JAK NEJLÉPE PROSIT ALLÁHA - DÍL IV.

Specifické prosby v tísni

Největším příkladem toho, jak se chovat v okamžiku životní pohromy je Prorok Ajjúb (Jób), mír s ním:

وَأَيُّوبَ إِذْ نَادَىٰ رَبَّهُ أَنِّي مَسَّنِيَ الضُّرُّ وَأَنتَ أَرْحَمُ الرَّاحِمِينَ

A zmiň se o Jóbovi, jenž volal k Pánu svému: „Postihlo mne neštěstí, však tys nejslitovnější ze slitovníků!“ (Anbijá:83)

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم v dobách nepohody opakoval slova:

لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ الْعَظِيمُ الْحَلِيمُ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ السَّمَوَاتِ، وَرَبُّ الأَرْضِ، وَرَبُّ الْعَرْشِ الْكَرِيمِ

Lá iláhe ille lláhu 'l-Azímu l-Halímu, lá iláhe ille lláhu Rabbu l-'Arši l-'azím, lá iláhe ille lláhu Rabbu s-semáwáti we Rabbu l-ard, Rabbu l-'Arši l-kerím,“ tj. „Není božstva kromě Alláha, Ohromného, Blahosklonného, není božstva kromě Alláha, Pána Trůnu ohromného, není božstva kromě Alláha, Pána nebes i Pána země, Pána Trůnu šlechetného.[1]

Podle 'Abdulláha ibn Mes'údaرضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

ما أصاب أحدا قط هم ولا حزن، فقال: اللهم إني عبدك وابن عبدك وابن أمتك ناصيتي بيدك ماض في حكمك عدل في قضاؤك، أسألك بكل اسم هو لك سميت به نفسك، أو علمته أحدا من خلقك، أو أنزلته في كتابك، أو استأثرت به في علم الغيب عندك أن تجعل القرآن ربيع قلبي ونور صدري وجلاء حزني وذهاب همي. إلا أذهب الله همه وحزنه وأبدله مكانه فرجا.

Nikoho nezasáhne žádná úzkost či hoře, aniž by Alláh, když dotyčný řekne slova: „Alláhumme inní 'abduke we bnu 'abdike we bnu ametike násijetí bijedike mádin fíjje hukmuke, 'adlun fí kadáuke, as´eluke bikulli ismin huwe leke semmejte bihi nefseke aw anzeltehu fí kitábike aw 'allemtehu ahadan min chalkike aw ista´serte bihi fí 'ilmi l-ghajbi 'indeke an tedž'ale l-Kur´ána rabí'a kalbí we núra sadrí we dželáe huzní we zehhába hemmí,“ tj. „Ó Bože, jsem Tvým služebníkem, synem Tvého služebníka a synem Tvé služebnice, má kštice je ve Tvé Ruce, Tvúj rozkaz nade mnou je vždy spravedlivý, žádám Tě skrze každé Jméno, jež je Tvým, jímž jsi pojmenoval Sama Sebe, či které jsi zjevil ve Své Knize, anebo naučil některé ze Svých stvoření, či je ponechal pro Sebe ve znalosti nepoznatelného, abys učinil Korán jarem mého srdce, světlem mé hrudi, rozptýlením mého smutku a úlevou mé úzkosti,“ tento smutek a tuto tíseň neodstranil a nenahradil ho namísto toho radostí.

Zeptali se: „Nemáme se je naučit?“

Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:

بل بلى ينبغي لمن سمعها أن يتعلمها

Ovšemže, každému, kdo je uslyší, přísluší se je naučit.[2]

Jiná podání uvádí také opakování fráze لا حول و لا قوة اﻻ بالله „lá hawle we lá kúwwete illá bi-lláh,“ tj. „není moci ani síly kromě u Alláha.

Ibn Tejmíja ohledně těchto slov pravil, že „s nimi nosíme svá břemena, čelíme svým obavám a dosahujeme význačného postavení.[3]

Když něco Posla Božího صلى الله عليه وسلم znepokojovalo, podle Anase ibn Málikaرضي الله عنه opakoval tato slova:

يا حي يا قيوم برحمتك أستغيث.

Já Hajju, já Kajjúm, bi-rahmetike asteghís,“ tj. „Ó Žijící, ó Trvající, skrze Tvou Milost prosím o pomoc.[4]

Anas také vyprávěl, že při těžkostech Posel Božíصلى الله عليه وسلم opakoval také slova:

اللهم لا سهل إلا ما جعلته سهلا وأنت تجعل الحزن إذا شئت سهلا.

