ISLÁMSKÝ POHLED NA MÍROVÉ SOUŽITÍ S JINÝMI

Mírové soužití s ne-islámskými náboženstvími je esenciálním islámským principem, který je jasně prohlášen v mnoha koránských verších. Byl praktikován muslimy v průběhu takřka celé jejich historie. Není nečím, co muslimové do svého náboženství vnesli později, nebo něco, co se vyvinulo vlivem výjimečných vnějších okolností. Žádá si jej sama podstata tohoto náboženství a zakládá se na následujících faktech a doktrínách:

1.       Islám je poslední Boží poselství Jeho služebníkům a je jim doručen Jeho posledním Prorokem, mužem, kterého On Sám popisuje jako milost pro všechny světy. Je nepředstavitelné, aby náboženství takové přirozenosti akceptovalo myšlenku vést ozbrojenou válku se zbytkem světa za účelem, aby je zbytek světa přijal, nebo byl jeho vyznavači potřen.
2.       Bůh Sám říká Svému Prorokovi, že většina lidí, minimálně v jeho době, islám nepřijme. Jak by ho potom mohl nabádat, aby jim islám vnutil násilím?  
وَمَآ أَڪۡثَرُ ٱلنَّاسِ وَلَوۡ حَرَصۡتَ بِمُؤۡمِنِينَ
Však většina lidí, i kdybys po tom sebevíce toužil, nebude věřit! (Júsuf:103)
3.       Prorok učil, že všichni muslimové vymřou před příchodem soudného dne. Jen nevěřící dožijí příchodu posledního dne.
4.       Bůh nám říká, že nikdo kromě Něho nemá kontrolu nad lidskými srdci a myslemi. Prorokům je oznamováno, že nemohou lidi vést ve smyslu indoktrinovat do jejich srdcí pravdu. V tomto smyslu lidi může vést jen Bůh. Role proroků a ostatních kazatelů je pouze vést lidi ve smyslu ukázat jim, co je správná cesta.
فَذَكِّرۡ إِنَّمَآ أَنتَ مُذَڪِّرٌ۬ لَّسۡتَ عَلَيۡهِم بِمُصَيۡطِرٍ
Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná, a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává (Ghášíjja:21-22)
وَلَوۡ شَآءَ رَبُّكَ لَأَمَنَ مَن فِى ٱلۡأَرۡضِ ڪُلُّهُمۡ جَمِيعًا‌ۚ أَفَأَنتَ تُكۡرِهُ ٱلنَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُواْ مُؤۡمِنِينَ 
Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími (Júnus:99)
 إِنَّكَ لَا تَہۡدِى مَنۡ أَحۡبَبۡتَ وَلَـٰكِنَّ ٱللَّهَ يَہۡدِى مَن يَشَآءُ‌ۚ وَهُوَ أَعۡلَمُ بِٱلۡمُهۡتَدِينَ
Nemůžeš vést ty, které bys rád vedl, avšak Bůh, ten vede, koho chce. A On dobře zná ty, kdož správně jsou vedeni. (Kisas:56)
5.       A pokud Proroci nemají moc nalít pravdu do srdcí lidí, pak ani šejtán nemá sílu nalít do jejich srdcí zlo. Může jen pokoušet a klamat. Ale Bůh nás ujišťuje, že ani to nebude efektivní, pokud si sami lidé nevyberou, že mu budou naslouchat. Bůh přispěchá na pomoc těm, kteří hledají pravdu a ochranu a povede k pravdě každého toho, kdo ji opravdu hledá.
إِنَّ عِبَادِى لَيۡسَ لَكَ عَلَيۡہِمۡ سُلۡطَـٰنٌ إِلَّا مَنِ ٱتَّبَعَكَ مِنَ ٱلۡغَاوِينَ 
a věru nebudeš mít žádnou pravomoc nad služebníky mými, leda nad těmi, kdož tě následují svedeni, (Hidžr:42)
وَقَالَ ٱلشَّيۡطَـٰنُ لَمَّا قُضِىَ ٱلۡأَمۡرُ إِنَّ ٱللَّهَ وَعَدَڪُمۡ وَعۡدَ ٱلۡحَقِّ وَوَعَدتُّكُمۡ فَأَخۡلَفۡتُڪُمۡ‌ۖ وَمَا كَانَ لِىَ عَلَيۡكُم مِّن سُلۡطَـٰنٍ إِلَّآ أَن دَعَوۡتُكُمۡ فَٱسۡتَجَبۡتُمۡ لِى‌ۖ فَلَا تَلُومُونِى وَلُومُوٓاْ أَنفُسَڪُم‌ۖ مَّآ أَنَا۟ بِمُصۡرِخِڪُمۡ وَمَآ أَنتُم بِمُصۡرِخِىَّ‌ۖ إِنِّى ڪَفَرۡتُ بِمَآ أَشۡرَڪۡتُمُونِ مِن قَبۡلُ‌ۗ
A řekne satan, až věc bude rozhodnuta: „Bůh slib pravdivý vám přislíbil, já také jsem vám slib dal, ten však jsem nesplnil. Vždyť já nad vámi jsem neměl pravomoc nijakou, leda abych vás volal a vy mi odpověděli. Nečiňte mi kvůli tomu předhůzky, ale vyčítejte to sami sobě! Já vám nemohu pomoci a také vy mi nemůžete pomoci a zříkám se toho, že jste mě dříve k Bohu přidružovali.“(Ibráhím:22)
Protože víra je primárně záležitostí srdce a je nezbytně svévolným aktem. Je něčím, co někdo musí nejprve sám sobě schválit a dobrovolně se tomu podřídit. Nikdo v základu ani nemůže být přinucen k tomu, aby se stal muslimem.
وَقُلِ ٱلۡحَقُّ مِن رَّبِّكُمۡ‌ۖ فَمَن شَآءَ فَلۡيُؤۡمِن وَمَن شَآءَ فَلۡيَكۡفُرۡ‌ۚ إِنَّآ أَعۡتَدۡنَا لِلظَّـٰلِمِينَ نَارًا أَحَاطَ بِہِمۡ سُرَادِقُهَا‌ۚ وَإِن يَسۡتَغِيثُواْ يُغَاثُواْ بِمَآءٍ۬ كَٱلۡمُهۡلِ يَشۡوِى ٱلۡوُجُوهَ‌ۚ بِئۡسَ ٱلشَّرَابُ وَسَآءَتۡ مُرۡتَفَقًا
A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! (Kehf:29)
6.       Nakonec je zde slavný verš, který je v souladu s výše řečeným:
آ إِكۡرَاهَ فِى ٱلدِّينِ‌ۖ قَد تَّبَيَّنَ ٱلرُّشۡدُ مِنَ ٱلۡغَىِّ‌ۚ
Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! (Bekara:256)
Není, jak by se některým mohlo chybně zdát, izolovaným veršem a není ani jediným veršem, který oznamuje tuto pravdu. Není donucování v náboženství proto, že nutit někoho přijmout víru je marné snažení. Není tomu tak proto, že je v zájmu každého jedince mít víru, jakou si vybere, jak si mohou myslet někteří liberálové. Nemůže tomu tak být, neboť některé víry jsou založeny na falši a nemůže v nich tedy být ani zbla dobra ani pro jedince, kteří je vyznávají, ani pro společnosti, ve kterých se rozšíří.
Islám tedy netoleruje ne-islámské víry proto, že pro ně uznává nárok na pravdivost, to rozhodně ne. Činí tak proto, že definitivně rozlišuje mezi vírami a věřícími. Zatímco druhé jmenované toleruje a volá po krásném zacházení s nimi, neváhá odsuzovat víry jako takové a tvrdě je kritizovat.
Viz např. islámské stanovisko o křesťanské víře v božství Ježíše. Srovnejte ho s předpisy jak zacházet s křesťany. Říká křesťanům, že pokud je Bůh stvořitelem skutečně všeho, pak i Ježíš musí být Jeho stvořením. Ale něčí stvořitel nemůže být něčím otcem. Otec své dítě plodí, netvoří ho. Také říká, že jak může být Bůhj otcem, když nemá manželku, že Ježíš se za Božího syna nikdy nevydával apod.[1]
Křesťany, a zrovna tak i židy, nazývá islám Lidem Knihy, čímž jim zabezpečuje zvláštní místo mezi neislámskými věřícími. Muslimům je povoleno ženit se s jejich ženami, jíst zvířata, která jsou jimi poražena, je jim povoleno uctívat způsobem, jaký si zvolí, je jim povoleno sloužit vlasti, kde jsou občany apod.
 
