JAK NEJLÉPE PROSIT ALLÁHA - DÍL III.

Jak uskutečnit prosbu tak, aby měla největší šanci uspět

Ideálním vzorem prosby, zachovaným ve Vznešeném Koránu, je súra al-Fátiha (česky Otvíratelka, 1. v pořadí), která je sama někdy nazývána jako الدعاء ad-Du'á, tedy Prosba. Začíná chválou Alláhu a vzdáním díku a teprve poté přechází k samotnému předmětu prosby.

Během prosby je také chvályhodné podtrhnout vlastní malost a závislost na Všemohoucím Alláhu a Jeho dobrodiní, jakož i naprostou důvěru v Něj, což také patřilo ke způsobům dávných proroků, mír s nimi všemi.

Vznešený Alláh například v Koránu zachoval prosbu Svého Proroka Zekeríjá:

إِذْ نَادَىٰ رَبَّهُ نِدَاءً خَفِيًّا قَالَ رَبِّ إِنِّي وَهَنَ الْعَظْمُ مِنِّي وَاشْتَعَلَ الرَّأْسُ شَيْبًا وَلَمْ أَكُن بِدُعَائِكَ رَبِّ شَقِيًّا وَإِنِّي خِفْتُ الْمَوَالِيَ مِن وَرَائِي وَكَانَتِ امْرَأَتِي عَاقِرًا فَهَبْ لِي مِن لَّدُنكَ وَلِيًّا يَرِثُنِي وَيَرِثُ مِنْ آلِ يَعْقُوبَ ۖ وَاجْعَلْهُ رَبِّ رَضِيًّا

Hle, Zachariáš zavolal k Pánu svému voláním tajným řka: „Pane můj, mé kosti již u mne zeslábly a hlava má se šedinami pokryla, a nikdy jsem nebyl při vzývání Tebe, Pane můj, neúspěšný; však obávám se příbuzných, kteří po mně přijdou. Má žena sice neplodná je, leč z moci své mi následníka daruj, jenž dědicem mým i dědicem rodu Jakubova bude, a učiň, by tobě se zalíbil, Pane můj!“ (Merjem: 3-6)

Fudála ibn 'Ubejd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم jednomu muži poradil, jak má prosit Alláha:

إِذَا صَلَّى أَحَدُكُمْ فَلْيَبْدَأْ بِتَحْمِيدِ رَبِّهِ جَلَّ وَعَزَّ وَالثَّنَاءِ عَلَيْهِ ثُمَّ يُصَلِّي عَلَى النَّبِيِّ صلى الله عليه وسلم ثُمَّ يَدْعُو بَعْدُ بِمَا شَاءَ.

Když kdokoli z vás prosí, nechť začne chválením Alláha Vznešeného Mocného a oslavováním Ho, potom ať prosí za Proroka, mír a požehnání s ním a potom ať prosí, o cokoli chce.[1]

Ohledně důležité úlohy prosby za Proroka صلى الله عليه وسلم v prosbě jako takové se dochovalo od Omara رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

إِنَّ الدُّعَاءَ مَوْقُوفٌ بَيْنَ السَّمَاءِ وَالأَرْضِ لاَ يَصْعَدُ مِنْهُ شَيْءٌ حَتَّى تُصَلِّيَ عَلَى نَبِيِّكَ صلى الله عليه وسلم ‏.‏

Každá prosba visí nepřijata mezi nebem a zemí, dokud neprosíš pro Proroka صلى الله عليه وسلم o požehnání.[2]

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه popsal, jak se spolu s Prorokem صلى الله عليه وسلم, Abú Bekrem a Omarem رضي الله عنهما modlil a prosil Alláha. Začal slavením a chválením Alláha, potom prosbou o požehnání a mír za Proroka صلى الله عليه وسلم a potom prosil za sebe. Posel Boží صلى الله عليه وسلم ho přitom povzbuzoval:

سَلْ تُعْطَهْ! سَلْ تُعْطَهْ!

