HADÍS O PROKLETÍ TĚCH, KDO MĚNÍ BOHEM DANÉ ÚLOHY MUŽŮ A ŽEN, DÍL II.

Jak Korán a Sunna vybízí a zbožní předkové dbali na zachování rozdílů mezi muži a ženami

Vznešený Alláh nade vší pochybnost stanovuje:

وَلَيْسَ ٱلذَّكَرُ كَٱلْأُنثَىٰ

vždyť pohlaví mužské není jako ženské (Áli 'Imrán: 36)

Ibn Báz pravil:

V Koránu a Sunně je jasné, že obě pohlaví jsou odlišné svou povahou i tím, co je pro ně stanoveno jako povinnost.[1]

Šejch ibn 'Usejmín pravil:

Islám není náboženství rovnoprávnosti, ale spravedlivosti. Islám nepřikazuje rovnoprávnost, ale spravedlivost.[2]

Také Posel Boží صلى الله عليه و سلم vybízel k tomu, aby ženy rozvíjely specifika své ženskosti a muži kultivovali svou charakteristickou mužnost. Od matky věřících 'Áiše رضي الله عنها se uvádí, že jistá žena napřáhla ruku k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, aby mu předala písemný vzkaz, načež on svou ruku odtáhl. Dotyčná se podivila: „Posle Boží, napřáhla jsem k tobě ruku, abych ti dala dopis, ale ty sis ho nevzal?“ Odpověděl:

إِنِّي لَمْ أَدْرِ أَيَدُ امْرَأَةٍ هِيَ أَوْ رَجُلٍ ‏

Věru netuším, zda je to ženská či mužská ruka.

To je ruka ženy,“ pravila dotyčná, načež Posel Boží صلى الله عليه و سلم odvětil:

لَوْ كُنْتِ امْرَأَةً لَغَيَّرْتِ أَظْفَارَكِ بِالْحِنَّاءِ .

Pokud jsi žena, bude lepší, když si obarvíš své nehty henou.[3]

Selef této ummy se rovněž snažili o to, aby muži ve společnosti neztráceli svou mužskost a ženy nepřicházeli o svou ženskost.

Ibn Abí Mulejka uvádí, že matka věřících 'Áiša رضي الله عنها byla tázána na ženu, která nosí mužské sandále a odpověděla: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم proklel ženy, které napodobují způsoby mužů.[4]

Náfi' vyprávěl, že 'Abdulláh ibn Omar a 'Abdulláh ibn 'Amr seděli s az-Zubejrem ibn 'Abdilmuttalibem رضي الله عنهم أجمعين, když okolo prošla žena se stádem ovcí, která měla na zádech toulec se šípy. Ibn Omar se zeptal: „Jsi muž, anebo žena?“ „Žena,“ odpověděla ona. Potom Ibn Omar řekl svým druhům: „Věru Alláh proklel ženy, které napodobují muže a muže. Kteří napodobují ženy.[5]

Abú Dáwúd vypráví, že slyšel, jak se Ahmeda ibn Hanbel tázali na jednoho muže, který obléká svou děvečku do mužské košile. Odpověděl: „Neoblékej jí mužskou košili. Nedej, aby vypadala jako muž.“ Potom se Abú Dáwúd Ahmeda zeptal: „A své boty jí dát může?“ „Ne, leda že by je nosila jen do koupelny, když se jde omýt.“ Zeptal se dále: „A jako okrasu?“ „Ne,“ odpověděl mu Ahmed. [6]

O funkci mužů a žen ve společnosti a o tom, jak se mají navzájem doplňovat

V příběhu o Proroku Músá/Mojžíšovi, mír s ním, tak jak je zachován v Koránu, čteme:

