JE ŽENSKÁ OBŘÍZKA PODPOROVÁNA AUTENTICKOU SUNNOU?

 OTÁZKA: Je ženská obřízka předepsána Koránem nebo Sunnou? Co o tom říkají islámští učenci?

ODPOVĚĎ:
Předně, samotná obřízka může mít několik forem, které se od sebe liší mírou devastace ženských vnějších pohlavních orgánů:
a) nejmírnější typ je odstanění kůžičky na vrcholku klitorisu
b) odstranění celého klitorisu
c) odstranění celého klitorisu, včetně části vnějších ženských pohlavních orgánů
d) tzv. infibulace, neboli faraonská ženská obřízka, nejbrutálnější způsob, kdy jsou odstraněny prakticky veškeré vyčnívající části vnějších ženských pohlavních orgánů a částečné sešití pohlavního otvoru.
Všichni učenci a znalci islámského práva v době minulosti i dnes se shodli na tom, že všechny obřízky kromě typu a jsou harám – zakázány, jako nepřípustné mrzačení a útisk ženy a jako nezákonné pozměňování toho, co Alláh stvořil, na základě koránského verše (ve významu):
 Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější (Tín:4) 
Co se týče odstranění kůžičky překrývající vrh klitorisu, ta má své opodstatnění, jak říká jeden z největších učenců 20. století, Ibn Báz: „Učenci se jednomyslně shodli, že je legitimní. Ani jediný muslimský učenec - pokud víme - neřekl, že tato obřízka legitimní není.“[1]
Není však předepsána žádným koránským veršem, své stanovisko však tito učenci opírají o některé hadísy:
Uvádějí se stejné argumenty jako pro obřízku mužů, s tím, že šarí’atské pravidlo hlásá, že není rozdílu mezi pohlavími, není-li jiného důkazu,[2] ve shodě se slovy Božího Posla صلى الله عليه و سلم ve všeobecném kontextu: „Ženy mají status mužů.[3]

Od 'Áiše, nechť je s ní Alláh spokojen, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl, ve smyslu:
"Když si muž sedne mezi čtyři údy své ženy a oba obřezané orgány se dotknou, pak je očista koupelí (arab. ghusl) povinností."[4]

Hadís ukazuje, že zvyk ženské obřízky byl znám a schvalován Božím Prorokem صلى الله عليه و سلم který sám použil označení "obřezaný" pro označení pohlavních orgánů muže i ženy. Neukazuje však na ženskou obřízku jako povinnost, spíše říká, kdy je povinná očistná koupel.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl Umm ‘Atíjji, ženě, která v Medíně obřezávala ženy: „Když obřezáváš, mnoho toho neodstraňuj, tak to bude vhodnější pro ženu a svému manželovi bude milejší.[5]
Uvádí se také, že ‘Áišiny sestřenice byly obřezány a pozvali jim na obveselení zpěváka, kterého ‘Áiša odmítla.[6]
O tom, že takový předpis šarí’a skutečně obsahuje, referuje konsensus učenců Ibn Hazm[7]
Samotný předpis tohoto činu je předmětem neshody mezi učenci:
a) První názor zastávají učenci mezhebu šáfi'ovského. Podle nich jde o povinnost, stejně jako u mužů. Toto je také jedno podání od imáma Ahmeda a názor Abú Bekra ibn 'Arebího z málikovského mezhebu.
b) Podle druhého názoru je obřízka pro muže i ženy, shodně, doporučením (tj. sunna, mustehab). To je názor mezhebů hanefíjja a málikíjja a druhé podání od imáma Ahmeda.
c) Třetí a nejsprávnější názor považuje ženskou obřízku narozdíl od mužské ne za povinnost, ale za doporučení (tj. sunna, mustehab). Jde o většinový pohled hanbelovského mezhebu a názor málikovce Ibn Sahnúna. Je to názor stálé komise pro fatwy v Saúdské Arábii a názor učenců z al-Azharu.
Pokud však skutečně moudře rozvážíme pozadí tohoto předpisu, tedy snadnost rozproudění pohlavní vášně ve zvláštních podmínkách zemí s horkým klimatem, uvidíme, že obřezávat ženy v Evropě a v zemích s obdobným podnebím je naprosto bezpotřebné.
Proto by se v našem prostředí nemělo na tyto a podobné otázky klást důraz a také by se mohlo stát, že se pro neznalost a emotivní přístup rozpoutá bouře, která bude mít negativní následky. Co se týče muslimů v jiných zemích, i oni mají své odborníky, kteří mají tyto záležitosti na starost a objasňují je lidem.[8]

A Alláh ví nejlépe.



[2] Kuduzović, Safet: Fetwe, pravne decizije – pitanja i odgovori, Džemat Hidžra, Stichting, 2009, str. 99.
[3] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, 6/256; a Ahmed v Musnedu,č. 26238. Isnád sahíh, viz as-Silsiletu s-Sahíha, 6/860.
[4] Sahíh Muslim, č. 349.
[5] Zaznamernal Abú Dawúd v Sunenu, 8/299; a Taberání al-Kebír, č. 8137. Ohledně jeho autenticity je rozpor, někteří jej uznávají, většina jej odmítá. Imám al-Hajsemí jej považuje za hasan a Ibn Hadžer (viz Fethu l-Bárí, 10/340) a al-Albání (viz as-Silsiletu s-sahíha, 2/344-349) jej posilují jinými podáními.
[6] Zaznamenal al-Buchárí v Adabu l-mufred, č. 1283; uvádí i al-Bejhekí ve svém Sunenu, č. 21010. Sahíh podle Ibn Redžeba, hasan podle al-Albáního, viz Tehrímu t-tareb, str. 130.
[7] Viz Merátibu l-Idžmá‘, str. 252.
[8] Kuduzović, Safet: op. cit., str. 101.