JAK DOSÁHNOUT BOHABOJNOSTI, DÍL 2.

 

  1. Znalost trestu a nesnází, které působí hřích
 
Ibnu l-Kajjím pravil:
„A co jiného může způsobit škodu a chorobu jak na tomto, tak i na onom světě, nežli hřích? Co jiného naše praprapředky vyvedlo z Ráje, onoho Domu slasti, radosti a štěstí, na tento svět, do Domu bolesti, smutku a neštěstí? Co jiného, nežli hřích? Co vyvedlo Iblíse z království nebeského, kvůli čemu byl proklet, vyhnán a zavržen, kvůli čemu je všem odporný zevnitř i navenek, díky čemu se stal nejhroznějším a nejodpornějším ze všech stvoření? A jeho nitro je bezpochyby ještě horší, než jeho zevnějšek. Poté, co byl přiblížen, byl odvržen do dáli. Poté, co byl zahrnut milostí, dostalo se mu prokletí. Poté, co byl nejkrásnější, se stal nejohavnějším. Nejprve byl v Ráji a nakonec mu bylo přislíbeno Peklo, Oheň planoucí. Poté, co uvěřil, víru popřel a stal se nevěřícím. Poté, co byl blízkým Stvořiteli a dlel pod jeho záštitou, vysloužil si Jeho zavržení a nepřátelství. Namísto slov chvály, velebení a vyjádření Jedinosti, si Iblís vybral slova nevíry, modloslužebnictví, pomluv, zla, oděv víry vyměnil za oděv bezvěrectví, bludu a hříchu. U Alláha ztratil své postavení jednou provždy. Jeho milost již nikdy více nezíská. Dopadl na něj nejkrutější Boží hněv a nejosudovější zlost. Stal se vůdcem všech hříšníků a rozkolníků. Tuto cestu si vybral poté, co se oddával uctívání Alláha a užívání si Jeho dobrodiní.
Jen od Tebe, Pane, žádáme záštitu a ochranu před hříchem, pohráváním si s Tvými příkazy a překračováním tvých zákazů!
 
Co bylo důvodem utonutí všech obyvatel Země tehdy, když voda zalila i vrcholky nejvyšších hor? Co rozdmýchalo smrtonosnou vichřici a poslalo ji proti 'Ádovcům, které usmrtila a rozházela po okolí jako rozlámané vytržené kmeny pokácených palem? Onen vítr zničil vše, kudy prošel – domy, pole, ornici i dobytek. Jejich osud zůstal varováním pro všechny ostatní až do Dne Soudu.
 
Co bylo důvodem seslání hrůzostrašného výkřiku k lidu Semúdovců? Křiku, který jim rozerval srdce, roztrhal těla a vyhubil je do posledního?
 
Co bylo příčinou toho, že se osady Lútova národa vyzdvihly do výše natolik, že andělé slyšeli štěkot jejich psů, načež se vše obrátilo vzůru nohama, co bylo dole, bylo naráz nahoře a všechno to se svalilo na ně, takže byli všichni do jednoho zničeni? Oni zažili trest, jaký nezažil žádný jiný národ! I ostatní jim podobní se dočkali trestu, který od zkaženého, křivdícího a násilníka není nikdy daleko.
 
Co pohánělo černá mračna trestu k národu Šu'ajbovu, až je dostihla a polila je planoucím ohněm? Co přivedlo faraona a jeho lid k utonutí v moři? Co způsobilo, že se boháč Kárún i se svým domem, jměním a rodinou propadl do země?
 
Co bylo důvodem zničení všech těchto pokolení po Núhovi pomocí tolika rozličných podob trestu?“1
 
Podíváme-li se na příběhy všech vzpomenutých národů a pokolení, uvidíme, že porušovali Boží zákazy a nedodržovali Boží příkazy. Jinými slovy, hřešili a za své hříchy byli potrestáni. Před trestem zachrání opět pouze bohabojnost.
 
Básník praví:
Slast toho, čeho je dosaženo cestou zakázanou
byla přerušena, zůstala jen hříchem a hanbou.
Zůstal jen trest, přetěžký a zlý,
není dobra ve slasti, po níž oheň přichází.
 
