HADÍS O PROKLETÍ TĚCH, KDO MĚNÍ BOHEM DANÉ ÚLOHY MUŽŮ A ŽEN, DÍL I.

'Abdulláh ibn 'Abbás [1] رضي الله عنهما pravil:

لَعَنَ رَسُولُ اللَّهِ صلى الله عليه وسلم الْمُخَنَّثِينَ مِنَ الرِّجَالِ وَالْمُتَرَجِّلاَتِ مِنَ النِّسَاءِ ‏.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم proklel zženštilé z mužů a zmužštělé z žen.[2]

Podle jiného, vysvětlujícího podání proklel:

الْمُتَشَبِّهَاتِ بِالرِّجَالِ مِنَ النِّسَاءِ وَالْمُتَشَبِّهِينَ بِالنِّسَاءِ مِنَ الرِّجَالِ ‏.‏

ty z žen, které napodobují muže a ty z mužů, kteří napodobují ženy.[3]

Ta samá slova od něj uvádí al-Buchárí v Sahíhu s dodatkem, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَخْرِجُوهُمْ مِنْ بُيُوتِكُمْ.

Vyžeňte je ze svých domů.

Ibn 'Abbás dodává, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم sám jednoho takového vyhnal a Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه následně vyhnal jednu takovou ženu. [4]

V Abú Dáwúdově verzi stojí dodatek:

...وَأَخْرِجُوا فُلاَنًا وَفُلاَنًا ‏

... a vyžeňte toho a toho.[5]

Dotyčný vyhnanec, jehož přečinem bylo převlékat se za ženu a chodit na místa, kde pobývaly ženy, aby pak tyto ženy popisoval cizím mužům, byl vykázán do místa zvaného an-Nakí' na okraji města Medíny. [6]

Al-Buchárí citované hadísy uvádí v Knize o oděvech, v kapitole O odsouzení mužů napodobujících ženy a jejich vyhnání z domů a v Knize o pevných trestních sazbách v kapitole O vyhnanství hříšníků a zženštilých mužů.

Podobné hadísy se dochovaly také na autoritu jiných sahábů. Podle verze Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه وسلم proklel muže oblékající se jako ženy a ženy oblékající se jako muži. [7]

Co znamená prokletí Poslem Božím صلى الله عليه و سلم

Ibn Menzúr vysvětluje pojem اللعن al-la'n, tj. prokletí, jako vzdálení, vyhnání, odstranění, či zbavení dobra, resp. v tomto případě „vyhnání z okruhu hodných milosti Boží.[8]

Od Abú Hurejry رضي الله عنه se však zároveň uvádí, že když někteří Posla Božího صلى الله عليه وسلم žádali, aby proklel určité konkrétní modloslužebníky, odpověděl jim:

‏ إِنِّي لَمْ أُبْعَثْ لَعَّانًا وَإِنَّمَا بُعِثْتُ رَحْمَةً

Nebyl jsem vyslán coby proklínač, nýbrž jsem byl vyslán pouze coby milost.[9]

V islámu není většího hříchu, než modloslužebnictví, tedy pokud toto platí pro modloslužebníky, tím spíše to platí pro ty, kteří se dopouštějí méně závažných hříchů. 

Sladění mezi oběma principy spočívá v tom, že v prvním případě Posel Božíصلى الله عليه وسلم proklíná obecně někoho, kdo se dopouští nějakého ohavného skutku a těžkého hříchu. V druhém případě Prorok صلى الله عليه وسلم naopak jasně odmítá proklít nějakého konkrétního, všem známého člověka, když je o to žádán svými následovníky. Je proto velký rozdíl mezi důrazně zakázaným proklínáním někoho určitého a dovolenou neurčitou formulací typu „budiž proklet ten, kdo se dopustí toho a toho.“ Totéž naznačují i slova Kádí 'Ijáda, že vůdce, vládce či představitel nějaké komunity „může užít v případě potřeby i tvrdá slova a adresovat je prostopášným lidem za účelem jejich vyplísnění, odsouzení a udržení disciplíny, v míře nepřekračující soudnost.[10]

Definici tohoto prokletí lze nalézt v hadísu, který ve stejném kontextu az-Zehebí uvádí od Sálima ibn 'Abdilláha od jeho otce رضي الله عنه v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم obšírněji říká:

‏ ثَلاَثَةٌ لاَ يُكَلِّمُهُمُ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَلاَ يَنْظُرُ إِلَيْهِمْ وَلاَ يُزَكِّيهِمْ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ ...

