ETIKETA USEDÁNÍ NA MÍSTA

Od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ يُقِيمُ الرَّجُلُ الرَّجُلَ مِنْ مَجْلِسِهِ، ثُمَّ يَجْلِسُ فِيهِ.

Nechť žádný muž nenutí jiného vstát z místa, na kterém sedí, aby si tam pak sedl sám.[1]

Podle dalšího podání od Džábira رضي الله عنه řekl:

لاَ يُقِيمَنَّ أَحَدُكُمْ أَخَاهُ يَوْمَ الْجُمُعَةِ ثُمَّ لْيُخَالِفْ إِلَى مَقْعَدِهِ فَيَقْعُدَ فِيهِ وَلَكِنْ يَقُولُ افْسَحُوا.

Nechť nikdo z vás nenutí v den pátku svého bratra vstát z místa, na kterém sedí, aby ho potom obsadil a sedl si na něj, naopak jen řekněte, aby se posunul (a udělal vám místo).[2]

Hadís je však možno zobecnit na všechny podobné situace.

Uvádí se, že Ibn Omar si pro svou skromnost nikdy neusedl ani na to místo, které mu někdo uvolnil dobrovolně. [3] Podle jiného podání toto neměl rád a nechal, aby si na uvolněné místo sedli ostatní. [4]

Také se uvádí, že Ibn Omar byl tak dobrotivý a stydlivý, že pokud by byl požádán, aby někomu uvolnil místo, učinil by tak, byť by to bylo proti dikci tohoto hadísu. [5]

As-San'ání uvádí toto vysvětlení výše citovaných hadísů:

Výraz لَا يُقِيمَنَّ lá jukímenne v Muslimově podání ukazuje na silný zákaz. I sám autor uvádí tento hadís v kontextu zákazu. Ten, kdo první sedne na nějaké místo v mešitě nebo kdekoli jinde, kvůli modlitbě nebo jakémukoli jinému skutku poslušnosti a pokornosti má největší právo ten, kdo na něj usedl jako první. Další mají zakázáno vyzvat ho, aby se ze svého místa zvedl.

Toto se opírá o Prorokův صلى الله عليه و سلم hadís ve znění:

مَنْ قَامَ مِنْ مَجْلِسِهِ ثُمَّ رَجَعَ إِلَيْهِ فَهُوَ أَحَقُّ بِهِ .

Kdo vstane ze svého místa a potom se znovu vrátí, ten má na toto místo největší nárok.[6]

Pokud někdo na dané místo usedl jako první, nikdo další z modlících se nemá právo na toto místo sedat. Pokud někdo ze svého místa kvůli nějaké potřebě odejde a někdo mu mezitím toto místo zasedne, potom má ten, který se vrátí, právo požádat ho, aby se zvedl. Tohoto názoru je hanefíjský a šáfi'ovský mezheb s tím, že „není rozdílu, pokud na onom místě někdo zanechá třeba modlitební koberec nebo cokoli jiného podobného, anebo tam nenechá nic, stále má na dané místo a modlitbu na něm největší nárok.

Tento hadís se vztahuje i na některé další záležitosti jako je obchodování či řemeslo, nebo podobné věci. Také se říká, že kdo si pro sebe připraví místo v mešitě, aby tam přednášel, má na toto místo největší nárok. Z hlediska časového omezení al-Mehdí uvádí, že toto platí až do večerní modlitby (arab. االعشاء al-'išá´) daného dne, zatímco al-Ghazálí smýšlí, že to omezeno není.[7]

__________________________________________________________

[1] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6269; a Muslim v Sahíhu, 2177.

[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2178.

[3] Viz Sahíh Muslim k hadísu 2177.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6270.

[5] Tak uvádí as-San'ání v Subulu s-selám, 2/616.

[6] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2179.

[7] Viz Subúlu s-selám, 2/216.