ISLÁMSKÁ OSVĚTA V ČR - SLONI V PORCELÁNU A USTRAŠENÉ ŠEDÉ MYŠI, DÍL 4.

9. Chybí jim praktická průprava, jejich slova a činy kolidují.

 

Da'wa není jednoduchá činnost. Vedení kampaně za bezpečnost silničního provozu nebo proti kouření, plánování boje proti organizovanému zločinu, postup léčby mozkového nádoru nebo ochrana počítačových sítí před kyberútoky, to všechno jsou složité činnosti, které vyžadují práci specializovaných odborníků a nemohou být svěřeny do rukou laickým nadšencům.

 

Kdo šíří islámskou osvětu, představuje v očích těch, které vyzývá, vzor ideálního muslima a ztělesnění islámu jakožto světonázoru a způsobu života. Ztělesnění a vzor lidského ideálu je velmi silný argument i tehdy, když neexistují žádné racionální důkazy o správnosti nějakého stanoviska. Kdo šíří islámskou osvětu, přímo působí na lidi svým příkladem, probouzí v nich lásku k pravdě a ukazuje jim harmoničnost života podle Koránu a Sunny. Lidé navíc hledí na život a konání šiřitele islámské osvěty jako pod lupou a všímají si i toho, čeho si ani sám dotyčný nepovšiml.

 

Jakýkoli odborník v jakékoli světské vědě může být i zkažený, nikoli ovšem islámský učenec či šiřitel islámské osvěty, protože nauka, kterou lidem odevzdáváme, není jen sumou poznatků, ale hlavně praktickým návodem, jak správně prožít svůj život. Pokud je někdo, kdo sám sebe nazývá islámským učencem, nemravný, potom to, co nese, je jen suma memorizovaných údajů a nikoli nauka. Jak žalostné je potom vidět jak se ti, kteří měli jiné k víře vyzývat, sami podle zásad, ke kterým vyzývají, neřídí a nechovají? Jak mohou čekat, že od nich někdo jejich rady a doporučení přijme a že jim někdo jejich slova vůbec uvěří?

 

Vznešený Alláh napomíná:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لِمَ تَقُولُونَ مَا لَا تَفْعَلُونَ كَبُرَ مَقْتًا عِندَ اللَّهِ أَن تَقُولُوا مَا لَا تَفْعَلُونَ

Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte? Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte (Saff:2-3)

 

أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنسَوْنَ أَنفُسَكُمْ وَأَنتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ

Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte? (Bekara:44)

 

Usáma ibn Zejd slyšel Božího Posla říci: „V Soudný Den bude předveden člověk a vržen do Ohně. Vyhřeznou mu střeva a on se bude, jimi poután, otáčet dokola jako osel okolo žernovu. Obyvatelé Ohně se kolem něj shromáždí a řeknou: „Co se ti stalo, člověče?! Což jsi nepřikazoval dobro a neodvracel od zla?“ On odpoví: „Ano, přikazoval jsem dobro, leč nečinil jsem ho, a zakazoval zlo, leč sám jsem se ho dopouštěl.1

 

Tedy šiřitel islámské osvěty musí být pro lidi nejlepším vzorem toho, k čemu vyzývá. V opačném případě bude v Den žalosti i radosti tázán a trestán tím více, čím více se sám odchyloval od toho, co hlásal. Musí se tedy chovat důstojně a vhodně, nedopouštět se hříchů, chyb, přehmatů a jakéhokoli konání, které u lidí snižuje jeho důstojnost, byť by to bylo ze zábavy a legrace. Neměl by svými činy připomínat nic, co je negativní, nebo co působí odpor těch, které vyzývá.

 

Neměl by překrucovat fakta, manipulovat se slovy, opírat se o nepodložená tvrzení namísto dokázaných skutečností a to co říká, vždy musí mít dokladované a podložené. Vše, o čem hovoří a vypráví, musí odpovídat realitě a pakliže hovoří o nějaké události, musí o ní hovořit tak, jak se stala, bez dezinterpretace, byť je tato rozšířená mezi lidmi.

