JAKÉ OBĚTI PODSTOUPILI UČENCI DÁVNÝCH DOB, JEN ABY ZÍSKALI POZNÁNÍ

Cesta získávání nauky, učení se islámskému vědění a pouť studia Koránu a Sunny není lehkou záležitostí pro každého. Nelze se stát kvalifikovaným učencem rychle jen tak přes noc a ani tohoto cíle nelze dosáhnout zadarmo, bez vynaložení patřičného úsilí, obětování nemalých prostředků materiálních, fyzických i duševních. Tato cesta stojí nezměrné množství energie, prostředků i času. Kdo si během této cesty nesáhl na dno, není hoden toho, aby v ní pokračoval. Kdo na ní dlouhá léta nestrádal a nevyseděl si na svých kolenou mozoly klečíce před svými učiteli, zkušenými a staršími učenci, není skutečným učencem a byť se do této úlohy staví, je toliko vyprázdněným pozérem a rychlokvaškou bez nejmenšího práva hovořit o Alláhu, Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a náboženství, které lidstvu zvěstoval.

Podívejme se nyní, k jakým obětem byli ochotni slevit naši zbožní předkové, kteří se zapsali do zlaté knihy dějin této ummy jako skuteční učenci. Nechme se jimi inspirovat a vezměme si z nich příklad.

Podstoupené nepohodlí

Al-Chatíb al-Baghdádí uvádí, že háfiz 'Abdurrahmán ibn Júsuf ibn Kiráš musel recyklovat vodu ze své vlastní moči. Patrně to znamená, že musel dlouho cestovat přes poušť a neměl dostatek vody. [1]

'Ubejd ibn Je'íš pravil: „Třicet let jsem se nenajedl vlastníma rukama. Myslím tím, že mne má sestra krmila a já jsem si zapisoval.[2]

Abú Mes'úd 'Abdurrahmán slyšel Ibn Táhira říci: „Zatímco jsem hledal nauku a poznání, hned dvakrát se mi stalo, že jsem močil krev. Jednou v Bagdádu a podruhé v Mekce. Chodil jsem po rozpálených cestách bos a toto byly následky. Na cestě za poznáním jsem se nikdy nevezl na hřbetě žádného zvířete. Své knihy jsem nosíval na hlavě a nikdy jsem během svých cest za naukou nikoho o nic nežádal. Žil jsem vždy jen z toho, co se mi naskytlo.[3]

'Abdurrahmán ibn Hátim pravil: „Pobývali jsme v Egyptě sedm měsíců a na jídlo jsme tam neměli ani chleba. Jeden den byl vyhrazen na setkání učenců, které proběhlo přes noc. Během ní jsme si zapisovali a kontrolovali vše, co jsme si zapsali. Jednou jsme se svým společníkem přišli za šejchem, ale bylo nám oznámeno, že ochořel. Při cestě zpět jsme si všimli ryby, na kterou jsme dostali chuť a tak jsme si ji koupili. Když jsme přišli domů, byl akorát čas na další sezení. Ani jsme neměli čas připravit se. Hned jsme tam vyrazili. Neměli jsme čas odpočinout si ani další tři dny. Rybu jsme nakonec museli sníst zasyrova. Neměli jsme čas na to, abychom si ji upekli či našli někoho, kdo by nám ji uvařil. Inu, nauku nelze získávat v pohodlí a užívání si.[4]

Dža'fer ibn Durústuja vyprávěl: „Chodili jsme na učené kroužky 'Alího al-Medeního v době odpolední modlitby. Tehdy začínaly a trvaly až do následujícího dne. Celou noc jsme jen seděli a báli se pohnout z místa, aby nám to místo někdo nezasedl, pokud bychom si třeba odskočili na záchod. V takovém případě bychom o zbytek sezení přišli. Jednou jsem viděl staříka v ústraní močícího do vlastního klobouku. Raději se vyčůral do klobouku, aby nepřišel o místo, pokud by odešel na záchod.[5]