Se třemi Alláh v Den Zmrtvýchvstání ani nepromluví, ani na ně nepohlédne, ani je neočistí a pro ně bude určen trest bolestný ...

Mezi nimi vzpomenul Prorok صلى الله عليه و سلم také:

… الْمَرْأَةُ الْمُتَرَجِّلَةُ ...

... ženu-mužatku ...[11]

Vysvětlení hadísu předními učenci islámu

Az-Zehebí poskytl následující objasnění zákazu napodobovat opačné pohlaví:

Napodobování mužů v jejich odívání, způsobů chůze a ve zjevu ženami [a stejně tak i naopak napodobování žen muži – pozn. překladu] je jedním z těžkých a závažných velehříchů a kterákoli tak činí, je vykázán z okruhu Milosti Boží a proklet Božím Poslem صلى الله عليه و سلم. Alláh se na takovou ženu v Den Zmrtvýchvstání ani nepodívá a taková ani nevejde do Ráje. Věru toto je velehřích a ohavný zločin, jenž může být odpuštěn pouze na základě upřímného pokání.[12]

V hadísu se také výslovně umožňuje aplikace trestu vyhnanství či izolace v nápravném zařízení pro osoby společensky nebezpečné.

Z hlediska metodologie islámského práva (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh) je v něm naznačeno, že objektivní dobro společnosti jako celku je nadřazeno subjektivnímu dobru jednotlivce.

Hadís také explicitně ukazuje, že společenské úlohy mužů a žen jsou přirozeně determinovány a jasně dány jednak biologicky a jednak zjeveným Zákonem a nikomu není dovoleno překračovat je, posouvat je, pozměňovat je, nebo považovat za arbitrární, dané aktuálním klimatem panujícím v dané společnosti.

Ibn Hadžer al-'Askalání poskytl následující objasnění tohoto hadísu:

Jeho slova الْمُخَنَّثِينَ مِنَ الرِّجَالِ al-muchannisíne mine r-ridžál znamenají „zženštilé z mužů“ jsou základem a slova الْمُتَرَجِّلَاتِ مِنَ النِّسَاءِ al-muteredždžiláti mine n-nisá´- „zmužštělé z žen“ jsou dodatkem (…) Jiná podání vysvětlují, že se jedná o muže, kteří napodobují ženy a ženy, které napodobují muže. Další uvádějí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم poslal jednoho takového muže do vyhnanství a Omar رضي الله عنه jednu takovou ženu. Onen vyhnanec byl černý otrok, který vcházel do míst, kde se pohybovaly ženy v přestrojení za ženu a potom mužům popisoval vzezření jednotlivých žen. Existuje několik verzí podání, ale žádná neudává přesně jeho jméno. O ženě, kterou vyhnal Omar, další bližší údaje nemáme.[13]

Ibn ‘Abdilberr podrobně objasnil všechny významové odstíny pojmu „zženštilý muž“ takto: „Výraz المخنث al-muchannes označuje 1. muže, kdo je znám svou promiskuitou, 2. muže, který se fyzicky podobá na ženu a 3. muže, který napodobuje ženy měkkostí svého slovního projevu, svým zjevem, akcentem či způsobem uvažování. Takový člověk nemusí mít žádostivost po ženách a nemusí si jinak žen vůbec nijak všímat. Takovým je dovoleno vstupovat tam, kde jsou ženy. Což nevidíte, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nejprve takovému muži nezakázal vstupovat k ženám, avšak když se dozvěděl, že dotyčný následně popisoval Ghejlánovu dceru cizím mužům, plně si uvědomujíce své jednání a jeho následky, přikázal, aby byl vykázán.[14]

Ibn Battál poskytl následující objasnění tohoto hadísu:

At-Taberí praví: „To znamená, že muž nemá nárok napodobovat ženu v oděvu či ozdobách, které jsou specifické pouze pro ženy a naopak žena nemá právo napodobovat muže v tom, co je specifické pro ně.“ Ibn Hadžer dodává: „Totéž platí pro způsob řeči nebo chůze. Co se týče zjevu a oděvu, ten se liší v závislosti na místních zvyklostech. U některých národů se ženský oděv příliš neliší od mužského, ale ženy se od mužů liší tím, že nevystupují příliš do veřejného prostoru a tím, že se zahalují. Zákaz napodobování ve způsobech řeči a chůze se vztahuje na někoho, kdo tak činí úmyslně a svévolně. Ten, kdo tak činí neúmyslně a toto chování je mu vrozené, se žádá, aby se maximálně vynasnažil a zanechal toho, aby se této úchylky postupně zbavil. Pokud toto nepřijme a pokračuje dále ve svém zavrhovaném konání, pak se vyřčená hrozba vztahuje také na něho, obzvláště pokud je na něm patrno, že je s něčím takovým u sebe spokojen. [15]