وَلَمَّا وَرَدَ مَآءَ مَدْيَنَ وَجَدَ عَلَيْهِ أُمَّةً مِّنَ ٱلنَّاسِ يَسْقُونَ وَوَجَدَ مِن دُونِهِمُ ٱمْرَأَتَيْنِ تَذُودَانِ ۖ قَالَ مَا خَطْبُكُمَا ۖ قَالَتَا لَا نَسْقِى حَتَّىٰ يُصْدِرَ ٱلرِّعَآءُ ۖ وَأَبُونَا شَيْخٌ كَبِيرٌ فَسَقَىٰ لَهُمَا ثُمَّ تَوَلَّىٰٓ إِلَى ٱلظِّلِّ فَقَالَ رَبِّ إِنِّى لِمَآ أَنزَلْتَ إِلَىَّ مِنْ خَيْرٍ فَقِيرٌ

Když dospěl k napajedlu v zemi Madjan, nalezl u něho skupinu lidí stáda napájející a nalezl vedle nich dvě ženy, jež držely se stranou; i zeptal se jich: "Co je s vámi?" Odpověděly: "Nemůžeme napojit, dokud neodejdou tihle pastýři, a otec náš je stařec věku vysokého." I napojil Mojžíš pro ně stádo jejich, potom se uchýlil do stínu a pravil: "Pane můj, jsem potřebný toho dobrodiní, které mi sešleš." (Kasas: 23-24)

Dívky tedy vedou svá stáda k napajedlům proto, že jejich otec kvůli pokročilému věku už daný úkol zastat nedokáže. Když dojdou k napajedlu, nejprve cudně počkají, až odejdou cizí pastýři, aby mohly vykonat, co je třeba a aby při své nezbytné práci neupadly v pokušení a nedošla újmě jejich počestnost. V tom momentu se objevuje zbožný mladý muž a pomůže jim s úkolem, který je za normálních okolností určen právě muži a nikoli ženě, které naopak přísluší starat se o domácnost. Músá tedy přichází a napravuje přirozený pořádek, který byl narušen nepřízní vnějších okolností, čímž pomůže všem.

Muhammed Behdžet al-Bítár ohledně rozdílných společenských úloh obou pohlaví píše:

Důvod toho je očividný – pro ženu jsou totiž vyhrazeny úkoly spojené s péčí o domácnost. Žena má svůj vlastní úkol a zaměstnání odlišná od toho, co je úkolem a zaměstnáním muže. A to je úkol být mu manželkou, dále na ní spočívá úloha mateřství, kojení, starosti o děti a jejich výchova, starost o domácnost a blahobyt dětí.

Úkolem muže je pak pracovat venku mimo domov, vydělávat a starat se o rodinu, chránit členy své domácnosti a utrácet na ně ze svého úsilí i peněz. Takto tomu bylo na samém úsvitu existence naší ummy – úkoly mužů a žen byly rozdělené a odlišné.

Důkazem je hadís, v němž se Umm Selema رضي الله عنه ptala Posla Božího صلى الله عليه و سلم: „Posle Boží, muži bojují, ale my nebojujeme ...“ Na to byl jako reakce zjeven verš:

وَلا تَتَمَنَّوْا مَا فَضَّلَ اللَّهُ بِهِ بَعْضَكُمْ عَلَى بَعْضٍ لِلرِّجَالِ نَصِيبٌ مِمَّا اكْتَسَبُوا وَلِلنِّسَاءِ نَصِيبٌ مِمَّا اكْتَسَبْنَ وَاسْأَلُوا اللَّهَ مِنْ فَضْلِهِ إِنَّ اللَّهَ كَانَ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيماً

Nechovejte touhu po tom, čím Bůh vyznamenal některé z vás před jinými! Mužům dostane se části z toho, co si vysloužili, a ženám se také dostane části z toho, co si vysloužily. A proste Boha o část přízně Jeho, vždyť Bůh zná dobře všechny věci. (Nisá: 32)

