DOPIS KAŽDÉMU MUSLIMOVI: NEMLČTE O ZLU, KTERÉ OKOLO SEBE VIDÍTE

Šejch Hammed ibn 'Atík napsal dopis, ve kterém se obracel na všechny muslimy. Zní takto:

 
„Od Hammeda ibn 'Atíka každému muslimovi, ke kterému tento dopis dospěje.
 
Prosím Alláha aby mne inspiroval k dodržování předpisů náboženství a k odvržení cest nevěřících a pokrytců. Ámín!
 
Mír s vámi i Boží Milost a Požehnání též.
 
Vězte, že každé místo, ve kterém není těch, kteří vyzývají k dobru a odvrací od zla a upozorňují na něj, místem obydleným šejtány – Alláh před nimi ochraňuj jak nás, tak i vás! Proto buďte bohabojní! Buďte bohabojní! Snažte se do svých bydlišť přivést to, co vyhání šejtány a vzdaluje je od vašich domovů, čehož nelze dosáhnout, kromě cestou studia nauky a jejím vyučováním druhých. Věru ze země, ve které bydlí učenec, ten, který vyzývá k dobru a odvrací od zla, jsou šejtáni vyhnáni a stěhují se do ní andělé. Proto, ó muslimové, buďte zodpovědní a konejte v tomto ohledu, velmi pečlivě se vyvarujte lhostejnosti a nepostupování podle výše uvedeného, protože v tom tkví, při Alláhu, zkáza!
 
A vězte, že rozum (arab. عقل 'akl) je trojího druhu: 1. Přirozený rozum. 2. Rozum podložený náboženstvím převzatým ze světla Poselství, a 3. šejtánský, pokrytecký „rozum.“
 
Držitelé tohoto posledního typu rozumu si o sobě myslí, že jsou něčím výjimečným. Tento typ rozumu je běžný mezi mnoha lidmi, dokonce mezi většinou. Ve své nejniternější podstatě je zkázou a ovocem pokrytectví, neboť jeho nositelé smýšlejí, že rozum znamená potěšit všechny a nevstoupit do sporu s jejich zájmy a tužbami, jakož i získat si přátelství a spojenectví všech. Říkají, že tím nejlepším pro vás je být součástí davu a nezapříčinit, aby vás lidé nenáviděli.
 
Toto je zkaženost a zkáza duše. A to kvůli čtyřem důvodům:
 
Prvním důvodem je, že kdokoli tak učiní, ten si získal uznání lidí cestou pohněvání Alláha, tedy lidé jsou v jeho očích důležitější, než Alláh. Kdokoli si získá uznání lidí pohněváním Alláha, skončí tak, že si proti sobě pohněvá jak lidi, tak i Alláha. Říká se, že Alláh pravil: „Když jsem rozhněván, Můj Hněv zasahuje až k sedmému pokolení potomků.
 
Proto když ten, kdo je schopen vybízet k dobru a bránit zlu, tak činit odmítne, poštve na sebe Hněv Boží, který dopadne i na sedmou generaci jeho potomků, což je doloženo veršem:
لُعِنَ الَّذينَ كَفَروا مِن بَني إِسرائيلَ عَلىٰ لِسانِ داوودَ وَعيسَى ابنِ مَريَمَ ۚ ذٰلِكَ بِما عَصَوا وَكانوا يَعتَدونَ
Byli prokleti ti ze synů Izraele, kteří neuvěřili, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky (Máida:78)
Tedy je jasné, že osoba, která se snaží o kompromis za každou cenu, i když si myslí, že tím sobě pomáhá.
 