Od at-Taberího se uvádí vztažení prokletí Božího jen na to, čemu je v lidských silách se vyhnout, jako je napodobování opačného pohlaví ve způsobech odívání, krášlení apod. a nikoli na to, co není v lidských silách vykonat či nevykonat. Arabský výraz الخنث al-chans, od kterého je odvozen i výraz المخنث al-muchannes, označuje Boží stvoření nejasného druhu či pohlaví. Pokud se někdo ptá, zda je takovému obecně dovoleno vstupovat k ženám a spatřit je nezahalené, správná odpověď zní, že pokud je dotyčný prost pohlavní tužby, může k ženám vstoupit. Toto se uvádí od Posla Božího صلى الله عليه وسلم v podání od 'Áiše, že takový k ženám chodil, než ho Posel Boží صلى الله عليه وسلم dal vyhnat, protože popisoval cizímu muži jemu nepříbuznou ženu. (…)

Důvodem prokletí tedy není podoba, ve které je dotyčný stvořen a na jejíž změnu sám nemá pražádného vlivu, nýbrž se vztahuje na vědomou zženštilost, resp. napodobování žen v tom, v čem ho Alláh učinil odlišným než jsou ony a na měnění stvoření Božího a podoby, které Svým stvořením přiřkl, když jedny stvořil jako muže a druhé jako ženy, přičemž dotyčný má možnost vědomě napodobovat to, co se očekává od mužů, resp. co se očekává od žen. Tedy v tomto ohledu patří napodobování žen muži a mužů ženami k věcem, které jsou Alláhu odporné a které odsuzoval i Posel Boží صلى الله عليه وسلم. Neodsuzoval tedy na zženštilém muži jeho nevyhraněnost, ale to, že vědomě napodobuje ženy, odívá se jako ony či se jako ony zdobí, barví se henou a marnivě se ukazuje svému okolí, přičemž marnivost je odsuzována i u žen, o mužích nemluvě.

Takové bylo přikázáno poslat do vyhnanství anebo jim alespoň zabránit v přístupu k ženám, byť by dotyčný byl i pohlavně nevyhraněným jedincem, za jehož zjev není proklínán, protože nemůže za to, jak ho Alláh stvořil. Tedy pokud i takový člověk překročí hranice toho, co Alláh zakázal, zasluhuje odsouzení a vyhnanství.

V hadísu se podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse a Umm Selemy رضي الله عنهم nachází důkaz, že je možno každého, jehož zjevné a veřejné hříšné konání obtěžuje ostatní, vyhnat tam, kde nebude moci nikoho obtěžovat, podobně je zaznamenáno vykázání hádavičných, nebo těch, kteří obtěžují své sousedy, dokud tito neučiní pokání." [16]

Al-Menáwí pravil:

Tak jak řekl an-Newewí, toto naznačuje, že je přísně zakázáno (arab. حرام harám), aby muži napodobovali ženy a naopak. Pokud je zakázáno, aby jedni druhé napodobovali v oblečení, potom je tím spíše a více zakázáno, aby napodobovali jedni druhé v gestech, tónu hlasu apod., toto je ještě horší. Zakázáno je tedy napodobovat opačné pohlaví v tom, co je pro dané pohlaví charakteristickým rysem. Kdo tak činí, na toho se vztahuje vyhrůžka prokletí.[17]

Ibn 'Allán pravil:

Výraz المخنثين al-muchannesín označuje zženštilé muže, tedy ty muže, kteří napodobují ženy v jejich pohybech, slovech, zjevu apod. Pokud by se tak dělo z důvodu jejich fyzické či psychické poruchy, nemohou být dotyční viněni za svůj hřích, avšak předpis o zákazu toho, aby se přibližovali k ženám, zůstává v platnosti. Pokud se dotyčný může ovládat, je takové jeho jednání hříchem. Ibn Hubejb řekl: „Muchannes je zženštilý muž, pokud by nebyl vykázán, rozšířila by se od něj zkaženost tím, že by se pohyboval mezi ostatními a stýkal se s nimi.“ Háfiz Ibn Hadžer uvádí od al-Kurtubího vysvětlení Prorokových صلى الله عليه وسلم slov „ty, které napodobují muže a ti, kteří napodobují ženy“: „Není dovoleno mužům napodobovat ženy ani ženám napodobovat muže v čemkoli, na základě dalších podání je upřesněno, že jde o napodobování v oděvu, ozdobách a v tom, co je pro dané pohlaví specifické.