Alláhumme lá sehle illá má dže'altehu sehlen we ante tedž'alu l-hazna izá ši´te sehlen,“ tj. „Ó Bože, není nic snadného kromě toho, co Ty usnadníš a věru Ty můžeš usnadnit i smutek, budeš-li chtít, snadným (k překonání).[5]

Specificky pro prosbu o ulehčení jsou vhodným časem modlitba الوتر al-witr, tedy velmi silně doporučovaná (podle Abú Hanífy dokonce povinná) modlitba s lichým počtem rek'át, následující po poslední z pěti povinných denních modliteb. Při této příležitosti je vhodné před předklonem (podle Abú Hanífy) anebo po předklonu (podle Málika a aš-Šáfi'ího) či lhostejno zda před či po předklonu (dle Ahmeda ibn Hanbel), zvednout ruce a prosit. Tato praktika se nazývá قنوت kunút. Hasan ibn 'Alí رضي الله عنه uvádí, že ho jeho dědeček, Posel Boží صلى الله عليه و سلم, naučil této obecné prosbě během witru při kunútu:

"اللَّهُمَّ اهْدِنِي فِيمَنْ هَدَيْتَ، وَعَافِنِي فِيمَنْ عَافَيْتَ، وَتَوَلَّنِي فِيمَنْ تَوَلَّيْتَ، وَبَارِكْ لِي فِيمَا أَعطَيْتَ، وَقِنِي شَرَّ مَا قَضَيْتَ، فَإِنَّكَ تَقْضِي وَلَا يُقْضَى عَلَيْكَ، إِنَّهُ لَا يَذِلُّ مَنْ وَالَيْتَ، [وَلَا يَعِزُّ مَنْ عَادَيْتَ]، تَبَارَكْتَ رَبَّنَا وَتَعَالَيْتَ.

Alláhumme hdiní fímen hedejte we 'áfiní fímen 'áfejte we tewellení fímen tewellejte we bárik lí fímá a'tajte we kiní šerra má kadajte fe-inneke takdí we lá jukdá 'alejke, innehu lá jezillu men wálejte we lá je'izzu men 'ádejte, tebárakte rabbená we te'álejt,“ tj. „Ó Bože, veď mne spolu s těmi, které jsi vedl, dej mi bezpečí spolu s těmi, kterým jsi dal bezpečí, poskytni mi záštitu spolu s těmi, kterým jsi poskytl záštitu, požehnej mi v tom, co jsi mi daroval a chraň mne před zlem, které jsi předurčil. Věru Ty rozkazuješ a nikdo Tobě nerozkazuje, Ty neponížíš toho, koho zaštítíš a nikdy nepovýšíš toho, kdo Ti je nepřítelem. Požehnán buď, Pane náš, Vznešený.[6]

Tato prosba se nazývá prosba kunútu, arab. دعاء القنوت du'áu l-kunút či prosba při pohromě, arab. دعاء الناولة du'áu n-názila a je při ní přímo doporučováno zdvihat ruce, na rozdíl od proseb recitovaných obyčejně po modlitbách, což se uvádí od Abú Hanífova žáka Abú Júsufa, [7] od Ahmeda ibn Hanbela a od Isháka ibn Ráhawejha.

Prosbu je též možno recitovat nahlas, jak se uvádí od Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, kterého podle Abú Osmána an-Nehdího bylo možno slyšet i venku před mešitou a který zvedal ruce do výše tolik, že bylo vidět bělost jeho podpaždí. [8]

Od Ibn Mes'úda رضي الله عنه se uvádí, že zvedal ruce během své prosby při witru a poté je spustil dolů. [9]

Podle mnoha učenců zejména šáfi'ovského mezhebu je touto příležitostí také modlitba za úsvitu (arab. الفجر al-fedžr). Důkazem toho jsou události z bitvy u studně al-Ma'úna (arab. بئر المعونة Bi´ru l-Ma'úna) následující čtyři měsíce po Uhudu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyslal do Nedždu celkem sedmdesát předních znalců Koránu, aby učili místní lid, avšak zhrzený náčelník jednoho z místních kmenů 'Amr ibn Tufejl za pomoci bojovníků kmene Benú Sulejm muslimy u této studny přepadli a až na jediného zmasakrovali. Anas رضي الله عنه uvádí, že nikdy neviděl Posla Božího صلى الله عليه و سلم tolik úpěnlivě prosit, jako když prosil za ně a proti jejich vrahům během modlitby za úsvitu, kdy zvedl své ruce do výše. [10] Při modlitbě za úsvitu se recituje prosba po předklonu a zvedají se při ní ruce, jak se uvádí od Ibn 'Abbáse رضي الله عنه, který se takto modlil a prosil při modlitbě za úsvitu v Basře. [11]

Al-Albání ohledně těchto podání uvádí:

Zvedat ruce při kunútu kvůli pohromně dopadnuvší na muslimy je věrohodně doloženo od Prorokaصلى الله عليه و سلم, když prosil proti oněm modloslužebníkům.[12]

Ibn Báz dodává:

Zvedat ruce během kunútu při witru je předepsáno, neboť tento kunút je stejného druhu, jako kunút při nových pohromách zasahujících muslimy, toto se traduje ještě od Prorokaصلى الله عليه و سلم, který takto v okamžicích pohrom zasahujících muslimy také prosíval.[13]

Pokud prosíme o úlevu z konkrétní nesnáze nebo o vítězství v konkrétní situaci, ať bojové či jiné, potom je chvályhodné namísto obecné prosby kunútu prosit specificky pro danou záležitost, jak se dochovalo ze Sunny. Posel Boží صلى الله عليه و سلم například prosil o záchranu konkrétních slabých a utiskovaných lidí v Mekce a naopak také prosil proti konkrétním nepřátelům, ohrožujícím komunitu v Medíně. [14] Tuto prosbu v nesnázi je možno opakovat i během dalších povinných denníh modliteb. Podle Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما Prorok صلى الله عليه و سلم prosil proti vrahům od Bi´ru l-ma'úna nejen během ranní modlitby, ale také během polední, odpolední, v modlitbě při západu slunce a při modlitbě večerní. Prosbu hlasitě přednášel a ti, kteří stáli za ním, opakovali ámín. [15] Tato konkrétní prosba byla užívána také chalífy Omarem či 'Alím رضي الله عنهم v době jejich válečných tažení, jak uvádí Ibn Tejmíja. [16] Podle šejcha Muhammeda ibn Sáliha al-'Usejmína má tento způsob prosby přednost před obecnou prosbou kunútu, kvůli důkazům ze Sunny. Naopak žádný důkaz, který by vztahoval prosbu kunút ke kalamitě, pohromě či nesnázi, neexistuje, neboť tato je obecnou prosbou. [17]

Má prosba stále nebyla vyslyšena ...

Vznešený Alláh praví:

أَمْ حَسِبْتُمْ أَن تَدْخُلُوا الْجَنَّةَ وَلَمَّا يَأْتِكُم مَّثَلُ الَّذِينَ خَلَوْا مِن قَبْلِكُم ۖ مَّسَّتْهُمُ الْبَأْسَاءُ وَالضَّرَّاءُ وَزُلْزِلُوا حَتَّىٰ يَقُولَ الرَّسُولُ وَالَّذِينَ آمَنُوا مَعَهُ مَتَىٰ نَصْرُ اللَّـهِ ۗ أَلَا إِنَّ نَصْرَ اللَّـهِ قَرِيبٌ

Domníváte se, že vstoupíte do ráje, ač jste dosud nezakusili nic podobného tomu, co zakusili ti, kdož byli před vámi? Byli postiženi neštěstím a bídou a třásli se strachem, až konečně posel a ti, kdož s ním uvěřili, zvolali: "Kdy přijde vítězná pomoc Boží?" Což není pomoc Boží blízká? (Bekara:214)

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

يُسْتَجَابُ لأَحَدِكُمْ مَا لَمْ يَعْجَلْ يَقُولُ دَعَوْتُ فَلَمْ يُسْتَجَبْ لِي.

Vyslyšen bude každý z vás, dokud prosbu neuspěchá tím, že řekne: „Prosil jsem, avšak nebyl jsem vyslyšen.[18]

Al-Buchárí tento hadís zaznamenal v kapitole s názvem „Služebník je vyslyšen, dokud prosbu neuspěchá“ a Muslim v kapitole „O tom, že prosící je vyslyšen, dokud prosbu neuspěchá a řekne: „Prosil jsem, ale nebyl jsem vyslyšen.

Zu n-nún al-Misrí vyprávěl, že al-Hasan al-Basrí pravil: „Nebojím se toho, že by vaše prosby nebyly vyslyšeny, spíše se obávám, že vám bude znemožněno prosit.[19]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíja pravil:

Někdy na tomto světě se také stává, že někdo, kdo čelí velmi těžké pohromě, nebo úporné chudobě či znepokojujícímu strachu, začne prosit Alláha a pokorně Ho vzývat, až jej nakonec Alláh zahrne nesmírným potěšením již jen z toho, že se k Němu dotyčný obrací, což si pak prosící zamiluje ještě více, nežli tu původní věc, o níž ve své prosbě žádal, nicméně toto prosebník na počátku nevěděl, proto prosil o něco jiného, toužíce po tom.[20]

Historie našich zbožných předků ukazuje četné pozoruhodné příběhy mužů, prosících dlouhá léta Alláha a vytrvávajících v prosbách, aniž by jim tyto byly splněny.