Pros, bude ti to dáno! Pros, bude ti to dáno![3]

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه proto pravil: „Když si kdokoli z vás usmyslí prosit Alláha, měl by začít Jeho vzýváním a děkováním Mu za to, čím ho již obdařil, potom prosit Alláha, aby požehnal a dopřál míru Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم a potom žádat o vyplnění toho, oč prosí. Neboť věru tento způsob pravděpodobněji povede k úspěchu.[4]

Ibnu l-Kajjim vyjmenoval další věci podložené autentickou Sunnou, které zvyšují šance na přijetí proseb:

Pokud služebník ve své prosbě zkombinuje odevzdanost srdce a plnou koncentraci čistě a jen na uctívání Alláha, upřímně jej prosíce o to, oč žádá. Pokud prosí v šesti časech s nejlepšími vyhlídkami na přijetí prosby: poslední třetina noci, v okamžiku ezánu, mezi ezánem a ikámou, na konci předepsané modlitby, v době kdy imám vystoupá na kazatelnu až do okamžiku, kdy je páteční sváteční modlitba skončena či v poslední hodinu po páteční odpolední modlitbě. Pokud služebník přidá navíc i posvátnou bázeň a úctu prokazovanou v srdci a prosí svého Pána zcela pokorně a poníženě. Pokud prosí, obrácen čelem na kiblu. Pokud je ve stavu rituální čistoty. Pokud pozdvihne své ruce vzhůru k Alláhu. Pokud začne chválou Alláha a prosbu ukončí prosbou o požehnání a mír pro Proroka صلى الله عليه و سلم, pokud dále pokračuje zmiňováním své potřeby a současně s tím prosí Alláha o odpuštění. Pokud vrouzcně a upřímně adresuje svou prosbu jako ten, kdo je nuzný, potřebný a zbavený všeho, prosíce s nadějí i strachem zároveň. A pokud se také snaží k Alláhu přiblížit zmiňováním jeho Překrásných Přívlastků a Vznešených Atributů, upřímně zasvěcujíce svou víru čistě a pouze Jemu. (Šance na přijetí prosby se zvyšují) také pokud před prosbou samotnou ten, který prosí, udělí milodar. Pokud je učiněno toto vše, prosba by nikdy neměla být odmítnuta, obzvláště pokud služebník prosí stejnými slovy, jako prosíval Posel Boží صلى الله عليه و سلم, nebo těmi, která podle něj vždy budou vyslyšena, anebo pokud prosba obsahuje i Boží Překrásné Přívlastky.[5]

Kromě toho, co již bylo vzpomenuto, patří k etiketě prosby také, aby byl člověk přesvědčen, že bude vyslyšen, nespěchal s vyslyšením své prosby a neztrácel v ní naději, aby to, o co prosí, opakoval třikrát, aby prosil umírněným hlasem, ani ne příliš hlasitě, ani ne příliš tiše, a aby dbal na to, že jeho jídlo i pití je dovolené a z dovolených příjmů.

Člověk by naopak neměl do svých proseb vkládat slova typu „pokud chceš“ apod., neboť se to protiví jistotě, že nás Alláh vyslyší a je to známkou nedobrého mínění o Něm. Prosící se má také vyvarovat vzpomínání práva světců, proroků, Koránu či posvátných míst, neboť imám Abú Hanífa pravil: „Je neoblíbeno, aby prosící říkal: „Prosím Tě, při nároku toho a toho,“ nebo „při Tvých prorocích a poslech,“ nebo „při Ka'bě a al-Harámu ...[6] Naopak je dovoleno prosit prostřednictvím dobrých skutků, které jsme vykonali na Boží počest, jak činili tři putující lidé, zavalení v horské jeskyni balvanem. Poukázali na své dobré činy – dobrodinní vůči rodičům, cudnost tváří v tvář pokušení zcizoložit a poctivost při vyplácení pracujícího, až se balvan odvalil a oni opět mohli spatřit světlo světa. [7]

Al-Awzá'í shrnul: „Tou nejlepší prosbou je taková, která je nejúpěnlivější, nejúpornější a nejupříměji věnovaná Alláhu.[8]

Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí ohledně správného přístupu k prosbě pravil:

Když sedíte v temnotě noci přímo před vaším Pánem, přijměte chování dětí – neboť věru dítě, když o něco prosí svého otce a nedostane to, pláče za tím.[9]

K upřímné, pokorné a úpěnlivé prosbě patří nepochybně i zdvihání rukou.

Selmán al-Fárisí رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

إِنَّ رَبَّكُمْ تَبَارَكَ وَتَعَالَى حَيِيٌّ كَرِيمٌ يَسْتَحْيِي مِنْ عَبْدِهِ إِذَا رَفَعَ يَدَيْهِ إِلَيْهِ أَنْ يَرُدَّهُمَا صِفْرًا.

