HLEDAČŮM DUCHOVNÍ PRAVDY, DÍL2.: NA DUCHOVNÍ CESTĚ

 Cesta Koránu a Sunny může být milníkem na duchovní cestě každého z nás. Každý lidský jedinec má svou osobní historii duchovnosti, svůj vlastní spirituální vývoj, který je úzce svázán s jeho vývojem psychologickým. Rovněž se odehrává v určitých fázích, u toho, kdo se kultivaci svého „uctívacího pudu“ věnuje. Kdo jej zanedbá, zakrní na stupních nižších, méně vyzrálých a méně hodnotných.

Tato duchovní cesta souvisí s pravdivými a falešnými náboženstvími poněkud volněji. Nelze říci, že následovník pravého náboženství nemůže také ustrnout ve svém duchovním vývoji. Pokud se své spiritualitě nevěnuje a nesplňuje to, co se po něm vyžaduje, samozřejmě může, nicméně jen pravé náboženství má tu moc dovést člověka až k vrcholu duchovního vývoje, je-li mu přikládána patřičná důležitost. Přechod z jednoho duchovního stupně neznamená nutně okamžitou ztrátu předchozího, méně hodnotného stupně. Tento se spíše vytrácí pozvolna a může nějakou dobu ještě přetrvávat. Přechod z jednoho stupně do druhého není možný bez stále rostoucího oddání se uctívání a služby Bohu a není též možný bez pomoci Boží. Bůh dává Svou podporu tomu, kdo svou spiritualitu kultivuje a naopak toho, kdo podlehne a ustrne na své duchovní pouti, trestá blouděním, lhostejností a zatvrzelostí.
Největšími nepřáteli spirituálního růstu člověka jsou jeho ego a též prokletý šejtán. Lidské ego je sklono zahálce, sebelásce, pohrdáním druhými, nestálosti, touhám, chtíčům, vzdušným zámkům a přáním. Má odpor k tvrdé práci, k sebezdokonalování, k sebezapírání, k následování autorit. Rádo se poddává nedůležitým věcem a krátkodobým cílům a zapomíná na to, co je trvalé, důležité a rozhodující. Nerado se zříká toho, co je uspokojuje, činí okamžitě šťastným, dává přednost plytkému před hlubokým a krátkodobé radosti následované nekončícím smutkem, namísto krátkodobého odříkání následovaného nekončící radostí.
A v tomto okamžiku na něj číhá šejtán, aby po něm skočil, zmocnil se jej a zmámil svými bludy. Vlévá člověku do srdce křivé a falešné víry, uctívání jiných namísto Stvořitele, našeptává o Stvořiteli lživé ideje a navádí na způsoby uctívání, o kterých On neseslal žádné oprávnění. Navádí ke špatnosti a zkaženosti větší, nebo menší, nebo jej odvádí od činů hodnotných k činům hodnotným méně, jak se mu u koho daří. Šejtánem nemusí být jen prokletý Iblís a jeho potomstvo z řad džinů, ale mohou jimi být i lidští zloduši, kteří záměrně mrzačí náboženský život svých následovníků proto, aby jimi mohli snáze manipulovat pro dosažení svých špinavých cílů. 
Duchovní cesta spočívá v tom, že přitahujeme své já k Bohu blíže a blíže, silou, navzdory tomu, že se ono vzpírá a pláče, do té míry, že se nakonec naše já rozzáří radostí a k Bohu samo poběží. Duchovní cesta také spočívá v tom, že putující je stále bdělý nad lstmi a nástrahami šejtána, snaží se jím vyhýbat a snaží se hledat ochranu před ním. A vystačí Bůh, nejlepší jest On ochránce. Duchovní cesta není snadná, ale je zvládnutelná, pokud se člověk alespoň trochu snaží. Pro toho, kdo se vynasnaží, je odměna a pro toho, kdo se po ní odmítne vydat, je trest. Bůh dává člověku rozum a proto trestá i neochotu používat jej.
Duchovním poutníkem na pravé cestě je ten, který dbá o to, aby z jeho duchovního růstu plynul užitek i ostatním stvořením. Ví, že vlastní dobro a proto se snaží poskytnout je i ostatním, namísto toho, aby si je schovával pro sebe. Snaží se, aby mu ona byla prostředkem k dalšímu duchovnímu růstu, aniž se na ně přespříliš upíná a také se snaží, aby jim i on byl v jejich duchovním růstu nápomocen. Podpírá ty, kteří zaostávají a zároveň pospíchá po stopách těch, kteří jej předehnali. Nikdy neustává, nikdy není spokojen a svůj stav vždy poměřuje podle těch, kteří ušli delší kus cesty, nežli on sám.[1]
V neposlední řadě je třeba mít na paměti i to, co jsme již uvedli, že spirituální zakrnělost se týká i těch, kteří měli tu možnost poznávat Boží víru od svých mladých let. Neboť jevy, které zde popisujeme, se spíše než víry samé, týkají jejího recipienta. Zde je též potřeba znovu a znovu zdůrazňovat, že duchovní zakrnělost lidí, kteří se formálně připisují islámu, ale jeho požadavků nedbají, není jen jejich osobním selháním. Je o to větším zlem, neboť dávají špatný příklad a jsou pomocníky šejtánů v odvracení od Pravdy.
Nyní popořadě uvedeme několik základních úseků takové duchovní cesty, kterými lidé prochází a na kterých mohou být šejtanem oklamáni, že došli cíle, nebo sebou samými přemluveni, že se dále nemají trmácet. Pro každý z nich jsou typické určité modely spirituálního chování a náboženského života, stejně jako styl myšlení. Na rozdíl od skutečné, fyzické cesty, není duchovní cesta jediným plynulým pochodem. Lidská spiritualita a náboženskost se skládá z mnoha různých podob, dílů a aspektů. Může se klidně stát, že jedinec je v jedné její části duchovně „mnohem dále“ nežli v jiné.  Dosažení jistého duchovního stupně dokonce ani neznamená, že člověk nemůže klesnout zpět, nebo ještě hlouběji.
 