Ibn Abí Džemra praví: „Vnější smysl hadísu ukazuje obecně na jakékoli napodobování, na základě dalších důkazů pak víme, že se jedná o napodobování v ozdobách, specifických vlastnostech, gestikulaci apod. a nejedná se o napodobování v dobrých skutcích.

Prokletí ukazuje na to, že zde hovoříme o jednom z velkých hříchů (arab. الكبائر al-kebáir), [tedy takových, které je možno odpustit teprve upřímným pokáním - pozn. redakce].

Moudrost v prokletí těch, kteří napodobují opačné pohlaví je v tom, že si dotyční pro sebe přisvojují nějakou vlastnost, kterou jiným určil jako specifikum Ten Nejmoudřejší z moudrých soudců, na což ukázal i Posel Boží صلى الله عليه وسلم, když proklel ty, kteří pozměňují stvoření Boží.[18]

Al-'Azímábádí pravil:

Tj. ty, které napodobují muže v jejich zjevu, gestech, způsobech vyjadřování, v hrubosti tónu jejich hlasu. Napodobovat je v jejich dobrých skutcích je naopak chvályhodné. Tak se například o 'Áiši رضي الله عنها uvádí, že její úsudek a názory byly jako úsudek a názory chrabrého muže. Obecná konstatace v závěru hadísu, tj. „...a vyžeňte je ze svých domovů,“ podle al-Karáwího znamená, že je zakázáno, aby zženštilý muž vcházel do příbytků, kde jsou ženy, či možnost poslat takového do vyhnanství. Zženštilý muž tedy podléhá týmž předpisům jako jakýkoli jiný muž a ženy před ním nesmí ukázat svou nahotu, stejně jako před jakýmkoli jiným mužem, který má tužbu po ženách, na rozdíl např. od kastráta.[19]

Safíjjurrahmán al-Mubárekfúrí poskytl následující objasnění:

Prokletí Posla Božího صلى الله عليه وسلم se vztahuje na zženštilé muže, tj. ty, kteří napodobují ženy v jejich okrasách, ozdobách, oděvu, hlase, slovních obratech, gestech a ostatních věcech. Důvodem tohoto prokletí je obecný zákaz pozměňovat Boží stvoření. An-Newewí říká: „Zženštilý je dvou typů, jeden je takový, který již byl stvořen v dané podobě a není schopen ovlivnit to, že napodobuje ženy v jejich ozdobách, způsobu řeči či gestech a takový nenese žádnou vinu, nedopouští se žádného hříchu, nemá za co být kárán či trestán, protože za to, co činí, nemůže a nezodpovídá. Druhý je takový, který je schopen ovlivnit své jednání a napodobuje ženy svévolně. Právě ten se dopouští hříchu a prokletí, které výše zmíněný hadís zmiňuje."

Zmužštělá žena je taková, která napodobuje muže způsobem jejich odívání, hrubostí a silou tónu hlasu apod. Napodobování mužů ženami se nevztahuje na úsudek a znalosti, naopak, v těchto ohledech jde pro ženy o něco chvályhodného. Takto se např. o 'Áiši رضي الله عنها říká, že její názory a její znalost byla jako znalost muže.[20]

Encyklopedie islámsko-právní nauky hlásí:

Není neshody mezi islámsko-právními učenci, že mužům je zakázáno napodobovat ženy v jejich pohybech, zjemnělosti slov, ozdobách, oděvech a dalších věcech, které jsou výlučně jejich charakteristikou vycházející z jejich přirozenosti, či ze zvyku. Ibn Dakík al-'Íd formuluje pravidlo rozpoznání toho, jaké napodobování přesně je oním zakázaným druhem napodobování – jde o napodobování toho, co je výlučně jejich charakteristikou, ať už jde o danou věc samu anebo o způsob, jakým je daná činnost vykonávána, anebo na základě toho, že obecně je daná věc záležitostí jednoho nebo druhého pohlaví.[21]

