IMÁM AHMED A JEHO BÁZEŇ PŘED BOHEM: VÝROK A JEHO REFLEXE

Jeden z učedníků a společníků Ahmeda ibn Hanbela, který ho dlouho doprovázel a tázal se ho na množství nejrůznějších detailů, jménem al-Merwezí, [1] ze ho jednou zeptal: „Abú 'Abdilláhu! Je tolik mnoho lidí, kteří tě oslovují!“

Ahmed se na něho podíval a řekl: „Obávám se, že je to něco, co mne postupně přivádí k něčemu hodně zlému.

To, co učedník al-Merwezí řekl, nebylo motivováno ničím jiným, nežli upřímností, ohromením, potěchou a zájmem. Odpověď jeho učitele byla nečekaná, avšak vyvěrala ze srdce, které je naplněno bohabojností a obavou z toho, v jakém stavu se s Alláhem setká. Nemohla přijít od jiného, nežli takového srdce. A nemohl s ní přijít nikdo, kromě někoho, kdo důvěrně a hluboce poznal nicotnost tohoto světa a pravou skutečnost světa onoho.

Většina z nás, kromě těch, nad kterými se Alláh smiloval, se bude cítit šťastně a radostně, pokud jim někdo zmíní, že je ostatní chválí. Možná bychom byli dokonce i nadšení.

Imám Ahmed ovšem koří své vlastní ego a svěřuje se s obavou, aby ho chvála lidí nevedla postupně k něčemu zlému. Jeho odpověď v sobě zahrnuje kombinaci naděje a obavy. Ukazuje, že doufá, ale zároveň si není zcela jist před obavou, která se může skrývat v tom, co mu z odměny za jeho činy bylo uspíšeno již na tomto světě.

Myslel tím: „Věru mne Alláh může tímto postupně přivádět k trestu, toto pro mne může být zkouška, zda podlehnu pocitu sebechvály, či nikoli. Možná mne Alláh postupně obkličuje Svým trestem," jak popisuje v případě jiných lidí:

سَنَسْتَدْرِجُهُم مِّنْ حَيْثُ لَا يَعْلَمُونَ وَأُمْلِى لَهُمْ ۚ إِنَّ كَيْدِى مَتِينٌ

Postupně zkázu k nim přivedu, aniž místo, odkud přišla, tušit budou. Já značný jim dávám odklad, však jistý je můj úklad! (Kalem: 44-45)

Tito lidé tedy byli zničeni.

Proto je pro kohokoli, kdo upřímně věří v Boží Jedinost a Jedinečnost, nezbytné, aby v sobě vždy měl i něco obavy. Dny dlouhé rozpravy o tom, že je třeba mít naději, jsou sice v pořádku, nicméně lidé si už na ně zvykli tak, že se nadějím na Boží odpuštění a odměnu plně oddávají, natolik, že před Ním ztratili bázeň. Bázeň vůči Němu cítí jen zřídka.

Každý jen doufá! Jsou zmiňovány odměny za dobré skutky a za činy pokornosti. Někteří pracují, jiní se vydávají na pouť, další se modlí, další recitují Korán. Vše toto je plodem správného pochopení naděje. Ale co bázeň? Kam se poděla bázeň tváří v Tvář Všemocnému, Vznešenému a Nejvyššímu, požehnán budiž ve všech Svých jménech?

To Alláh popisuje Své anděly jako Své služebníky, kterým není zatěžko ho neustále uctívat, oslavovat a být vůči Němu poslušní ve všech ohledech svého konání, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم popsal:

إني لأسمع أطيط السماء وما تلام أن تئط وما فيها موضع شبر إلا وعليه ملك ساجد أو قائم.

Věru slyším, jak jsou nebesa naplněna zvuky. Není na nich místa na šíři pídě, aniž by na něm anděl nepadal na tvář, či nestál.[2]

A popisuje je také těmito slovy:

يَخَافُونَ رَبَّهُم مِّن فَوْقِهِمْ وَيَفْعَلُونَ مَا يُؤْمَرُونَ

Pána svého se obávají, jenž nad nimi dlí, a to, co poručeno je jim, vykonávají. (Nahl: 50)

Nechť se proto každý ve světle slov imáma Ahmeda zamyslí sám nad sebou.

Kde je bázeň před Alláhem v našich srdcích? Zanedbali jsme své povinnosti, dobře známe sami sebe, kde je potom bázeň před Alláhem? Upadli jsme do hříchů, zatímco Alláh o všech našich hříších velmi dobře ví, tak kde je potom naše bázeň před Alláhem?

Přehlížíme práva našich věřících bratří tím, že je pomlouváme a vymýšlíme si o nich klevety, žárlíme na ně a závidíme jim, utlačujeme je … Kde zůstala naše bázeň před Alláhem Nejvyšším a Všemohoucím?

Nechť každý z nás motivuje sám sebe k tomu, aby se na našich skutcích odrazila také bázeň před Alláhem. Protože věru jen bázeň způsobí, že srdce bude pokorné, podřídí se a bude se chtít co nejlépe připravit na chvíli, až se s Alláhem Všemohoucím setká.

Tento Ahmedův výrok je jeho odpovědí svému učedníkovi, který je potěšen tím, nakolik si ho lidé váží. Vstříc pochvalám Ahmed říká: „Bojím se, aby mne to postupně nepřivedlo k něčemu zlému.“ Alláh nechť se nad ním smiluje! Jak pronikavým vnitřním zrakem byl obdařen! To je vskutku veliká věc.

Na většině sezení, kam Ahmed ibn Hanbel přicházel, seděl s hlavou mezi koleny. Říkalo se, že je to poloha pokorných, těch, kteří jsou pohroužení sami do sebe, přemítají o své budoucnosti a zpytují sebe sama. V pozici, ve které nezpychnou, kterou se nebudou holedbat před ostatními a v níž nebudou prahnout po tom, aby je lidé viděli.

Když se k Ahmedovi přiblížila smrt, nalezl jeho lékař v jeho moči množství krve a řekl: „Toto se nestává, kromě díky srdci plnému obav.“ A myslel tím Ahmedovy obavy, zda se opravdu pečlivě připravil na okamžik své smrti.

Autor: Sálih Áli š-Šejch

Zdroj: Min me’íni l-imámi Ahmed, redakčně upravováno

____________________________________________________________

[1] Celým jménem Abú Bekr Ahmed ibn Muhammed ibnu l-Hadždžádž. Právě tento učedník byl tím, kdo zesnulému imámu Ahmedovi ibn Hanbel zavřel oči, omyl jeho tělo a vypravil ho na poslední cestu. Tak uvádí kádí Abú Ja'lá v Tabakátu l-hanábila, 1/137-151.

[2] Zaznamenal ho at-Taháwí v Muškili l-ásár, 2/43; at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 1/153 od Hakíma ibn Hizáma رضي الله عنه. Jako sahíh podle podmínek Muslima jej dokládá al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 852. Podle verze od Anase ibn Málika رضي الله عنه pravil:

أطت السماء وحق لها أن تئط ...

Nebesa jsou naplněna zvuky a mají proč ...“ Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/296; jako sahíh podle podmínek Muslima doložil al-Albání v Silsisletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 852.