Výzva
Účelem tolerance vůči nemuslimům a mírumilovného soužití s nimi, či příkladného jedníní s nimi je prezentovat jim nejlepším způsobem Pravdu, aby se pro ně stalo snadné vidět a akceptovat ji.
Je tomu tak proto, že islám klade důraz na výzvu ostatních k pravdě, co je však důležité, výzvě tím nejvhodnějším a nejlepším způsobem, což vždy byla primární povinnost proroků a jejich následovníků.
Protože Prorokovi je řečeno, že jeho základním účelem je pouze doručit poselství, že je pouze připomínající, že nemůže vést správnou cestu všechny ty, které miluje, že nemůže nutit lidi k přijetí víry a že musí k Bohu vyzývat s moudrostí a dobře míněnou a vhodnou radou. Muslimové nejsou učeni k tomu, aby se s lidmi knihy hádali, leda nejlepším možným způsobem. Výjimkou jsou ti, kteří spáchají akt agrese.
فَإِنۡ أَعۡرَضُواْ فَمَآ أَرۡسَلۡنَـٰكَ عَلَيۡہِمۡ حَفِيظًا‌ۖ إِنۡ عَلَيۡكَ إِلَّا ٱلۡبَلَـٰغُ‌ۗ 
Jestliže se však i nyní odvrátí, vždyť jsme tě k nim neposlali jako dozorce; tobě přísluší jedině předat sdělení. (Šúrá:48)
ٱدۡعُ إِلَىٰ سَبِيلِ رَبِّكَ بِٱلۡحِكۡمَةِ وَٱلۡمَوۡعِظَةِ ٱلۡحَسَنَةِ‌ۖ وَجَـٰدِلۡهُم بِٱلَّتِى هِىَ أَحۡسَنُ‌ۚ إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعۡلَمُ بِمَن ضَلَّ عَن سَبِيلِهِۦ‌ۖ وَهُوَ أَعۡلَمُ بِٱلۡمُهۡتَدِينَ 
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni. (Nahl:125)
 
