INOVACE V MĚSÍCI RAMADÁNU

 Měsíc Ramadán je prostředkem k získání bohabojnosti. Ta spočívá především v dodržování toho, co Alláh přikázal a oddálení se od všeho, co zakázal, chtěje tím spokojenost Boží. Tím, co bylo zakázánov Ramadánu i mimo něj,  je i inovace, tj. bid’a. Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká v hadísu na autoritu Irbáda ibn Sáríjji: 

"و إياكم و محدثات الأمور فإن كل محدثة بدعة و كل بدعة ضلالة و كل ضلالة في النار"

Střežte se všeho nově vymyšleného v tomto náboženství, protože každá nově vymyšlená věc v náboženství je inovace a každá inovace je bludem a každý blud je v Ohni.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:
"من أحدث في أمرنا هذا ما ليس منه فهو رد"
 „Kdokoli přimyslí něco do této naší věci, co k ní nepřísluší, toto se vrací k němu.“ Tj. není to přijato. Totéž je řečeno v jiném podání o tom, kdo koná uctívání, které nekonal Posel Boží.
Bludem je každá jedna inovace a žádná bid’a hasana, tj. dobrá inovace, neexistuje, kvůli všeobecnému významu Prorokových صلى الله عليه و سلم slov „každá inovace je bludem.
 
Ramadán je měsícem uctívání. V uctívání je důležitým principem následování Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Ve výše uvedeném hadísu je ukryto pravidlo, že základním pravidlem v uctívání je zákaz (arab. al-aslu fí ‘ibádáti l-mene‘ الأصل في العبادات المنع), kromě případu, kdy je nalezen důkaz, který to povoluje. Např. zikr je stanovený akt uctívání, ale musí být vykonáván tak, jak jej vykonával Boží Posel صلى الله عليه و سلم a není povoleno provádět jej jakýmkoli jiným způsobem, jako tancem, zpěvem apod.
 
Dále podáváme stručný přehled nejčastějších inovací, kterých se muslimové během ramadánu dopouštějí:
 
1.       Stanovení novu předem pomocí propočtů a nikoli přímým pozorováním oblohy. Ibn Hadžer al-Askalání toto ve Fethu l-Bárí popisuje jako inovaci ší’itů. Protiřečí hadísu, kde Boží Posel صلى الله عليه و سلم  praví:
"صوموا لرؤيته و أفطروا لرؤيته"
Postěte se, když ho (nov) uvidíte a přerušte půst, když ho uvidíte.
Uvidět nový měsíc je předepsáno pro stanovení nového měsíce a sama kalkulace v šarí’i nestačí. Tvrdit, že toto nebylo známo v Prorokově صلى الله عليه و سلم době a proto je to možné, je zcela mylné, neboť v případě zekátu a dědictví propočty existují.
2.       Pronášení úmyslu postit se slovy „zamýšlím postit se zítřejšího dne“ (arab. newejtu an asúma jewma ghadin). Toto nemá opření ani v Koránu, ani v Sunně, úmysl je totiž rozhodnutím srdce.
3.       Bez potřeby stanovit zvláštní čas pořed modlitbou fedžr (tj. astronomickým úsvitem), kdy se ukončí jídlo. Toto odporuje koránskému verši:
وَكُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّى يَتَبَيَّنَ لَكُمُ الْخَيْطُ الأبْيَضُ مِنَ الْخَيْطِ الأسْوَدِ مِنَ الْفَجْرِ ثُمَّ أَتِمُّوا الصِّيَامَ إِلَى اللَّيْلِ
Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. (Bekara:187)  
4.       Odložit přerušení půstu až dále po západu slunce. Toto protiřečí slovům Posla صلى الله عليه و سلم:

"لا يزال الناس بخير ما عجلوا الفطر"

Lidé nesejdou z dobra, dokud pospíchají s přerušením půstu.