Ferkad as-Subkí vyprávěl, že navštívil Sufjána as-Sewrího na smrtelném loži. Přítomen tam byl i jistý muž, který Sufjánovi vyprávěl hadís, který ho udivil. Sufján ze všech sil natáhl ruku z postele pro svou psací tabulku a hadís si zaznamenal. Přítomní se podiveně zeptali: „I teď, v takovém stavu?“ Sufján jim odpověděl: „Věru toto je dobré. Vždy když slyším něco dobrého, zapíšu si to. Když bych zemřel, umřu s tím, že jsem si to, co je dobré, zapsal.[6]

Vynaložené úsilí

'Ikrima vypráví, že mu jeho učitel Ibn 'Abbás svazoval nohy, když ho učil Koránu a Sunně. [7]

Muhammed ibn Júnus řekl: „V Basře jsem si zapisoval hadísy od sto osmdesáti šesti mužů.[8]

Jahjá ibn Sa'íd al-Kattán vyprávěl, že když studoval hadísy, opouštěl svůj příbytek časně zrána a vracel se pozdě v noci, když už byla úplná tma. [9]

'Alí ibnu l-Hasan Šakík vzpomíná: „Byl jsem s 'Abdulláhem ibn Mubárekem v mešitě během jedné chladné zimní noci. Zvedli jsme se k odchodu a když jsme stáli u dveří, on mi vyprávěl nějaký hadís, nebo jsem já vyprávěl jemu. Nepřestali jsme si navzájem vyprávět hadísy, dokud muezín nezačal svolávat k ranní modlitbě.[10]

Muhammed ibn Ismá'íl as-Sáigh uvádí, že během své cesty do Bagdádu potkal Ahmeda ibn Hanbel, jak spěchá na přednášku. Ahmed běžel bos a své boty držel v rukou. Muhammedův otec si vykasal košili a řekl mu: „Abú 'Abdulláhu, to se nestydíš? Jak dlouho ještě budeš závodit s těmito mladíky?“ Odpověděl: „Až do smrti. Abú Hurejra رضي الله عنه řekl: „Stalo se mi, že jsem mezi Prorokovým صلى الله عليه و سلم minberem a domem 'Áiše رضي الله عنها upadl do bezvědomí. Lidé si hovořili, že jsem se asi pomátl. Ale nebylo to z pomatení. Nic mi nebylo, jen jsem měl takový hlad.[11]

Ibnu l-Mughíra vyprávěl: „Kráčel jsem pěšky sedmdesát dní kvůli jedinému rukopisu Mufaddal Fudály. Kdyby mi za to pekař nabídl skývu chleba, odmítl bych to.[12]

Az-Zuhrí řekl: „Doprovázel jsem Se'ída ibnu l-Musejjiba, abych se od něho učil nauce, celé tři dny bez přestávky.[13]

Procestované kilometry

Abú 'Álija řekl: „Poslouchali jsme vyprávění o společnících Posla Božího صلى الله عليه و سلم v Basře, ale nenabažili jsme se jich, dokud jsme nevycestovali až přímo do Medíny, kde jsme je poslouchali přímo od těchto společníků z jejich vlastních úst.[14]

Ibn Šiháb az-Zuhrí pravil: „Pětačtyřicet let jsem putoval mezi aš-Šámem a al-Hidžázem, jen abych zaslechl jediný hadís, který jsem nikdy předtím neslyšel.[15]