Stupeň 1.: Pošetilost
Převládá dětinský styl myšlení, kde jsou rodiče (předci) největší autoritou – „můj tatínek je nejsilnější, nejchytřejší“, egocentrizmus, kdy hlavním měřítkem všeho je „já“. Jevy jsou vysvětlovány připodobněním sobě, ne-lidské subjekty jsou vnímány antropomorfně – „přejeté žábě na cestě je třeba vykopat hrobeček, tatínek a maminka za ní truchlí.“ Neschopnost vlastního pohledu, nekritické přejímání náhledů cizích. V rovině nábožensko-etické je to především neschopnost odpoutat se od vlastního vidění, přizpůsobování si viděného sobě, lpění na absurditách, byť jsou vyvráceny, sklon k tmářství a fanatizmu. Pochybnost se nepřipouští, je vnímána jako osobní útok a jako zrada. Takové rysy nese sektářství, uctívání model, idejí, zbožštění lidí živých, nebo mrtvých, světců, hrobek, nesmyslná a nepochopitelná dogmata. Patří sem i pověra o věčnosti tohoto světa, materializmus a konzumerismus. V případě lidí prohlašujících se za muslimy jde na tomto stupni o různé lidové formy „pseudoislámů“ obsahujících přidružování k Bohu, nebo výlučnost některých lidí v tom, že není potřeba, aby tito uctívali Boha.
 
Stupeň 2.: Vzdor 
Poté, co člověk opustí první fázi, při zjištění omylnosti a absurdity, prochází fází vzdoru, kterou lze v etapách lidského života přirovnat k pubertě. Centrem a měřítkem vnímání je „já“ a stylem přemýšlení „vše je špatně, všichni jsou nemožní.“ Charakterizuje ji sveřepé odmítání vlastního odkazu, ve kterém člověk vyrůstá, rebelantství, programová kritika jen pro samu kritiku. V rovině náboženského prožívání jde zejména o různé formy odpadlictví a ateizmu, plytkého rádoby reformátorství společenské, etnické nebo genderové, rozličných spekulativní filozofování a racionalizmů, různých přehodnocování a -izmů včetně toho, který vychází z muslimského prostředí, jako různé modernistické tendence apod., nebo na naopak různé podoby tekfíru a extremizmu, nebo přesvědčení, že já osobně jsem na takové výši, že nepotřebuji uctívat Boha.
 
