K OTÁZCE 'ÁIŠINY SVATBY S BOŽÍM POSLEM صلى الله عليه و سلم, DÍL 2.: ZÁPADNÍ FASCINACE MUSLIMSKOU SEXUALITOU

Západ oplývá dlouhou a bohatou tradicí dezinterpretování islámu. To potvrzují především sami západní badatelé, kteří se touto problematikou zaobírali. Naše případová studie vykreslování Prorokova صلى الله عليه و سلم sňatku s 'Áišou رضي الله عنها jako nábožensky posvěceného zneužívání dětí tak představuje ve skutečnosti velmi zajímavou sondu do mnohem hlubšího a širšího fenoménu záměrně pokřivené reprezentace jinakosti, ostentativního a zažitého eticko-intelektuálního tribalizmu a markantní zaujatosti vůči všemu islámskému.

Vedle pokřivování toho, v co muslimové věří a co Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم hlásal v užším smyslu ohledně Boha a ohledně figur podstatných pro křesťanství (např. Panna Maria a Ježíš), si všímali již raně středověcí autoři pravidelně také sexuality. Svému vlastnímu obrázku o islámské sexualitě, kterou ztělesňovala naprosto nepochopená a překroucená představa harému a kterému vévodil výjev polonahé břišní tanečnice, pak přikládali větší význam, než samotné realitě pozorovatelné v Orientu. Tu naopak vysvětlovali podle svých falešných utkvělých představ, čímž zcela naplňovali to, co v 70. letech Edward Said popsal výstižným pojmem orientalismus. Pro takový orientalismus je jeho vlastní představa o Orientu skutečnější, než prostá skutečnost.
Norman Daniel, autor knihy Islam and the West: Making of an Image (1993) přiznává rozpaky:
„Přirozeně se musíme ptát, jak autoři, které nemůžeme ani omlouvat jako bláznivé, ani odsuzovat jako bezskrupulózní, mohli ustavičně dezinterpretovat fakta, pravidelně podporujíce směšné fantazie. Toto se vztahuje zejména na jejich přístup k událostem z Muhammedova života, ale v jisté míře i na jejich celkový přístup k islámu. Nemůžeme je jednoduše omlouvat jako ignotanty.“1
Na jiném místě píše:
„Všichni autoři tíhli, více nebo méně, k fantastickým příběhům o islámu a jeho prorokovi. Využívání těchto falešných důkazů k útokům na islám bylo takřka všeobecně rozšířené.“2
Dále vysvětluje:
„Co bylo nejhorší, nebyla jejich fantastknost, ani to, že byly nekriticky opakovány stále dokola, ale to, že šlo výhradně o údaje, sloužící k účelům šíření kontroverze.“3
Tato kontroverze plánovitě cílila (a dodnes cílí) otázku sexuality, jejíž pojímání v islámu se od převažujícího křesťanského liší a na Západě bylo odnepaměti prezentováno jako zhýralé a dekadentní. Pro mysl křesťanského člověka odchovaného antickým dědictvím byla nemyslitelná a neakceptovatelná v prvé řadě především vícečetná manželství. Na rozdíl od klasického křesťanského pohledu islám také přiznával pohlavnímu aktu nejen pragmatickou úlohu plození dětí, ale i hodnotu potěšení, slasti a důležitosti pro stvrzování láskyplného vztahu mezi manžely. Dále, narozdíl od islámu, většina křesťanských proudů nedovoluje rozvod. V neposlední řadě i např. v otázce antikoncepce byl tradiční islámský pohled povětšinou liberálnější než tradiční křesťanský.
Na jiném místě podává N. Daniel poněkud podrobnější vysvětlení orientalizujícího přístupu:
„Křesťanský kánon muslimského chování, tedy názor, který si křesťané utvářeli o tom, co muslimové dělají, byl částečně formován miskoncepcemi, které se na sebe nabalovaly jako sněhová koule, vzájemně se potvrzovaly a přidávaly jedna k druhé. Donekonečné opakování stačilo k ustavení neotřesitelného přesvědčení, které již bylo jednou dáno - že islám je sexuálně frivolní, připisovala se mu jakákoli laxnost v pohlavní morálce, načež se hledalo její nevyvratitelné ukotvení v doktríně. Pokud se podobný počet a druh neřestí vyskytoval i u křesťanů i u muslimů, u jedněch byl chápán jako jev, který se zde vyskytuje navzdory doktríně, naopak u druhých jako jev, který se zde vyskytuje právě kvůli ní. Doktrína tedy byla důvodem čehokoli, co se stalo.“4
To je velmi přesné pozorování jevu patrného i dnes. Cokoli muslim dělá, je vysvětlováno islámem samým: terorizmus, násilí, vraždy ze cti, dětské sňatky. Pokud se muslim dopustí kteréhokoli zločinu, pak jde o automatická důkaz, že islám onen zločin povoluje, ba dokonce přikazuje. Pod tlakem dějinného nepřátelství mezi Evropou (a posléze Amerikou) a muslimským světem, ať už je reálné, nebo jen pociťované jako reálné, je myšlenkový svět muslimského nepřítele a jeho víry v západních představách vykreslován způsobem ostře kontrastujícím s tím, v co protistrana skutečně věří i v co říká, že věří. Ale tato sebereprezentace protistrany, tedy muslimů, má na názory Zápaďanů o nich pramalý vliv. Jakožto nepříteli nemůže být muslimům dovoleno promluvit za sebe.5
Současný západní pohled je zatížen obrovskou averzí společnosti vůči sňatkům starších mužů s ohodně mladšími ženami, byť se totéž mezi samotnými Zápaďany děje dnes a denně. Pokud se tak děje v muslimském prostředí, přichází tento pokrytecký odsudek o to silněji.
Jonathan Brown v práci Misquoting Muhammad se pokouší o vysvětlení tohoto jevu přímo na příkladu Prorokovaصلى الله عليه و سلم sňatku s 'Áišou رضي الله عنها:
 
