JAK POZNAT, KTERÝ HŘÍCH JE VELEHŘÍCHEM?

OTÁZKA: Jak co nejjednodušeji poznat velký hřích od malého hříchu a jak bojovat proti vlastnímu hřešení?

ODPOVĚĎ:

Islám nepovažuje všechny hříchy za stejně závažné. Uznává jednak existenci zhoubných a těžkých velehříchů a jednak existenci hříchů menších, méně závažných.

Slovy Jahjá ibn Šeref an-Newewího:

Většina učenců z řad prvních i pozdějších generací muslimů smýšlí, že hříchy možno dělit na menší a větší. Toto naznačují jasné důkazy z Koránu a Sunny, stejně jako slova raných i pozdějších generací této ummy.[1]

Ibnu l-Kajjim dokonce uvádí, že mezi zbožnými předky v prvních třech generacích muslimů ohledně tohoto stanoviska panoval konsensus. [2]

Vznešený Alláh na důkaz tohoto rozdělení praví:

وَلِلَّـهِ مَا فِى ٱلسَّمَـٰوَٰتِ وَمَا فِى ٱلْأَرْضِ لِيَجْزِىَ ٱلَّذِينَ أَسَـٰٓـُٔوا۟ بِمَا عَمِلُوا۟ وَيَجْزِىَ ٱلَّذِينَ أَحْسَنُوا۟ بِٱلْحُسْنَى  ٱلَّذِينَ يَجْتَنِبُونَ كَبَـٰٓئِرَ ٱلْإِثْمِ وَٱلْفَوَٰحِشَ إِلَّا ٱللَّمَمَ ۚ إِنَّ رَبَّكَ وَٰسِعُ ٱلْمَغْفِرَةِ

Bohu náleží vše na nebesích a na zemi, aby mohl odměnit ty, kdož špatné páchali, a aby odměnil ty, kdož dobré konali, odměnou nejkrásnější, ty, kdož těžkých hříchů a nepravostí se varovali a jen drobných prohřešků se dopouštěli. A Pán tvůj věru rozsáhlým odpuštěním vládne. (Nedžm: 31-32)

Základní rozdíl mezi malými hříchy a velehříchy spočívá v tom, že Alláh skrze svou milost malé hříchy průběžně odpouští v přímé návaznosti na setrvalé konání dobrých skutků, zatímco hříchy velké nezbytně vyžadují upřímné pokání.

Ohledně malých hříchů Alláh praví:

إِنَّ ٱلْحَسَنَـٰتِ يُذْهِبْنَ ٱلسَّيِّـَٔاتِ ۚ ذَٰلِكَ ذِكْرَىٰ لِلذَّٰكِرِينَ

A dobré skutky věru rozptylují špatné - a toto je připomenutí pro ty, kdož Boha vzpomínají. (Húd: 114)

Tj. dobré skutky z milosti Boží mažou skutky špatné tomu, kdo tyto dobré skutky setrvale koná.

Takto je třeba vykládat všechny koránské verše a hadísy hovořící v duchu „kdo udělá to a to, tomu budou odpuštěny hříchy“ - jedná se vždy o hříchy malé, nutně nevyžadující pokání.

Příkladem takového textu je verš:

وَمَن يَتَّقِ ٱللَّـهَ يُكَفِّرْ عَنْهُ سَيِّـَٔاتِهِۦ وَيُعْظِمْ لَهُۥٓ أَجْرًا

A kdo je bohabojný, tomu Bůh vymaže špatné skutky jeho a rozmnoží mu odměnu. (Talák: 5)

Je jím také hadís, v němž Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

مَن قال: سُبحانَ اللهِ وبحَمْدِه في يومٍ مِئةَ مرَّةٍ حُطَّتْ خطاياه وإنْ كانت مِثْلَ زَبَدِ البحرِ.

Kdokoli řekne: subhánalláhi we bihamdih, tj. sláva Bohu (tj. prost je On veškerénedokonalosti) v jeho chvále, stokrát, tomu budou odpuštěny jeho hříchy, byť by jich bylo jako mořské pěny.[3]

Naproti tomu u velehříchů Boží spravedlivost vyžaduje, že nemohou být odpuštěny bez opravdového pokání, zahrnujícího upřímnou lítost nad spáchaným činem, prosbu k Alláhu o odpuštění, snahu okamžitě hříchu zanechat, napravit se a konat co nejvíce dobrých skutků s nadějí, že spáchané zlo vyváží. Pokud došlo navíc k poškození práv jiného, je nutno tuto křivdu napravit.