  1. Poznávání způsobů sebekázně
 
Ibnu l-Džewzí pravil:
„Měj se na pozoru, měj se na pozoru před neposlušností, protože ona nakonec zle skončí! Mějte se na pozoru před hříchem, zejména hříchem páchaným osamotě v ústraní. Nepokornost vůči Alláhu služebníka před zraky Alláha snižuje. Slast hříchu může pocítit jen ten, kdo je jim plně oddán. Věřící, pokud si je alespoň trochu vědom Alláhova dohledu, v hříchu potěšení nalézt nemůže. Pocit slasti v něm narušuje vědomí, že daný čin je zakázaný a také strach před trestem Božím. Kdykoli jeho poznání zesílí, vnitřním zrakem této své znalosti spatří blízkost Toho, Kdo danou věc zakázal, tedy Vznešeného Alláha. V tom okamžiku pocítí chmury a neklid. Pokud jej opojení srdce ovládne a on se oddá svým chtíčům, stává se toto okamžikem, po kterém následuje již jen věčné ponížení, pokání, stálý pláč a žal nad tím, k čemu došlo, dokud nenabude jistoty, že mu Alláh odpustil. Ach, ty hříchy! Jak ohavné jsou jen jejich stopy! Jak špatné jsou jejich následky! A velikost tužeb je jen úměrna velikosti lidské lhostejnosti.“2
 
Ibnu l-Kajjím řekl:
„Věz, že vydržet nápor svých chtíčů a tužeb je lehčí, než vydržet to, co chtíče a tužby způsobí. Nejčastěji způsobí bolest, trest a zármutek, ničí užitek, způsobují zatracení, pokání, zaplňují všechen volný čas, zhanobí čest člověka, kterou získat je mnohem důležitější a lepší, než ji ztratit. Mohou člověka připravit o majetek, ač je pro člověka vhodné si ho udržet. Mohou ho svrhnout z postavení, které si dlouho budoval a na kterém by se rád udržel, nebo jej připravit o blaho a dobro, kterého slast je ještě větší, nežli slast hříchu, který dotyčný učinil.“3
 
Je mnoho příčin, kvůli kterým třeba zanechat hříchu. Mezi nimi je láska k Alláhu a strach nespronevěřit se Božím příkazům a zákazům.
Někteří řekli: „Raději bych si nechal stahovat kůži železnými nůžkami, jen abych zůstal bohabojným.“ A toto je největší stupeň bohabojnosti.
 
Jiní touží po příbytku věčnosti a jejích slastech.
Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo se napije vína na tomto světě, nebude jej moci pít na světě onom.4 Al-Chattábí vysvětluje: „To znamená, že ten, kdo na tomto světě pije víno, nevstoupí do Ráje, protože víno je nápojem obyvatel Ráje.5 An-Newewí upřesňuje: „I kdyby do Ráje nakonec vešel, bude mu zakázáno se napít rajského vína, jako trest za to, že popíjel víno pozemské, kvůli vznešenosti rajského nápoje. Také se říká, že zcela zapomene na to, aby si ho přál, protože lidé v Ráji budou mít to, co si budou přát. A pokud si na něj třeba i vzpomene, nebude o něj žádat.6
­
Užívat si zakázaných potěšení v tomto, pomíjivém příbytku, člověka zbavuje podobných potěšení v příbytku věčném. Alláh neodmění stejným způsobem toho, kdo si bere z lákadel tohoto světa a toho, kdo je střídmý a odříkavý až do dne, kdy se setká se svým Pánem.
Slovy básníka:
Žiješ v domě pomíjivém
Připrav se jej opustit
Ať ti vezdejšek bude jako den
ve kterém se postíš a odříkáš
Nechť ti u Alláha bude iftárem
Den, kdy k tobě přijde tvá smrt!
 
Někteří zanechávají hříchu ze strachu před Ohněm, trestem a Hněvem Vznešeného Alláha.
Básník pravil:
V tom, kdo si není vědom dohledu Pána, dobra není
když je osamotě a nebojí se s vírou.
Bohabojnost uzavřela cesty tužeb
Bohabojný se obává až do dne, kdy se k Pánu navrátí.
 
Někteří zanechávají hříchu, protože se bojí studu a hanby.
Básník pravil:
Když mne má touha ke hříchu vyzvala
Stud a čest mi zabránily uposlechnout.
 
Někteří zanechávají hříchu kvůli zlu, neštěstí a bolesti, kterou s sebou hřích přináší.
Básník řekl:
Kolik je jen hříchů, co slasti nabízí
Leč pominou slasti a jen hořkost zůstane
Jen muka a těžkosti hříchů zůstanou
Při Alláhu, v tom je i hanba pro toho, kdo vidí a slyší
Pro služebníka, jenž se, pod dohledem Božím, hříchů vystříhá.
 