Abú Hátim ar-Rází popsal svou cestu za hadísy takto: „Nejprve jsem se vydal na cestu kvůli studiu hadísů. Na této cestě jsem strávil sedm let. Počítal jsem své kroky, vydaly na více než tisíckrát hodinu a půl chůze a pak už jsem přestal počítat. Jen na cestě z Kúfy do Baghdádu jich bylo bezpočet. Z Mekky do Medíny jsem cestoval nesčetněkrát. Přešel jsem podél pobřeží od Medíny do Egypta pěšky a potom pěšky z Egypta do Ramly. Z Ramly jsem se pěšky vydal do Jeruzaléma a zpět a potom z Ramly do 'Askalánu a zpět. Pak jsem z Ramly vyrazil do Tiberiady a odtud do Damašku. Z Damašku jsem zamířil do Homsu a z Homsu do Antákie, potom do Tarsu. Z Tarsu jsem cestoval nazpět do Homsu, kde jsem měl ještě některé hadísy vyslechnout od Abu l-Jemáního. Když jsem u něho dostudoval, opustil jsem Homs a odešel do Bejtu Še'án a pak do Rakky. Z Rakky jsem cestoval podél Eufratu do Bagdádu a odtud zase do Šámu, poté jsem zamířil do Wásitu a potom k Nilu. Z Egypta jsem poté vycestoval do Kúfy. Na své první cestě jsem chodil výlučně pěšky. Na cestě jsem byl sedm let, začal jsem, když mi bylo dvacet. Z rodného Rajje jsem vyrazil v roce 213 po hidžře a vrátil se až v roce 221.[16]

Vynaložený čas

Jeden z největších znalců arabské gramatiky a lingvistiky Muhammed ibn Ahmed Abú Bekr al-Chajját al-Baghdádí studoval neustále. Četl pořád, dokonce i když šel po cestě. Nejednou se mu stalo, že spadl do díry, nebo se srazil s něčím jízdním zvířetem. [17]

Ibn Kesír uvádí, že al-Buchárí se v noci často probudil ze spaní, zapálil lucernu a zapsal si nějakou užitečnou poznámku, která mu přišla na mysl. Potom lucernu zase zhasl a ulehl. Potom se zase probudil, zapálil lucernu, něco si zapsal a zase ulehl spát. Někdy se to za jedinou noc opakovalo takřka dvacetkrát. [18]

Sulejm ibn Ajjúb si dával velký pozor na svůj čas. Nikdy jím neplýtval, vždy se snažil dělat něco užitečného. Psal knihy, učil, nebo četl a vzdělával sám sebe. [19]

Dáwúd at-Táí namísto jedení chleba raději usrkával chlebovou polévku. Když se ho na ptali na důvod, odpověděl: „Polévku oproti žvýkání chleba s ním o tolik rychleji, že mezitím můžu odrecitovat i padesát koránských veršů.[20]

Ibn ʿAkíl pravil: „Vždy jsem se maximálně snažil omezit čas strávený jídlem, do té míry, že jsem si radši suché keksy poléval vodou, než abych jedl chleba, protože bych přišel o ten čas, jež bych jinak strávil žvýkáním. Ten samý čas jsem mohl vynaložit na čtení či na výpisky důležitých myšlenek. Tou nejlepší věcí pro každého moudrého je, aby co nejvíce šetřil čas.[21] Také řekl: „Nemohu si dovolit promrhat ani hodinu svého času. Dokonce i když nepřednáším, nebo nečtu, je má mysl stále zaměstnána nějakými myšlenkami, dokonce i když ležím, nevstanu, aniž by mne nenapadlo něco užitečného, co si zapíšu. Ve svém pátrání po znalosti stále nacházím vervu, byť už je mi osmdesát. Dokonce ještě více vervy, než když mi bylo dvacet.[22]

Vynaložené jmění

Ahmed ibn Hanbel uvádí, že Šu'ba studoval u al-Hákima ibn 'Utejby celých osmnáct měsíců a aby vůbec přežil, musel prodávat trámy ze střechy svého vlastního domu. [23] Ibn 'Ujejna slyšel tohoto Šu'bu říci: „Kdokoli se vydá cestou nauky, musí bezpodmínečně zažít osobní bankrot. Prodal jsem i matčinu vanu. Za sedm dinárů.[24]

Ibnu l-Kásim řekl: „Aby Málik ibn Anas získal nauku, kterou získal, musel rozebrat střechu vlastního domu a rozprodat z ní dřevo.[25]

Chalef ibn Hišám řekl: „Některé kapitoly arabské gramatiky byly pro mne tak těžké, že jsem musel utratit osmdesát tisíc dinárů jen na to, abych je pochopil a zvládl.[26]