Stvoření dvou odlišných pohlaví je Boží milost i pevná danost

Vznešený Alláh pravil:

وَمِن كُلِّ شَىْءٍ خَلَقْنَا زَوْجَيْنِ لَعَلَّكُمْ تَذَكَّرُونَ

A každou věc jsme v párech stvořili - snad si to připomenete! (Záríját: 49)

Tj. ve dvou doplňujících se protikladech, jako jsou nebesa a země, slunce a měsíc, noc a den, moře a souš, muži a ženy, světlo a tma, sladkost a trpkost, abyste věděli, že Stvořitel protikladných párů je Jediný a nemá a ani nepotřebuje k Sobě ani protiklad, ani druhého do páru. [22]

Stvoření právě dvou odlišných pohlaví se stalo i předmětem Boží přísahy ve verši:

وَمَا خَلَقَ ٱلذَّكَرَ وَٱلْأُنثَىٰٓ 

Při Tom, jenž stvořil mužské i ženské pohlaví (Lejl: 3) 

Pokud Alláh v Koránu při něčem přísahá, ukazuje to obecně na mimořádnou důležitost předmětu takové přísahy. Existence jasně odlišného mužského a ženského pohlaví je tedy pro Alláha natolik důležitá, až do té míry, že se na ni rozhodl přísahat.

Na jiném místě Vznešený řekl:

وَأَنَّهُۥ خَلَقَ ٱلزَّوْجَيْنِ ٱلذَّكَرَ وَٱلْأُنثَىٰ

že On stvořil pohlaví mužské a ženské (Nedžm: 45)

Vznešený Alláh tedy stvořil právě dvě pohlaví - mužské a ženské. Rozdělení stvoření na samce a samice, či u lidí na muže a ženy, je samo o sobě jedním z velkých důkazů Boží existence, moci a velikosti. Právě proto o tom Všemohoucí hovoří v kontextu znaků Své Moci a Slávy:

سُبْحَـٰنَ ٱلَّذِى خَلَقَ ٱلْأَزْوَٰجَ كُلَّهَا مِمَّا تُنۢبِتُ ٱلْأَرْضُ وَمِنْ أَنفُسِهِمْ وَمِمَّا لَا يَعْلَمُونَ

Sláva tomu, jenž stvořil v párech všechny druhy, jež ze země vyrůstají, a stvořil i je samé i to, co neznají. (JáSín: 36)

Existence pohlaví tedy není omezena jen na svět lidí, samci a samice se objevují i v říši zvířat, džinů a rostlin. I mezi nimi existují mechanizmy a cesty, díky kterým se opačná pohlaví přirozeně přitahují, aby společně dali vznik novému životu.

Na jiném místě Stvořitel odkazuje lidstvu:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ إِن كُنتُمْ فِى رَيْبٍ مِّنَ ٱلْبَعْثِ فَإِنَّا خَلَقْنَـٰكُم مِّن تُرَابٍ ثُمَّ مِن نُّطْفَةٍ ثُمَّ مِنْ عَلَقَةٍ ثُمَّ مِن مُّضْغَةٍ مُّخَلَّقَةٍ وَغَيْرِ مُخَلَّقَةٍ لِّنُبَيِّنَ لَكُمْ ۚ وَنُقِرُّ فِى ٱلْأَرْحَامِ مَا نَشَآءُ إِلَىٰٓ أَجَلٍ مُّسَمًّى ثُمَّ نُخْرِجُكُمْ طِفْلًا ثُمَّ لِتَبْلُغُوٓا۟ أَشُدَّكُمْ ۖ وَمِنكُم مَّن يُتَوَفَّىٰ وَمِنكُم مَّن يُرَدُّ إِلَىٰٓ أَرْذَلِ ٱلْعُمُرِ لِكَيْلَا يَعْلَمَ مِنۢ بَعْدِ عِلْمٍ شَيْـًٔا ۚ وَتَرَى ٱلْأَرْضَ هَامِدَةً فَإِذَآ أَنزَلْنَا عَلَيْهَا ٱلْمَآءَ ٱهْتَزَّتْ وَرَبَتْ وَأَنۢبَتَتْ مِن كُلِّ زَوْجٍۭ بَهِيجٍ

