ISLÁMSKO-PRÁVNÍ STANOVISKO VE VĚCI TRANSPLANTACÍ A DAROVÁNÍ ORGÁNŮ

OTÁZKA: Jaké je islámsko-právní stanovisko vůči transplantacím orgánů? Je rozdíl, pokud je dárce ještě naživu, nebo už po smrti?

ODPOVĚĎ:

Na darování orgánů nelze pohlížet jedinou optikou. Existují orgány, na nichž závisí život i ty, na nichž nezávisí život jako takový, ale jeho kvalita.

Orgán, na němž závisí život člověka, jako např. srdce nebo celá játra, není podle konsenzu učenců dovoleno transplantovat od živého dárce, neboť by to znamenalo zabití člověka.

Pokud se jedná o orgán, jehož darováním není ohrožen život dárce, jako je ledvina, část jater, cévní štěpy apod., současní učenci mají dva názory:

A. Transplantovat lidské orgány není dovoleno. 

Tento názor je menšinový a navíc i postupně mizí.

B. Transplantovat lidské orgány je dovoleno. 

Toto je preferovaný názor většiny. Fetwy povolující transplantace byly vyneseny na četných konferencích, seminářích, či zasedáních odborných rad a komisí, včetně Mezinárodní islámské konference, uskutečněné v Malajsii, kde se pro transplantace vyslovila místní rada pro fikh, dále Rada starších učenců v Království Saúdské Arábie, jordánská rada pro fetwy a také podobné komise z Kuvajtu, Egypta a Alžírska. Toto byl také názor mnoha jednotlivých učenců, včetně 'Abdurrahmána as-Sa'dího [1] a 'Abdul'azíze ibn 'Abdilláh ibn Báze, [2] který v odpovědi tazatele ptajícího se na názor islámu ve věci transplantace ledvin obecně povolil transplantace jako šarí'atsky legitimní léčebnou metodu s odvoláním na slova Boží:

وَأَحْسِنُوٓا۟ ۛ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُحْسِنِينَ

Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají. (Bekara: 195)

A s odvoláním na slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم:

... وَاللَّهُ فِي عَوْنِ الْعَبْدِ مَا كَانَ الْعَبْدُ فِي عَوْنِ أَخِيهِ ...

Alláh bude pomáhat Svému služebníkovi, dokud bude on pomáhat svému bratrovi.[3]

Už v roce 1967 vydala Rada starších učenců v KSA fetwu povolující transplantaci rohovky. [4] V roce 1982 stejná instituce dovolila transplantace celých orgánů či jejich částí z mrtvých donorů živým pacientům, s odůvodněním, že jiná alternativa neexistuje. [5] Tři roky před touto fetwou povolila transplantace orgánů mrtvých osob živým i kuvajtská rada pro fetwu, dokonce i bez souhlasu zemřelého, kvůli příkré potřebě zachraňovat životy. [6]

Islám neklade žádná omezení z hlediska rozdílnosti náboženské příslušnosti dárce a příjemce orgánů, tj. muslim i nemuslim může darovat orgány jak muslimovi, tak i nemuslimovi. Podle fetwy Júsufa al-Kardáwího z r. 1995 je tomu tak proto, že náboženská příslušnost se vztahuje k celé osobě a její duši a nikoli k jednotlivým jejím orgánům. [7]

Důkazem je Koránský verš:

لَّا يَنْهَىٰكُمُ ٱللَّـهُ عَنِ ٱلَّذِينَ لَمْ يُقَـٰتِلُوكُمْ فِى ٱلدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُم مِّن دِيَـٰرِكُمْ أَن تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوٓا۟ إِلَيْهِمْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُقْسِطِينَ

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. (Mumtahina: 8)

Učenci z káhirského al-Azharu [8] rovněž povolili transplantace od živých i mrtvých dárců s odůvodněním, že přispívá k záchraně lidského života.