Vznešený Alláh tedy chtěl, aby se každé z obou pohlaví vyznačovalo výlučnými specifiky odpovídajícími jeho přirozenosti a vrozeným sklonům, čemuž odpovídají také jeho nároky a povinnosti rozdělené mezi nimi. Muži tedy pracují mimo své domovy a ženy okolo svých domovů a uvnitř nich. Nicméně povinností obou je snažit se vykonat co nejvíce dobrých činů a mít co nejvyšší ambice. Specifikem ženy je schopnost nosit plod nového života a pak porodit a starat se o novorozeně. Proto je snaha žen napodobovat muže v jejich specifičnostech nebo mužů napodobovat ženy v jejích specifičnostech velkou zkažeností a porušováním přírodního řádu a přirozenosti, nahlodávajícím strukturu rodiny a ohrožujícím soulad obou pohlaví v plnění jejich úkolů uvnitř i vně domácnosti.[7]

Neříkáme, že ženě je zakázáno opustit dům či vykonávat zaměstnání, nicméně domácnost musí zůstat osou jejího života tak, jako je osou života muže snaha zabezpečit svou rodinu zvnějšku. Jen žena totiž dokáže učinit z domu domov a žádný muž ji v tom nedokáže nahradit. Žena může vykonávat zaměstnání, ale toto zaměstnání se nesmí protivit její ženskosti. To samé platí samozřejmě i pro muže.
'Abdul'azíz ibn Báz varoval před nebezpečnými následky zahrávání si s přirozenou úlohou mužů a žen a před sociálním inženýrstvím a postmoderním experimentováním, které se pokouší změnit očividně nezměnitelné:

Pokud se žena začne zabývat mužskými zaměstnáními, je to považováno za něco protichůdného její přirozenosti a povaze. Je to také obrovským zločinem proti ženám, neboť to kazí jejich charakter. Vyzývat ženy k tomu, aby začaly pracovat v zaměstnáních vyhrazených pro muže, má nebezpečný dopad na muslimskou společnost. Jedním z těchto nebezpečí je volné míšení se mužů s ženami, jež je považováno za jeden z hlavních předpokladů vedoucích ke smilstvu, které ničí morálku a hodnoty společnosti.[8]

Ibn Báz také řekl:

Zapojení žen do úkolů vyhrazených mužům povede k páchání toho, co Alláh zakázal a nedbalosti vůči Jeho příkazům a zanedbávání toho, co je pro muslimku povinností, aby vykonávala.[9]

Na jiném místě pravil:

Dovolit ženě pracovat v mužských oborech jde proti jejímu štěstí a stabilitě. Islám zakazuje ženě pracovat v takových oborech, které jí nepasují.[10]

Také řekl:

Je známo, že k důvodům pádu římské a řecké civilizace mimo jiné patřilo i to, že se ženy začaly zapojovat do domény, která byla dříve vyhrazena mužům, což vedlo ke zkaženosti mužů a zanechání toho, co by jinak vedlo k prosperitě národů.[11]

Muhammed Násiruddín al-Albání poznamenal:

Myslím, že mnohé žačky, které skončily střední školu nebo vyšší studia asi ani neslyšely tyto hadísy. Pokud je třeba i slyšely, vešly jim jedním uchem dovnitř a druhým ven. Proto také vlády nedovolují jejich učitelkám, byť by třeba i byly nábožensky založené, aby se těmto otázkám hlouběji věnovaly.

V Šarí'i je učencům obecně známo, že tím, kdo má opouštět domov a živit svou rodinu je muž, zatímco žena zůstává doma. Tak ona činí shodně slovům svého Pána:

وَقَرْنَ فِى بُيُوتِكُنَّ

Zdržujte se důstojně ve svých domech (Ahzáb: 33)

Pokud žena začne vycházet ráno z domu a vracet se domů až večer, uchyluje se tím k napodobování mužů.

