DOST BYLO POLEMIK MEZI MUSLIMY, DÍL II.: TI, KTEŘÍ ROZBÍJEJÍ JEDNOTU MUSLIMŮ

Kdokoli popřemýšlí nad imperativy Koránu a texty hadísů, velmi snadno spatří, že islám předepsal mnoho činů, které muslimy sbližují, počínaje společnou modlitbou, přes pozdrav míru, podání ruky, udržování příbuzenských pout, navštěvování nemocných, placení a rozdělování zekátu, milodarů, dobročinnost vůči sousedům až po pomoc tomu, komu bylo ukřivděno. Naopak zakázal mnoho činů, které ve svém důsledku živí plamen vzájemné nenávisti, nesnášenlivosti a konfliktů, počínaje křivdou, přes úroky, podvádění v obchodu, pomluvy, roznášení klepů a slov jiných s cílem rozdmýchat nevraživost, klevety, ubližování si a zastrašování, až po zásnuby s již zasnoubenou dívkou.1

Jak shrnuje imám aš-Šátibí:
„Islám vyzývá ke svornosti, shodě, lásce a soucitu mezi věřícími, proto každý názor či stabovisko, který vede k opaku, není součástí islámu!“2
 
Ti, kteří polemizují o své víře, rozbíjejí jednotu muslimů
 
Vznešený Alláh nezanechal ve Své Knize nepopsanou z hlediska jejich charakteristických vlastností ani jednu sortu lidí. Pokud jsou dobří, abychom si z nich vzali příklad a snažili se být jako oni a pokud jsou špatní, abychom se jejich odstrašujícího příměru vyvarovali a snažili se být jejich přesným opakem.
 
Jedna taková odsouzeníhodná sorta je vzpomenuta ve verši:
 
وَمِنَ النَّاسِ مَن يُجَادِلُ فِي اللَّهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ وَلَا هُدًى وَلَا كِتَابٍ مُّنِيرٍ
A mezi lidmi je i ten, jenž o Boha se hádá, aniž něco zná a aniž je veden a aniž má Písmo osvícené (Hadždž: 8)
Ibn Kesír tento verš vyložil následovně:
„Zde On hovoří o těch, kteří ostatní vzývají k bludu, o vůdcích nevíry a inovace. Tedy hádají se, aniž mají jakýkoli správný racionální důkaz, nebo jasý tradovaný text. To, co říkají, se zakládá čistě na jejich doměnkách a tužbách.“3
Al-Mahallí a as-Sujútí říkají:
„Toto bylo zjeveno kvůli Abú Džehlovi. Tj. mezi lidmi jsou i tací, kteří se přou ohledně Boha bez jakékoli znalosti nebo jakéhokoli vedení, které by měli, nebo osvíceného Písma, tedy obsahující Světlo, které by měli při sobě.“4
Ibn Džuzejj uvádí, že tento verš byl zjeven možná kvůli Ahnesu ibn Šurejkovi5 a podobá se na Boží slova:
وَمِنَ النَّاسِ مَن يُجَادِلُ فِي اللَّهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ وَيَتَّبِعُ كُلَّ شَيْطَانٍ مَّرِيدٍ
Jsou pak mezi lidmi někteří, kdož hádají se o Bohu, aniž něco vědí, a následují každého satana vzpurného. (Hadždž:3)
V komentáři k tomuto verši pak uvádí, že byl zjeven kvůli Nedru ibn Hárisovi a Abú Džehlovi, nicméně svým významem zahrhuje všechny, kteří mají stejné vlastnosti.6 Ohledně satana vzpurného tentýž autor uvádí:
„Tj. toho, který bezcitně svádí v blud. Je možné, že se tímto myslí na šejtány z řad džinů i šejtány z řad lidí.“7
Tento verš tedy hovoří o neznalých ignorantech. Nepřejí si pravdu, pro svá tvrzení nemají sebemenší důkaz, ale i přesto o víře polemizují a hašteří se ohledně náboženství a jeho předpisů.
 