 

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلمpravil: „Člověku stačí jako lež to, když bude šířit dále vše, co uslyší.2

Imám an-Newewí poskytl následující vysvětlení:

„Hadísy a podání v tomto smyslu zakazují, aby člověk šířil dále vše, co slyší. Člověk totiž okolo sebe slyší jak pravdu, tak i lež a tím i lže, pokud šíří dále vše, tedy i hovor o tom, co se nikdy nestalo. Již jsme definovali, že do lži spadá i rozšiřování se o něčem, co se nikdy nestalo. Není podmínkou, že lhaní, aby se člověku počítalo jako hřích, bylo úmyslné. A Alláh, opět, ví nejlépe.“3

 

Ibn Kajjím o zkažených učencích a vyzyvatelích k islámu, kteří nejsou ztělesněním toho, co hlásají, řekl:

„Pokrytečtí a nesměrodatní učenci stojí před branami Ráje, vyzývají ke vstupu do něj svými slovy, leč svými činy vyzývají ke vstupu do Ohně. Kdykoli se k lidem obrátí, jejich činy jakoby křičely: „Neposlouchejte je! Kdyby byli upřímně přesvědčeni o tom, k čemu vyzývají, sami by to následovali.“ Svým zevnějškem jsou pravými vyzyvateli, ale uvnitř jsou skutečnými rozvratníky.“4

 

Na jiném místě řekl:

„O kolik je větší dobrodiní, kterého se od Alláha dostalo dotyčnému člověku, tím by i jeho pokornost vůči Alláhu měla být větší. Tím je i jeho případný hřích horší a odpornější a trest za něj závisí na tíze učiněného hříchu. Proto bude v Soudný Den nejpřísněji potrestán učenec, kterému nebyla jeho znalost k ničemu. Vznešený Alláh zahrnul učence darem znalosti, který je větší, než dobrodiní, kterým Alláh obdařil neznalce. Proto je hřích učence horší, než hřích neznalce.“5

 

Abú Usáma Selím al-Hilálí napsal:

„Pravá znalost zahrnuje poznání, víru i uctívání. Nauka totiž není jen pouhá znalost informací, nýbrž je to víra, která ponouká na uctívání Vznešeného Alláha veřejné i ostatním skryté. Teoretická, povrchní znalost skoro nic neznamená, to je jen obyčejný údaj, který člověka nemůže ochránit ani osvobodit před tužbami, nemůže od něj odehnat šejtánské popouzení, někdy dokonce šejtánovi umožňuje k člověku lepší přístup.“ 6

 

Také říká:

„Pravé poznání je to, které svému nositeli dává světlo, kterým vidí, ryzí je to, které dokáže obsáhnout pravdu a skutečnou znalost, kterou se pravdy dosahuje. Jinými slovy, je to správné chápání skutečnosti, nikoli poznávání parciálních informací, které se skladují v mozkových buňkách. Pro ty neznamenají nic ani viditelné jevy, ze kterých vyvozují pojmy a hodnoty materialisté, ti, kteří neumějí ani obsáhnout podstatu, ti, kterým není k užitku ani to, co vidí, slyší a sami zažijí, kteří nevyvozují poučení ani z viditelného světa a zkušenosti. Tací nejsou učení, tací pouze shromažďují informace. A znalost, která je oddělena od pravého cíle a jeho plodů je totéž, co i neznalost. Je založena na nesprávném vztahu vůbec ke všemu.“7

 

Tito lidé jsou zahledění sami do sebe a nedokáží přijmout dobře míněnou kritiku. Jsou úzkoprsí a nedovedou vyslechnout jiný názor. Sami ani nemají vlastní názor a jen se vezou na vlně aktuální společenské nálady. Jakékoli výtky považují za osobní útok a nedovedou si vážit práce a dobrých činů nikoho jiného, než sebe. Toto vše odporuje mravnímu standardu Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, který podle Huzejfy ibn Jemána رضي الله عنه řekl: „Nestaňte se slepými následovníky davu, tvrdíce, že pokud lidé budou dobří, budete dobří i vy a pokud budou nespravedliví, budete nespravedliví i vy. Naopak. Mějte vlastní hlavu. Pokud jsou lidé dobří, buďte dobří i vy a pokud jsou zlí, pak vy nebuďte nespravedliví.8

 

Skutečný islámský vyzyvatel je naopak upřímný, ze zásady nikdy nelže ani ve svých slovech, ani v emocích, gestech či vystupování, hovoří o věcech tak, jak jsou, hledá pouze ten nejvhodnější a nejkultivovanější způsob, jak se vyjádřit. Na nic si nehraje a pokud to není nevyhnutelně nutné, vyhýbá se dvojsmyslům. Hovoří ze srdce do srdce. Lidé upřímnost a přetvářku od sebe instinktivně rozeznávají.