Proto dnes už skoro nevidíme mladé dívky, které se stydí tolik, že namísto na mladé muže se raději dívají na zem a počítají své vlastní kroky. Nevidíme takové dívky, byť jich bylo mnoho dokonce i v časech džáhilíje, nehovoříc ani o rané, čisté a zářné éře islámu.

Právě díky takovým byl Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve svém studu připodobněn k panně ve své komůrce. Dnes po takových pannách ani vidu, ani slechu. A je tomu tak proto, že žena je okupována mužskými charakteristikami, což má opět několik příčin. Jedna z nejzávažnějších je to, že nevěřící vládcové nejprve převzali vládu nad muslimskými zeměmi a rozšířili v nich své obyčeje, tradice a vkus, protivící se přirozeným sklonům. Toto po nich převzaly další generace a učitelé i učitelky toto chápání rozšířili mezi další generace pod falešným heslem rovnoprávnosti mezi mužem a ženou. Toto je hlavní důvod vymizení studu u mnoha zmužštělých žen. Taková žena-mužatka pak může dokonce i útočit na muže a dokonce na něj i zvyšovat hlas. Může ho ponížit před jeho či jejími příbuznými. Je to proto, že se hlásí o převahu nad svým mužem.[12]

Je s podivem, jak se mnozí permisivisté pod rouškou pokroku snaží setřít tradiční rozdíly mezi pohlavími a interpretují je jako stereotypní přežitek, když biologickou rozdílnost pohlaví potvrzují odborníci z řad lékařů a fyziologů. Také ve sportu, kterým je moderní společnost posedlá, soutěží přece muži i ženy v oddělených kategoriích.

Šarí'atská pravidla ohledně osob nevyjasněného pohlaví

Arabský termín خنثى chunsá označuje osobu nevyjasněného pohlaví, někoho, o němž nemůže být snadno rozhodnuto, zda je muž nebo žena, případně jedince s mužskou i ženskou anatomií. Může být jak mužem, tak ženou, anebo funkčním hermafroditem, anebo osobou s nevyvinutými ani mužskými, ani ženskými pohlavními orgány, který močí otvorem. Taková osoba nenese vinu na svém postižení či zjevu, ve kterém ji Stvořitel zformoval. Nepodléhá prokletí uváděném v našem předmětném hadísu, na rozdíl od někoho, kdo napodobuje opačné pohlaví svévolně a zároveň lze v jeho případě zcela jasně určit, zda se jedná o muže či ženu.

Osoby nevyjasněného pohlaví lze rozdělit do dvou skupin:

1. Osoby nevyjasněného pohlaví jednoznačného stavu, tj. takové, kde lze dle zřejmých indícií určit, zda se jedná o muže nebo o ženy. Buď se jedná o muže, který má jaksi něco navíc a byl takto stvořen, anebo o ženu, která má jaksi něco navíc a byla tak stvořena. V otázkách dědictví či dalších, kde je určení pohlaví nezbytné, se dotyčný jedinec podřizuje předpisu toho pohlaví, na které ukazují zřejmé indície.

2. Osoby nevyjasněného pohlaví a nevyjasněného stavu. Taková osoba nevykazuje žádné zřejmé indície, zda patří k mužskému, anebo k ženskému pohlaví, případně vykazuje anatomické znaky i indície obou pohlaví ve stejné míře.

Většina učenců smýšlí, že pokud pohlavně nevyhraněný jedinec před dosažením puberty močí penisem, jedná se o chlapce a pokud močí jako děvče, jedná se o děvče.

Po dosažení puberty je možno rozhodnout na základě následujících znaků:

Pokud mu rostou vousy, ejakuluje, nebo vykazuje pohlavní náklonnost k ženám, jedná se o muže.

Pokud se dotyčnému jedinci vyklenou ňadra, začne menstruovat, či vykazuje pohlavní náklonnost k mužům, jedná se o ženu. Těmto znakům se dává přednost nad opačnými. Pokud je dotyčná schopná otěhotnět, pak jde jistojistě o ženu.