Druhým důvodem je, že Alláh nevyhnutelně otevře brány ponížení a hanby tomu, kdo ustoupí i tam, kde by měl naopak se ctí a důstojností vytrvat na svém. Někteří ze selef řekli: „Kdokoli opustí vybízení k dobru a odvracení od zla ze strachu ze svého lidu, ten bude zbaven respektu a poslušnosti lidí vůči němu.“ Tedy pokud pak svému synovi nebo sluhovi přikáže něco učinit, budou ho i tito znevažovat a vysmívat se mu, navzdory jeho nadřazenému postavení. Podobně, jako i on znevážil nároky Boží, také Alláh učiní znevažovaným a zneucťovaným i jeho:
المُنافِقونَ وَالمُنافِقاتُ بَعضُهُم مِن بَعضٍ ۚ يَأمُرونَ بِالمُنكَرِ وَيَنهَونَ عَنِ المَعروفِ وَيَقبِضونَ أَيدِيَهُم ۚ نَسُوا اللَّهَ فَنَسِيَهُم ۗ إِنَّ المُنافِقينَ هُمُ الفاسِقونَ
Pokrytci, muži i ženy, patří jedni k druhým: přikazují zavrženíhodné a zakazují vhodné a zavírají ruce své. Zapomněli na Boha a také On na ně zapomněl, neboť pokrytci jsou věru hanebníci. (Tewba:67)
 
Třetím důvodem je, že když je sesílán nějaký druh trestu, ten, který usoupil i tam, kde se ustupovat nemá, se stane jeho obětí, shodně se slovy Božími:
وَاتَّقوا فِتنَةً لا تُصيبَنَّ الَّذينَ ظَلَموا مِنكُم خاصَّةً ۖ وَاعلَموا أَنَّ اللَّهَ شَديدُ العِقابِ
A bojte se pokušení, jež nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání! (Anfál:25)
Ibn Abi d-Dunjá zaznamenal od Wehba ibn Munebbiha slova: „Když se Dawúd, mír s ním, dopustil pochybení, pravil: „Ó Pane můj, odpusť mi!“ Načež Alláh řekl: „Odpustil jsem ti a tvůj hřích jsem umístil na bedra synů Izraele.“ Dáwúd, mír s ním, pravil: „Proč, ó Pane? Jak se to může stát, když Ty jsi Spravedlivý, který nikomu neukřivdí? Já jsem pochybil, ale Ty umístíš hřích na jiné?“ Alláh odvětil: „Protože tehdy, když jsi se chyby dopustil, oni ji nekritizovali.
Ibn Abi d-Dunjá také zaznamenal, že Juša'ovi ibn Nún Alláh zjevil: „Zahubím čtyřicet tisíců mezi nejlepšími z tvého lidu a šedesát tisíců z vašich nejhorších.“ Zeptal se: „Můj Pane, dovedu pochopit, že zahubíš ty nejhorší mezi nimi. Ale proč zahubíš i ty nejlepší?“Odpověděl: „Protože se nehněvali kvůli Mému Hněvu a sdíleli s těmi nejhoršími pokrmy i nápoje.
Ibn 'Abdilberr a další uvádí, „Alláh přikázal andělům zničit jedno město. Jeden z nich se však zeptal: „Pane můj, v něm žije ten a ten člověk, který je zbožným asketou, který tě stále uctívá!“ Alláh odvětil: „U něho začněte, nechť slyším jeho křik. Jeho tvář kvůli Mně nikdy nezrudla hněvem!
Tedy jediná cesta jak se vyhnout trestu, když se snáší, je být jedním z těch, kteří vyzývají k dobru a brání v konání zla, dle slov Božích:
فَلَمّا نَسوا ما ذُكِّروا بِهِ أَنجَينَا الَّذينَ يَنهَونَ عَنِ السّوءِ وَأَخَذنَا الَّذينَ ظَلَموا بِعَذابٍ بَئيسٍ بِما كانوا يَفسُقونَ
Když pak zapomněli to, co jim bylo připomenuto, zachránili jsme ty, kdož zabraňovali zlému, a uložili jsme těm, kdož nespravedliví byli, trest krutý za to, že hříšníky byli. (A'ráf:165)