Lidé, jste-li na pochybách ohledně zmrtvýchvstání, vzpomeňte si, že stvořili jsme vás nejdřív z prachu, pak z kapky semene, pak z kapky přilnavé, pak z kousku masa ztvárněného či beztvarého - abychom vám to objasnili. A umisťujeme do lůna to, co chceme, až do lhůty stanovené, potom vás z něho vyvedeme jako kojence, až posléze dosáhnete dospělosti své. A některý z vás je povolán k Pánu dříve a některý z vás je vržen do věku sešlosti, takže neví nic z toho, co dříve již věděl. A vidíš zemi neplodnou, však když na ni sešleme vodu, pohne se a vzedme a dá vyrůst různým druhům rostlin nádherných. (Hadždž:5)

A také:

لِّلَّـهِ مُلْكُ ٱلسَّمَـٰوَٰتِ وَٱلْأَرْضِ ۚ يَخْلُقُ مَا يَشَآءُ ۚ يَهَبُ لِمَن يَشَآءُ إِنَـٰثًا وَيَهَبُ لِمَن يَشَآءُ ٱلذُّكُورَ

Bohu náleží království na nebesích a na zemi; On tvoří, co chce, a podle libosti dává dcery jednomu a syny druhému (Šúrá:49)

Vznešený Alláh dále také přikázal bohabojnost a potom pravil:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ ٱتَّقُوا۟ رَبَّكُمُ ٱلَّذِى خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَٰحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَآءً

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. (Nisá:1)

Boží Moudrost si žádala, aby byl jako první stvořen muž a to ještě před ženou a aby poté byla z muže stvořena žena. V tomto je jasný důkaz, že muži jsou silnějším pohlavím a pilířem, o který se opírají ženy. Alláh každému z obou pohlaví přiřkl zvláštní a specifické schopnosti a dovednosti, aby úspěšně vykonávaly úlohy, které jim byly dány za povinnost. Boží slova „a rozmnožil je oba“ znamenají „učinil jim potomstvo, díky čemuž se tak, jako všechna ostatní stvoření rozmnožují.“ Užití vztažné větné konstrukce namísto prostého souřadného souvětí implikuje, že nikdo není podoben Alláhu v žádné z Jeho vlastností, byť se pojmy a slova, která je popisují, mohou v některých případech v jazyce užívat i ve spojitosti s lidmi. [23]

Ani jedno z obou pohlaví však není lepší, než pohlaví opačné, neboť pro vznik nového života a pro existenci člověka jako biologického druhu bude potřeba vždy obou - jak muže, tak i ženy:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَـٰكُم مِّن ذَكَرٍ وَأُنثَى ...

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy … (Hudžurát: 13)

Korán celá staletí před emancipačními hnutími a před sufražetkami dal všem - i mužům i ženám, za příklad dvě výjimečné ženy – manželku faraona 'Asíju bint Muzáhim a Merjem bint 'Imrán, tedy Pannu Marii matku Proroka 'Ísá/Ježíše, mír s ním, lidstvu přislíbeného Mesiáše, když Alláh z výše sedmi nebes seslal na zem, do světa, kterému tehdy dominovali muži, tyto verše:

وَضَرَبَ ٱللَّـهُ مَثَلًا لِّلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱمْرَأَتَ فِرْعَوْنَ إِذْ قَالَتْ رَبِّ ٱبْنِ لِى عِندَكَ بَيْتًا فِى ٱلْجَنَّةِ وَنَجِّنِى مِن فِرْعَوْنَ وَعَمَلِهِۦ وَنَجِّنِى مِنَ ٱلْقَوْمِ ٱلظَّـٰلِمِينَ وَمَرْيَمَ ٱبْنَتَ عِمْرَٰنَ ٱلَّتِىٓ أَحْصَنَتْ فَرْجَهَا فَنَفَخْنَا فِيهِ مِن رُّوحِنَا وَصَدَّقَتْ بِكَلِمَـٰتِ رَبِّهَا وَكُتُبِهِۦ وَكَانَتْ مِنَ ٱلْقَـٰنِتِينَ

A Bůh uvádí těm, kdož uvěřili, příklad ženy Faraónovy, když zvolala: "Pane můj, postav pro mne u Sebe v ráji příbytek a zachraň mne před Faraónem a jeho skutky a zachraň mne před lidem nespravedlivým!" A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, jež panenství své střežila a do níž jsme vdechli ducha Svého. A za pravdivá prohlásila slova Pána svého i Písma Jeho a patřila mezi Bohu pokorně oddané. (Tahrím: 11-12)

Muži a ženy tedy nebyly stvořeny proto, aby jedni utiskovali druhé, ani proto, aby spolu navzájem soutěžili, nebo aby jedni mohli druhé zastupovat dle libosti. Jsou stvořeni proto, aby se navzájem potřebovali, doplňovali ve své jedinečnosti a stáli jedni druhým bok po boku, tvoříce dohromady kvalitativně vyšší celek umožňující pokračování lidského rodu, podobně jako není myslitelný magnetizmus bez severního a jižního pólu, elektrický proud bez kladně a záporně nabitých částic, anebo atom bez protonů a elektronů.