Proto bychom neměli být takoví a snižovat se na jejich úroveň. Neměli bychom sami sebe připodobňovat k tomuto typu lidí, neboť Alláh takové kárá a opovrhuje jimi, slovy Vznešeného:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného! (An'ám:159)
Ibn Kesír k tomuto verši poznamenává:
„Mudžáhid, Katáda, ad-Dahhák a as-Suddí uvádí, že tento verš se primárně týká židů a křesťanů. Al-'Awfí uvádí, že Ibn 'Abbás ohledně těchto slov Božích řekl: „Předtím, než byl vyslán Muhammed صلى الله عليه و سلم, přeli se židé a křesťané ohledně své víry a rozštěpili se na množství sekt. Když byl Muhammed صلى الله عليه و سلم vyslán, Alláh mu zjevil: S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného!“ Tento verš se ale očivdně vztahuje na každého toho, kdo opustí náboženství Vznešeného Alláha a kdo se mu postaví, protože Alláh vyslal Svého Posla صلى الله عليه و سلم se správným vedením a náboženstvím, které pozdvihl nad všechna ostatní náboženství. Jeho Šarí'a je jen jedna jediná, neobsahující žádný rozpor ani kontradikci, není v ní místo pro rozkol a rozdělení. A co se týče toho, kdo se ohledně ní rozejde a stane se sektářem, tj. odštěpí se tak, jako příslušníci různých náboženských sekt, směrů a bludů, tak Alláh tímto veršem popírá, že Jeho Posel صلى الله عليه و سلم vůbec může mít s takovým cokoli společného a očišťuje ho od toho, podobně jako vyznívají slova Boží:
شَرَعَ لَكُم مِّنَ الدِّينِ مَا وَصَّىٰ بِهِ نُوحًا وَالَّذِي أَوْحَيْنَا إِلَيْكَ ... 
On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu - a to, co jsme vnukli tobě ...(Šúrá:13)
V hadísu se také uvádí:
نَحْنُ مَعَاشِرُ الْأَنْبِيَاءِ أَوْلَادُ عَلَّاتٍ دِينُنَا وَاحِد
My proroci jsme jako děti jediného otce a různých matek. Naše náboženství je jedno jediné.8
A toto je přímá stezka, to, s čím přišli proroci, že pouze Alláha je dovoleno uctívat, bez jakéhokoli společníka v tom, a že je třeba následovat zákon, se kterým přišel vždy poslední z proroků. Vše, co se tomu protiví, je bludem, neznalostí, pokřiveným pochopením a tužbou, s čímž nemají proroci jako takoví nic společného. Podobně, jako Alláh říká: S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného!9
Ibn Džuzejj v komentáři tohoto verše cituje hadís o rozdělení ummy na 73 frakcí a dodává:
Ti, kdož rozštěpili náboženství své jsou nejen židé a křesťané, ale také, jak se uvádí, následovníci tužeb a inovátoři. (...) Namísto slovesa فرقوا ferrakú – rozštěpili, lze v jiném čtení číst تركوا terekú – zanechali. Slovo شيع šije'un je množným číslem od شيعة ší'etun, s významem partaj či frakce, tj. rozdělili se tak, že každá z frakcí následuje svůj vlastní směr. Ty s nimi nemáš nic společného pak znamená, že s nimi nemáš nic, nijak a v ničem se tě netýkají.“10
Al-Mahallí a as-Sujútí vysvětlují:
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své, tj. začali se v něm navzájem odlišovat přijímáním některých jeho prvků a odvrhováním jiných, a stali se sektáři, tj. příslušníky různých navzájem odlišných sekt a frakcí, odlišujících se ve sporných bodech. V alternativní čtení stojí namísto فرقوا ferrakú, tj. rozštěpili slovo فارقوا fárakú, tj. opustili, tj. opustili své náboženství, které společně vyznávali, ve prospěch jiného - a to jsou židé a křesťané. S takovými potom ty věru nemáš nic společného, proto se o ně a jejich spory nestarej.“11
 