Stupeň 3.: Poddání se – rozcestí
Po vychladnutí vzdoru se člověk dostává do klíčové fáze svého spirituálního vývoje. Tato fáze se dá přirovnat k rané dospělosti. Člověk, nyní schopen kritického zhodnocení vlastního, si zpětně uvědomuje, že nemusí explicitně zavrhovat zcela vše, čím ve svém duchovním vývoji prošel. Tím je postaven před úkol najít mezi těmito dvěma extrémy smír utvořením si vlastního pohledu. Může se vydat dvěma směry, buďto rezignuje a zůstává na svém pohledu, který nehodlá dále konfrontovat (čímž se připodobňuje prvnímu stupni – mimo devízu, že jeho pohled je skutečně jeho vlastní), nebo se v lepším případě vydá dále a svůj náhled na věci konfrontuje a usměrňuje.  Člověk, který není schopen překonat tuto cestu je charakteristický neustálým opakováním týchž schémat, která nejsou vnitřně konzistentní.
 
Stupeň 4.: Hledání
Pokud spirituální poutník vynaloží úsilí, vydává se na cestu hledání. Lze ji přirovnat k dospělosti, kdy člověk nabírá stále další a další nové zkušenosti. Duchovní poutník v této fázi nachází nové informace, které zasazuje do toho, co už zná, konfrontuje, vyhodnocuje, potvrzuje, nebo mění a upravuje svůj pohled a své duchovní prožívání. Kdo ustrnul na tomto stupni duchovní cesty, pozná se podle střídání a proměňování pohledů, názorů, směrů a pozic.
 
Stupeň 5.: Nalezení
Tím, jak člověk hledá, jednou s pomocí Boží nalezne Pravdu, pochopí ji a chytí se jí a postupně se jí plně podrobí. Bude si jí cenit nade vše a nikdy ji nepustí. Tento stupeň je možno dosáhnout jedině skrze přijetí poselství Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Skrze následování Koránu a autentické Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم v pochopení generací správně vedených, zbožných předků. Ani zde však duchovní cesta nekončí, neboť aby člověk dosáhl dalšího stupně, nesmí zůstat stát na místě. 
 
Stupeň 6.: Úspěch na tomto i onom světě
Pakliže se člověk pevně rozhodne pro Pravdu a zcela se jí oddá, pochopí podstatu toho, co po něm ona vyžaduje – uvést svůj osobní, společenský i vnitřní život do naprostého souladu s Božím Zákonodárstvím. A toto je podstata úspěchu na tomto světě a dosažení spásy a nesmírné odměny v životě onom. A tento stupeň je vyhrazen jen malému počtu jedinců, kteří nepodlehli ani svému egu, ani šejtánu. Není konečným stupněm, neboť duchovní pouť člověka končí až jeho přechodem na onen svět. Je jen dalším novým začátkem, dalším základním táborem při cestě vzhůru k výšinám rajským a vrcholům duchovního poznání.
 
