, je lepší, nežli dobrý skutek, který ho od Něho odvrátí. A prohřešek, který v člověku probudí pocit, že Alláha potřebuje, je lepší, než akt poslušnosti, který přinese člověku zdání, že Alláha nepotřebuje.

Ar-Rághib pravil: „Koho nestraší to, za co by byl haněn a koho netěší to, za co by byl chválen, toho od páchání špatností neodvrátí nic, kromě rázné výtky či meče.“ A také bylo řečeno: „Koho neodvrátí od konání zla to, že za to bude plísněn a nenabádá ke konání dobra to, že za to bude chválen, ten je jako neživý sloup či tupé zvíře.“ A pokárání či pochvala nepřichází sama o sobě, ale vždy jen na základě nějakého konání a za nějakým cílem.

As-Sujútí označil tento hadís v souhrnu za vyhovující, nicméně sám o sobě není takový, neboť jeho konkrétní isnád padá na vypravěči Músá ibn 'Atíkovi. Je však posílen podáním, které vypráví at-Taberání od Abú Umámy ve výše uvedeném znění. Ohledně jeho verze říká al-Hajsemí: „Jeho vypravěči jsou vypravěči Sahíhu.“ Uvádí ho také an-Nesáí v al-Kubrá od Džábira a Omara a al-háfiz al-'Irákí ho v al-Amálí označil jako sahíh podle podmínek al-Buchárího a Muslima.[17]

Safíjjurrahmán al-Mubárekfúrí vysvětluje onu delší Džábirovu a Omarovu verzi hadísu uváděnou at-Tirmizím takto:

Toto Omarovo kázání je známo, odehrálo se v místě zvaném al-Džábíja, což je sídlo nedaleko Damašku. Omar v něm cituje Proroka صلى الله عليه وسلم, že přikázal ctít a následovat své společníky, jejich následovníky (arab. التابعين at-tábi'ín) i následovníky jejich následovníků (arab. أتباع للتابعين atbá'u lit-tábi'ín). Jeho odkaz na společníky nezahrnuje jen ty z nich, kteří byli vládci. Jeho slova potom se rozšíří faleš“ znamenají, že převládne mezi lidmi a pohltí je natolik, že falešnost a ulhanost přestane být opovrhovaná, „až do té míry, že člověk bude přísahat, aniž by to od něho bylo žádáno,“ tj. nebudou po něm chtít, aby přísahal při Bohu „a bude se dosvědčovat, aniž by se svědectví žádalo,“ tj. jak vysvětluje sám at-Tirmizí, půjde o falešná svědectví. Následující formulace „zdaž neosamí cizí muž s cizí ženou“ je takto vyřčena pro efekt posilnění zákazu a cizí odkazuje na nějakou ženu, která není ani jeho manželka, ani jeho blízká příbuzná, „aniž by třetím s nimi nebyl šejtán,“ tj. (...) šejtán je spolu s nimi třetí a bude podněcovat jejich nízké chtíče a pokud takoví dva zůstanou spolu o samotě, nenechá je napokoji, dokud se nedopustí smilstva. Dále říká: „Na vás je držet se společenství,“ tj. neoddělovat se od komunity muslimů s jejich vůdcem „a střežte se rozkolnictví,“ tj. střežte se vnášení rozkolů do tohoto společenství. Muslim ve svém Sahíhu uvádí od Abú Hurejry رضي لله عنه, že „kdo vypoví poslušnost, odštěpí se od společenství muslimů a v takovém stavu zemře, umírá smrtí doby barbarské nevědomosti.“ Al-Buchárí a Muslim uvádějí mezi hadísy přikazujícími držet se společenství muslimů a jejich předáka i něco podobného od Huzejfy رضي الله عنه. Když žádné společenství pod vedením předáka nebude, radí Huzejfa držet se stranou všech vzniklých frakcí, byť by se člověk měl držet zuby nehty kmene stromu a to tak dlouho, dokud ho na tom nezastihne smrt. Al-Háfiz Ibn Hadžer vysvětluje předáka jako vládce. Abu l-Aswed ve svém podání uvádí navíc i slova: „poslouchej a buď pokorný, i kdyby tě bil po zádech a bral ti tvůj majetek.“ (…) Společenství je povinnost se držet a společenství podle jedněch označuje hlavní těleso ummy, jak uvádí Muhammed ibn Sírín od Abú Mes'úda, že po Osmánově vraždě jednomu muži, který se ho tázal, odkázal: „Drž se společenství, neboť Alláh věru nedá, aby se většina ummy Muhammeda shodla na bludu.“ Podle dalších jsou společenstvím pouze sahábové a nikdo další po nich. A podle třetích jsou společenstvím také učenci, které Alláh učinil důkazem pro či proti ostatním lidem, neboť oni mají učence následovat ve věcech víry. Podle at-Taberího je společenství skupina muslimů okolo jednoho vládce, na jehož právoplatnosti se shodli, pročež kdokoli mu odmítne přísahat na věrnost, odchýlí se od společenství. Podle něj je dodatek o tom, že pokud žádný takový nebude, je třeba se držet dále od všech partají a žádnou z nich nenásledovat, motivován snahou vyhnout se jakýmkoli z toho pramenícím zlým následkům. Jednotlivé pohledy se liší podle toho, jak dohromady zapracovávají všechny hadísy, které v této otázce existují. Slova „věru šejtán provází osamoceného“ odkazují na toho, kdo vypoví poslušnost vůdci muslimů a oddělí se od jejich společenství a „od dvojice se už vzdálí,“ tj. drží se od nich dále. Podle at-Tíbího se tím chce naznačit, že od tří je ještě dále. „Kdokoli si přeje nejlepší místo v Ráji,“ tj. kdo si přeje pobývat v jeho středu na těch nejlepších místech. Potom říká: „Koho těší jeho dobré skutky,“ tj. když je vykoná a „koho rmoutí jeho skutky špatné,“ tj. jeho hříchy mu působí smutek a tíseň, „pak ten je věřící,“ tj. skutečný věřící, protože pokrytec či někdo, kdo nevěří v Den poslední, necítí rozdílu mezi dobrými a špatnými činy, navzdory tomu, že Vznešený Alláh pravil:

وَلَا تَسْتَوِى ٱلْحَسَنَةُ وَلَا ٱلسَّيِّئَةُ

Dobré a špatné skutky si nejsou rovné (Fussilet: 34)

At-Tirmizí tento hadís oceňuje jako hasan sahíh gharíb, uvádí ho dále Ahmed, vzpomíná jej i autor al-Miškátu, autor Menákibu s-sahába, ale nikdo z imámů hadísu ho dále neposilňuje, nicméně tuto otázku ponechává otevřenou. K tomu se podle al-Káriího přidává an-Nesáí, který tento hadís uvádí se svým senedem, v němž všichni vypravěči splňují podmínky Sahíhu, kromě Ibráhíma ibnu l-Hasana al-Chas'amího, od kterého al-Buchárí a Muslim sice nevyprávějí, avšak je i přesto spolehlivým vypravěčem, jak uvádí al-Džezerí. Celkově lze tedy uzavřít, že hadís je sahíh či hasan.[18]

_________________________________________________________________

[1] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 19565; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3068; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 6727; Ibn Tejmíja v al-Ímán, str. 39; as-Sujútí v Džámi'u s-saghír, hadís č. 8751; a al-Hajsemí v Medžme'u z-zewáid, 1/91. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6294. S jiným senedem ho uvádí as-Sefáríní v Šerhu kitábi š-Šiháb, hadís č. 482 jako da'íf.

[2] Zaznamenal an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, hadís č. 9225.

[3] Zaznamenali az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 14/35-36; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 7254; a at-Timizí v Sunenu, hadís č. 2165 jako hasan sahíh gharíb.

[4] Zaznamenal Muhammed Džárulláh as-Sa'dí v an-Newáfihu l-'utra, hadís č. 385 jako hasan; Ahmed v Musnedu, hadís č. 22199; v delší verzi Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 176; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 35.

[5] Zaznamenali Ibn 'Adí v al-Kámilu fi d-du'afá´, 6/392; a Ibnu l-Kajsarání v Tezkiretu l-huffáz, 4/2304, jenže jeho verze je slabá kvůli 'Ásimu al-Omarímu.

[6] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Ímán, str. 78, podle al-Albáního je její podání slabé, ale tento výrok existuje jako slova matky věřících 'Áiše رضي الله عنها.

[7] Viz al-Ahkámu mine l-Kur´áni l-'azím, hadís č. 429.

[8] Viz Techrídžu Šerhi t-Taháwíja, str. 569. V díle Techrídžu Muškili l-ásár, k hadísu č. 3718 ho dokonce uvádí jako sahíh podle podmínek al-Buchárího a Muslima.

[9] Viz Hášijetu Bulúghi l-merám, hadís č. 752.

[10] Viz al-Istizkár, 4/92, jako sahíh.

[11] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/251, 252, 256. Jako sahíh jej doložili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 103 a al-Hákim v Mustedreku, 1/14 s dodatkem, kde se Abú Umáma Proroka صَلَّى اللَّهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ táže, co je to hřích. Prorok صَلَّى اللَّهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ odpovídá:

إذا حاك في صدرك شيء فدعه.

Když tě něco tísní v hrudi, zanechej toho.

Jako sahíh podle podmínek Muslima jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 550.

[12] Zaznamenali al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 2/183 a 6/57; jako gharíb; Ahmed v Musnedu, hadís č. 177 a Šu'ajb al-Arnaút ho v poznámce oceňuje jako sahíh; an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, hadís č. 9219. Od Omara přímo ho uvádí Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 18/38; at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, 2/183, 3/204 a 6/306.

[13] Zaznamenal Ibn Kutajba v 'Ujúnu l-achbár, 2/793.

[14] Zaznamenal Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 14/444.

[15] Viz Fethu l-bárí, 3/28.

[16] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/767.

[17] Viz Fejdu l-Kadír, 6/152-153.

[18] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/320-321.