IBNU L-HAJSAM, PRVNÍ VĚDEC HISTORIE

Žijeme ve věku vědy. Věnují se jí miliony lidí na tisícovkách univerzit a výzkumných pracovišť. Jsme hluboce závislí na jejích výdobytcích. Co je však věda a kdo byli první skuteční vědci?

Na svět okolo lze pohlížet dvěma cestami, tou běžnou, tj. každodenním uvažováním, které je sice velmi výhodné, velmi rychle naučitelné a efektivní, ale neproniká k podstatě věcí, které využívá, a neptá se proč. Druhým způsobem, který si tyto otázky klade, je společně filozofie, teologie a věda.
 
Zatímco je filozofie svého druhu mentální trénink a teologie se zabývá nepoznatelnými věcmi Božími, či vztahem Boha a člověka, je věda sofistikované studium hmatatelného světa.
Věda není ani záliba, předmět zájmu, ani obor. Je systémem s jasně danou metodou, kterou lze shrnout do sedmi kroků:
1.       Pozorování.
2.       Formulace otázky, kterou chceme řešit.
3.       Formulace hypotézy.
4.       Ověření hypotézy empiricky, pokusem.
5.       Analýza výsledků pokusu, pokud možno kvantitativní (matematická).
6.       Kritická interpretace získaných dat a zformování obecného závěru.
7.       Publikace výsledků v uznávaném odborném periodiku.
Tato metoda musí být dodržena ve všech uvedených bodech, aby věda zůstala vědou a nestala se pavědou.
 
Se vznikem vědy se pojí v Evropě tři jména a tři osudy. Oněmi třemi muži jsou:
I.       Galileo Galilei, který při svých pozorováních odvrhl některá tvrzení antických autorů a zavedl tak do vědeckého slovníku pojem ověřitelnosti.
II.       Roger Bacon, který operuje s idoly, které překážejí vědeckému poznání - idoly rodu, tj. antropomorfizace vnímaného, idoly jeskyně, dané vlastní omezeností a svázaností s prostorem, idoly tržiště, dané limity jazyka a idoly divadla, dané přehnanou úctou k autoritám.
III.       Posledním z evropských zakladatelů vědy je René Descartes, zasazující se o matematizaci pozorování, jasnost a ustálenou metodu.
 
Případně jako čtvrtého lze mezi ně ještě dodat Karla Poppera, který si ve 20. století uvědomil, že ne všechny otázky formulované jako vědecké, lze dostatečně dobře verifikovat, a proto zavedl do teorie vědy další pojem – falzifikace, tj. empiricky doložitelné, experimentální zpochybnění dosavadních vědeckých závěrů.
 
Z uvedeného vyplývá, že věda v nejužším svém smyslu je výhradně plodem evropské kultury, který nemá jinde na světě obdoby. Nebo je vše úplně jinak?
 
Sociální antropolog Robert Brifault poznamenává:
 
„To, co nazýváme vědou, vzniklo jako výsledek nových experimentálních metod, pozorování a měření, které byly do Evropy přineseny Araby. Věda je nejvýznačnějším příspěvkem arabské civilizace modernímu světu. Tyto a další vlivy islámské civilizace byly z první ruky předány evropskému životu. (…) Dluh naší vědy té arabské nespočívá v převratných objevech a nových teoriích. Věda dluží arabské kultuře samu svou existenci! Antický svět byl předvědecký. Řecká astronomie a matematika byla cizím importem, který se nikdy celoplošně neujal. Trpělivé hromadění poznatků, pečlivé jejich třídění, vyvinutí subtilní vědecké metody, detailní a dlouhodobé pozorování a experimentální vyšetřování pozorovaných jevů byly řeckému temperamentu cizí. To, co nazýváme vědou, vyrostlo v Evropě výsledkem zavedení nových metod experimentu, pozorování a měření a výsledkem rozvoje matematiky ve formě naprosto neznámé starým Řekům. Tento duch a tyto nové metody byly do Evropy přineseny Araby.“[1]
 
Mnoho lidských společenství tedy studovalo okolní svět, ale vědeckou metodu neznali. Chybné závěry byly vyvráceny o mnoho staletí později dalšími učenci, kteří již používali experimentálních metod. Řada jich pocházela z muslimského prostředí.
Al-Kindí (zemřel 873 kř. éry) kriticky posuzuje starší řecké dohady v optice, zda lze zapálit zrcadlem loď a experimentálně vyvrací možnost přeměny obecných kovů v drahé. Svou interpretací Aristotela, Platóna, Porfyria a Prokla ovlivnil později i Baconovy teze nebezpečí idolů při vědeckém studiu.
 