Vznešený Alláh praví:

وَمَنْ أَحْيَاهَا فَكَأَنَّمَآ أَحْيَا ٱلنَّاسَ جَمِيعًا

A ten pak, kdo zachrání jednoho, jako by zachránil lidstvo veškeré. (Máida: 32)

Darovat orgány je také podobou altruizmu, o němž Alláh praví:

وَيُؤْثِرُونَ عَلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ وَلَوْ كَانَ بِهِمْ خَصَاصَةٌ

A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. (Hašr: 9)

Nicméně transplantaci obecně podrobili následujícím podmínkám:

1. Transplantace nesmí znamenat zmaření jiného lidského života. Lidské tělo též nesmí být subjektem komerce.

2. Při transplantaci musí být zachována zásada pomoci v tom, co je dobré a správné a co ulevuje od bolesti.

3. Proceduru je možno podstoupit, pokud neexistuje žádná jiná metoda léčby, musí ji provést kvalifikovaní lékaři a musí panovat jistota, že nepřinese tělu pacienta další škody či zátěž na zdraví a že bude zachována jeho funkčnost.

4. Musí být vyloučen obchod s orgány. Nelze přiřknout žádnou finanční náhradu živému dárci (či případně dědicům dárce mrtvého).

Učenci z al-Azharu jsou také toho názoru, že je za stejných podmínek dovolena i transplantace orgánů mrtvých dárců.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم sice zakázal narušovat těla mrtvých a přirovnal zlomení kosti mrtvému ke zlomení kosti živému, [9] neboť Vznešený Alláh pravil:

وَلَقَدْ كَرَّمْنَا بَنِىٓ ءَادَمَ

Věru jsme důstojností syny Adamovy poctili (Isrá´: 70)

Avšak toto pravidlo je možno suspendovat v situaci, kdy přichází do konfliktu zájem mrtvého neporušit jeho tělo a zájem záchrany života ještě živého pacienta, pokračujícímu zde na zemi ve své Bohem dané misi. V takovém případě zájem živého jednoznačně převažuje. Důkazem je, že pokud díky pokračujícímu těhotenství visí život těhotné matky na vlásku, je jí dovoleno podstoupit interrupci, neboť její život je jistý, zatímco život dítěte ještě nikoli. Transplantace z mrtvého dárce je také pro zesnulého podobou trvajícího milodaru a lze se domnívat, že mu z tohoto činu také plyne odměna.

Azharští učenci navíc zmínili tyto podmínky pro transplantace z živých dárců:

1. Příkrá potřeba – zdravotní stav pacienta se zhoršil natolik, že není schopen bez orgánu dále žít či se uzdravit.

2. Dárce musí být dospělý, svéprávný a nesmí vyjádřit svůj informovaný souhlas pod tlakem.

3. Příjemce musí mít perspektivu zlepšení zdravotního stavu po transplantaci.

4. Dárce je zdravý a zdravotně způsobilý člověk, takže transplantace právě jeho orgánu příjemci neuškodí a sám má dostatek sil zákrok bez újmy podstoupit.

6. Dárce je informován o případných zdravotních rizicích spojených se zákrokem.

7. Vyžadován je písemný souhlas obou stran.

8. Transplantovaný orgán nesmí vést ke zmatkům v rodové linii (tj. nelze transplantovat rozmnožovací orgány).

Pro post mortem transplantace jsou vyžadovány tyto podmínky:

1. Dárce musí být prohlášen za mrtvého. I když existuje neshoda názorů o tom, zda za smrt možno z islámského hlediska požadovat smrt mozku, většina učenců s tímto názorem souhlasí a řídí se jím od roku 2009 i Islámská výzkumná rada v Egyptě.

2. Musí existovat příkrá potřeba takového zákroku, tedy příjemce nemůže bez daného orgánu žít či se uzdravit.

3. Zesnulý dárce musí poskytnout před smrtí svůj výslovný souhlas. Při jeho vyslovení musí být zcela při smyslech a nesmí jednat na cizí nátlak.

4. Není dovoleno transplantovat rozmnožovací orgány, neboť tím by se narušila posloupnost rodové linie.

5. Musí být respektována všechna nařízení lékařské etiky a všechny předpisy související s vykonáním zákroku.

S touto fetwou v zásadě souhlasí i názor Koncilu pro islámsko-právní vědu v saúdskoarabské Džiddě. [10] Koncil navíc definoval transplantaci jako „využití části jedné osoby druhou osobou, která je chráněná šarí'ou, pro potřebu zachovat její život či některé nezbytné či základní tělesné funkce, jako např. zrak.