Pokud nelze rozhodnout jinak, rozhoduje sexuální afinita. Pokud je jedinec přitahován muži, je to žena, pokud ženami, je to muž. [13]

Pokud je rozhodnuto, že osoba nevyjasněného pohlaví vykazuje spíše charakteristiky muže, platí pro něj všechna nařízení, která platí i pro ostatní muže. Pokud vykazuje spíše charakteristiky ženy, platí pro něj všechny předpisy platné pro ženy. [14]

Dalším možným krokem v tomto případě je podle soudobého učence Muhammeda Sáliha al-'Usejmína chirurgický zákrok, ovšem nikdy nikoli ke změně pohlaví, ale vždy pouze k dosažení či přiblížení žádoucího stavu toho pohlaví, které bylo u dotyčného určeno:

Chirurgický zákrok je možný v takových případech, kdy je jasné, že dotyčný byl původně stvořen jako muž či žena, nicméně jeho vnější pohlavní orgány jsou skryté či chybně zformované. Pak je dovoleno tyto orgány zformovat operativně a předepsat hormonální léčbu k posílení charakteristik toho pohlaví, ve kterém dotyčného Alláh stvořil.

V případech, kdy jsou přítomny jak mužské, tak i ženské pohlavní orgány, není dovoleno operaci uspěchat a jedny z nich odejmout, aby byly ty druhé patrnější. Vhodnější je raději posečkat, až Alláh v případě dotyčného rozhodne, což může i chvíli trvat.[15]

Ohledně manželského života takových lidí Ibn Kudáma uvádí:

Pokud se jedná o někoho, o kom nemožno jednoznačně říci, zda je mužem, či ženou, pak naši kolegové nejsou zajedno v tom, zda může někdo takový uzavřít manželství. Al-Churrákí smýšlí, že závisí na smýšlení dotyčného. Pokud říká, že je muž, pak ho přirozeně přitahují ženy a ožení se s ženou. Pokud říká, že je ženou, pak ji přirozeně přitahují muži a provdá se za muže. Proto, že se jedná o věc známou jen na základě tvrzení dotyčného a nejde o tvrzení zasahující práva kohokoli dalšího, dotyčný se bere za slovo, podobně jako se bere za slovo žena hovořící o své čekací periodě po rozvodu. Dotyčný sám cítí, že je přitahován k tomu či onomu pohlaví a tato jeho sexuální orientace je velmi choulostivou věcí, která eventuálně může být známa pouze jemu a nikoli jiným. V případě nejasností se dává přednost jeho vnitřnímu pocitu a osobnímu vyjádření.[16]

Většinový a správnější názor na manželský život pohlavně nevyjasněných jedinců přibližuje al-'Usejmín:

V případě osoby nevyjasněného pohlaví nejednoznačného stavu, který má jak mužské, tak ženské pohlavní orgány, např. má jak penis jako muž, tak i pochvu jako žena, přičemž není jasné, zda je mužem či ženou, např. není jasné, zda močí jako muž či jako žena a neexistuje žádné další vodítko, není manželství uzavřené takovou osobou platné a nesmí se oženit ani s ženou, kvůli možnosti, že jde o ženu, a ani se nesmí provdat za muže, kvůli možnosti, že jde o muže. Ženě není dovoleno provdat se za jinou ženu a ani muži není dovoleno vzít si jiného muže. V takové situaci musí dotyčný zůstat svobodný, dokud se jeho situace nevyjasní. Je pro manželství dočasně zakázán, dokud nebude jasné, jakého je pohlaví.[17]