Věru Pán váš, Požehnaný a Vznešený, je Ostýchavý a Velkodušný, stydí se, aby svému služebníkovi ruce, které on k Němu pozvedl, vrátil prázdné.[10]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما řekl: „Nejtoužebnější prosba se provádí takto,“ načež zdvihl ruce do výše dlaněmi vzhůru, obrácenými směrem k tváři." [11]

Toto je všeobecné pravidlo platné vždy, až na výjimky. Těmi jsou prosba po skončení povinné modlitby, nebo prosba po kázání během páteční sváteční modlitby, protože není dochováno ze Sunny, že by se ruce zvedaly, ba naopak.Co se hadísu, v němž se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم po povinné modlitbě stále ještě otočen ke kible zdvihl ruce a prosil za utiskované muslimy Welída ibnu l-Welída, 'Ijjáše ibn Abí Rabí'u, Selemu ibn Hišáma a další, kteří zůstali slabí a bezmocní v rukou mekkánských modloslužebníků, neschopní Mekku sami opustit, [12] tento hadís není přijatelný (tj. je odvržený, arab. منكر munker), kvůli slabému vypravěči 'Alí ibn Zejd ibn Džud'ánovi. [13]

Al-Albání prostudoval bezpočet hadísů ohledně proseb a dospěl k tomuto závěru:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم se spolu se svými následovníky modlil tisíce modliteb a po modlitbě prosil Alláha. Neexistuje ovšem ani jediný hadís, který by dokazoval, že při této příležitosti zdvihal ruce.[14]

Co se týče hlasité prosby po povinné modlitbě, ta je sama o sobě potvrzenou sunnou. Abú Ma'bed, propuštěnec Ibn 'Abbásův رضي الله عنهما, tvrdí, že v době Posla Božího صلى الله عليه و سلم bývalo zvykem po společných povinných modlitbách nahlas oslavovat Alláha, vzývat ho a prosit. Tento zikr a tyto prosby bylo slyšet z mešity ven, protože Ibn 'Abbás dodal: „Když jsem slyšel zikr, věděl jsem díky němu, že společná povinná modlitba už proběhla.[15] Nicméně toto neprobíhalo sborově unisono, nýbrž každý vzpomínal Alláha, vzýval Ho a prosil sám za sebe. Podle učenců společná prosba protiřečí praxi Prorokaصلى الله عليه و سلم, z čehož někteří, jako Abú Hanífa, vyňali situaci, kdy je třeba lidi vyučovat nějaké prosbě nebo Koránu, ale jiní nedovolovali ani toto. Šejch al-'Usejmín podmínil toto hlasité vzývání a prosbu tím, že tímto konáním nebudou rušeni ti, kteří se potichu modlí, nebo potichu vzpomínají Alláha či ho potichu prosí. Šejch Ibn Báz dokládá praktiku hlasitého zikru a prosby i od Ibnu z-Zubejra, al-Mughíry ibn Šu'by a dalších رضي الله عنهم, přičemž jejím přínosem je poučení neznalého a připomenutí nedbalému, dokud tímto nejsou rušeni modlící se. Rozšířená praxe společné prosby po povinné společné modlitbě pronášené imámem či muezínem, za kterým všichni sborově opakují slova ámín, tato praxe není doložena od Proroka صلى الله عليه و سلم a odporuje Sunně.

Šejch al-Albání pravil:

Co se ovšem týče prosby imáma po společné povinné modlitbě, na kterou všichni, co se modlili za ním, odpovídají sborem „ámín,“ což je rozšířenou praxí v mnoha muslimských zemích, toto je inovací (arab. بدعة bid’a), bez jakéhokoli původu.[16]

Velmi rozšířenou inovací je také otírání si tváře rukama poté, co tyto byly zdviženy k prosbě. al-'Izz ibn 'Abdisselám toto rezolutně odmítá s tím, že „takto nečiní nikdo, kromě ignorantů.“ Al-Albání k tomu dodává, že „všechna podání týkající se otření obličeje po prosbě jsou slabá.[17]

Nicméně je nutno poznamenat, že samotná skupinová prosba, kdy se po imámovi opakuje ámín, je naprosto nezávadná a náboženstvím předepsaná, byť konkrétně prosba po společné povinné modlitbě takto vypadat nemá.