„[M]ožná je to kvůli západní obavě z muslimského muže a fascinací jednak jeho předpokládanou predátorskou sexualitou a jednak osudem jeho mladé oběti. Stejné námitky vznáší i liberálně profilovaná media v arabském světě.“6
Obyvatelé rozvinutých zemí dnešního Západu nejsou schopni ani ochotni pochopit, že jimi pociťované rozhořčení ze sňatků s dětskými nevěstami7 nemusí být univerzálně sdílené i lidmi v jiné době a na jiných místech. Jak uvádí J. Brown, ti, co podobný sňatek schvalují, pak zákonitě musí být necivilizovanými barbary.8
J. Brown dále vysvětluje, že manželství s dívkami velmi mladého věku byla v předindustriálních společnostech široce rozšířeným jevem, kterému se částečně vymykala jen severozápadní Evropa, především Británie, což se v dané době vysvětlovalo chladnějším klimatem, kvůli kterému děvčata později dospívají. Británie také jako první jako součást své koloniální politiky civilizující mise zaváděla v 19. století všude po světě zákony, které tuto praxi kriminalizovaly:
„Zákon byl imperiálním exportem. Mise zachránit „domorodé“ ženy před jejich vlastní zpátečnickou kulturou byla výrazným tématem britského vykreslování imperiální koloniální aktivity. Na sklonku 19. a počátku 20. století Británie přiměla sňatkové zvyklosti v Indii ke konformitě s vlastními a zavedla legislativní omezení pro dětské sňatky u hinduistů i muslimů.“9
Leč jen v případě islámu považoval Západ manželství s tzv. dětskými nevěstami za nestoudnou a zároveň nedílnou součást místních náboženských zvyklostí. To se týkalo i sňatku Prorokaصلى الله عليه و سلم s 'Áišouرضي الله عنها. Prorokůvصلى الله عليه و سلم sexuální a manželský život byl předmětem kritiky a protiislámských polemik od prvopočátku. Prorok صلى الله عليه و سلم jako chlípný, sexem, krví a mocí posedlý heretik pak dokonale zapadal do tehdejšího obrázku Muhammeda jakožto údajného antikrista, padlého křesťanského mnicha či klerika, který prý záměrně padělal učení o Trojici a o Kristu – Spasiteli, aby podnítil odpadlictví orientálních křesťanů a který byl podle jedné středověké katolické pomluvy nakonec opilý ušlapán stádem sviní.
Předmoderní autoři ovšem zcela opomíjeli 'Áišin رضي الله عنها nízký věk, naopak si všímali údajného nezkrotného chtíče, jak označil Prorokovuصلى الله عليه و سلم lásku k 'Áiši italský mnich Lodovico Marracci ve svém protiislámském spisu vyšlém roku 1698 v Padově.10 Tím se snaží Prorokaصلى الله عليه و سلم vykreslovat opět jen jako sektáře a šarlatána, který se snaží pomocí proklamovaného prororockého postavení vilně domoci žen svých stoupenců. Podobně zaujatý přístup prokázal i Simon Ockley (z. 1720 kř. éry), cambridgeský klasik a autor dlouho citované a vlivné History of The Saracens.11
 