Jiné odvrací od konání hříchů krása a slast bezúhonnosti a čistota cudné zbožnosti, nadřazené nad následování tužeb a chtíčů. To je slast, kterou znají jen ti, kteří ji okusili. Jiní opovrhují hříchem a odvrhují ho, protože dle nich odporuje mužskosti, rozhodnosti a energičnosti.
Takto i 'Antara, básník z doby před Prorokem صلى الله عليه و سلم, neslyšel Boží slova:
    قُل لِّلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ 
Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak (Núr:30)
a i přesto to vycítil a řekl:
Sklopil jsem pohled, když jsem viděl svou sousedku
a zůstal tak, dokud se mi z dohledu neztratila!
 
  1. Poznávání úskoků a našeptávání prokletého šejtána
 
Šejtán a jeho nohsledi jsou úhlavními nepřáteli lidského rodu. Proto rozvoji bohabojnosti pomáhá i poznání cest, kterými člověka pokoušejí.
 
Ibn Muflih al-Makdísí pravil:
„Věz, že šejtán se k člověku přikrádá sedmi cestami. První cestou je cesta nevíry. Pokud na ní člověk uspěje a šejtána přemůže, šejtán se k němu přikrade cestou inovací. Poté cestou velehříchů, poté cestou malých hříchů. Pokud člověk uspěje a přemůže šejtána i tu, přikrádá se k němu šejtán cestou toho, co je dovoleno, aby jej zlákal od konání dobrých skutků. Pokud jej i zde člověk přemůže, šejtán mu okrášluje méně hodnotné a menší dobré činy, aby jej odvrátil od velkých a hodnotných. Pokud šejtán neuspěje ani zde, pak se vydá sedmou stezkou, na které jej nemůže přemoci žádný věřící. Kdyby na ní mohl zvítězit alespoň jeden, zajisté by na ní zvítězil Posel Boží صلى الله عليه و سلم . Na této cestě šejtán posílá proti člověku své rozličné následovníky, kteří mu všemi možnými způsoby škodí, ubližují mu a působí mu bolest.“
 
Vznešený Alláh pravil:
    إِنَّ الشَّيْطَانَ لَكُمْ عَدُوٌّ فَاتَّخِذُوهُ عَدُوًّا ۚ إِنَّمَا يَدْعُو حِزْبَهُ لِيَكُونُوا مِنْ أَصْحَابِ السَّعِيرِ
Satan je věru vaším nepřítelem, proto jej pokládejte i vy za nepřítele svého! On volá k sobě přívržence své jen proto, aby stali se obyvateli plamene šlehajícího. (Fátir: 6)
 
Také pravil:
    يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّبِعُوا خُطُوَاتِ الشَّيْطَانِ ۚ وَمَن يَتَّبِعْ خُطُوَاتِ الشَّيْطَانِ فَإِنَّهُ يَأْمُرُ بِالْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ
Vy, kteří věříte! Nenásledujte kroky satanovy! Tomu, kdo následuje kroky satanovy, přikazuje on nestoudnost a věci zavrženíhodné. (Núr: 66)
 
Ibn Džewzí pravil:
„Iblís na lidi útočí tolik, kolik mu oni dovolí. Pokud mu dovolí více, on zesílí, stejně jako slábne díky jejich bdělosti a znalosti, jakož i sílí díky jejich lhostejnosti a nevědomosti. Věz, že srdce je jako pevnost, která má své hradby. Tyto hradby mají své brány, ve kterých se nacházejí otvory. Obyvatelem této pevnosti je tvůj rozum. Tuto pevnost často navštěvují andělé. Vedle pevnosti se nachází konírna, ve které jsou tvé tužby. Do této stáje často vcházejí šejtáni bez jakékoli překážky, dokud před ní nestojí strážce. Jak tužby, tak i šejtáni neustále krouží okolo stáje a čekají na okamžik, kdy pozornost strážce poleví, aby mohli přes některou z puklin vstoupit do pevnosti. Strážce je povinen znát všechny vchody do pevnosti a hlídat je. Nesmí ani na okamžik polevit, neboť nepřítel nepolevuje.
Kdosi řekl Hasanu al-Basrímu: „Spí šejtán někdy?“ Hasan odpověděl: „Kdyby spal, nalezli bychom chvíli odpočinku.
Tato pevnost je osvětlená vzpomínáním Alláha a ozářená vírou. V ní se nachází třpytivé zrcadlo, na němž se ukáže obraz každého, kdo okolo něho projde. První, co šejtán udělá, je, že ve stáji rozdmýchá kouř, který očadí zdi pevnosti a způsobí, že zrcadlo ztratí svůj lesk. Dokonalá mysl rozhání tento dým a čisté vzpomínání na Alláha leští ono zrcadlo. Někdy nepřítel může vykonat zteč na pevnost a vlámat se do ní, ale postaví se proti němu strážce, takže se on musí stáhnout. Někdy stihne něco poškodit a někdy v ní dokonce dokáže chvíli i zůstat, díky lhostejnosti a nepozornosti strážce. Někdy silný vítr vžene dým do pevnosti, takže zdi zčernají a zrcadlo ztratí lesk, díky čemuž šejtán, nikým nepozorován, vejde. Šejtán může také zranit strážce a může ho i zajmout. To všechno díky strážcově nepozornosti a nepřítomnosti ducha.“7
 