Islám: Historie tolerance
Islámské učení, které jsme před chvílí stručně shrnuli, nezůstalo jen na rovině ideálu, ale bylo muslimy převedeno do empirické reality, kterou uznalo i mnoho nemuslimů, kteří byli tímto velmi ohromeni. Zde uvádíme některá jejich nedávná a moderní vyjádření.
Když současný papež vyřkl na jisté německé univerzitě svá slova, kde citoval císaře Manuela II., tvrdícího, že Muhammed přikázal svým následovníkům šířit islám mečem, některé z nejlepších odpovědí na jeho slova přišly z tábora nemuslimů.
„Ježíš pravil: „Poznáte je po ovoci.“ Chování islámu k jiným náboženstvím musí být posuzováno jednoduchým testem: Jak se chovali muslimští panovníci po dobu tisíce let, kdy měli moc „šířit víru mečem?“ Ano, prostě to neučinili.“
Pak papeži odpovídá tvrzením, že muslimové vládli Řecku mnoho staletí, ale nikdy Řeky nenutili přijímat islám. Stejně přistupovali k Bulharům, Srbům, Rumunům, Maďarům a dalším evropským národům. Také uvádí, že když roku 1099 křižáci dobyli Jeruzalém a zmasakrovali jeho muslimské a židovské obyvatele bez rozdílu, 400 let po muslimském záboru Palestiny, tvořili křesťané v zemi ještě většinu. Během této doby na ně nebyl činěn nátlak, aby se stali muslimy. Také neexistuje žádný důkaz o tom, že by byl podobný nátlak činěn na místní židy. Jak je dobře známo, španělští židé zažívali pod muslimskou nadvládou ve Španělsku rozkvět, který nebyl myslitelný pod jakoukoli jinou vládou v té době. Každý čestný žid, znalý historie svého lidu nemůže cítit nic, nežli smysl pro vděk vůči islámu, který ochraňoval židy po padesát generací, zatímco ve světě křesťanském byli židé perzekuováni a bylo s nimi mnohdy nakládáno „mečem,“ aby se zřekli své víry.
Příběh o „šíření víry mečem" je zlá legenda, jeden z mýtů, který v Evropě vyrostl během velkých válek s muslimy.[2]
Fakt, že islám se šířil mírumilovnou cestou byl uznán a zdůrazněn po dlouhá léta také křesťanem, sirem Thomasem Arnoldem, v jeho slavné knize The Preaching of islam:
„... O organizovaných pokusech vnutit přijetí islámu nemuslimské populaci, nebo o jakémkoli systematickém perzekuování s cílem vymítit křesťanské náboženství, jsme neslyšeli. Pokud by si chalífové zvolili takový běh událostí, zametli by s křesťanstvím tak, jako Ferdinand a Isabela vyhnali islám ze Španělska, nebo Ludvík XIV. Vyhladil ve Francii protestantizmus, nebo jak byli židé po 350 let drženi mimo Anglii. Východní církve v Asii byli zcela zbaveny komunikace se zbytkem křesťanstva. Napříč křesťanským světem nikdo ani nehnul prstem na jejich podporu, jakožto komunity heretiků. Tedy jen samo přežití těchto církví až dodnes je silným důkazem pro obecně tolerantní přístup mohamedánských (sic!) vlád vůči nim "[3]
 