Ibn Tejmíjja si všímá společného rysu těchto lidí s cháridžovci:
„Cháridžovci vykládají Korán tak, jak to koresponduje s jejich přesvědčeními a poté toho, kdo se s nimi v tomto jejich výkladu rozejde, prohlásí za nevěřícího, neboť se dle nich tímto svým činem postavil do opozice vůči Koránu. Proto každý, kdo přijde s vymyšlenými slovy (názory) bez opory v Koránu a prohlásí na jejich základě každého, kdo mu odporuje, za nevěřícího, toho slova jsou snad i horší než slova samotných cháridžovců.“12
Na jiném místě uvádí:
„Hříšníci přiznávající své hříchy jsou méně škodliví, nežli inovátoři vnášející inovace do náboženství a kvůli těmto inovacím povolí trestání těch, kteří se s nimi v názorech rozejdou.“13
Jeho žák Ibn Kajjím al-Džewzíjja uvedl:
„Nechť tě neznejistí a neučiní osamělým osoba, která sama přiznává, že není jedním z učenců, což jí také všichni učenci dosvědčují. Proto když budeš poctěn společností některého z učenců pátrajících po důkazu a aplikujících ho v praxi, který následuje pravdu a vydává se za ní, ať už se nalézá kdekoli, osamělost tě opustí a budeš zahrnut radostí. I pokud se s tebou takový v něčem rozejde, sice se rozejde, ale ty pro něj hledej ospravedlnění. Ale křivdící, nespravedlivý tupec se s tebou rozejde bez důkazů, prohlásí tě za nevěřícího či za inovátora – bez důkazů. Tvým jediným hříchem bude, že si nepřeješ ubírat se jeho chorobnou cestou a opovrženíhodnou stezkou. Nechť tě nezmate, že takových lidí je mnoho, protože se ani tisíce a tisíce takových nemohou ani srovnat s jediným učencem a byť i jediný učenec je lepší než plná země takových.“14
 
Sunna odsuzuje polemiky
 
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه, nejlepší člověk po Poslu Božím صلى الله عليه و سلم, pravil: „Vše co činil Boží Posel صلى الله عليه و سلم, budu činit i já, protože se bojím, aby se mi srdce neodchýlilo, pokud bych něco z jeho nařízení nevykonal.15
 
Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Pohlédl jsem do mushafu a našel jsem, že se v Koránu poslušnost vůči Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم vzpomíná na třiatřiceti místech.16
Imám Abú Bekr al-Ádžurrí napsal:
„Vznešený Alláh lidem nařídil poslušnost vůči Poslu صلى الله عليه و سلم na třiceti a několika místech v Koránu. A tomu, kdo odmítá Sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم, budiž řečeno: „Ignorante jeden! Alláh nám v Koránu nařídil vykonávat modlitbu a dávat zekát, kde jsi tam našel, že ranní modlitba má dvě rek'át, polední čtyři, odpolední čtyři, modlitba při západu tři a večerní modlitba čtyři ...“17
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja píše:
„Věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم objasnil celé náboženství, jeho základy i jeho detaily, jeho zjevnou část i jeho taje, znalost o náboženství i praktikování tohoto náboženství. A věru, toto je základ všech základů nauky i víry. Proto každý ten, kdo se bude pevně držet tohoto základu, ze všech nejspíše dosáhne největší správnosti své znalosti i svého činu.”18 
 
Imám Ahmed ibn Hanbel řekl: „Kdo odmítne přijmout hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, ten je na okraji propasti.19
 
Háfiz Abú Bekr Ahmed ibn Ibráhím al-Ismá'ílí (zemřel 371 hidžry), napsal:
„Vězte, že vznešený Alláh ve Své Vznešené Knize přislíbil lásku a odpuštění těm, kteří následují Jeho Posla a učinil je zachráněnou skupinou a společenstvím, které následují také ostatní.“20
 
Zejd ibn Arkam pravil: „Kdo se bude pevně držet sunny, ten uspěje a spasí se, kdokoli v přidržování se sunny poleví, potopí se a kdo se od něho odvrátí, utone zcela.21
 
Abú Osmán an-Nejsábúrí pravil: „Nikdo nic ze Sunny nezanechal, leda kvůli pýše ve své duši!22 
 
Nejvšeobecnějším příkazem, který se dotýká našeho tématu polemik o náboženství, jsou známá slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
مَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ فَلْيَقُلْ خَيْرًا، أَوْ لِيَصْمُتْ ...
Kdokoli opravdu věří v Alláha a v Den Poslední, nechť řekne dobré slovo, nebo nechť raději mlčí ...23
Imám Jahjá an-Newewí tento hadís vysvětluje následovně:
„Je nezbytné, aby každý plnoletý člověk střežil svůj jazyk, kromě pokud je v jeho slovech viditelný užitek. Pokud je užitek z toho, když promluví, a užitek z toho, když pomlčí, stejný, potom je sunnou zdržet se slov, protože dovolené mluvení snadno sklouzává k mluvení zakázanému nebo zavrženíhodnému. To se stává velmi často. A spáse rovno není.“24
Také říká:
„Člověk ještě předtím, než vůbec nějaké slovo vypustí z úst, ho musí velmi dobře zvážit a promyslet. Pokud vyvstane potřeba, aby promluvil, potom promluví. A pokud žádná taková potřeba nevyvstane, nepromluví!“25
Abú Dardá رضي الله عنهpravil: „Nechť tvé uši dobře poslouchají, protože ti byly dány rovnou dvě uši, ale jen jedna ústa. To abys více poslouchal, nežli mluvil.
Al-Fadl ibn Muhammed aš-Ša’rání pravil: „Nikdy jsem neviděl 'Abdulláha ibn Sáliha mluvit, kromě když vyprávěl hadís nebo říkal tesbíh.26
Sálih ibn Abi l-Achdar pravil: „Řekl jsem Ajjúbu as-Sichtijánímu: „Dej mi radu!“ On mi odvětil: „Co nejméně mluv.27
 