 

Skutečný vyzyvatel k islámu dodržuje svěřený závazek, dohody a úmluvy. Nepodvádí a vždy hovoří tak akorát, ani ne příliš mnoho, ani příliš málo. Nic netají a neskrývá a vypráví-li o něčem, pak popisuje věci přesně tak, jak byly a jsou, bez příkras, vymýšlení si, nebo zamlčení nějakých potenciálně důležitých detailů.

 

Skutečný islámský vyzyvatel je spravedlivý, dává každému, co mu patří, ať už příteli či nepříteli, spojenci či protivníkovi, tomu, kdo s ním soulasí či tomu, kdo s ním nesouhlasí, bez protekce nebo zaujatosti vůči někomu, včetně sebe sama.

 

Skutečný islámský vyzyvatel je štědrý a velkodušný, není a nemůže být skoupým hnidopíchem. Dává přednost onomu světu před tímto a nenechá se zahltit pomíjivými pozlátky tohoto světa. Je trpělivý a vytrvalý v nesnázích, vůči úkladům lidí, ve vyhýbání se zlému i konání dobrého. Nikoho nenapadá, nemstí se a proti nikomu nevede válku, ani tu slovem a písmem. Jde mu jen o doručení poselství, které mu je svěřeno Samotným Stvořitelem.

 

Vznešený Alláh praví:

وَاصْبِرْ عَلَىٰ مَا يَقُولُونَ وَاهْجُرْهُمْ هَجْرًا جَمِيلًا

a trpělivě snášej to, co oni hovoří, a vzdal se od nich vhodným odchodem. (Muzemmil:10)

فَاصْبِرْ كَمَا صَبَرَ أُولُو الْعَزْمِ مِنَ الرُّسُلِ

Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. (Ahkáf:35)

 

Moudrý Lukmán radil svému synu:

وَأْمُرْ بِالْمَعْرُوفِ وَانْهَ عَنِ الْمُنكَرِ وَاصْبِرْ عَلَىٰ مَا أَصَابَكَ ۖ إِنَّ ذَٰلِكَ مِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ

přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věci! (Lukmán:17)

 

Když Alláh poslal své proroky Músá a Hárúna k faraonovi, největšímu tyranovi a zlovolníkovi, poručil jim:

فَقُولَا لَهُ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ

a řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne. (TáHá: 44)

 

Právě jemný, kultivovaný a vytříbený způsob, jakým se k ostatním obracel Prorok, byl důvodem jeho úspěchu:

فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ

Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe poutíkali. (Áli 'Imrán:159)

 

Skutečnému vyzyvateli k islámu je zakázáno svými mravy oponovat znalosti, kterou získal, jakož i vznešenému poselství, které nosí.

 

 

10. Nerozumné užívají termínů spouštějících děs a odmítavou reakci nepoučeného okolí.

 

Tento přístup se opírá o v jádru nepochybně pravdivou myšlenku, že pokud budeme užívat pojem budící zpočátku kontroverzi způsobem, který kontroverzi nebudí, tj. pokud v diskursu nepřijatelné slovo naplníme přijatelným významem, diskurs si na něj navykne a přestane na něj reagovat hypersenzitivně.

 

Proponenti této teze ovšem zcela zanedbali mocenský aspekt a náboj slov a jejich užití, kdy tvůrcem diskursu nemůže být někdo, kdo na něj má nepatrný a zanedbatelný vliv. Naopak takový bude stržen tímto diskursem a stane se obětí zavedené kontroverze, kterou si předtím usmyslel řešit touto metodou přivykání. Rozhodující vliv na diskurs má totiž někdo, kdo má i faktickou moc. Z této situace existují pouze dvě možná východiska - buďto náhrada kontroverzních pojmů přijatelnějšími, všude, kde je to možné, nebo jejich velmi opatrné a jen občasné užití v tak radikálně odlišném významu, že již kontroverzně vnímána nebudou. Pro přenesení toho, co chceme předat, není prioritně důležitá forma, ale obsah.