Tolerance náboženství pod muslimskou vládou
Když se islám stal státním náboženstvím, nijak netlačil na nemuslimy, aby jej přijali. Někteří západní zdělují, že podobné pokusy způsobily většinu evropských válek, což vedlo nakonec i k sekularizmu a vyhnání náboženství do výhradně soukromé sféry.
Protože se o to islám nikdy nepokusil, může tolerovat neislámská náboženství, zejména křesťanství a judaizmus a dát jim dokonce i ještě více, než jsou práva, která jsou jim nyní dána sekulárními státy. Nejde o to říci, že jim byla dána stejná politická práva a možnosti, jako ty, které byly dány muslimům. Nebyly. Taková politická rovnost nebyla v náboženském státě možná a ani není možná ve státě sekulárním. Sekulární stát dává věřícím náboženství typu buddhizmu, judaizmu, křesťanství, nebo islámu možnost zaujmout politickou pozici za podmínky, že budou vázáni sekulární ústavou, oddělující stát a církev. Někteří američtí věřící spisovatelé si ztěžují, že svoboda poskytovaná věřícím lidem je svoboda definovaná dle sekulární definice náboženství. Ale takto to musí být. Nemůže jim být dána svoboda praktikovat svou víru v mezích, které by mohly překlenout meze sekulárního státu. V takovém respektování náboženských svobod pak není rozdílu mezi sekulárním státem, dávajícím náboženským vyznáním limitovanou svobodu vyznání a mezi státem náboženským, islámským.
 
Důvody pro nastolení válečného stavu
Může tedy být v náboženství, jako je islám, prostor pro válku? Ano, ale z důvodů zcela jiných, než jsou násilné konverze. Žijeme v nedokonalém světě, kde je potřeba proti některým lidem bojovat, aby jiní ostatní žili v míru. Jsou lidé volající po aktech nespravedlnosti a agrese. Toto volání po nespravedlnosti je v islámu jediným důvodem ospravedlňujícím vedení války. Tyto nespravedlivé akty útlaku, ospravedlňující užití válečného stavu, mohou nabývat mnoha podob:
i.                     Perzekuce ze strany mocenského establišmentu vůči vlastním lidem, kteří přijali islám
ii.                    Vykázání takových lidí z jejich země.
iii.                  Vedení války proti lidem v jiných zemích, kteří vyznávají takovou víru
iv.                 Vedení války proti jiným lidem, ať muslimům, či nemuslimům, s úmyslem okupovat jejich zemi, plenit jejich bohatství a zotročovat je.
 