'Abdurrahmán ibn Abí Hátim vyprávěl od svého otce Abú Hátima ar-Rázího následující příběh: „Zůstal jsem v Basře v roce 214 po hidžře celkem osm měsíců, nicméně chtěl jsem tam pobýt celý rok. Neměl jsem však na to dostatek peněz. Začal jsem prodávat některé kusy svého oblečení, které jsem měl ve svém tlumoku, který jsem nosil na hřbetě. Tak jsem činil, dokud jsem takto vydělané peníze zase neutratil. V tom čase jsem chodil na lekce k různým učencům i se svým přítelem. Studoval jsem u nich až do noci. Kolega pak odešel domů a já jsem šel domů také. Ale neměl jsem vůbec nic. Hlad jsem začal zahánět pitím více vody. Další den kamarád přišel už brzy ráno. Vyrazili jsme spolu poslouchat hadísy. Měl jsem ukrutný hlad. Pak kamarád zase odešel a já se vrátil domů zase hladový. Další den brzy ráno opět přišel a řekl mi: „Půjdeš se mnou za učenci?“ Odpověděl jsem: „Už jsem moc slabý.“ „A z čeho pak?“ zeptal se mne. Odpověděl jsem: „Už to před tebou nebudu schovávat. Dva dny jsem vůbec nic nejedl.” Odvětil: „Mám ještě jeden dinár, půlku ti dám, aby ses najedl a půlku si nechám, protože musím zaplatit nájem.” Pak jsme museli z Basry pryč a já mu zůstal dlužen půl dináru.[27]

Abú Dáwúd as-Sídžistání chodil ke krejčímu a dával si ušít košili s jedním rukávem tlustším, aby se neprošoupal, až bude nosit pod paží těžké svazky knih. Když se ho na to ptali, odpověděl: „Ten jeden tlustší rukáv mám kvůli knihám, aby se košile neprošoupala, až budu nosit knihy pod paží. A bylo by pro mne mrháním, abych si nechal ušít tlustší i ten druhý rukáv.[28]

Závěrem

Nuž, takoví byli naši zbožní předkové a toto je rozdíl mezi nimi a jejich znalostí na straně jedné a námi a naší znalostí na straně druhé. Míra dosaženého poznání a hloubka pochopení víry je totiž přímo úměrná tomu, kolik je pro ni člověk schopen obětovat. Abú Ahmed Násir ibn Ahmed al-'Ijádí as-Semerkandí řekl: „Nikdo nezíská znalost, kromě toho, kdo zavře vlastní obchod, přivede k bankrotu vlastní statek, odloučí se od svých bratří a kdo, když mu umře někdo blízký z rodiny, ani nepřijde na jeho pohřeb.[29]

Nechť si tedy nikdo nemyslí, že cesta za skutečným a hlubokým poznáním je krátká a bezbolestná.

_________________________________________________________________

[1] Viz Táríchu Baghdád, 10/280.

[2] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/174.

[3] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 19/363.

[4] Uvádí az-Zehebí v Tezkiretu l-huffáz, 3/38.

[5] Uvádí Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/38.

[6] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/64.

[7] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/362.

[8] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/174.

[9] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/174.

[10] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, 2/174.

[11] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/362.

[12] Zaznamenal az-Zehebí v Tezkiretu l-huffáz, 3/121.

[13] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/362.

[14] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/174.

[15] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/362.

[16] Zaznamenal Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta'díl, 1/359.

[17] Viz Meshúku lil-kiráti tálibi l-'ilm, str. 62.

[18] Viz al-Bidájetu we n-nihája, 11/3.

[19] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 17/646.

[20] Viz al-Medžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 1/346.

[21] Zaznamenal Abú Ja'lá v Tabakátu l-hanábila, 1/145.

[22] Uvádí Ibnu l-Džewzí v al-Muntazam, 9/214.

[23] Viz al-'Ilelu we ma'rifetu r-ridžál, 2/342.

[24] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 10/578.

[25] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 2/13.

[26] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 10/578.

[27] Viz Mukaddimetu l-džerḥi we t-ta'díl, str. 363.

[28] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 13/217.

[29] Uvádí al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 2/174.