Ve stejném duchu je také třeba chápat i Prorokova صلى الله عليه و سلم slova:
 مَنْ صَمَتَ نَجَا.
Kdo pomlčel, spasil se.28
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه jednou přišel k Abú Bekrovi رضي الله عنه, který se zrovna držel za jazyk. „Co se ti stalo?“ zeptal se ho. Abú Bekr mu odpověděl: „Tohle je to, co mi přineslo tolik potíží!29
Proto Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil:
ما ندمت على سكوتي مرة لكنني ندمت على الكلام مرارا. 
Ani jednou jsem nelitoval svého mlčení, avšak vícekrát jsem litoval svých slov.“ a také říkával: „Nechť se Alláh smiluje člověku, který se zdrží nadmíry slov a oddá se přemíře dobrých činů.30
Távús ibn Kejsán měl ve zvyku mnoho mlčet. Když byl na to dotázán, odvětil: „Vyzkoušel jsem svůj jazyk a shledal jsem, že mnoho nadává a uráží!31
Imám Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í napsal:
„Učení mají povinnost nehovořit nic, nežli jen to, co znají, neboť o nauce promluvily určité osoby, pro něž by bylo lepší, kdyby se raději zdržely slov ohledně některých věcí, o kterých mluvily, což je také blíže k vlastnímu klidu, dá-li Alláh.“32
Ibnu l-Kajjím řekl:
„Kdo si přeje poctít sám sebe, nechť neřekne nic, kromě pokud o tom má znalost.“33
A imám al-Awzá'í řekl: „Nikdo nebyl v životě zkoušen větším pokušením, nežli ten, kdo pustí svůj jazyk!34
Proto také Fudajl ibn 'Ijjád poznamenal: „Vykonání hadždže, stráž na cestě Boží ba ani samotný boj na cestě Boží není tolik obtížný, jako strážit svůj jazyk! Kdyby ses ráno probudil se starostí ohledně strážení svého jazyka, věru by ses probudil s převelikou starostí!35
Abú Hajján at-Tejmí pravil: „Bylo řečeno, že člověk by si měl dávat pozor na to, co říká, ještě více, než na to, kam šlape.36
A Abú Hátim ibn Hibbán al-Bústí pravil: „Chytrý člověk je povinen mlčet, dokud nebude povinen promluvit, neboť kolik mnoho lidí litovalo svá slova, tolik málo lidí litovalo své mlčení.37
Sufján as-Sewrí dodává: „Někteří před vámi měli ve zvyku říkat: „Můj jazyk je jako divá šelma. Pokud ho pustím, bojím se, že mne sežere.38
 
Podle dalšího velmi známého hadísu Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
 الدِّينُ النَّصِيحَةُ.
Náboženství jest přímostí.
Přítomní se otázali: „Vůči komu, Posle Boží?“ Odpověděl:
 لِلَّهِ وَلِكِتَابِهِ وَلِرَسُولِهِ وَلأَئِمَّةِ الْمُسْلِمِينَ وَعَامَّتِهِمْ.
Vůči Alláhu, Jeho Knize, Jeho Poslu, předákům muslimů i prostým mezi nimi.39
Přímost a upřímnou radu vůči prostému lidu mezi muslimy imám Ibn Hadžer vysvětlil následovně:
Slitovnost vůči nim, konání jen toho, co jim přinese prospěch, jejich výučba tomu, co jim prospěje a zanechání všeho, co jim vadí. Milovat pro ně to, co bychom milovali i sami pro sebe.“40
An-Newewí v této věci citoval slova imáma aš-Šáfi'ího: „Kdo napomene a poučí svého bratra v tajnosti, ten mu poskytl upřímnou radu, zatímco ten, kdo jej bude napomínat a poučovat veřejně, ten ho zahanbil a očernil.41
Na jiném místě poznamenal:
„Tedy pilířem víry a jejím základem je přímost a upříná rada, podobně jako je řečeno „Pouť je 'Arefát,“ tj. stání na planině 'Arefát je pilířem a nejpodstatnější částí pouti.“42
Jistý člověk tedy žádal vznešeného sahábího 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه o radu, načež se mu dostalo následující: „Co nejvíce pobývej doma, chyť se za jazyk a plač, kdykoli si vzpomeneš na své hříchy.43
 