Dáwúd Ibn Abí Hind uvádí, že když tyran al-Hadždžádž zajal imáma Sa'ída ibn Džubejra, Sa'íd řekl: „Nevidím to jinak, nežli že budu zabit. A říkám vám, že já a moji dva společníci jsme poté, co jsme okusili sladkost prosby, prosívali Alláha o mučednickou smrt. A oněm dvěma mým společníkům již bylo jejich mučednické smrti dopřáno, jen já tu svou stále ještě očekávám.[21]

Muwerrek al-'Idžlí pravil: „Prosil jsem Alláha o jistou věc celých dvacet let, avšak té věci mi ještě nebylo dopřáno. Leč já se naděje na ni stále nevzdávám![22]

Ovšem něco takového se děje i v moderní době. 

Šejch Muhammed ibn Ibráhím al-Hammúdí vypráví příběh ze života učence 20. století, šejcha 'Abdul'azíze ibn Báze:

'Abdurrahmán ibn Násir ibn Džábir z Rijádu mi vyprávěl, že šejch, Alláh mu budiž milostiv, na úsvitu svých mladických let přišel o zrak. Jeho matka, pocházející z rodu Huzejm, tehdy bydlela v distriktu známém jako Dichna, východně od paláce al-Hakm. Její sousedkou tehdy byla manželka prince 'Abdul'azíze ibn Turkí Áli Sa'úda.

Jednou ji tato sousedka navštívila a mladý šejch Ibn Báz seděl vedle své matky, která ho oplakávala. „Umm 'Abdil'azíz, pročpak pláčeš?“ zeptala se sousedka. Odpověděla, že její syn 'Abdul'azíz přišel o zrak. Kdo se o něj teď postará?

Řekla jí tedy: „Pláčem nic zpátky nevrátíš. Namísto toho pros Alláha o pomoc, očisti se a pomodli se k Alláhu dvě rek'át. Popros Alláha, aby tak, jako mu odňal zrak, jej obdaroval znalostmi, které budou ku prospěchu všem muslimům.“

Alláh pak prosbu 'Abdul'azízovy matky přijal. A Alláh je Ten, Kdo jest ručitelem úspěchu.[23]

_________________________________________________________________

[1] Hadís je muttefakun 'alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6346; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2730.

[2] Zaznamenal jej Ahmed v Musnedu, hadís č. 3712; Háris ibn Abí Usáma ve svém Musnedu, str. 251; Abú Ja'lá ve svém Musnedu, 1/156; a at-Taberání v al-Kebíru, 3/74. Jako sahíh jej doložili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 2372; al-Hákim v Mustedreku, 1/509; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 199.

[3] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/137.

[4] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3524 jako gharíb, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 4777.

[5] Zaznamenal Ibnu s-Sunní v 'Amelu l-jewmi we l-lejla, podání č. 351; ad-Dijá al-Makdisí v al-Muchtára, hadísy č. 1683 a 1684; Abú Nu'ajm v Achbáru Asfahán, 2/305; a al-Asbahání v at-Targhíbu, 1/131. Jako sahíh jej ocenili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 2427 a jako sahíh dle podmínek Muslima také al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/190, hadís č. 2886

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1425; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1746, jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, 1/194. Zaznamenal jej i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 464 jako hasan, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 1/144. Viz též Irwáu l-ghalíl, 2/172.

[7] Viz Šerhu l-Hidája, 1/306.

[8] To uvádí al-Buchárí v Ref'u l-jedejn, podání č. 23; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 3/316; a al-Bejhekí v Sunenu, 2/212.

[9] Zaznamenal Abdurrezzák v al-Musannefu, 4/325.

[10] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Musnedu, 3/137, jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sifetu s-salát, 3/957-959. Uvádí ho v obdobné verzi také at-Taberání v as-Saghíru, str. 111; al-Bejhekí v Sunenu, 2/211; a jako hasan či sahíh jej ocenil an-Newewí v al-Azkár, 3/500.

[11] Tak zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 2/316.

[12] Viz Irwáu l-ghalíl, 2/181.

[13] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 30/51.

[14] Hadís o tom zaznamenal např. Muslim v Sahíhu, hadís č. 675.

[15] Tak uvádí Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1443. Ibnu l-Kajjim toto podání označil za sahíh v Zádu l-me’ád, 1/280. Viz také Muslimův Sahíh, hadís č. 679. al-Buchárí ve svém Sahíhu, hadís č. 4070, uvádí od Ibn Omara رضي الله عنهما, že tuto prosbu pronesl poté, co se narovnal z předklonu.

[16] Viz Medžú’u l-fetáwá, 22/271.

[17] Viz Šerhu l-mumti', 4/45.

[18] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6340 a toto je jeho verze; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2735; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1484; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3387; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3853.

[19] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/347.

[20] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/28.

[21] Uvádí imám Ismá'íl ibn Muhammed ibn Fadl al-Asbahání v Síretu s-selefi s-sálih v kapitole „Zmínka o těch, kdo následovali společníky v dobru.

[22] Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar'íja, 2/286.

[23] Viz al-Imám Ibn Báz: Durúsu we mewákifu we ’iber, str. 114.