Ohledně kajícníků kajících se za své spáchané velehříchy Alláh hovoří poté, co pohrozil trestem za tyto velehříchy:

إِلَّا مَن تَابَ وَءَامَنَ وَعَمِلَ عَمَلًا صَـٰلِحًا فَأُو۟لَـٰٓئِكَ يُبَدِّلُ ٱللَّـهُ سَيِّـَٔاتِهِمْ حَسَنَـٰتٍ ۗ وَكَانَ ٱللَّـهُ غَفُورًا رَّحِيمًا

kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán: 70)

Mullá 'Alí al-Kárí říká:

Věz, že skutečné pokání, pokud jsou dodrženy jeho podmínky, je Alláhem bezpochyby přijato a kajícníkovi je v přímém důsledku tohoto pokání odpuštěno, neboť Vznešený Alláh praví:

وَهُوَ ٱلَّذِى يَقْبَلُ ٱلتَّوْبَةَ عَنْ عِبَادِهِۦ وَيَعْفُوا۟ عَنِ ٱلسَّيِّـَٔاتِ وَيَعْلَمُ مَا تَفْعَلُونَ

On je ten, jenž od služebníků Svých pokání přijímá a špatné skutky jim odpouští a dobře ví, co konáte. (Šúrá: 25)‏

A není dovoleno Alláhu odporovat v tom, o čem nás zpravil a co nám přislíbil.[4]

Velehřích od běžného hříchu podle az-Zehebího rozpoznáme podle následujících ukazatelů:

Názor nejvíce podložený různými důkazy je ten, že velehříchem je jakákoli hříšná praktika, která má za následek Koránem či Sunnou pevně stanovený trest (arab. الحد al-hadd) už na tomto světě, jako např. vražda, smilstvo či krádež, anebo hříšná praktika před kterou je varováno trestem na onom světě, nebo Božím hněvem, hrozbou, prokletím ze strany Alláha či Jeho Posla صلى الله عليه وسلم.  Takové hříchy jsou vpravdě velehříchy. Nutno si také uvědomit, že některé velehříchy jsou těžší a závažnější, než jiné velehříchy.[5]

Příkladem velehříchu, se kterým se pojí hrozba pevně stanoveného trestu, je např. falešné obvinění počestné osoby ze smilstva (arab. القذف al-kezf) vzpomínané veršem:

وَٱلَّذِينَ يَرْمُونَ ٱلْمُحْصَنَـٰتِ ثُمَّ لَمْ يَأْتُوا۟ بِأَرْبَعَةِ شُهَدَآءَ فَٱجْلِدُوهُمْ ثَمَـٰنِينَ جَلْدَةً وَلَا تَقْبَلُوا۟ لَهُمْ شَهَـٰدَةً أَبَدًا ۚ وَأُو۟لَـٰٓئِكَ هُمُ ٱلْفَـٰسِقُونَ

Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ranami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné svědectví, neboť to jsou hanebníci (Núr: 4)

Příkladem textu hrozícího trestem na onom světě za určité velehříchy, je koránský verš:

إِنَّ ٱلَّذِينَ يَأْكُلُونَ أَمْوَٰلَ ٱلْيَتَـٰمَىٰ ظُلْمًا إِنَّمَا يَأْكُلُونَ فِى بُطُونِهِمْ نَارًا ۖ وَسَيَصْلَوْنَ سَعِيرًا

Ti, kdož nespravedlivě pohlcuji majetky sirotků, věru pohlcují to, co v břichách jejich v oheň se promění, a spáleni budou jeho plameny. (Nisá: 10)

Příkladem hrozby Božím hněvem za nějaký velehřích je koránský verš ohledně nutnosti zanechat braní úroků a následků, pokud se tak neučiní:

فَإِن لَّمْ تَفْعَلُوا۟ فَأْذَنُوا۟ بِحَرْبٍ مِّنَ ٱللَّـهِ وَرَسُولِهِ

Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho... (Bekara: 279)

Příkladem hrozby prokletí za určitý velehřích je třeba hadís od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

لَعَنَ اللَّهُ الْخَمْرَ...

Alláh proklel alkohol …[6]

Nezapomínejme však na to, že pokud člověk setrvává v malém hříchu, nejeví zájem na jeho zanechání a považuje ho za zanedbatelný, toto jeho chování je velehříchem.