O polemikách ohledně víry v užším smyslu slova hovoří např. hadís, který se uvádí od 'Áiše رضي الله عنها, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ أَبْغَضَ الرِّجَالِ إِلَى اللَّهِ الأَلَدُّ الْخَصِمُ.
Věru Alláhu nejodpornější člověk je hádavičný žvanil.44 Tj. ten, který příliš mnoho diskutuje a překračuje veškeré hranice v rozpravě.
 
Od Abú Umámy رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 
مَا ضَلَّ قَوْمٌ بَعْدَ هُدًى كَانُوا عَلَيْهِ إِلاَّ أُوتُوا الْجَدَلَ.
Lidé se neodchýlili od Přímé cesty poté, co na ni byli uvedeni, aniž by jim nebylo dáno vést spolu slovní rozepře.“ Potom Posel Božíصلى الله عليه و سلم recitoval koránský verš:
 مَا ضَرَبُوهُ لَكَ إِلَّا جَدَلًا ۚ بَلْ هُمْ قَوْمٌ خَصِمُونَ
A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující. (Zuchruf:58)45
V tomto smyslu imám Ibn 'Akíl říká: „Nepřísluší rozcházet se se zvyklostmi lidí, kromě tehdy, jedná-li se o zakázanou věc.
Proto Ma'rúf al-Kerhí řekl: „Když si Alláh pro Svého služebníka přeje dobro, otevře mu brány dobrých skutků a uzavře pro něj brány debat. Když si však Alláh pro Svého služebníka přeje zlo, uzavře pro něj brány dobrých skutků a otevře mu brány debat.46 
Aš-Ša'bí vycítil nebezpečí rádoby intelektuálních diskusí a proto pravil: „Soudný den nenastoupí, dokud nebude znalost považována za neznalost a neznalost za znalost.47
Nejlepší popis těch, kteří setrvávají v rozpravách a polemikách poskytl al-Hasan al-Basrí. Když slyšel lidi, jak spolu polemizují, řekl: „Přestaly je bavit skutky uctívání a bylo jim ulehčeno tlachání. Přišli o bohabojnost a tak začali mluvit.48
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja o takových pravil:
„Jen zřídkakdy nalezneš člověka s pokřivenou věroukou, u kterého by se to neodrazilo i na jeho jednání.“49
Právě o tom Ibn Kajjím al-Džewzíjja říká:
„Množství polemik a hádek je jednou z viditelných vlastností těch, kteří sešli z Přímé cesty, jak říká imám Abú Muzaffer as-Sem'ání: „Když pohlédneš na inovátory, vidíš je neustále rozdělené na uskupení a frakce, do té míry, že skoro nemůžeš mezi nimi nalézt dva, kteří by následovali stejný věroučný směr. Jedni druhé prohlašují za novotáře, dokonce někdy i za nevěřící. Potom syn prohlašuje nevěřícím svého otce, bratr bratra, soused souseda, stále je vidíš v polemikách, nenávisti a rozepřích. Uběhne celý jejich život, ale jejich slova nejsou sjednocena.“50
O téže věci hovoří imám al-Berbehárí: „Následovníci inovací jsou jako štíři. Zahrabávají své hlavy a těla do hlíny a vystrkují své ocasy. Když se někdo dostane do jejich blízkosti, bodnou ho. Podobně se i následovníci inovací ukrývají mezi lidmi a když se někdo ocitne v jejich dosahu, vnesou do něho to, co si přejí.51
 
Dnes jsou lidé zasaženi tímto morem debat, polemik a hádek daleko více, než kdykoli předtím. Hlavním důvodem je především neznalost, nevychovanost, vzdálenost od náboženství, mnoho pokušení a rozkolů. V tom všem také sehrály velmi negativní úlohu také sociální sítě, jež přinesli více příčin, možností a prostředků debat.
 
Proto, drahý bratře a drahá sestro, následuj správné vedení a střez se polemik a rozprav.
 