Shrnuto a podtrženo - pokud horoucně miluje svou manželku (nebo ještě častěji pouze souložnici) Zápaďan, je to láska, hluboký cit a romantická touha, opěvovaná v trubadúrských písních, básních, románech a popových šlágrech. Pokud totéž činí muslim, jedná se z jeho strany o nezkrotný zvířecký chtíč.
Avšak kritika tohoto manželství vzhledem k velmi mladému věku nevěsty je podle výzkumu J. Browna i přes intenzitu výše uvedených letitých předsudků až velmi současnou záležitostí:
 
„Nenalezl jsem nikde vůbec žádný příklad toho, že by kdokoli kritizoval Prorokovu svatbu s 'Áišou kvůli jejímu věku, nebo že by ho kdokoli obviňoval z pedofilie, až do začátku 20. století. Dokonce i britští, němečtí a francouzští orientalisté 19. století toto téma přecházeli mlčením. (…) První odsuzující zmínka přichází až v díle britského orientalisty Davida Margoliouthe Mohammed and the Rise of Islam (1905), kde nazval tento sňatek chorobným spojením, protože „jedině tak můžeme pohlížet na sňatek mezi třiapadesátiletým mužem a devítiletým dítětem.12
N. Daniel shrnuje pohled Západu na islám:
„Nejen v otázce Muhammedova života a sexuality v islámu, ale vlastně ve všech aspektech tohoto náboženství došlo ke zveličování údajů, někdy jen z velmi nepatrných dojmů a jindy vůbec z ničeho. Fakta byla pokřivena takřka k nepoznání a pravdivé informace pravidelně prohlašovány lživými.“13
 
1 DANIEL, Norman. 1993. Islam and the West: Making of an Image. Oxford: Oneworld Publications, str. 255.
2Ibid., str. 267
3Ibid., str. 268
4Ibid., str. 270.
5Viz též Ibid., str. 12.
6BROWN, Jonathan A. C. 2014. Misquoting Muhammad: The Challenge and Choices of Interpreting the Prophet's Legacy. London: Oneworld Publications, str. 141.
7Jako dětský sňatek definuje UNICEF sňatek s nevěstou mladší 18 let.
8BROWN, Jonathan A.C. 2014. op. cit. 141.
9KLERMAN, Daniel. Rape: English Common Law, in Oxford International Encyclopedia
of Legal History, 5/68-69. Citováno přes: BROWN, Jonathan A.C. 2014. op. cit., str. 145.
10Ibid., str. 144. Podle Marracciho měl být Abú Bekr znechucen Prorokovým návrhem oženit se s Áišou a odmítl to. Spis se odvolává na práci Abú Nasra Muhammeda ibn 'Abdirrahmán al-Hamadáního Sab'íjjátu fí mewá'izi l-berríjját z roku 1588 kř. éry, ovšem cituje její podání celého příběhu zkresleně a al-Hamadáního verze, která se o žádném znechucení ani nezmiňuje, navíc postrádá jakýkoli isnád.
11Podle Ockleyho verze přinesli Prorokoviصلى الله عليه و سلم 'Áišu v koši na datle a on z ní ihned chtivě strhal oblečení. Zdroj této informace je nedohledatelný.
12MARGOLIOUTH, David S. Mohammad and the Rise of Islam, str. 29-30, 234. Citováno přes: BROWN, Jonathan A. C. 2014. op. cit., 144.
13DANIEL, Norman. 1993. op. cit., str. 270.