JAK SE MŮŽE ALLÁH SMILOVAT LIDU, KTERÝ NEBRÁNÍ SLABŠÍ PŘED SILNĚJŠÍMI?

 Džábir ibn 'Abdulláh رضل الله عنه vyprávěl:

„Když se muhádžirové vrátili z Habeše[1], Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
Nepovíte mi snad o divech, které jste viděli v zemi Habešské?
 
Nějací mladíci řekli:
 „Ano, povíme, Posle Boží! Zatímco jsme seděli, prošla kolem nás jedna zbožná stařenka, na hlavě nesla vědro plné vody. Procházela okolo jednoho mladíka, který jí položil ruku mezi lopatky a žduchl ji. Spadla na koleno a její vědro se rozlomilo.
Když se zvedla, otočila se směrem k němu a řekla:
„Ještě poznáš, ty drzý, až Alláh postaví Svůj Trůn a shromáždí ty, kteří již pominuli i ty, kteří teprve přijdou, až začnou ruce a nohy promlouvat o tom, co dělaly. Zítra již poznáš můj i svůj vlastní osud u Něj!“
 
Džábir pokračoval: „A Posel Boží صيى الله عليه و سلم slyše to, dodal:: „Pravdu děla! Pravdu děla! Jak by se Alláh snad mohl smilovat lidu, který nebrání slabší před silnějšími![2]


[1] Jedná se o hidžru do Habeše (křesťanské království na území dnešní Etiopie), která předcházela hidžře do Medíny.
[2] Hadís zaznamenal Ibn Mádža, 27/329, jako hasan jej oceňují al-Busírí i al-Albání.