Mírové soužití
 Nyní, na rozdíl od předchozích časů, jsou lidé rozličných vyznání, národností, barev a etnického původu nuceni žít pospolu v jedné globální vesnici a jejich zájmy jsou na sobě vzájemně závislé. Navíc je to také svět, ve kterém celá plejáda zbraní, byť označovaných za konvenční, může způsobit větší škodu na lidských životech a strukturách pro ně nezbytných a kdy množství zbraní hromadného ničení jen v USA může Zemi zbavit všech jejích žijících obyvatel. Je zřejmé, že lidé nemají jinou možnost výběru, aby se sami vyhnuli takových katastrofických výsledků, než rozhodnout se žít v míru navzájem, ať už jsou rozdíly mezi nimi sebevětší. Proto nestačí pro lidi všude na světě po tomto mírovém soužití jen toužit. Musí udělat vše, co je v jejich silách, aby se to stalo skutečností.
Světové instituce střežící mír musí být vázané morálními principy, bez kterých by samy nemohly sloužit svému účelu. Musejí být založeny na spravedlivosti.
Velmoci musí pochopit, že tato spravedlnost je vždy v konečném důsledku v zájmu jejich vlastních národů. Je to zájem, který jimi musí být schválen jako mnohem důležitější, než úzkoprsé a dočasné zájmy národní. Velmoc nesmí využívat svou ekonomickou i vojenskou sílu k tomu, aby si podrobovala, či dokonce zotročovala slabší země a národy s tím, že tak brání svůj vlastní národní zájem. Faktem zůstává, že mezi tímto druhem logiky a chováním jednotlivce, který si zotročuje jiné lidi pro svůj vlastní prospěch a zlepšení vlastní životní úrovně, není žádný rozdíl v morálce.
Světové instituce jako OSN selhávají v dosažení svého cíle – střežení světového míru tím, že se stývají nástroji v rukou velmocí. Tak je tomu bohužel dnes. Není tak patrno jen perspektivou slabších národů, ale i samy velmoci se k tomu přiznávají. Dokonce se tím i chvástají.
Pohled dominantní elity na OSN byl krásně vyjádřen v roce 1992 Francisem Fukuyamou, který sloužil ve státním oddělení reganovsko-bushovských USA. OSN „může perfektně posloužit jako nástroj amerického unilateralismu a vskutku může být tím primárním mechanizmem, kterým bude tento unilateralismus v budoucnu podroben zkoušce.[4]
To znamená, že pokud USA pohrozí trestem, nebo již potrestá nějaké země za neplnění rezolucí OSN, jde vlastně o hrozbu trestu za neplnění příkazů USA samotných.
Soulad s morálními principy, zejména spravedlností, je jediným ultimátním strážcem proti šíření zbraní hromadného ničení. Slabší země nebudou mít potřebu takové zbraně vlastnit, pokud uvidí, že nemít je nepředstavuje ohrožení jejich přežití a jejich suverenity. Potom uvidí, že je moudřejší to málo, co mají, investovat do důležitějších sektorů. Ale pokud jsou tímto ponižovány, pak jsou ochotny usilovat o jejich získání za jakoukoli cenu, nehledě na jakékoli dohody, jejichž mohou být signatáři.
Ti, kteří jsou vedeni touhou být supervelmocí si musí uvědomit, že je zde daleko silnější síla – lidská čest. Na světě je mnoho těch, kteří jsou připraveni obětovat své vlastní životy, jen aby uhájili čest svého lidu. 
A nejsou to jen morální hodnoty, které nutí vojenské supervelmoci neužívat svůj arzenál bezprávně. Je to také rozumné. Díky rozvoji zbrojařského průmyslu bude velmi záhy možno, aby zbraně malé co do rozměrů, ale obrovské co do destrukce, kterou dokáží způsobit, vlastnili také jednotlivci a malé skupiny lidí a nebude již pro ně těžké získat k nim přístup.
Zavádění nových přesvědčení a hodnot, které lidé považují za škodlivé a neslučitelné s jejich vlastními, může být omnoho více ponižující, nežli zbavit je některého z jejich materiálních práv. OSN a další mezinárodní instituce proto nemohou být platformami velmocí, kde tyto budou zavádět své hodnoty a svá přesvědčení, zejména ta sekularistická, někam, kde jim lidé odporují. Členové OSN nepatří jen k různým zemím, ale i k jiným kulturám a proto k rozdílným vyznáním, hodnotám, tradicím a dějinám. Pro tyto lidi je absolutně nezbytné uznat a tolerovat tyto vzájemné fundamentální rozdíly, aby se mohli sejít pod jednou střechou a řešit společně globální problémy, dotýkající se bezvýhrad každého jednotlivce. Kulturní změny, ať již k lepšímu, nebo k horšímu, přicházejí výhradně postupně a cestou míru. Použitím užitečné a všeobecně potřebné organizace, jako je OSN k tomu, aby takové změny na lidech protlačovala násilně, povede jen k vypěstění opovržení vůči nim a povzbudí národy k tomu, aby braly jen malé, nebo dokonce vůbec žádné ohledy na její rezoluce.
Ale je velmi smutné, jak nyní přemýšlí mnoho lidí na Západě. Chtějí po jiných, aby měli stejný politický systém, jako mají oni. Chtějí, aby chápali náboženství tak, jak je chápou oni. Chtějí, aby mezi oběma pohlavími probíhal přesně takový vztah, jaký probíhá u nich. A chtějí hlavně zamezit jakýmkoli projevům, které země typu USA považují za nepohodlné pro své vlastní zájmy.
 
Autor: Dr. Dža‘fer Šejch Idrís (červen 2007). Redakčně kráceno.
Autor je profesor islámských studií, expředseda zakládající rady American Open University a někdejší ředitel Výzkumného centra při Institutu islámských a arabských věd v USA.


[1] V explicitním, nikoli přeneseném smyslu slova, kdy se Izraelité označovali jako „dítka Boží.“
[2] Uri Avnery: Muhammad’s Sword, striketheroot.com, 27. 9. 2006.
[3] Arnold, Sir Thomas W.: The Preaching of Islam, a History of the Propagation of the Muslim Faith, Westminister A. Constable & Co., London, 1896, s. 80. Citováno v Jihad Explained,  The Institute of Islamic Information & Education, P.O. Box 41129, Chicago, IL 60641-0129 http://www.irshad.org/idara/. 
[4] Noam Chomsky: Hegemony or Survival - America’s Quest for Global Dominance, Metropolitan Books, Henry Holt and Company, New York, 2003, str. 29.