Tato fetwa obsahovala následující pravidla:

1. Je dovoleno autotransplantace orgánu z jednoho místa pacientova těla na jiné, pod podmínkou, že přínos takového zákroku převyšuje jím způsobené škody, za účelem kompenzovat poškození či napravit deformitu působící dotyčnému psychologické či fyziologické potíže.

2. Je dovoleno transplantovat ty orgány, které se samy regenerují, jako krev či kůži, z jedné osoby na jinou, pokud k tomu dárce vyjádří kvalifikovaný souhlas.

3. Je možné použít části orgánů už vyňatých z dárce kvůli nějaké chorobě, např. rohovku z vyjmutého oka, pokud to neohrožuje zdraví příjemce.

4. Je zakázána transplantace znamenající pro dárce smrt, např. transplantace srdce živého dárce, či ztrátu nějaké fyziologické funkce, např. zraku při transplantaci obou rohovek.

5. Souhlas s transplantací post mortem může dát i dědic nebožtíka, či pověřené autority v případě, že zesnulý žádné dědice nemá.

Fetwa dále zakázala obchod s orgány. V otázkách darů a odměn dárcům ponechala prostor pro samostatný idžtihád.

V otázce použití buněk a tkání získaných z embryí přirozeně či uměle potracených či zůstávajících po umělém oplodnění Koncil pro islámsko-právní vědu formuloval zákaz obchodu s částmi embryí z důvodu zabíjení živých bytostí pro finanční profit. Dále nedovolil interrupci za účelem získávání fetálních orgánů a tkání. Je možno využívat jen zárodky přirozeně, spontánně potracené či uměle potracené z legitimního důvodu, např. ohrožení života matky, těžké poškození plodu apod. Pokud je potracený plod životaschopný a vykazuje známky života, musí mu být nejprve poskytnuta péče s cílem zachránit život tohoto plodu a plod nesmí být využit pro orgány a tkáně, dokud nezemře sám. S žádnou z částí plodů není dovoleno jakkoli obchodovat. Na všechny procedury mají dohlížet specializované a důvěryhodné organizace a instituce. [11]

__________________________________________________________________________

[1] Celou diskuzi učenců viz Muhammed Muchtár aš-Šinkítí v Ahkámu l-džeráhati t-tibbíjja, str. 354-391.

[2] Viz Fetáwá islámíja, 8/232.

[3] Jako součást delšího hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2699.

[4] Viz Albar, Mohammed Ali. 2010. „Islamic ethics of organ transplantation and brain death.“ in Ibrahim, Ismail & Yang, Abu Bakar. (eds). Islam dan Pemindahan Organ, Second Edition. Kuala Lumpur: Institute of Islamic Understanding Malaysia, str. 101.

[5] Viz Directory of the Regulations of Organ Transplantation in the Kingdom of Saudi Arabia. (n.d.). Jeddah: Saudi Center for Organ Transplantation, str. 46.

[6] Viz Albar, Mohammed Ali. 2010. op. cit., str. 105.

[7] Viz Fetáwá mu'assira, 9/379-381.

[8] Tohoto názoru byli kromě jiných i Džádu l-Hakk 'Alí Džádu l-Hakk, jeho fetwa vyšla v al-Fetáwa l-islámíja, 10/3702 k r. 1979; Muhammed Sejjid at-Tantawí, viz Fetáwa š-šar'íja, str. 43, k r. 1989 a v al-Fetáwa l-islámíja, 21/7950.

[9] Od 'Áiše رضي الله عنها zaznamenali Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 3207; a Ahmed v Musnedu, 6/58. Jako sahíh jej doložili an-Newewí v Chulásatu l-ahkám, 3/1035; a al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4478.

[10] Viz prohlášení č. 26 ohledně užitku osoby z orgánů či tělesných částí jiné osoby, živé či mrtvé, k 18.-23. saferu 1408 hidžry/ 6.-11. únoru 1988 kř. éry.

[11] Viz Karárátu medžme'u l-fikhi l-islámí, str. 119.