Důkazem jsou slova Boží:

وَقَالَ مُوسَى رَبَّنَا ...

Pravil Mojžíš: „Pane náš ...“ (Júnus 10:88)

Načež Vznešený odpověděl:

قَدْ أُجِيبَت دَّعْوَتُكُمَا

Vyslyšena je prosba vás obou (Júnus: 89). 

A oněmi prosícími byli nejen Músá (Mojžíš), ale i jeho bratr Hárún (Árón), mír s nimi oběma.

Prosba jednoho věřícího za druhého

Abu d-Dardá´ رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا دَعَا الرَّجُلُ لأَخِيهِ بِظَهْرِ الْغَيْبِ قَالَتِ الْمَلاَئِكَةُ آمِينَ وَلَكَ بِمِثْلٍ.

Když člověk prosí za svého bratra v nepřítomnosti za jeho zády, říkají andělé: „Ámín - a pro tebe to samé![18]

Safwán ibn 'Abdilláh ibn Safwán, manžel ad-Dardá´, dcery Abu d-Dardá´, poskytl také kontext, v němž byl hadís vyřčen. Svého tchána navštívil v jeho domě při své cestě do Šámu, jenže Abu d-Dardá´ nebyl doma. Nalezl jen jeho ženu Ummu d-Dardá´ رضي الله عنها , která se ho zeptala: „Půjdeš letos na hadždž?“ „Ano, půjdu,“ odpověděl jí Safwán. Ummu d-Dardá´ odvětila: „Potom pros i za nás, protože věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم říkával:

دَعْوَةُ الْمَرْءِ الْمُسْلِمِ لأَخِيهِ بِظَهْرِ الْغَيْبِ مُسْتَجَابَةٌ عِنْدَ رَأْسِهِ مَلَكٌ مُوَكَّلٌ كُلَّمَا دَعَا لأَخِيهِ بِخَيْرٍ قَالَ الْمَلَكُ الْمُوَكَّلُ بِهِ آمِينَ وَلَكَ بِمِثْلٍ.

Prosba muslima za jeho bratra za jeho zády, v době jeho nepřítomnosti, je vyslyšena. U jeho hlavy je anděl pověřený tím, že kdykoli dotyčný poprosí za svého bratra o cokoli dobrého, tento anděl řekne: „Ámín – a pro tebe to samé![19]

Imám an-Newewí vysvětlil „za jeho zády, v době jeho nepřítomnosti“ takto:

Tedy v době nepřítomnosti toho, za něhož dotyčný prosí. A pokud je tak učiněno ve skrytu, je to ještě lepší, co se upřímnosti týče.[20]

Šejch Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín poznamenal:

Anděl pak odpovídá na tvou prosbu za nepřítomného bratra „ámín“ a říká: „A tobě to samé!“ Toto ukazuje na hodnotu takovéo činu. Ovšem toto se vztahuje na toho, kdo od tebe žádnou prosbu nežádá.[21]

Neshoda ovšem panuje, zda Posel Božíصلى الله عليه و سلم kdy sám žádal někoho, aby prosil Alláha za něj. 'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما uvádí, že když žádal o svolení odcestovat na 'umru, Posel Boží صلى الله عليه و سلم ho poprosil:

أَىْ أُخَىَّ أَشْرِكْنَا فِي دُعَائِكَ وَلاَ تَنْسَنَا!

Bratříčku, vzpomeň i na nás ve své prosbě a nezpomeň na nás![22]

Tirmizí tento hadís uvádí jako hasan sahíh, nicméně jiní, včetně al-'Usejmína, smýšlejí, že je slabý a není tudíž důkazu, že by jej Posel Božíصلى الله عليه و سلم kdy vyřkl. [23]

Také se říká, že je lepší prosit Alláha sám za sebe, neboť se jedná o uctívání, spojené s odměnou a v tomto případě je lepší nepřenechat jedinečnou příležitost k dobrému činu nikomu jinému, neboť Vznešený Alláh přikázal:

فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ

Snažte se vzájemně překonávat v dobrých skutcích! (Bekara:148)

Také je řečeno, že není preferováno jen tak žádat někoho o prosbu za sebe, když jsme přítomni a můžeme poprosit Alláha sami. Uvádí se sice, že jistý muž přišel za Prorokem صلى الله عليه و سلم a žádal ho, aby poprosil Alláha o déšť, což Prorokصلى الله عليه و سلم také učinil, [24] nicméně prosba za déšť je specifickou záležitostí v islámsko-právní nauce spojenou se zvláštní modlitbou, tzv. صلاة الاستسقاء salátu l-istiská´. Těžko potom zobecňovat takto specifický důkaz.