Vznešený Alláh poté, co vypráví příběh proroka a vládce Sulejmána/Šalamouna, mír s ním a královny ze Sáby, moudré a ceněné vládkyně lidu původně uctívajícího nebeská tělesa, jinak neobyčejně silné ženy, která sama vládla mocné říši, cituje její slova, když seznala, že následovala blud a pochopila nutnost uctívat Jediného, vedle Něhož nikdo a nic nemá právo na uctívání. Spojila své úsilí se Sulejmánem coby věrná manželka po jeho boku a řekla:

رَبِّ إِنِّى ظَلَمْتُ نَفْسِى وَأَسْلَمْتُ مَعَ سُلَيْمَـٰنَ لِلَّـهِ رَبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ

Pane můj, sama sobě jsem ukřivdila, avšak nyní se odevzdávám spolu se Šalomounem do vůle Boha, Pána světů všech. (Neml:44)

Muž potřebuje vždy po boku ženu a žena vždy potřebuje muže, o kterého se může opřít. Silný muž dostatečně silnou ženu a silná žena ještě silnějšího muže.

Šarí'atské implikace rozdílnosti pohlaví

Rozdílnost obou pohlaví se v šarí'atských předpisech odráží na tendenci dovolovat ženám různé podoby zdobení, které jsou naopak mužům zakázány, anebo naopak tendencí dovolovat mužům odhalit ze svého těla více, než je dovoleno odhalit ženám, anebo obecně důrazem na specifičnost a rozdílnost toho, co si na sebe oblékají ženy a co je naopak oděvem mužů.

Stálá komise pro fetwy uvádí:

Muž nosící ženský oděv jasně spadá pod tento zákaz. Takové jednání je zakázáno, dokonce i kdyby se odehrávalo čistě jen v soukromí, kvůli obecnému znění textu, který toto zakazuje.[24]

Co se týče oděvu, který je specifický pro jedno či druhé pohlaví, předpis se podle Ibn Tejmíji vrací na převládající zvyklost daného kraje a dané doby, stejně jako situace a okolností, čehož uvádí mnohé príklady:

Rozdílnost odívání mužů a žen se vrací na to, co je specifické pro muže a co je specifické pro ženy, tím, čím je určeno a nařízeno, aby se odívali muži a čím ženy. Ženám je nařízeno zahalit se, nosit hidžáb, neodhalovat se a neukazovat své ozdoby a krásu venku, upoutávajíc tím na sebe pozornost. Proto ženám také není dovoleno provolávat ezán či nahlas odříkávat telbíju, [25] není jim dovoleno během pouti šplhat na pahorky as-Safá a al-Merwa a také se během pouti nemusí převlékat do poutního oděvu tak, jako to musí činit muži. Mužům je naopak zakázáno přikrývat si během pouti hlavu, oblékat na sebe šité přiléhavé šaty, např. poutník v ihrámu neobléká košili, kalhoty, bundu, ani ponožky. Ženám během pouti naopak není zakázáno oblékat si jakýkoli oděv, neboť je jim i jinak nařízeno nosit hidžáb, avšak není jim dovoleno přikrývat si během pouti tvář anebo oblékat rukavice, protože jak závoj na tvář tak i rukavice jsou oděvními prvky přimykajícími se k tělu a během pouti tak jako tak nejsou potřeba.[26]

Mezi předpisy podporující specifičnost pohlaví, v tomto případě mužského, patří i povinnost nosit plnovous, jak říká Ibn 'Abdilberr:

Pro muže je zakázáno vyholovat si bradu, což nečiní nikdo, kromě zženštilých mužů.[27]

Podobně je také mužům na rozdíl od žen zakázáno nosit zlato, šperky, ozdoby a hedvábí, jak uvádí na základě autentických hadísů Ibn Hadžer al-Hajsemí:

Mužům je zakázáno napodobovat ženy nošením módních doplňků, které jsou jedinečné jen pro ně, jako jsou náramky, ozdoby u kotníků, náušnice apod.[28]