Nebezpečná lež stírání rozdílů mezi pohlavími

V těch lidských společnostech, která se pokoušejí vymanit z přírodních zákonitostí, které Alláh ustanovil a kterým po svém stvoření lidi podřídil, kde se například žena snaží napodobovat muže a převzít na sebe jeho úkoly, se odehrává nesmírné zlo a nespravedlnost. Totéž platí i pro situace, kdy se muži přestávají chovat jako muži a začínají napodobovat ženský vzhled, oděv, řeč či činy, nebo se snaží zastávat funkce vyhrazené ve společnosti a v životě ženám. To proto, že jedni nejsou schopni respektovat, rozvíjet a oceňovat vrozenou jinakost a z ní vyplývající výjimečné kvality, schopnosti a přirozený talent druhých. Proto, že nejprve nebyli schopni vnímat úkol daný Stvořitelem ženě jako stejně hodnotný a významný, jako je úkol daný muži a poté na ženu vyvíjeli nátlak, aby byla jako muž a tento útisk nazvali osvobozením.

Muhammed al-Amín aš-Šenkítí ohledem tohoto nebezpečného trendu shrnul:

Pouze osoba zaslepená, kterou Alláh zbavil schopnosti vidět, může vyzývat k totožnosti práv muže a ženy![18]

Všechny tyto situace spadají pod prokletí vyřčené naším předmětným hadísem. Nicméně úroveň zakázaného konání se liší ve vzestupném sledu od toho, kdo k něčemu takovému klesá jen v něčem, přes toho, kdo v tom zachází do úplných extrémů až po toho, kdo tak nejenže koná, ale považuje něco takového za symbol pokroku, hodný toho, aby byl propagován a vymáhán v celoplanetárním měřítku.

Ibn Bettál říká:

Prokletí v tomto hadísu se vztahuje na ty muže, kteří napodobují ženy v jejich oděvu apod., stejně jako na ženy napodobující muže. Co se týče těch mužů, kteří napodobují ženy do té míry, že obcují s jinými muži do análního otvoru, nebo těch žen, které se, napodobujíce muže, oddávají lezbejství s jinými ženami, jejich prokletí a trest je ještě mnohem větší a tvrdší, než to. co bylo popisováno.[19]

Toto je implikace obecného pravidla formulovaného Ibnu l-Kajjimem zde:

Zlé činy se ve svých následcích liší. Ti, kteří například smilní s jediným milencem či jedinou milenkou, se dopouštějí méně závažného hříchu, nežli ti, kteří smilní s kýmkoli, kdokoli hřeší potají, dopouští se menšího hříchu, nežli ten, kdo hřeší veřejně a svůj hřích šíří. Kdo mlčí o tom, čeho se dopouští, dopouští se menšího hříchu, nežli ten, kdo se svými hříchy chvástá před jinými. A takový je od Milosti Boží oddálen nejvíce.[20]

Žijeme v době, kdy se hlupáci, kteří neumí napočítat do dvou a kteří nechápou přírodopis prvního stupně základní školy, zahraničními kruhy štědře dotované páté kolony či chlípníci a prostopášníci pod praporci myšlenkových model, maskovaní různými ideologickými nálepkami, snaží ukrást ženám jejich ženskost a zbavit muže jejich mužnosti, podnikajíce frontální útok na tradiční rodinu a odvěké, staletími udržované společenské principy. K boji o zachování zdraví společnosti díky tomu dochází jak v zemích tzv. Západu, tak i v muslimském světě a vynakládají se při něm hojnou měrou ohromné materiální i lidské zdroje. Tento boj je součástí věčného zápasu mezi silami Božími, silami správného vedení, dobra a světla na straně jedné a silami šejtána, bludu, zla a temnot na straně druhé.