 

Asi nejproblematičtějším ze špatně užívaných pojmů, který vyvolává zřejmě největší kontroverze, je termín islamizace. Jde o pojem nepůvodní islámským naukám, vnesený z vnějšího pohledu nemuslimů na islám. S ledabylým užíváním cizích pojmů v diskursu islámských nauk se vždy pojily problémy a učenci ahlu s-sunna jejich užívání odmítali, vyjma situací, kdy se bez nich nešlo nijak obejít. Navic pod islamizací můžeme vzhledem k rozmanitosti současného diskursu rozumět vícero velmi odlišných věcí:

 

  1. Situaci, kdy se nějací nemuslimové v nějaké populaci stávají po kontaktu s islámskou osvětou muslimy, tedy změnu náboženského přesvědčení nějaké populace z určité formy jiného náboženství na islám. V dané společnosti roste podíl muslimů s tím, jak se islám šíří a místní populace k němu ve stále větším počtu konvertuje. Říkáme, že se společnost islamizuje. Tuto islamizaci většinou vztahujeme k šíření islámu v minulosti.

  2. Moderní islámská mysl si v situaci sílícího obrození muslimů všímá intelektuálního dědictví Evropy a Ameriky, zejména pak západní vědy a filozofie. Mnoho moderních autorů je studovalo a podrobilo je z hlediska islámu a pozice muslima kritické evaluaci, přičemž zároveň volalo po jejich přizpůsobení se islámu, o co se ve své práci snažili. Tak vznikl projekt islamizace znalosti, populární především v USA. Na toto téma vydali přední autoři moderní islámské mysli četné knihy a články.

  3. V současném a poněkud pejorativním smyslu užívají media a populističtí politici, či kontroverzní protimuslimské iniciativy pojmu islamizace k označení jevu, kdy je např. původní bílá křesťanská populace nahrazována nepůvodní přistěhovaleckou populací muslimskou a současně, se změnou jejích nositelů, dochází i ke změně kultury.

  4. V nejsoučasnějším, též pejorativním, negativistickém a poněkud štvavém tónu, opět souvisejícím s problematikou imigrace, označují většinou opět protiislámští aktivisté za islamizaci pronikání islámských norem nebo určitých částí šarí'y do veřejného prostoru nebo do legislativy nemuslimských kultur.

  5. Islamizace nějakého pojmu, slova, konceptu, zvyklosti nebo kulturního prvku všeobecně. Islám je celistvým světonázorem a způsobem života, které pro lidstvo zvolil jeho Stvořitel jako jediný správný. Lidskou přirozeností je ovšem vytvářet kulturu a v jejím světě přebývat. Poselství proroků nepřicházelo k lidem bez jakéhokoli kulturního zázemí. Pod vlivem jejich působení někteří lidé islám přijali a svou kulturu mu přizpůsobili. Odpadly z ní prvky, které nebyly s islámem slučitelné a ty ostatní přetrvaly, anebo dostaly nový, islámský rozměr. Tedy došlo k islamizaci těchto kulturních prvků. V tomto kontextě hovoříme, bavíme-li se o otázkách etnografie či kulturní antropologie.

 

Lze shrnout, že termín da'wa nebo islámská osvěta odpovídá pojmu islamizace definovaným dle 1., 2. a 3. pohledu jen velmi vzdáleně a s velikými výhradami, podle 4. a 5. pohledu jde o něco zcela jiného.

 

Je to dáno tím, jak je v islámských naukách a především věrouce (arab. عقيدة 'akída) nahlíženo na přijímání islámu. Vznešený Alláh praví:

إِنَّكَ لَا تَهْدِي مَنْ أَحْبَبْتَ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ يَهْدِي مَن يَشَاءُ

Nemůžeš vést ty, které bys rád vedl, avšak Bůh, ten vede, koho chce. (Kasas:56)

 

Ze Sunny známe četná vyprávění o prorocích, kteří v Soudný Den přijdou jen s jedním, dvěma nebo dokonce žádnými následovníky.

