ETIKETA ZÍVÁNÍ V HADÍSECH BOŽÍHO POSLA, MÍR A POŽEHNÁNÍ S NÍM

Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْعُطَاسَ، وَيَكْرَهُ التَّثَاؤُبَ، فَإِذَا عَطَسَ فَحَمِدَ اللَّهَ، فَحَقٌّ عَلَى كُلِّ مُسْلِمٍ سَمِعَهُ أَنْ يُشَمِّتَهُ، وَأَمَّا التَّثَاوُبُ فَإِنَّمَا هُوَ مِنَ الشَّيْطَانِ، فَلْيَرُدَّهُ مَا اسْتَطَاعَ، فَإِذَا قَالَ هَا‏.‏ضَحِكَ مِنْهُ الشَّيْطَانُ .

Alláh miluje kýchání a nemiluje zívání, proto když kdokoli z vás kýchne a pak pochválí Alláha, stává se povinností muslimů okolo něho, aby mu odpověděli: „Alláh ti budiž milostiv.“ A co se zívání týče, to je jedině od šejtána. Člověk se má co nejvíce snažit potlačit ho. Když někdo hlesne: „Háá...“ při zívání, šejtán se mu vysměje.[1] 

Podle at-Tirmízího verze řekl:

...فَإِذَا تَثَاءَبَ أَحَدُكُمْ فَلْيَضَعْ يَدَهُ عَلَى فِيهِ وَإِذَا قَالَ آهْ آهْ فَإِنَّ الشَّيْطَانَ يَضْحَكُ مِنْ جَوْفِهِ...‏

...Když tedy někdo z vás zívne, nechť si přiloží ruku na ústa. Když hlesne: „Ááh...“ to se mu šejtán vysměje zevnitř jeho úst ...[2] 

Al-Buchárí uvádí hadís o kýchání a zívání ve stejnojmenné kapitole v Knize dobrých mravů ve svém Sahíhu. Tentýž hadís pak uvádí ve stejné knize i v kapitole O tom, že zívající si má přiložit ruku na ústa. [3] 

Ohledně těchto hadísů Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín pravil: 

Co se zívání týče, to je od šejtána a proto ho Alláh nemiluje. Proč? Protože zívání naznačuje lenost. Člověk, když je ospalý, zívá více a toto označuje, že už nemůže dále pokračovat v činnosti. Proto Alláh nemá zívání rád. Když má člověk nutkání zívnout, má se snažit to potlačit. 

Učenci radí při nutkání na zívnutí skousnout lehce dolní ret, ne příliš, aby se člověk neporanil, jen stisknout natolik, aby člověk neotevřel doširoka ústa. Důležité je snažit se nutkání potlačit, jedno jakou metodou. 

A pokud to nejde, pak si člověk má alespoň dát ruku před ústa. Co se týče názoru některých učenců, že si člověk má dát před ústa hřbet své ruky a nikoli dlaň, toto nemá žádné opření,spíše je lepší přiložit si ruku na ústa dlaní k ústům, aby člověk svá ústa patřičně uzavřel. Důvodem toho je, že když člověk zívá, šejtán se mu vysmívá, protože šejtán ví, že zívání je znak lidské lenosti a ospalosti. Šejtán si přeje syna Adamova líného a ospalého. A k Alláhu se utíkáme před tím. Šejtán nenávidí člověka aktivního, tvrdě pracujícího, který je vždy plný energie. 

Proto když cítíte nutkání si zívnout, snažte se ho nejprve jakkoli potlačit a zastavit, toto je Sunna a toto je nejlepší. Pokud to nejde, přiložte si ruku k ústům. 

Vyvstává tu otázka: Má se člověk, kterému se chce zívnout, utíkat k Alláhu před prokletým šejtánem slovy: 

أعوذ بالله من الشيطان الرجيم

A'úzubi-lláhi mine š-šejtáni r-redžím (tj. utíkám se k Alláhu před šejtánem prokletým)?

Odpověď zná nikoli, protože od Proroka صلى الله عليه وسلم se v souvislosti se zíváním nic takového nedochovalo. Prorok صلى الله عليه وسلم nás naučil, jak postupovat, pokud se nám chce zívnout. A neřekl nám nic o tom, zda máme při tom říci to nebo ono. Jen nám přikázal snažit se to zastavit, anebo, když to už nejde, přiložit si ruku na ústa. To, že se někteří lidé utíkají k Alláhu před prokletým šejtánem a opakují výše uvedená slova kdykoli, kdy cítí, že se jim chce zívnout, se neopírá o žádný precedens. A činy uctívání se zakládají jen na zjeveném Zákoně a nikoli na lidských tužbách.

Někteří sice mohou namítnout: Což Alláh neříká:

وَإِمَّا يَنزَغَنَّكَ مِنَ ٱلشَّيْطَـٰنِ نَزْغٌ فَٱسْتَعِذْ بِٱللَّـهِ ۚ إِنَّهُۥسَمِيعٌ عَلِيمٌ 

A kdykoliv tě bude znepokojovat návod satanův, hledej útočiště u Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí. (A'ráf: 200)

A my víme, že Prorok صلى الله عليه وسلم řekl, že zívání je od šejtána, není to tedy zlo? Odpověď zní, že nikoli. To je nepochopení citovaného verše. Verš se vztahuje na nutkání zhřešit, dopustit se něčeho špatného, překročit zákaz anebo nevykonat nějakou povinnost. Toto vše jsou svody šejtána, které Alláh v tomto verši zmiňuje. To je to zlo, ke kterému se nás snaží šejtán svést. Šejtánovo pokoušení zde znamená svádění lidí ke hříchu a odrazování jich od zbožnosti. Pokud ucítíme takový šejtánský svod, pak je skutečně namístě utíkat se k Alláhu před prokletým šejtánem výše citovanými slovy. 

Avšak co se týče prostého přirozeného zívání, to samo o sobě není předmětem tohoto verše a příkazem ze Sunny je v tomto případě snaha ho potlačit, dokud to jde, či pokud už to nejde, dát si případně ruku před ústa.[4]

______________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 6223 a 6226. 

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2970 jako hasan sahíh.

[3] Viz Sahíhu l-Buchárí, 78/126 a 128.

[4] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/439-440.