IMÁM 'ALÍ IBN ABÍ TÁLIB رضي الله عنه O ZNALOSTI A JEJÍCH NOSITELÍCH

Abú Nu'ajm a další uvádí od Kumejla ibn Zijáda, že vládce věřících, imám 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil:
Lidé jsou trojího druhu. Učenec, hledač nauky, který se ubírá cestou spásy a neotesanec, slepě následující jakékoli učení, který je kam vítr, tam plášť. Takový není veden světlem nauky a neopírá se o pevné základy.
 
Poté pronesl nějaká slova o hodnotě znalosti a poté najednou ukázal na svou hruď a řekl:
Tady! Tady se nachází věru obrovská znalost, kdybych jen mohl najít a shromáždit ty, kteří by ji nesli dále! Leč místo toho jsem nalezl jen takové, kteří nejsou spolehliví a kterým to nemohu svěřit. Takoví konají skutky víry kvůli životu na tomto světě, předvádí Boží dobrodiní (tj. znalost, která jim byla dána) před Jeho služebníky a používají Jeho důkazy proti důkazům Jeho milovaných (skutečných, pravých učenců).
 
Dotyčný je buď z těch, kteří jsou upřímní a pokorní vůči nositelům pravdy, dokud ji nepochopí a nezíská brilantnost a ostrost úsudku. Pak se do jeho srdce vkrade pochybnost a on propadne beznaději již při prvním setkání s problémy. Zajisté pak není ani na té, ani na oné straně.
 
Anebo je dotyčný z těch, kteří hamižně pospíchají ukojit své chtíče a je naprosto oddán tomu, kam jej jeho tužby zavedou, či je sveden na zcestí hromaděním majetku a pokladů. Takoví jedinci nejsou pastýři víry v žádném ohledu. Nejvěrnějším jejich příkladem jest toliko dobytek, který se volně pase. A takto znalost umírá smrtí svých nositelů.
 
Ó Alláhu! Věru nenechávej zde na zemi na pospas ostatním toho, kdo ustavuje Tvé důkazy kvůli Tobě, ať už budou známí a na očích, nebo budou ve strachu a skrytu, protože jsou jasným potvrzením a nevyvratitelným důkazem. Nedej, aby byli odmítnuti.
 
Ale kolik je jen takových? Kde jsou? Přísahám při Alláhu, oni jsou nejmenší svým počtem, zato však největší svým postavením u Alláha. Alláh je chrání jako Své argumenty a jasné důkazy, dokud i oni a jim podobní následují pravdu.
 
Jejich prostřednictvím se utvrzuje znalost silou důkazů, oni šíří radostné zvěsti duše silou svého přesvědčení. Oni zjemňují to, co ti, kteří ve víře přehánějí, učinili hrubým. Oni se přibližují k tomu, co nevědomí odvrhují a čím opovrhují. Oni pobývají na tomto světě jen svými těly, ale svými dušemi se již přiblížili věčnému domovu. Oni jsou Božími pomocníky na Jeho zemi a vyzyvači k Jeho Náboženství. A oni touží jedině po tom, aby spatřili Jeho (v Ráji).“1
 
V tomto svém kázání rozdělil vládce věřících 'Alí ibn Abí Tálib, čtvrtý chalífa po smrti posledního Proroka صلى الله عليه و سلم nositele náboženské nauky na tři kategorie:
  1. Následovníci pochybností. Tito lidé nedisponují důkazy, které jsou známy skutečným nositelům nauky. Do jejich srdcí pronikla pochybnost již při první příležitosti a oni díky tomu upadli do masového zmatku a nejistoty. Díky tomu se jim stalo, že do víry začali vnášet bludy a inovace.
  2. Následovníci tužeb. Sem spadají dvě skupiny lidí. První se pomocí náboženské nauky snaží získat pozlátka a poklady tohoto světa. Svou nauku učinili prostředkem k dosažení svých vezdejších cílů. Druhou skupinu pak tvoří ti, které ovládla jejich touha hromadit poklady tohoto světa, vezdejší bohatství a luxus. Ani jedni nejsou skutečnými duchovními pastýři, jsou spíše podobni volně se pasoucímu dobytku. Ze stejného důvodu Alláh připodobnil ty, kterým svěřil Tóru a kteří se Tóře zpronevěřili k oslům, kteří nesou vzácné svitky. A učedníka, který se odvrací od znamení Božích ve prospěch lákadel tohoto světa, připodobnil ke psu vyplazujícímu jazyk. Pes i osel jsou zvířata, která bývají v metaforách užívána pro vykreslení toho nejnižšího a nejhoršího příkladu.
  3. To jsou skuteční nositelé náboženské nauky. Chrání ji, brání a dokazují ji pomocí brilantních důkazů a jasných Božích znamení. Je jich nejméně ze všech, ale jejich postavení u Alláha je nejvyšší a nejvybranější.
Na tři podobné kategorie rozdělil Hasan al-Basrí také recitátory Koránu: „Ti, kteří přednášejí Korán jsou trojího druhu. Jedni jej berou jako zboží a pomocí něj získávají obživu. Druzí se zasazují o jeho slova, ale zapomínají na jeho nařízení (tj. vyučují Korán druhé, ale sami podle něj nejednají). Kvůli tomu se k ostatním lidem ve svém okolí chovají drze a Korán používají jako podporu pro získání vlivu a postavení. Tento druh lidí je mezi nositeli Koránu nejrozšířenější. Nechť Alláh jejich počet zmenší! Ale existuje i skupina, která Korán bere jako lék, kterým léčí choroby svého vlastního srdce. Proto jejich vnitřní boj utichá a oni cítí milost pod svým pláštěm, cítí strach před Alláhem a všechny starosti tohoto světa je opouštějí. To jsou ti, kvůli nimž Alláh sesílá déšť a kvůli kterým dává zvítězit nad nepřítelem. Při Alláhu, tato skupina nositelů Koránu je v porovnání s ostatními vznešenější, než zapálené pochodně.
 