 

To nehovoří nic o schopnostech dotyčných proroků, ale mnoho o tvrdohlavém odmítání a zarytém nepřátelství národů, ke kterým byli dotyční proroci posláni. Přijetí islámu konkrétním jedincem nebo společenstvím závisí, vedle samého dostavení poselství islámu, také na jeho vnitřních sklonech a na Boží Pomoci, které se mu v tomto ohledu dostane, pakliže projeví svou vůli je přijmout.

 

Cílem da'wy není agresivním způsobem rekrutovat a verbovat nové členy, jako to vidíme v misionářských snahách některých jiných náboženských hnutí. Jde o mnohem více: 1. přesvědčit lidi, aby přestali uctívat to, co je samo stvořeno a začali namísto toho uctívat Stvořitele veškerenstva, 2. dostavit tuto víru různým příslušníkům jiných náboženství, stejně jako lidem nenáboženským, nábožensky nevyhraněným i těm smýšlejícím protinábožensky, 3. upozornit nedbalé muslimy na jejich chyby, zachránit je před hříchy a inovacemi ve víře, 4. přinést nezvratné důkazy jasně vyvracející teze těch, kteří se této výzvě staví na odpor a mají ji za nebezpečný blud a 5. ustavení slova Božího na zemi, aby lidé byli šťastni a žili v bezpečí a blahobytu po všech stránkách.

 

Úspěchem v islámské osvětě je tedy dosáhnout kýženého cíle doručení islámského poselství recipientům islámské osvěty tím nejlepším a nejúplnějším možným způsobem. Tento úspěch se někdy projeví tím, že vyzývaní islám přijmou, učiní z něj součást svého života a přivedou slova i činy do souladu. Avšak i pokud se stane, že vyzývaní na výzvu nikterak nereagují, vůbec to nemusí znamenat, že vyzyvatel ve své činnosti neuspěl, protože dar uvěřit je pouze v rukou Všemohoucího Alláha.

 

Z těchto důvodů je ztotožnění pojmů da'wa a islamizace chybné a nebezpečné, tím spíše, když soudobý společenský diskurs užívá pojmu islamizace v negativním kontextu hrozby. Taková úvaha je velmi krátkozraká a vytváří zcela zbytečné kontroverze, bránící realizaci programu islámské osvěty, tj. dostavení islámského poselství objektivním a přístupným způsobem.

 

Podobně nevhodné je užití arabského slova كافر káfir, které zní v českém textu či projevu rušivě, cize a agresivně, ačkoli jeho význam je veskrze popisný a není nijak útočný. Jde o někoho, kdo popírá nějaké přesvědčení. V tomto významu je také užito v kladné konotaci popírání falešných božstev, tedy nevíry v ně:

فَمَن يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِن بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَىٰ لَا انفِصَامَ لَهَا

Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. (Bekara:256)

Není ovšem na škodu slovo káfir v kontextu popírače islámu nahradit třeba termínem nemuslim.

 

V případě termínů šarí'a a džihád se setkáváme se situací, kdy pod nimi různé společenské kruhy myslí něco zcela jiného. Zatímco muslimové vzdělaní ve svém náboženství správně chápou celou šíři odstínů a významů slov džihád a šarí'a, není to jejich chápání, které ovlivňuje diskurs a hýbe jím. Omnoho vlivnějš mediální prezetace redukují džihád jen na válečnictví v přímé souvislosti s mezinárodním terorizmem a šarí'u jen na doménu fyzických trestů či otázky žen. Stále vlivnější protimuslimské vnímání pak chápe džihád jako přípravu a provedení genocidy všech nemuslimů a šarí'u jako nepřátelský legislativní systém, který chce infiltrovat a vyvrátit ten stávající. Nejde vůbec o to, že tyto uvedené pohledy na džihád a šarí'u jsou chybné, jde o to, jak moc jsou rozšířené a jak moc vzbuzují v lidech strach. Chceme-li islám prezetovat tím správným způsobem a nevyvolat škodlivou kontroverzi, musíme tyto skutečnosti umět vycítit, odhadovat, předvídat a využívat. Nelze paušalizovat a říci, že není v žádném případě vhodné užívat slova džihád a šarí'a, zároveň ale musíme dávat velmi dobrý pozor na to, zda ti, ke kterým hovoříme, tyto pojmy chápou správným způsobem, jak chápány být mají.