Nicméně další podání ukazují, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pobídl dokonce i své druhy, aby žádali konkrétního muže, aby za ně prosil Alláha o odpuštění. Omar رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ خَيْرَ التَّابِعِينَ رَجُلٌ يُقَالُ لَهُ أُوَيْسٌ وَلَهُ وَالِدَةٌ وَكَانَ بِهِ بَيَاضٌ فَمُرُوهُ فَلْيَسْتَغْفِرْ لَكُمْ.

Věru nejlepším z mých následovníků je muž, kterému říkají Uwejs. Žije se svou matkou a má na sobě bílou tečku od malomocenství. Žádejte ho, aby za vás prosil o odpuštění.[25]

Podle dalších podání šlo o Uwejse ibn Ámira al-Karaního z Jemenu. Je ovšem sporné, zda toto podání lze použít jako všeobecný důkaz, když je v něm vzpomenuta specifická osoba jak jménem, tak i konkrétním popisem, s přihlédnutím k tomu, že Uwejs coby tábi'í samozřejmě nedosahoval ve víře stupně sahábů, přímých Prorokovýchصلى الله عليه و سلم společníků, jako byli např. Abú Bekr, Omar, Osmán nebo 'Alí. A Posel Boží صلى الله عليه و سلم nepobídl své společníky رضي الله عنهم أجمعين, aby kohokoli z nich žádali o odpuštění. [26]

Ohledně žádání někoho, aby za nás prosil, šejch al-'Usejmín říká:

Žádat někoho o prosbu proto, že smýšlíme, že dotyčný je z kategorie lidí s většími šancemi na přijetí prosby, anebo cestuje, či podniká hadždž či 'umru či cestu na místo, kde je větší šance přijetí proseb, je v principu v pořádku.[27]

Dodává však na jiném místě:

Nicméně není správné žádat někoho o prosbu za nás jen tak, byť by žádaný byl zbožným člověkem, protože toto protiřečí správnému vedení, jak bylo dochováno od Proroka صلى الله عليه و سلم a pravověrných chalífů.[28]

To proto, že prosba je uctíváním a také nikomu neříkáme, aby se namísto nás pětkrát za den pomodlil, anebo postil v Ramadánu.

Zbožní předkové nicméně mívali ve zvyku prosit jedni za druhé zcela spontánně, aniž by o to byli žádáni, z touhy po odměně, která je s tím spojena a rovněž i z lásky k těm svým bratřím, za které prosili. Imám Abú 'Ísá at-Tirmizí uvádí, že imám Muhammed ibn Ismá'íl al-Buchárí byl u 'Abdulláha ibn Muníra a když se zvedl k odchodu, 'Abdulláh mu řekl: „Abú 'Abdulláhu, ať tě Alláh učiní okrasou této ummy!“ At-Tirmizí dodal: „A Alláh jeho prosbu vyslyšel. Nechť ho Alláh učiní okrasou ummy a příkladem k následování pro další imámy.[29]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíja ohledně prosby jednoho člověka za jiného uvádí následující obecné pravidlo:

Pokud někdo řekne někomu dalšímu z lidí: „Popros za mne Alláha,“ či „popros za nás Alláha,“ přičemž jeho úmysl je přinést užitek jak tomu, kdo je žádán o prosbu, tak i sám sobě skrze tuto prosbu, přičemž žádaný prosbu pronese tak, jak byl žádán, spolu s dalšími dobrými skutky, pak takoví skutečně následují vedení Božího Posla صلى الله عليه و سلم.