Al-Chawárizmí (z. 840 kř. éry) vynalézá první systematickou soustava jednotek k měření veličin. Zavádí algebru, reformuje aritmetiku a staví předpoklady pro kvantifikaci zjištěných poznatků.
 
Asi největším arabským géniem, který v sobě spojoval přínosy a vlastnosti svých předchůdců, či v kontextu evropském Galilea, Bacona i Descartesa a Poppera dohromady, byl však Abú ‘Alí Hasan ibnu l-Hasan ibnu l-Hajsam (lat. Alhacen či Alhazen).
 
Specializoval především na optiku a během své práce formuloval a ustavil výše vzpomínanou vědeckou metodu sedmi kroků, která v podstatě platí dodnes. Tu lze objevit v knize nazvané كتاب المناظر Kitábu l-Menázir, česky Kniha optiky, vydané někdy okolo roku 1021.
 
V této knize vyvrátil dřívější teorie Pythágora a Euklida, že oko je zdrojem světla, jehož pomocí vidíme, jednoduchým experimentem s nemožností vidět po tmě. Tak došel k názoru, že světlo naopak do oka vstupuje a umožňuje nám vidět. Kromě toho, že vynalezl cameru obscuru a dokázal, že oko vnímá obraz zrcadlově obrácený, který převrací až mozek, také rozložil světlo na barvy spektra a experimentálně prokázal, že světlo se šíří po přímce a jeho rychlost je konečná. Mnoho set let před Einsteinem také předpověděl, že světlo má i částicovou povahu. Jeho kniha byla přeložena do latiny pod názvem De aspectibus a posloužila jako předloha pro Baconovu Perspectivu o 250 let později.
 
Ibnu l-Hajsam se narodil v roce 965 kř. éry v irácké Basře. Je autorem celkem 200 prací z různých oborů. Byl prvním, kdo aplikoval algebru do geometrie, vymyslel systém souřadnic a analytickou geometrii. Byl nadšeným experimentátorem, k čemuž jej vedla jednak jeho skeptická povaha a jednak jeho muslimská víra. Věřil pevně, že lidé chybují a jediný, kdo je absolutně dokonalý, je Jediný Bůh. Aby člověk poznal vesmír, musí, jak říkal, „nechat k sobě promluvit sám vesmír.“ „Hledač pravdy“ podle něj „není ten, kdo studuje spisy antických autorů a vkládá v ně díky své povaze důvěru, ale naopak „ten, kdo o nich pochybuje a jejich poznatky podrobuje kritice cestou argumentace a ukázky.“
 
Když se o jeho věhlasu dozvěděl fátimovský vladař al-Hákim, poručil mu nalézt systém, jak předvídat a kontrolovat záplavy na Nilu. Učený Iráčan se ihned pustil do práce ale záhy zjistil, že něco takového není z vědeckého pohledu vzhledem k technickým možnostem té doby proveditelné. To al-Hákima rozlítilo a přikázal vědce popravit. Ibnu l-Hajsam však předstíral šílenství až do vládcovi smrti a tak popravě unikl.
 
Podnikl také cestu do Andalusie, kde přednášel nejen o fyzice, ale také o matematice, meteorologii, lékařství a samozřejmě i o vědecké metodě, které věnoval několik dalších knih. Popsal také řídnutí atmosféry se vzrůstající výškou, gravitaci a gravitační zrychlení, nezávisle na Newtonovi formuloval i zákon setrvačnosti a zákon síly. Ibnu l-Hajsam zemřel v roce 1040 kř. éry.
 
Ibnu l-Hajsam není jen prototypem vědce a důkazem, že rozpor mezi vědou a náboženstvím je umělý, ale také mementem, že věda je schopna odpovědět jen na některé, zvláštním způsobem formulované otázky a nemůže studovat všechny fenomény okolního světa, aniž by zároveň přestala být vědou. Jeho příběh učí, že věda jako taková není všemocná a sami vědci nejenže za to nenesou vinu, ale měli by si své limity vždy také uvědomovat.


[1] Briffault, Robert (1928): Making of Humanity, str. 190 - 202.