 

V současném diskursu je totiž protiislámská složka už tak silná, že v chápání uvedených pojmů dominuje jejich pokřivená interpretace natolik, že se tato stává sociální realitou do té míry, že s ní každý šiřitel islámské osvěty musí chtě nechtě počítat a být na ni připraven. Pokud se tomu nebude chtít přizpůsobit, nezbývá mu nic jiného, než očekávat, že jeho výzva se v lepším případě mine účinkem a v horším způsobí daleko více škody, než užitku.

 

Užívat navíc slov typu džihád a šarí'a soustavně a zároveň i jako názvů svých iniciativ a to způsobem stejným, jakým s nimi zachází zahraniční muslimské formace, ať právem, či neprávem označované jako radikální, je již velmi nebezpečnou a ostatní muslimy hrubě poškozující provokací, která přepadá až za hranice stupidity.

 

 

Závěr: Cesta k nápravě

 

Dobrým znamením a prvním krokem k nápravě je už to, že si tyto chyby a nedostatky uvědomíme a budeme se snažit, aby se v budoucnu již nikdy neopakovaly, v souladu s tím, co vypráví Abú Hurejra رضي الله عنه, od Posla Božího صلى الله عليه و سلم: „Věřící nemůže být uštknut z jedné a téže díry dvakrát.9

 

A také pamatujme na nutnost odlišení skutečné znalosti od pseudoznalosti, skutečné islámské osvěty od její škodlivé parodie. Nárůst množství ignorantů, považujících se za mluvčí islámu je jedním z projevů nadcházejícího konce dní.

 

Tehdy promluví الرويبضة ar-ruwejbida, o kterých hovoří následující hadís, který Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí od Prorokaصلى الله عليه و سلم: „Nastanou vrtkavé roky. Lhář bude považován za upřímného a upřímný za lháře, spolehlivý za nespolehlivého a nespolehlivý za spolehlivého. Hovořit budou jen ar-Ruwejbida.“ Zeptali se: „A kdo jsou ar-ruwejbida, Posle Boží?“ „Oplzlý hříšník, omezenec, který bude hovořit o všeobecných záležitostech důležitých pro lidi.10

 

'Amru ibn Šurahbíl aš-Ša'bí pravil: „Nenadejde soudný den, dokud nebude znalost považována za neznalost a neznalost za znalost.11

 

Naše pojednání by ovšem nemělo zůstat jen u pouhé kritiky, aniž poskytneme proveditelná nápravná opatření.

 

Nabízíme několik návrhů, které dle našeho soudu mohou pomoci ke zlepšení prezentace islámu a islámské osvěty u nás.

  1. Jasně od sebe odlišme skutečné znalé, fundované, moudré a studované učence od amatérských nadšenců urputně prezentujících vlastní vykřičené teze jako pravý islám Koránu a Sunny. Posilněme úlohu těchto učenců a učiňme, aby jednotný hlas islámské komunity zazněl jejich ústy. Sjednoťme a centralizujme veškeré úsilí na poli da'wy a vložme jeho otěže do rukou zavedených institucí muslimů a opravdových islámských učenců, kteří nejlépe vědí, jak plánovat jeho strategii, řídit ho a usměrňovat. Vytvořme jednu skupinu, která jediná bude zodpovídat předkládané citlivé otázky, jejíž rozhodnutí budou i oficiálními postoji muslimské komunity ČR a ve které budou přítomni jako důležitý hlas i tito učenci.

  2. Důležité úkoly svěřujme vždy zásadně osvědčeným, prověřeným a kompetentním lidem. V ideálním případě zastavme, nebo alespoň omezme veškeré aktivity, které postrádají součinnost a spojení s těmito učenci a nedodržují linii stanovenou institucemi muslimů, anebo jsou nadbytečné a duplicitní. V opačném případě bude nutno se od podobných iniciativ v zájmu vyšších priorit islámské osvěty v ČR distancovat. Namísto toho podpořme široké spektrum aktivit zdola, zapojme kreativní jedince pod vedením a přímým dohledem učenců, ve spolupráci a za asistence uznávaných institucí muslimů u nás.