Tou první zbraní, kterou šejtán na člověka zkouší, je našeptávání. Proto Alláh přikázal lidem hledat u Něho ochranu před šejtánským našeptáváním:
بِسْمِ اللَّهِ الرَّحْمَٰنِ الرَّحِيمِ قُلْ أَعُوذُ بِرَبِّ النَّاسِ﴿١﴾مَلِكِ النَّاسِ﴿٢﴾إِلَٰهِ النَّاسِ﴿٣﴾مِنْ شَرِّ الْوَسْوَاسِ الْخَنَّاسِ﴿٤﴾الَّذِي يُوَسْوِسُ فِي صُدُورِ النَّاسِ﴿٥﴾مِنَ الْجِنَّةِ وَالنَّاسِ﴿٦﴾
Rci: "Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého, jenž našeptává do hrudi lidí, ať již je z džinů či z lidí!"(Nás:1-6)
 
Když se srdce odchýlí a přestane vzpomínat Alláha, vkrade se k němu šejtán a začne mu našeptávat a ponoukat ho ke hříchu. Když se člověk uteče v ochranu Alláha, šejtán se stáhne a uteče. Znakem živé víry je, když člověk nenávidí zlé myšlenky, na které jej šejtán ponouká.
 
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že někteří lidé se tázali Božího Posla: „Někdy uvnitř sebe cítíme něco, o čem nám je velmi těžko hovořit.“ „Opravdu u sebe něco takového shledáváte?“ zeptal se jich Prorok صلى الله عليه و سلم. „Ano,“ odpověděli oni. Pravil:
ذاك صريح الإيمان.
To je ukazatel upřímné víry.8
 
Ibnu l-Kajjím řekl:
„Zlé myšlenky jsou základem vůle k zlu. Srdce je osvobozeno od zla a hříchu, načež k němu přichází šejtán a přináší mu zlé myšlenky, ponouká ho k hříchu, vybízí ho k neposlušnosti a podněcuje v něm tužby. Okrášluje mu hřích, vykresluje mu ho v nejkrásnější podobě, ve které po něm duše člověka prahne. Takto se rodí vůle konat zlo. Ani poté šejtán ve svých lstech, návrzích a představách nepolevuje. Útočí na lidské poznání a zamlžuje mu vědomí špatného konce. Krouží mezi člověkem a jeho tužbami, takže se člověk začíná dívat jen na výjev hříchu a na krátkodobou slast, kterou může přinést. Zapomíná na to, co může přijít poté. V tom okamžiku vůle ke hříchu přerůstá v pevné rozhodnutí zhřešit. Prahnutí srdce po hříchu se zvětšuje a srdce vysílá svá síly, aby utišily jeho tužby. Tehdy mu i šejtán poskytuje svou podporu. Pokud srdce poleví, šejtán ho povzbudí, pokud se zastaví, šejtán jej pobídne jít dál, jak popisuje Všemohoucí:
أَلَمْ تَرَ أَنَّا أَرْسَلْنَا الشَّيَاطِينَ عَلَى الْكَافِرِينَ تَؤُزُّهُمْ أَزًّا
Což nevidíš, že jsme vyslali satany proti nevěřícím, aby je ponoukali ke špatnostem? (Merjem:83)
Tedy šejtáni srdce pokaždé podpoří a znovu vyzvou na cestu hříchu, vždy, když se na ní zastaví, nebo od se ní odchýlí. Neustále vedou člověka ke hříchu a společnost organizují na základě podvodů a lstí. Základem hříchu a kořenem všech nesnází je tedy šejtánské našeptávání.“9
 
Dokud je člověk plně zaměstnán uctíváním a vzpomínáním Vznešeného Alláha, nemá šejtán prostor pro našeptávání. Ten se mu naskytne v momentě, kdy člověk poleví.
Ibnu l-Kajjím pravil: „Pokud by srdce bylo nedbalé byť i na jeden okamžik, šejtán jej překryje, začne jej mámit a rozdmýchávat v něm chtíč.
 