Což jsi neslyšel radu imáma Málika ibn Anase, který řekl: „Což pokaždé, když k nám přijde někdo, kdo je přesvědčivější v debatě, než někdo jiný, kvůli jeho rozpravě odvrhneme to, co nám skrze Muhammeda صلى الله عليه و سلم doručil Džibríl?!52 
 
Anebo jsi neslyšel slova šejchu l-islám Ibn Tejmíjji, jenž pravil:
„Nedovol, aby se tvé srdce vůči roztodivným názorům a pochybnostem bylo jako houba, aby to vše do sebe vsáklo a podle toho rozhodovalo. Srdce musí být jako hladká sklenička, pochybnosti procházejí kolem něj, ale nezůstávají v něm, ono je spatřuje svou průhledností a odvrhuje svou pevností. V opačném případě, pokud do sebe tvé srdce vsaje všechny pochybnosti, které okolo něj míjejí, stane se soutokem pochybností.“53
 
 
1 Viz Dr. Muhammed al-Berrák v al-I'tidálu fí hukmi l-džidál, str. 5-8.
2 Viz al-Muwáfekát, 4/186.
3 Viz Muchtesar Tefsír Ibn Kesír, str. 892.
4 Viz Tefsír al-Dželálejn, str. 367.
5 Viz at-Teshílu li 'ulúmi t-tenzíl, 4/136.
6 Viz Ibid., 4/133.
7 Ibidum.
8 Muttefekun 'alejhi. Na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, 3442; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2365; Ahmed v Musnedu, 2/319, 406, 437, 463 a 482.
9 Viz Muchtesar Tefsír Ibn Kesír, str. 463.
10 Viz at-Teshílu li 'ulúmi t-tenzíl, 2/329.
11 Viz Tefsír al-Dželálejn, str. 155.
12 Viz Medžmú'u l-fetává, 20/164.
13 Viz Minhádžu s-sunna, 5/154.
14 Viz I'lámu l-muwekki'ín, 3/307.
15 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 4/79.
16 Uvádí ho Ibn Tejmíjja v as-Sárimu l-meslúl, str. 56.
17 Viz Kitábu š-šarí'a, 1/411.
18 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 19/155.
19 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Menákibu l-imámi Ahmed, str. 182.
20 Viz I'tikádu ahli s-sunna, str. 60.
21 Viz Zemmu l-kelámi we ahlihi, 3/140.
22 Viz Ibn Tejmíjja v al-Iktidáu s-siráti l-mustekím, str. 291-292.
23 Muttefekun 'alejhi. Na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali jako součást delšího hadísu al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6475; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 47, kde se uváděný příkaz vyskytuje až na konci hadísu.
24 Viz Rijádu s-sálihín, str. 543.
25 Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 18/328.
26 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/405-416.
27 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/210.
28 Na autoritu 'Abdulláha ibn 'Amra ibnu l-'Ás رضي الله عنهما zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2501 jako hasan.
29 Zaznamenal Málik v al-Muwatta', 2/988.
30 Uvádí Ibn Kutejba v 'Ujúnu l-achbár, 1/452.
31 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú'a, 7/77.
32 Viz ar-Risála, str. 34.
33 Viz I'lámu l-muwekki'ín, 2/117.
34 Uvádí Muhammed Jusrí v al-Džámi'u fí Šerhi l-arbe'íne n-Neweweíjja, 1/592.
35 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/110.
36 Viz Kitábu s-samti we adebi l-lisán, str. 206.
37 Viz Rewdatu l-'ukalá, str. 43.
38 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsū'a, 8/53.
39 Na autoritu Temíma ad-Dárího رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 55.
40 Viz Fethu l-Bárí, komentář k příslušnému hadísu.
41 Viz al-Medžmú'a.
42 Viz Šerhu Sahíhi Muslim, komentář příslušného hadísu.
43 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/158.
44 Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2457; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2668.
45 Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3253; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 48.
46 Zaznamenalal-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 2/295.
47 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 8/668.
48 Uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v Bejánu fadli 'ilmi s-selefi 'alá 'ilmi l-chalef, str. 4.
49 Viz Iktidáu s-siráti l-mustekím, 1/121.
50 Viz Muchtesaru Sawá'iki l-mursela, str. 518.
51 Uvádí Abú Ja'lá v Tabakátu hanábila, 2/44.
52 Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i'tikád, 1/144.
53 Viz Miftáhu dári s-se'áda, 1/443.