  3. Vyberme si jednoho nebo nejvýše dva mediální reprezentanty muslimské komunity. Podle poznatků mediální vědy by to měl být někdo, kdo představuje více méně typického člena komunity a navíc disponuje znalostními, odbornostními, dovednostními i osobnostními předpoklady pro tento úkol. Měl by jím být muž do 40 let, pokud možno nikoli konvertita, ale někdo vychovaný v muslimské rodině, s hlubokou znalostí a osobní zkušeností z většinově muslimského prostředí, ovládající skvěle češtinu i arabštinu, nejlépe někdo žijící zde po větší část života, ideálně třeba s jedním rodičem místního původu. Někdo, kdo je komunikativní, je sympatického vzhledu, se všeobecným rozhledem, schopností argumentace atd.

  4. Systematicky působme na nejslabší článek naší komunity - na konvertity a „znovuzrozené“ muslimy, jejich vzdělávání komplexní duchovní i duševní péči o ně a jejich ostražité, opatrné a pozvolné zapojení do činnosti komunity jako celku, důsledně je prop. Poskytněme systematizovaný základní set autentického náboženského vzdělání, dalekého sektářství a bludným tendencím, veďme je k niternému prožívání víry a kroťme v nich negativní vlastnosti, které přetrvávají z dob, kdy ještě muslimy nebyli.

 

Neradi bychom, aby naše kritika vyzněla devastujícím a beznadějným způsobem. Dokud jsme na tomto světě, vždy je dostatek času věci napravovat, měnit k lepšímu a zvrátit negativní směřování celého našeho úsilí.

 

Vznešený Alláh pravil:

وَلَا تَهِنُوا وَلَا تَحْزَنُوا وَأَنتُمُ الْأَعْلَوْنَ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ

Neochabujte, nermuťte se, vždyť přece budete mít vrch, jste-li věřící! (Áli 'Imrán:139)

 

Vstříc naší osvětě budou vždy existovat dvě skupiny lidí. Jedni podlehnou propagandě, která je proti islámu i vyzyvatelům k němu vedena a druzí rozpoznají upřímnost těchto vyzyvatelů i vznešenost jejich výzvy.

 

Proto se snažme, aby byl počet těch prvních co nejmenší a těch druhých co největší a vyvarujme se všech školáckých chyb, které působí negativa a problémy. Proto se snažme, aby vůdci islámské osvěty byli skuteční učenci a intelektuálové, nadaní rozmyslem, vhledem a moudrostí.

 

Prosíme Všemohoucího Alláha, aby nám dal sílu, znalosti, dovednosti a schopnosti k tomu, abychom byli těmi, kdo k Jeho cestě vzývá a abychom už nikdy nebyli těmi, kteří od Jeho cesty odrazují! Ámín!

 

 

1Hadís je muttefekun 'alejhi. Zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č.3267; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2989.

2Zaznameal Muslim v Sahíhu, hadís č. 5.

3Viz al-Minhádž, 1/75.

4ABÚ IDRÍS, Husejn. op. cit., str. 8.

5I'lámu l-muwekki'ín, 2/109.

6Viz Mewsú'atu l-menáhí, 1/93.

7Viz Ibid., 1/92.

8Hadís je hasan. Zaznamenal ho at-Tirmizí v Sunenu, č. 2007.

9Muttefekun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6133; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2998.

10Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 15/37-38; Ibn Mádža v Sunenu, viz al-Albání v Sahíh Suneni Ibni Mádža, hadís č. 3261. Jako sahíh jej doložil al-Albání v as-Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadísy č. 1887 a 2253; a v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3650. Jako sahíh jej doložil i al-Wádi'í v Džámi'u s-Sahíh, 1/380; 3/496 a 5/369; a v Sahíhu l-Musned, hadís č. 27. Uvádí jej také Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/91; a Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 1/87 a 214.

11Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musennefu, 8/668.