Proti šejtánskému našeptávání pomáhá jedině hledat útočiště u Vznešeného Alláha:
وَإِمَّا يَنزَغَنَّكَ مِنَ الشَّيْطَانِ نَزْغٌ فَاسْتَعِذْ بِاللَّهِ ۚ إِنَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
A kdykoliv tě bude znepokojovat návod satanův, hledej útočiště u Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí. (A'ráf:200)
 
Sulejmán ibn Sard رضي الله عنه vypráví, že seděl u Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, když se v jeho přítomnosti začali navzájem urážet dva muži. Jednomu z nich natekly žíly a zrudla tvář. Posel Boží صلى الله عليه و سلم na to pravil:
إني لأعلم كلمة لو قالها لذهب عنه ما يجده. لو قال: أعوذ بالله من الشيطان الرجيم.
Věru znám jedno slovo, kdyby je pronesl, zajisté by jej přešlo to, co jej postihlo. Kéž by jen řekl: Utíkám se k Alláhu v ochranu před šejtánem prokletým!10
 
Proti působení šejtána velkou a rozhodující měrou pomáhá též recitace posledních dvou koránských súr, tj. súry al-Felek a an-Nás.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Člověk nemůže lépe prosit o ochranu ničím jiným, nežli těmito dvěma súrami.11
 
Pomáhá také recitace ájetu l-kursí, tj. verše trůnu, před spaním. Kdo tak učiní, je podle hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه pod Boží záštitou a šejtán se k němu nemůže přivblížit. Podobně je o súře al-Bekara ve všeobecnosti řečeno, že „do domu, kde se al-Bekara recituje, šejtán nevstoupí.12
Ohledně posledních veršů súry al-Bekara se od Abú Mes'úda al-Ansárího رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdo v noci odříká poslední dva verše súry al-Bekara, ty mu postačí.13
Ve vícero autentických podáních se uvádí, že kdo odříká slova:
لا إله إلا الله وحده لا شريك له له الملك و له الحمد و هو على كل شيء قدير
„LÁ ILÁHE ILLELLÁHU WAHDEHU LÁ ŠERÍKE LEH. LEHU L-MULKU WE LEHU L-HAMDU WE HUWE ‘ALÁ KULLI ŠEJ´IN KADÍR,“
„Není božstva kromě Boha, který nemá společníka, Jeho je moc a Jeho jest chvála a On je každé věci Schopen,“
bude chráněn před šejtánem po celý daný den, dokud se nesetmí.
 
Ibnu l-Kajjím uzavírá: „Toto vše jsem vyzkoušel a nepotřebuji k tomu důkaz! Šejtánskému našeptávání brání též klopení zraku, omezení mluvení, střídmost v jídle a styku s lidmi, neboť skrze tyto čtyři prostředky se šejtán snaží spoutat srdce člověka a dosáhnout svého cíle.14
 
 
 
1Viz al-Džewábu l-káfí, str. 42-43.
2Viz Sajdu l-chatír, str. 129.
3Viz al-Fewáid, 182- 183.
4Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, 10/30; Muslim v Sahíhu, 13/173; Málik v Muwetta'u, 2/846; Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3662; at-Tirmizí v Sunenu, 8/48; a an-Nesáí v Sunenu, 8/318.
5Viz Džámi'u l-usúl, 5/99.
6Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 13/173.
7Viz Telbísu l-lblís, str. 37-38.
8Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 1/l53.
9Viz Tefsíru l-Mu'áwizetejn, str. 71.
10Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 10/518-519; Muslim v Sahíhu, 16/163; a Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4759.
11Hadís uvádí an-Nesáí v Sunenu a al-Albání jej oceňuje jako sahíh.
12Uvádí jej Ibn Kesír ve svém Tefsíru v úvodu k súře al-Bekara.
13Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 9/50; Muslim v Sahíhu, 6-91-92; a Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1384.
14Viz Tefsíru l-Mu'áwizetejn, str. 82-86.