Proponenti těchto bludných tezí postupně sklouzávají a upadají dokonce až do specifické podoby nevíry, charakterizované svévolným povolováním toho, co Všeznající a Jediný Zákonodárce vyhlásil zakázaným, tzv. كفر الاستحلال kufru l-istihlál. Tohoto činu se dopouští každý, kdo svévolně prohlašuje za dovolené to, co je jasným a jednoznačným, obecně známým textem Koránu či autentického hadísu všem známo jako zakázané, jako je např. smilstvo či konzumace alkoholu nebo vepřového masa. Moc ustavovat Zákon vynášením nebo rušením zákazů má totiž pouze Jediný Alláh a takoví jedinci do této jeho výlučné pravomoci zasahují, čímž opouštějí lůno víry. Důkazem je verš, v němž Alláh popsal nevěřící nepřátele jako:

ٱلَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِٱللَّـهِ وَلَا بِٱلْيَوْمِ ٱلْـَٔاخِرِ وَلَا يُحَرِّمُونَ مَا حَرَّمَ ٱللَّـهُ وَرَسُولُهُۥ وَلَا يَدِينُونَ دِينَ ٱلْحَقِّ مِنَ ٱلَّذِينَ أُوتُوا۟ ٱلْكِتَـٰبَ حَتَّىٰ يُعْطُوا۟ ٱلْجِزْيَةَ عَن يَدٍ وَهُمْ صَـٰغِرُونَ

ti, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy (Tewba:29)

Toto je ovšem obecná konstatace a ničím tím neimplikujeme, že konkrétně každý jeden pachatel takového činu je nutně a automaticky nevěřící, protože verdikt o něčí nevíře patří nutně do rukou pouze učencům a šarí'atské soudní instanci, dobře obeznámené s dotyčným případem a situací konkrétního jedince.

Lze však shrnout, že proklamovat tvrzení o neexistenci předem dané a neměnné úlohy obou pohlaví, nebo smýšlet, že úlohy mužů a žen jsou volně zaměnitelné a stanovené čistě na bázi společenské konvence, nepřísluší žádnému opravdovému a skutečnému muslimovi. Tvrzení, že obě pohlaví jsou ve svých funkcích ve společnosti volně zaměnitelná, že jejich tradiční úlohy jsou předsudkem a stereotypem, či že dokonce existuje více, nežli právě jen dvě pohlaví – tedy mužské a ženské, jsou přímým útokem na náboženství islámu, nebezpečným jedem a virem šířeným do muslimských komunit, napadajícím muslimské společnosti jako celek, jakož i jednotlivé rodiny muslimů. 

Z tohoto důvodu je pro muslimské komunity shodně jejich možnostem povinností mít se před těmito názory na pozoru a bránit jejich šíření. Vládcové muslimských národů musí učinit vše potřebné, aby takové protilidské ideologie ve svých zemích vymýtili cestou osvěty a pokud není možné jinak, tak i cestou soudní represe, protože jim k tomu náš předmětný hadís jasně dává výslovné svolení. Nikomu však není dovoleno brát spravedlnost do vlastních rukou a nikomu nebude vyčítáno to, co nemohl ovlivnit.

______________________________________________________________

[1] Viz Fetáwá, 1/424.

[2] Viz Šerhu l-wásitíjja, 1/229.

[3] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5089; a Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 4166, hasan podle al-Albáního.

[4] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 4099, jako hasan doložil an-Newewí v al-Medžmú’, 4/469.

[5] Zaznamenal az-Zehebí v al-Kebáir, 1/134.

[6] Viz Mesáilu l-imámi Ahmed, str. 261.

[7] Viz Medželletu l-hedji n-nebewí, 4/38.

[8] Viz Fetáwá Ibn Báz, 1/419.

[9] Viz Ibid., 1/420.

[10] Viz Ibid., 1/424.

[11] Viz Ibidum.

[12] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, díl 19.

[13] Viz al-Mewsú'atu l-fikhíja, 20/21-23.

[14] Viz al-Kudáma v al-Mughní, 7/619.

[15] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 25/45-49.

[16] Viz al-Mughní, 7/619.

[17] Viz Šerhu l-mumti‘, 12/160.

[18] Viz Adwáu l-beján, 5/170.

[19] Viz Šerhu l-Buchárí Ibn Battál, 17/172.

[20] Viz Ighásetu l-lahfán, 2/147.