5.       Společná modlitba při přerušení půstu. Nemá opření ani v Koránu, ani v Sunně. Muslim sám musí pronést du’á přerušení půstu a poté pronést basmalu a začít jíst.
6.       Tesbíh pro teráwíh modlitbu „subhána zí l-mulki we l-melekút“ po každých čtyřech rek’átech teráwíh modlitby. Nemá opření v textech.
7.       Zákaz hovořit v i’tikáfu. Šejchu l-islám ibn Tejmíjja pravil: „Co se týče absolutního mlčení v i’tikáfu, nebo při půstu, pak se podle konsenzu učenců jedná o inovaci.[1] Muwefeku d-Dín Ibn Kudáma uvádí ohledně i’tikáfu: „Co se týče mlčení během i’tikáfu, toto islám nepředepisuje.[2]
8.       Společné pronášení du’á po přečtení celého Koránu v modlitbě v noci na 27. Ramadán. Nemá opření v textech.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم vůbec nepronášel du’á přečtení celého Koránu společně, dokonce se od Anase ibn Málika traduje, že tak činil jen mimo modlitbu, společně jen se svou rodinou. Také pronášet to 27. Ramadánu nemá opření ve zdrojích, protože i když ač nejvíce důkazů hovoří pro toto datum, nemůžeme si být jisti, zda je v tento den skutečně Lejletu l-Kadr. Tu je třeba hledat ve všech lichých nocích posledních deseti dní Ramadánu, nebo sedmi dní Ramadánu.[3]
9.      Imám at-Tartúší ve své Kitábu l-hawádísi we l-bida', str. 150, uvádí: "Mezi inovacemi je i shromáždění praktikovaná lidmi v Andalúsii a prodej sladkostí 27. noci Ramadánu (...) a míšení se žen s muži, protože to chtějí vidět.”
10.   Slavení posledního ramadánského čtvrtku. Šejch Muhammed ibn Abdulwehháb uvádí: „Co je uváděno ohledně slavení čtvrtků v ramadánu, obzvláště posledního čtvrtka, musí být odvrženo.[4]
11.   Určit specifickou modlitbou poslední pátek v Ramadánu. Aš-Šukajrí uvádí v Kitábu š-šerhi l-mewáhib, že   některých zemích se lidé modlí tzv. salátu l-chums poslední pátek v Ramadánu s tím, že toto nahrazuje zmeškané modlitby za celý rok, či za celý život. Toto z pochopitelných důvodů nemá žádnou oporu.[5] V tento poslední pátek v některých mešitách kazatel do chutby přidává tesknění po ramadánu, měsíci Koránu, zikru, modliteb a proseb, toto opět nemá oporu v Koránu a Sunně a ukazuje to na nepochopení islámu a jeho učení.[6] Podobně také recitace specifických proseb pro tento den v okamžiku, kdy kazatel stojí na kazatelně, je bid’a.[7]
12.   Recitace básní a nešídů vyjadřujících stesk za odcházejícím Ramadánem, v posledních ramadánských nocích, zanechávaje to, co je předepsáno, jako recitace Koránu, zikr a prosby. Na toto upozorňuje jako na bid’a šejch Džemáluddín al-Kásimí.[8]
13.   Existuje velmi neautentický hadís: „Kdokoli nastoupí na modlitbu v noci na některý ze dvou ‘Ídů, očekávaje odměnu od Alláha, jeho srdce zůstane živé až do dne, kdy srdce zemřou.”[9] Ahmed ibn Hanbel prohlásil: „Co se týče noční modlitby v ‘Ídu, toto mne netěší (…) Nevidím, že by se to zakládalo na náboženském příkazu. Ramadán tehdy už skončil a tato noc do něj nepatří. (…) Nic od selef se nám o této záležitosti nedochovalo, že by takto činili.[10]
14.   Navštěvovat na ‘Ídu l-fitr hroby. I když samo navštěvování hrobů je sunna, ohraničit toto jen na zvláštní příležitost, jako je 15. Ša’bán, nebo ‘Íd, se toto stává tzv. bid’atun idáfíjjetun (بدعة إضافية), která má nějaký základ, či zahrnuje aspekt Sunny, ale nesplňuje nutnou podmínku uctívání – důsledné následování Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a proto se stává inovací. V tomto případě se jedná o přidání specifického času tam, kde není žádný specifický čas určen.
 
A Alláh ví nejlépe.

Upraveno podle Sahab.net z článku Džemáluddína al-Džezáirího. http://www.subulassalaam.com/articles/article.cfm?article_id=65



[1] Medžmú’u l Fetáwá, 25/292.
[2] Al-Káfí, 2/293; Al-Medžmú’, 6/376.
[3] Podle hadísů uvedených al-Buchárím a Muslimem
[4] Ad-Durratu s-Saníjja, 5/261.
[5] As-Sunnen we l-Mubtedi’át, str. 39; šejch Sálih Áli š-Šejch: al-Menásír, str. 44.
[6] As Sunen we l-Mubtedi’át, str. 143; Isláhu l-Mesádžid, str. 146; Teshíhu d-Du’á, str. 510.
[7] Teshíhu d-Du’á, str. 510; As-Sunen we l-Mubtedi’át str. 140.
[8] Isláhu l-Mesádžid, str.146; Teshíh ad-Du’á str. 510.
[9] Označen al-Albáním jako extrémně slabý, as-Silsila ad-Da’ífa, 521.
[10] Bedá’i l-Fewá’id, 4/93; As-Sunen we l-Mubtede’át, str. 153.