Na duchovní cestě však klade lidské ego četné překážky, bránící přechodu z jedné etapy do druhé:
I.                    Strach ztratit pohodlný světonázor, do kterého se dotyčný narodil/kterým sám sebe obklopil. Strach z vyvrácení bludů, kterým věří, kterými je posednut a ke kterým je poután. Tento strach musí být překonán, aby se dotyčný odpoutal od stadia pošetilosti a dospěl výše.
II.                  Mezi stadiem vzdoru a těmi vyššími leží překonání hněvu na vše a na všechny. Zkrocení tohoto vzdoru a sveřepého odmítání.
III.                Ve stadiu poddání se je největším nebezpečím lhostejnost, která ústí v to, že se člověk na takovém stupni duchovního vývoje spokojí sám se sebou, s tím, k čemu dospěl a setrvává v tom stále delší a delší dobu, aniž by se pokoušel někam se dále posunout. Vymanění se z lhostejnosti je nezbytné, aby člověk mohl hledat a pátrat po odpovědi na duchovní otázky.
IV.                Na cestě od hledání a nalezení hrozí strach vkročit do toho, co jsme shledali jako správné, ale chybí nám odvaha prohlásit to za správné nahlas a otevřeně. Tento strach musí být zlomen, když už jsme dospěli takto vysoko.
V.                  Mezi nalezením a získáním úspěchu leží pocit klamného sebeuspokojení. Myšlenka, že už není dále kam jít, není jak se zdokonalovat, nebo je proč být hrdý na sebe a na to, jaký kus spirituální pouti již mám za sebou. Pokud nebude překonána i tato překážka, hrozí stagnace a s ní i pád na mnohem nižší úrovně spirituálního vývoje jedince.
 
V souvislosti s popisem etap duchovního vývoje a překážek, které je třeba vždy při postupu výše překonat, jsme se dotkli i myšlenky fanatizmu. Fanatizmus, tedy přesvědčení o pravdivosti vlastní teze, ač je tato zcela lichá a falešná, vyvěrá především z následování vlastní tužby a chtíče. Je projevem toho, že nadvládu nad myslí dotyčného jedince nedrží Všemohoucí a Jeho Zákon, nýbrž jeho vlastní ego, obelstěné šejtanem, jenž mu vnukl myšlenku, že to, co chce, je v souladu s tímto Zákonem. Proto objektivní zaujetí stanoviska jakkoli nesmlouvavého poté, co jsme řádně prozkoumali i všechny ostatní možnosti a cesty, nikdy nemůže být fanatizmem. Jde-li o Pravdu, pak v ní nikdy není fanatizmus, i když by byla „fanaticky“ prosazovaná. Zůstává jen způsob podání této pravdy, který může být v případě někoho i hrubý a nevhodný. Pak je namístě danou chybu přiznat a napravit ji, neboť Pravda přímo vyžaduje, aby byla podána tím nejlepším a nejlaskavějším způsobem.  
 
S fanatizmem souvisí otázka zneužívání lidské religiozity. Platí, že zneužít lze takové učení, které není pravdivé anebo takové vyznavače, kteří nejsou zcela poddáni Pravdě, nebo jsou vůči ní neupřímní. Opravdový věřící, který se zcela poddává Božímu Zákonu, který svůj život usměrňuje v každém jeho detailu směrem ke spokojenosti Nejvyššího, je vybaven Boží podporou a darem vnitřního cítění a proto je varován, nemyslí-li to kdo upřímně a chce-li ho kdo zneužít. Je-li ovšem dostatečně moudrý a toto varování pochopí.
 
Hovoříme-li o Boží podpoře na duchovní cestě, nemůžeme se vyhnout otázce mysticizmu a mystického zážitku. Hovoříme-li o duchovní Pravdě, nesmíme zapomenout, že její nedílnou součástí je Boží zákon, zasahující do všech oblastí života. Proto idea, která staví Zákon do protikladu s duchovní cestou, je lživá. Ve skutečnosti jsou obě tyto složky dvěma stranami téže mince, dvěma póly, které od sebe nejde oddělit. Dodržování Zákona bez rozměru spirituálního je pouhým druhem hereze, neboť není uctíván Bůh, ale Zákon sám. A uctívání Boha nezákonnými prostředky je opět jedině herezí, neboť jde o uctívání, se kterým není Nejvyšší spokojen a které se protiví Jím stanovené víře, která je Pravdou.


[1] O tom, jaký by měl mít věřící vztah ke svým bližním, kteří setrvávají v odmítání pravdy, viz příklad v súře Gháfir/odpouštějící, 40. súře v Koránu.