V uvedeném kázání chalífy 'Alího رضي الله عنه jsou praví učenci popsáni jako:
  1. Ti, díky nimž je znalost podepřena skutečnými důkazy. Jejich znalost je vede k nejvyššímu cíli, jímž je poznání Alláha. Tím dosahují nejvyšších stupňů bohabojnosti a lásky k Alláhu, do té míry, že to, co je pro všechny ostatní těžké, je pro ně lehounkou maličkostí.
  2. Nehledají to, o co usiluje velká většina ostatních lidí. Neprahnou po tomto světě a jeho lákadlech, krásách a užitku.
  3. Nechovají se drze, vychloubačně a namyšleně vůči ostatním, ale obracejí se k tomu, co takoví pyšní a nadutí lidé přezírají a čím opovrhují.
 
Lidé, kteří jsou zahledění sami do sebe jsou právě těmi, kteří upadli do nejhlubší propasti a nechali se zmámit lákadly tohoto světa. Odvrhnout tyto tužby je pro ně nepředstavitelně těžké proto, že nevidí a nevnímají nic, co by v jejich srdcích tyto touhy zaměnilo a nahradilo dostatečně natolik, aby je mohli odvrhnout. Proto je odvrhnout nedokážou.
 
V srdcích toho druhu lidí, kteří všechny tyto nízké tužby odvrhnout dokázali, byly tyto chtíče nahrazeny touhou získat co nejvíce znalostí o Alláhu, prohloubit svou lásku vůči Němu a ještě více Ho velebit. Jak pravil Hasan al-Basrí: „Věru jedině ti, kteří milují Alláha obdrží dobrý život a pocítí pravý jeho užitek v tom, k čemu hledají cestu, jako je blízkost Boží. Proto cítí ve svých srdcích slast a sladkost lásky vůči Němu.
 
Tito jedinci se zabývají tím, co ostatní lidé ve své nevědomosti a posedlosti tímto pomíjivým světem odvrhli. Odvrhli to proto, že neznali nic, s čím by mohli porovnat lákadla a slasti tohoto světa. Proto prahnou jen po něm a jen o něj usilují.
 
Na druhou stranu, skuteční učenci jsou si vědomi toho, že tento svět a život na něm je jen krátkodobý a pomíjivý a proto je nijak nepřitahuje. Namísto toho touží po láce k Alláhu, prahnou po Jeho vzpomínání, poznávání a studiu Jeho Zjevení. Prahnou po tom, co ostatní ve své ignoranci odvrhují jako neužitečné a zbytečné.
 
Skuteční učenci se chovají tak, jakoby byli na tomto světě přítomni jen svým tělem, ale nikoli svým duchem, který je již někde zcela jinde. Příbytkem a místem odpočinku pravých učenců tedy není tento svět. Ten je pro ně jen pomíjivou dočasnou přestupnou stanicí.
 
Tento aspekt byl přítomný v poselství všech proroků, které Alláh k lidstvu vyslal. Tento apel zachycuje Korán ve slovech věřícího z rodu faraonova:
يَا قَوْمِ إِنَّمَا هَٰذِهِ الْحَيَاةُ الدُّنْيَا مَتَاعٌ وَإِنَّ الْآخِرَةَ هِيَ دَارُ الْقَرَارِ
Lide můj! Tento pozemský život není nic než dočasné užívání, zatímco život budoucí bude příbytkem stálým. (Gháfir: 39)
 
Od Posla Božího صلى الله عليه و سلم se uvádí, že řekl: „Počítejte se mezi obyvatele hrobů.
 
Mesíh 'Ísá ibn Merjem عليه السلام svým následovníkům ohledně vezdejšího světa radil: „Projděte jím a nestávejte se jeho obyvateli.“ A také říkal: „Kdo je ten, kdo by chtěl svůj dům budovat na vlnách oceánu? Takový je vezdejší život, proto jej nepovažujte za příbytek věčného trvání.
 
Věřící, respektive skutečný nositel náboženské nauky je takto podoben kolemjdoucímu, který prochází cizí krajinou a touží po svém domově a po dni, kdy se do ní vrátí. Bere si svou obživu, která je pro něj nezbytná, aby se mohl vrátit na místo svého věčného pobytu, tedy do Ráje. Nezajímá ho honba za postavením na světě, do kterého vlastně ani nepatří a kudy jen prochází, nehořekuje nad ponížením, které zakouší rukama těch, se kterými v životě zápolí.
 
Fudajl ibn 'Ijjád pravil: „Věřící je na tomto světě ustaraný a znepokojený, avšak jeho hlavní a jedinou starostí je to, jak spravit svou výstroj.“ Tj. jak se co nejlépe a nejrychleji dostat do Ráje, který je pravým domovem věřícího.
 
Proto někteří učenci řekli:
Proto pospěš k zahradám rajským, neboť zajisté
to je tvůj první domov, v něm je místo odpočinku.
Leč, jsme v zajetí nepřátel, cožpak nevidíš?
Vrátíme se snad domů? Nalezneme mír?
Tak je dáno: když je poutník předaleko
a přijde o dům, pak je ztracen.
Jaký druh znalosti je pak větší, než náš odstup,
který se díky nepřátelům u nás projevil?
 
 

1 Viz Hiljetu l-awlijá´