Pokud je ovšem úmyslem dotyčného jen splnit svou potřebu, aniž by přál dobro a doufal v Boží odměnu i pro toho, koho o prosbu žádá, pak toto není následováním Prorokova صلى الله عليه و سلم vedení. Pak se to stává skutkem, který není preferován a který, pokud by ho bylo zanecháno z touhy po Alláhu a pro následování Prorokova صلى الله عليه و سلم vedení, bylo by to lepší, neboť je lepší a přednější obracet se přímo ke Stvořiteli a nikoli ke stvořenému.[30]

Je ovšem také velmi důležité poznamenat, že osoba, kterou o prosbu žádáme, musí bezpodmínečně být živá, protože musí mít možnost konat dobré skutky - a tudíž být ještě na tomto světě mezi živými. Co se těch, které smrt již zastihla, týče – to oni potřebují naše prosby, to oni toužebně očekávají, že právě my budeme prosit Alláha o odpuštění pro ně. Opačné neplatí a proto není dovoleno, abychom o splnění jakýchkoli našich proseb žádali kohokoli, kdo je již mrtev a odpočívá ve svém hrobě.

Důkazem jsou slova Boží:

 إِنَّكَ لَا تُسْمِعُ الْمَوْتَىٰ ...

Ty věru nedokážeš, aby mrtví slyšeli ... (Neml: 80)

Co brání přijetí prosby

Existuje mnoho důvodů, které brání přijetí prosby. Nejdůležitějšími z nich jsou nedostatek pokory a oddanosti, hříchy, zatvrzelost a lhostejnost srdce, rezignace a ztráta naděje na vyslyšení prosby a také pojídání zakázaného, ať už v doslovném, nebo přeneseném smyslu.

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه vypráví, že v přítomnosti Božího Posla صلى الله عليه و سلم kdosi odrecitoval verš:

يَا أَيُّهَا النَّاسُ كُلُوا مِمَّا فِي الْأَرْضِ حَلَالًا طَيِّبًا

Lidé, jezte dovolené a dobré z toho, co na zemi je! (Bekara: 168)

Na to vstal Sa'd ibn Abí Wekkás رضي الله عنه a řekl: „Posle Boží, popros Alláha, aby mne učinil člověkem, jehož prosba bude přijata!

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

يَا سَعْدُ أَطِبْ مَطْعَمَكَ تَكُنْ مُسْتَجَابَ الدَّعْوَةِ، وَالَّذِي نَفْسُ مُحَمَّدٍ بِيَدِهِ، إِنَّ الْعَبْدَ لَيَقْذِفُ اللُّقْمَةَ الْحَرَامَ فِي جَوْفِهِ مَا يُتَقَبَّلُ مِنْهُ عَمَلَ أَرْبَعِينَ يَوْمًا، وَأَيُّمَا عَبْدٍ نَبَتَ لَحْمُهُ مِنَ السُّحْتِ وَالرِّبَا فَالنَّارُ أَوْلَى بِهِ.

Sa'de, ať tvůj pokrm bude vždy čistý – potom budeš člověkem, jehož prosba se přijímá. Při Tom, v Jehož Ruce je duše Muhammedova, služebník do svého těla vpraví byť i sousto zakázaného, načež od něj nebude jeho čin přijat i čtyřicet dní a každý služebník, jehož tělo je živeno ze zakázaného příjmu, náleží nejvíce Ohni![31]

Abú Hurejra رضي الله عنه v této souvislosti vypráví známý hadís, kde Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká:

أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّ اللَّهَ طَيِّبٌ لاَ يَقْبَلُ إِلاَّ طَيِّبًا وَإِنَّ اللَّهَ أَمَرَ الْمُؤْمِنِينَ بِمَا أَمَرَ بِهِ الْمُرْسَلِينَ فَقَالَ:

Věru Alláh je Čistý a Dobrý a přijámá jen to, co je čisté a dobré. A věru Alláh přikázal věřícím to samé, co přikázal také poslům, když řekl:

‏ يَا أَيُّهَا الرُّسُلُ كُلُوا مِنَ الطَّيِّبَاتِ وَاعْمَلُوا صَالِحًا إِنِّي بِمَا تَعْمَلُونَ عَلِيمٌ‏

Poslové, jezte z výtečných pokrmů a konejte zbožné skutky, vždyť Já o všem, co činíte, dobře jsem zpraven. (Mu´minún:51)

وَقَالَ:

A také řekl:

‏ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُلُوا مِنْ طَيِّبَاتِ مَا رَزَقْنَاكُمْ

Vy, kteří věříte, jezte z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili. (Bekara:172).“

Potom Prorok صلى الله عليه و سلم uvedl příklad stále putujícího člověka s rozcuchanými vlasy, celého zaprášeného prachem cest, pozvedajícího své ruce k nebi a volajícího: „Pane můj! Pane!“ - a jeho pokrm je ze zakázaného, pije ze zakázaného, odívá se zakázaným a žije ze zakázaného. Jak má být jeho prosba vyslyšena? [32]