Podle al-Kurtubího znamená setrvávání „přijetí dané praktiky srdcem za svou a rozhodnutí nevzdát se jí.“ Podle al-Katády je to „neochvějné přilnutí k danému hříchu.[7]

Ibnu l-Kajjim praví:

Setrvávání na malém hříchu je stejně závažné, či možná ještě závažnější, než velehřích.[8]

Důkazem tohoto je hadís od ‘Abdulláha ibn Mes‘úda a Sehla ibn Se'ada as-Se'ídího رضي الله عنهما, v němž se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إيَّاكمْ ومُحقَّراتِ الذُّنوبِ، فإنَّهنُ يَجْتَمِعْن على الرجل حتَّى يُهْلكْنَهُ

Vyvarujte se podceňovaných hříchů, věru ony se nakupí tak, že se svalí na člověka a zničí ho.

Následně poskytl tento jejich příměr:

كَمثَلِ قومٍ نَزلوا أرضَ فَلاةٍ، فحضَر صنيعُ القومِ، فجعلَ الرجلُ ينْطَلِقُ فيجيءُ بالعودَ، والرجلُ يجيءُ بالعودِ، حتى جَمعَوا سَواداً، وأجَّجوا نَاراً، وأَنْضَجوا ما قَذَفوا فيها.

Jako když skupina lidí rozbije v dolině svůj tábor, jeden donese malou větévku, druhý donese malou větévku a tak dál, dokud nenasbírají dostatek dřeva, aby si upekli chleba. Věru vámi podceňované hříchy ničí člověka, pokud se jim oddá.[9]

Tato kategorizace hříchů na malé a velké však není definitivní a záleží i na velkém množství dalších okolností a detailů, jak Ibn Kesír uvádí od al-Halímího:

Není hříchu, aby zároveň nebyl velký nebo malý. Malý se může stát velkým díky dodatečným okolnostem a velký může přerůst i v prostopášnost (arab. الفاحشة al-fáhiša), např. někoho zabít je velký hřích, ale pokud někdo zabije přímo člena své rodiny, jako rodiče či prarodiče, nebo dítě či vnuka, nebo jiného příbuzného, pokud někdo někoho zabije v době poutního zasvěcení, nebo během posvátných měsíců, pak jeho velehřích vraždy navíc přerůstá v prostopášnost.[10]

Vztah skutečných muslimů a zbožných věřících k jejich vlastní hříšnosti popisuje Alláh takto:

وَٱلَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا۟ فَـٰحِشَةً أَوْ ظَلَمُوٓا۟ أَنفُسَهُمْ ذَكَرُوا۟ ٱللَّـهَ فَٱسْتَغْفَرُوا۟ لِذُنُوبِهِمْ وَمَن يَغْفِرُ ٱلذُّنُوبَ إِلَّا ٱللَّـهُ وَلَمْ يُصِرُّوا۟ عَلَىٰ مَا فَعَلُوا۟ وَهُمْ يَعْلَمُونَ

a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých - neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh - a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Álu 'Imrán: 135)

Tento verš dává jasně najevo, že neexistuje člověk, který by občas nehřešil. Hřešíme všichni, proti sobě i proti druhým, nicméně důležité je ve hříchu nesetrvávat a prosit Alláha o odpuštění. Islámští učenci totiž ustavují princip znějící: لا صغبرة مع الإصرار و لا كبيرة مع الإستغفار lá saghíraten me'a l-isrári we lá kebíreten me'a l-istighfár, tj. není malého hříchu, pokud se na něm setrvává, ani velikého, pokud se za něj prosí o odpuštění.

Je proto také bezpodmínečně nutno nikdy neztrácet ze zřetele pravidlo: Nehleďme na to, jak malý hřích je, ale jak velký je Ten, vůči Němuž hřešíme. Skutečně zbožný člověk vidí své hříchy obrovské jako hory, zatímco pokrytec jako nepatrné mušky.

Vznešený Alláh praví:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ تُوبُوٓا۟ إِلَى ٱللَّـهِ تَوْبَةً نَّصُوحًا عَسَىٰ رَبُّكُمْ أَن يُكَفِّرَ عَنكُمْ سَيِّـَٔاتِكُمْ وَيُدْخِلَكُمْ جَنَّـٰتٍ تَجْرِى مِن تَحْتِهَا ٱلْأَنْهَـٰرُ يَوْمَ لَا يُخْزِى ٱللَّـهُ ٱلنَّبِىَّ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَعَهُۥ ۖ نُورُهُمْ يَسْعَىٰ بَيْنَ أَيْدِيهِمْ وَبِأَيْمَـٰنِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَآ أَتْمِمْ لَنَا نُورَنَا وَٱغْفِرْ لَنَآ ۖ إِنَّكَ عَلَىٰ كُلِّ شَىْءٍ قَدِيرٌ

Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! Snad Pán váš vám vymaže špatné skutky vaše a uvede vás do zahrad, pod nimiž řeky tekou, v den, kdy nezahanbí Bůh ani proroka, ani ty, kdož s ním věřili. A světlo jejich poběží před nimi a po pravici jejich a budou volat: "Pane náš, učiň dokonalým světlo naše a odpusť nám, vždyť Tys všech věcí mocen!" (Tahrím: 8)

Imámu Mudžáhidovi si kdosi postěžoval, že mnoho hřeší. Odpověděl mu: „A jak si stojíš s pokáním?[11] Tj. bez ohledu na to, kolik hřešíš, možnost pokání je pro tebe otevřená, dokud jsi naživu.