Čtvrtým důvodem je, že osoba ustupující od nabádání k dobru a bránění zlu ve snaze vyhnout se sporům s lidmi je horší, než cizoložník, zloděj a pijan. Ibnu l-Kajjím pravil:
Náboženství není jen zanecháním vnějších zákazů. Spíše znamená vedle tohoto i naplnění toho, co Alláh miluje. Většina pobožných lidí dneška tak nečiní, leda v těch otázkách, kdy s nimi většina ostatních lidí souhlasí a přijímá to. Co se týče boje na cestě Boží, vybízení k dobru a bránění zlu, poskytnutí rady Božím služebníkům pro potěchu Boží, poskytování pomoci a podpory vítězství věci Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, Jeho Knihy a Jeho náboženství – plnění těchto povinností u nich takřka nelze spatřit, ponechme stranou jejich touhu učinit tak, byť oni jsou těmi jedinými, kdo toto může provést!
Nejvíce mrzkými mezi lidmi a nejhoršími mezi nimi jsou z hlediska náboženství ti, kteří se zřeknou těchto povinností, dokonce i kdyby praktikovali tu největší míru odříkání se všeho na tomto světě. Je velmi těžké mezi nimi nalézt někoho, kdo by se hněval pro Alláha, kdo by se zlobil, že jsou překračovány jím stanovené hranice, kdo by dával ze sebe zcela vše, jen aby pomohl tomuto náboženství. Ti, kteří upadli do hříchu, byť i velkého, jsou u Alláha lepší, než takoví jedinci.
Představte si, že se někdo celý den postí, celou noc se modlí, zříká se světských potěšení, ale navzdory tomu se nikdy nehněvá pro věc Boží, ve své tváři nikdy nezrudne kvůli porušování náboženství, nikdy nevybízí k dobrému a nebrání špatnostem. Takový člověk je u Alláha nejvíce nenáviděn a je nejméně ctnostný. I ti, kteří někdy upadli do velkého hříchu, jsou u Alláha lepší, než někdo takový.
Jedna důvěryhodná osoba mi sdělila, že šejchu l-islám a vůdce výzvy k islámu v oblasti an-Nedždu (tj. Muhammed ibn 'Abdilwehháb) jednou řekl: „Vidím, že někteří lidé jen sedí v mešitách se svými mushafy, recitují z nich a přitom pláčou. Nicméně ani nevybízí k dobrému a ani nebrání v konání zla, když ho vidí. Vidím i lidi, sedící nedaleko nich, kteří říkají: „Tito jsou zdrojem přínosu.“ Kdosi z nich mne slyšel a řekl mi: „Nemohu říci, že jsou zdrojem hanby!“ Nacož jsem mu odpověděl: „Oni jsou slepí a němí.
A toto je potvrzeno slovy některých selef: „Kdo mlčí o pravdě, je němým šejtánem, zatímco ten, který hlásá faleš, je šejtánem hovořícím.
 
Proto věz, že ten, kdo ustoupí tím, že pomlčí o zlu, je jedním z těch, které Alláh nenávidí nejvíce, i když si sám myslí, jak není dobrý. Pokud by však byl skutečně dobrým, otevřeně by o zlu promluvil. Kdyby jen věděl ten, kdo hledá u lidí uznání a potěchu, že svým mlčením vstříc jejich zlu, že ti, kteří upadli i do velkých hříchů jsou u Alláha lepší, než on sám, byť by se sám považoval za zbožného, záhy by se kál za to, že ustoupil a svůj ústupek by odvolal. Kdyby jen věděl ten, kdo se zdráhá svým jazykem vybídnout k dodržování a následování příkazu Božího, že je mlčícím šejtánem i když se postí, modlí a zříká tohoto světa, udělal by vše, co by mohl, jen aby se vyhl tomu v něčem se šejtánovi podobat.
 
Ó Alláhu, utíkám se k Tobě před kterýmkoli činem, který způsobuje Hněv Milostivého, před každým rysem, který nás připodobňuje k šejtánovi a který představuje ústupek ve věci našeho náboženství vstříc lidem pochybností, pokrytectví a bezvěrectví.
 
A budiž dopřáno míru a požehnání Muhammedovi, jeho rodu a jeho společníkům.“
 
 
Autor: šejch Hammed ibn 'Alí ibn 'Atík an-Nedždí (žil v letech 1227-1301 hidžry), vrchní soudce v Rijádu a jeden z předních následovníků imáma mudžeddida Muhammeda ibn 'Abdilwehhába at-Temímího.
 
Zdroj: ad-Dureru s-senníja, 8/75-79.