Jahjá ibn Mu'áz pravil: „Nediv se, že se tvá prosba svou cestou ubírá jen pomalu, když jsi jí sám většinu cest přehradil svými hříchy![33]

Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:

Jak můžeme čekat, že naše prosby budou vyslyšeny, když jsme tomu samí přehradili cestu svými vlastními hříchy?[34]

Ibn Tejmíja pravil:

Kdokoli vynechá část toho, co mu bylo přikázáno i poté, co byla jeho prosba vyslyšena, ten je pak jedním z hříšníků.[35]

Abú Hurejraرضي الله عنه vyprávěl, že Prorokصلى الله عليه وسلم také řekl:

ادْعُوا اللَّهَ وَأَنْتُمْ مُوقِنُونَ بِالإِجَابَةِ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ لاَ يَسْتَجِيبُ دُعَاءً مِنْ قَلْبٍ غَافِلٍ لاَهٍ .

Vzývejte Alláha, jsouce přesvědčeni, že vám odpoví a vězte, že Alláh neodpoví na prosbu lhostejného, nedbalého srdce.[36]

Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Nikdy neopusť prosbu, nechť tě tvé špatné skutky nesvedou k jejímu opuštění, protože Alláh přijal prosbu dokonce i Iblíse, jenž je nejzlovolnějším Božím stvořením:

قَالَ أَنظِرْنِي إِلَىٰ يَوْمِ يُبْعَثُونَ قَالَ إِنَّكَ مِنَ الْمُنظَرِينَ

Řekl Iblís: „Dopřej mi odkladu až do dne, kdy budou vzkříšeni!“ Pravil Bůh: „Budiž tedy mezi těmi, jimž odklad je dán!“ (A'ráf: 14-15)“ [37]

Ibn Hadžer pravil ve stejném duchu:

Nechť ti tvé špatné mínění o sobě samém a tvé hojné hříchy nezabrání hojně se obracet ke svému Pánu, neboť On věru odpověděl i Iblísovi, když Jej poprosil:

قَالَ رَبِّ فَأَنظِرْنِي إِلَىٰ يَوْمِ يُبْعَثُونَ قَالَ فَإِنَّكَ مِنَ الْمُنظَرِينَ

Řekl Iblís: „Pane můj, poskytni mi odklad do dne, kdy budou vzkříšeni!“ I pravil Bůh: „Budiž tedy mezi těmi, jimž je odloženo.“ (Hidžr: 36-37).[38]

Na otázku, kdo je na tom nejhůře, odpověděl Sufján as-Sewrí: „Ten, který ztratil naději na odpuštění Boží“ a rozplakal se. [39]

Nejčastější důvody nepřijetí proseb pospolu zmiňují i tato podání:

'Abdurrahmán ibn Jezíd vypráví, že s ar-Rabí'em ibnu l-Chusejmem chodili v pátek za 'Alkamou a povídali si. Jednoho dne poslali pro 'Abdurrahmána, který se opozdil. Když dorazil, řekl mu 'Alkama: „Víš, s čím přišel ar-Rabí'?“ „Ne, s čím?“ otázal se 'Abdurrahmán. „Říká, že nám kdosi z Lidí Knihy řekl: „Což nevidíte, jak hojně a úpěnlivě lidé prosí Boha, ale jen zřídkakdy jsou jejich prosby vyslyšeny? To proto, že Bůh nepřijme nic, kromě toho, co je zcela upřímně a výhradně pro Něj.“ Řekl mu ar-Rabí': „Přesně totéž už řekl i 'Abdulláh ibn Mes'úd.“ „Cože?“ zeptal se 'Alkama. Ar-Rabí' odpověděl: „Ano, což jsi neslyšel, jak řekl: „Při Tom, vedle Něhož nic nemá právo být uctíváno, Alláh nepřijme žádný skutek toho, kdo usiluje o věhlas, či chce být viděn, či někoho, kdo si jen tak zahrává, přijme jen prosbu toho, kdo Ho prosí opravdově a z hloubi duše.“ „Ano, ovšemže jsem ho slyšel,“ potvrdil nakonec i on. [40]

Ibráhím ibn Adhem procházel tržnicí v Basře, když se okolo něho shromáždili lidé a zeptali se ho: „Abú Isháku, věru Vznešený Alláh ve Své Knize říká:

ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ

Vzývejte Mne, Já vás vyslyším (Gháfir: 60).