Ibnu l-Kajjim říká:

Tyto věci, jako zlato a šperky, byly stvořeny pro ženy. Proto je mužům zakázáno nosit je, protože toto by je mohlo učinit zkaženými tím, že takto začnou napodobovat ženy.[29]

Al-'Usejmín doplňuje:

Tím, kdo nosí zlato, hedvábí apod., je žena, protože ona se potřebuje krášlit pro svého manžela. Muž toto nepotřebuje, protože je mužný a protože se nemá přehnaně starat o svůj zevnějšek, ale raději se zaměřovat na své náboženské i světské závazky.[30]

Podobně také není mužům dovoleno, aby zdobili svou kůži henou, avšak toto zdobení je dovoleno ženám. [31] Toto zdobení také patří ke specifikům žen a pokud by se henou zdobil muž, napodoboval by tím ženy a dopouštěl se tak právě toho zakázaného konání, které zmiňuje výše citovaný hadís. [32]

_____________________________________________________

[1] Vypravěčem tohoto hadísu je bratranec Božího Posla صلى الله عليه و سلم, jeho věrný žák a imám této ummy ve výkladu Koránu, nazývaný též tlumočník Koránu (arab. ترجمان القرآن terdžumánu l-Kur´án) a mudrc ummy (arab. حبر الأمة habru l-umma). Patřil k mladším sahábům a mezi Prorokovými společníky رضي الله عنهم أجمعين platil za jednoho z nejučenějších. Zanechal po sobě bezpočet podání vysvětlujících Korán a též bezpočet hadísů (celkem 1660, z toho jen ve sbírkách Sahíh od al-Buchárího a Muslima jich je 600). Působil také jako soudce v Medíně a specialista na dědické právo. Kromě náboženských věd ovládal i vědy arabského jazyka a básnické umění. Byl i zdatným diplomatem, guvernérem v Basře a vyjednavačem s rebelující sektou cháridžovců. Na lepší svět odešel v 71. roce svého života ve městě Taíf, okolo roku 687/688 kř. éry.

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3014 jako hasan sahíh.

[3] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 1/339; Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 4097; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3013 hasan sahíh; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 1978 a 1979; jako sahíh jej ocenil an-Newewí v al-Medžmú', 4/469.

[4] Hadísy o tom zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, č. 5886 a 6834.

[5] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4930.

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4910.

[7] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4098, an-Newewí ocenil jako sahíh v Rijádu s-sálihín, hadís č. 1632. Jako sahíh uvádějí tento hadís i Ibn Hibbán v Sahíhu, hadísy č. 5751 a 5752; a al-Hákim v al-Mustedreku, 4/194.

[8] Viz Lisánu l-'arab.

[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2599.

[10] Viz Ikmálu l-mu'allim, 7/242.

[11] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2562. Jako sahíh doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 56.

[12] Viz al-Kebáir, 1/134.

[13] Viz Fethu l-bárí, 10/334, redakčně upraveno vynecháním isnádů a tachrídžů jednotlivých podání.

[14] Zaznamenal Ibn Kudáma v al-Mughní, 7/463; podrobněji viz aš-Šerhu l-kebír 'alá metni l-Mukni’, 7/347-348.

[15] Viz také Fethu l-Bárí, 10/332.

[16] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 17/172-173.

[17] Viz Fejdu l-Kadír, 5/343.

[18] Viz Delílu l-fálihíne t-turuku Rijádi s-sálihín, 9/470.

[19] Viz 'Awnu l-ma'búd, 13/189.

[20] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 8/57.

[21] Viz al-Mewsú'atu l-fikhíja, 11/268.

[22] Viz al-Beghawí v Me'álimu t-tenzíl, 7/379.

[23] Viz Ibn Battál v Šerhu l-Buchárí, 17/173.

[24] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 24/94-95.

[25] Provolávání odevzdanosti Boží specifickým způsobem během pouti, obsahujícím slova لبيك اللهم lebbejke ´lláhumme, tj. odevzdávám se Tobě, Bože.

[26] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 22/148-149.

[27] Viz at-Temhíd, citováno přes Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 5/133.

[28] Viz al-Fetáwa l-kubrá, 1/261.

[29] Viz Zádu l-me'ád, 4/80.

[30] Viz Medžmú'u fetáwá we resáil, 11/60.

[31] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 24/108.

[32] Viz al-'Usejmín ve Fetáwá Núrun 'ale d-derb, 11/415-416.