Nám hříšníkům je v souvislosti s hřešením předepsáno:

1. Setrvat v upřímném konání co nejvíce dobrých skutků, aby převážily naše špatné skutky.

Vznešený Alláh praví:

فَمَن كَانَ يَرْجُوا۟ لِقَآءَ رَبِّهِۦ فَلْيَعْمَلْ عَمَلًا صَـٰلِحًا وَلَا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِۦٓ أَحَدًۢا

A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému! (Kehf: 110)

Takový zbožný skutek definuje Ibnu l-Kajjim takto:

Zbožný skutek je prostý přetvářky a snahy zalíbit se lidem a následuje příkladu Prorokovy صلى الله عليه و سلم Sunny.[12]

Sufján as-Sewrí pravil: „Je na vás, abyste konali co nejvíce dobrých skutků, aby vám Alláh poskytl úlevu ve vašem hrobě. A střežte se všeho zakázaného, abyste díky tomu okusili slasti víry.[13]

2. Prosit Alláha, aby nám pomohl se napravit, konat více dobrých skutků a hřešit méně. Chyby a hříchy člověka totiž pramení buď z toho, že plně nenásleduje správné vedení, anebo že v něm není neochvějný a konzistentní.

Proto podle Šeddáda ibnu l-Awseرضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve svých prosbách mimo jiné zmiňoval:

اللهم! إني أسألك الثبات في الأمرِ، والعزيمة على الرُّشد ...

Ó Bože, prosím tě o pevnost v této věci a o rozhodnost ubírat se správnou cestou ...[14]

3. Zamýšlet se nad pomíjivostí tohoto světa, blízkostí Soudného dne a jeho předzvěstí, jakožto i naší nepatrností, křehkostí a smrtelností, protože je třeba začít konat dobro ihned.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

بَادِرُوا بِالأَعْمَالِ سِتًّا الدَّجَّالَ وَالدُّخَانَ وَدَابَّةَ الأَرْضِ وَطُلُوعَ الشَّمْسِ مِنْ مَغْرِبِهَا وَأَمْرَ الْعَامَّةِ وَخُوَيِّصَةَ أَحَدِكُمْ.

Pospíchejte konat dobré skutky, než dojde k šesti věcem: příchodu ad-Dedždžála, objevení se dýmu, vystoupení zvířete ze země, východu slunce od západu, všezasahujícímu rozvratu a smrti každého z vás.[15]

Abu d-Dardá رضي الله عنه pravil: „Jsou tři věci, které mám rád, ale lidé jimi opovrhují: chudoba, nemoc a smrt. Mám rád chudobu, protože mne vede k pokoře vůči mému Pánu. Mám rád i smrt, protože toužím setkat se se svým Pánem. A mám rád i chorobu, protože je pro mě vykoupením za mé hříchy.[16]

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Shromáždění mladíků! Varuji vás před odkládáním věcí na později, kdy si člověk říká: „Jenom co skončím toto, udělám to a to.[17]

A Alláh jediný dává sílu a vede přímou cestou.

Odpovídal: Alí Větrovec

______________________________________________________________________________________

[1] Viz Šerhu n-Newewí 'alá Sahíhi Muslim, 2/85.

[2] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/315.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6405.

[4] Viz Mirkátu l-mefátíh, 4/1637.

[5] Viz al-Kebáir, str. 6.

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3674, jako sahíh ho ve svém tahkíku označil al-Albání.

[7] Viz Mewsú'atu l-fikhíja, 36/305.

[8] Viz Ighásetu l-lehfán, 2/151.

[9] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 3627; a at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 10500 Jako sahíh li-ghajrihi ho ocenil al-Albáni v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2470.

[10] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 2/285-286.

[11] Zaznamenal Ahmed v Kitábu z-zuhd, str. 455.

[12] Viz ad-Dáu we d-dewá, str. 155.

[13] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 7/82.

[14] Zaznamenali ho Ahmed v Musnedu, hadís č. 17155; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 935; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, hadís č. 29971 a mnozí další. Jako sahíh li-ghajrihi ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3228.

[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2947.

[16] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 2/349.

[17] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kasru l-amel, str. 212.