My ale Alláha vzýváme neustále, ale On nám neodpovídá.“

Ibráhím ibn Adhem jim tedy odvětil: „Ó obyvatelé Basry, vaše srdce zemřela v deseti věcech: tou první je, že jste poznali Svého Pána, ale nesplnili jste Jeho právo vůči vám. Druhou je, že jste četli Boží Knihu, ale nekonali jste dle ní. Třetí je, že jste hlásali lásku k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, ale odvrhli jste jeho Sunnu. Čtvrtou je, že jste hlásali nepřátelství šejtánovi, leč jste se s ním shodli (tj. konáte stejně). Pátou, že jste řekli, že milujete Ráj, avšak nekonáte pro něj. Šestou, že jste řekli, že se bojíte Ohně, ale sami jste si ho vysloužili. Sedmou je, že jste potvrdili, že smrt je pravdou, ale sami jste se na ni nepřipravili. Osmou je, že jste se zaměstnali chybami vašich bratří, ale zanedbali chyby vlastní. Devátou, že jste pojídali z dobrodiní Pána vašeho, leč nebyli jste za ně vděční. A desátou, že pohřbíváte své mrtvé, ale neberete si z toho ponaučení.[41]

_______________________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1481; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3477 jako hasan sahíh.

[2] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 486; a at-Taberání v al-Awsatu, 1/220; jako hasan li ghajrihi jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi', 4399.

[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 593 jako hasan sahíh; Ahmed v Musnedu, 1/445 a s alternativním isnádem v 1/386 a 437; a at-Tebrízí v Miškátu l-masábíh, hadís č. 931 s dodatkem, že prosil po tešehhhudu, těsně před teslímem. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha v poznámce k hadísu č. 3204.

[4] Nejde o hadís, ale o slova Ibn Mes'úda v merfú' formě. Zaznamenali 'Abdurrezzák v Musannefu, podání č. 19642; at-Taberání v Mu'džemu l-Kebír, podání č. 8780; al-Hajsemí v Medžme'u z-zewáid, 10/155; jako hasan li ghajrihi jej dokládá al-Albání v Sahíha, pod. č. 3204.

[5] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str 16.

[6] Viz Šerhu 'Akídeti t-taháwíja, str. 234.

[7] Dlouhý příběh o nich zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5974.

[8] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 2/1107.

[9] Viz al-Mudhiš, 1/219.

[10] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1488. Jako sahíh jej doložil al-Albání. Podobné uvádí i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3556 jako hasan gharíb.

[11] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1490.

[12] Tak uvádí al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3172.

[13] Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, 6/57.

[14] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 89.

[15] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 802. Uvádí se také jako muttefekun 'alejhi u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 841; a u Muslima v Sahíhu, hadís č. 583.

[16] Viz Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, 6/60.

[17] Viz Sifátu s-salát, str. 155.

[18] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1534, sahíh dle al-Albáního.

[19] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2733.

[20] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 17/49.

[21] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/730.

[22] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1498; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3562.

[23] Viz Liká´u l-bábi l-meftúh, páska č. 212.

[24] Muttefakun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1013; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 897, na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه.

[25] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2542.

[26] Takto to chápe al-'Usejmín v Liká´u l-bábi l-meftúh, 212.

[27] Viz Liká´u l-bábi l-meftúh, páska č. 212.

[28] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/729-730.

[29] Viz Tuhfetu l-ichbárí bi-terdžemetu l-Buchárí, str. 186.

[30] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/193.

[31] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadís č. 6495; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-Terhíb, hadís č. 1110.

[32] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1015.

[33] Viz Sijeru alámi n-nubelá, 13/15.

[34] Viz Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 1/108.

[35] Viz al-Ká'idetu fí anwá'i l-istiftáh, str. 17.

[36] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3479; jako hasan jej ocenil aš-Šewkání v Tuhfetu š-šákirín, hadís č. 68; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 594.

[37] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 2/1147.

[38] Viz Fethu l-Bárí, 11/168.

[39] Uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v Latáifu l-me'árif, str. 286.

[40] Zaznamenal Hunád ibnu s-Sárí v az-Zuhd, podání č. 874.

[41] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/15, podání č. 11397; Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 2/12; Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 3/38 a mnoho dalších.