KAŽDÁ DUŠE OKUSÍ SMRTI

Vznešený Alláh pravil:

كُلُّ نَفْسٍ ذَائِقَةُ الْمَوْتِ ۖ ثُمَّ إِلَيْنَا تُرْجَعُونَ

Duše každá smrti okusí, a potom budete k Nám navráceni. ('Ankebút: 57)

Na jiném místě řekl obšírněji:

كُلُّ نَفْسٍ ذَائِقَةُ الْمَوْتِ ۗ وَإِنَّمَا تُوَفَّوْنَ أُجُورَكُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۖ فَمَن زُحْزِحَ عَنِ النَّارِ وَأُدْخِلَ الْجَنَّةَ فَقَدْ فَازَ ۗ وَمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا مَتَاعُ الْغُرُورِ

Každá duše okusí smrti; a teprve v den zmrtvýchvstání obdržíte plně své odměny. A kdo se vyhne ohni a bude do ráje uveden, ten dosáhl úspěchu. A život na tomto světě je pouze klamné užíváni. (Áli 'Imrán: 185)

Mnoho lidí, věřících i nevěřících, pamatuje na smrt a uvažuje o ní, do té míry, že lze říci, že schopnost uvědomit si konečnost vlastní existence je výsadní vlastností, která činí člověka člověkem.

Nicméně lze stanovit destruktivní a konstruktivní způsob uvažování o smrti. Destruktivní způsob se zaměřuje na smrt coby totální konec, rozluku se světem a optiku ztráty všeho krásného a milého v životě, zatímco konstruktivní způsob se koncentruje na zaktivnění toho, co je v člověku dobrého a co mu pomůže získat to nejlepší v dalším rozměru jeho existence, ve světě který je ještě lepší, krásnější, sladší a milejší, než cokoli, co známe z naší každodenní zkušenosti, ve světě, oproti němuž je svět, který známe, zatuchlou a temnou hladomornou.

Vznešený Alláh pravil:

قُلْ مَتَاعُ الدُّنْيَا قَلِيلٌ وَالْآخِرَةُ خَيْرٌ لِّمَنِ اتَّقَىٰ

Rci: „Užívání na tomto světě je jen nepatrné, zatímco onen svět je daleko lepší pro toho, jenž je bohabojný“ (Nisá´:77)

A také:

وَمَا هَـٰذِهِ الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا لَهْوٌ وَلَعِبٌ ۚ وَإِنَّ الدَّارَ الْآخِرَةَ لَهِيَ الْحَيَوَانُ ۚ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ

Tento život pozemský není leč zábava a hra, zatímco pobyt v životě budoucím je tím životem pravým - kéž by to jen věděli! ('Ankebút: 64)

Vznešený Alláh dále cituje jistého věřícího muže, jenž pravil:

يَا قَوْمِ إِنَّمَا هَـٰذِهِ الْحَيَاةُ الدُّنْيَا مَتَاعٌ وَإِنَّ الْآخِرَةَ هِيَ دَارُ الْقَرَارِ 

Lide můj! Tento pozemský život není nic než dočasné užívání, zatímco život budoucí bude příbytkem stálým. (Gháfir:39)

Ibnu l-Džewzí proto napsal:

Jak jen dlouho zůstávají zbožní uvězněni na tomto světě! Své stesky směřují proto k Alláhu skrze své prosby a uctívání. Pokud bys v noci zůstal vzhůru, zajisté bys zaslechl hlasy vězňů této šatlavy.[1]

Abu d-Dardá´ رضي الله عنه proto pronesl zdánlivě podivná slova: „Miluji tři věci, které jiní lidé nenávidí. Chudobu, chorobu a smrt. Chudobu miluji kvůli pokoře vůči svému Pánu, smrt miluji z touhy setkat se se svým Pánem a chorobu miluji, protože mne čistí od hříchů.[2]

Šejch Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín ohledně obou způsobů nazírání na smrt pravil:

Člověk se musí zamýšlet nad svou situací a nad okamžikem, kdy pro něj život na tomto světě skončí, neboť tento konec není absolutním koncem, nýbrž za ním teprve začíná něco, co je dokonce ještě větší – svět onen.

Proto by člověk měl vždy pamatovat na smrt a připomínat si ji, nikoli v kontextu toho, že opustí ty, které miluje a se kterými se rád druží, protože takový způsob nazírání na smrt je sám o sobě nedostatečný. Spíše by měl uvažovat nad tím, že jednoho dne pro něj skončí možnosti konat dobré skutky a pracovat na vlastním duchovním růstu a kultivaci. Pokud se na smrt začne dívat tímto způsobem, stane se o to více připravenějším a své konání, kterým sebe sama připravuje na onen svět, zintenzivní. Pokud se bude nad smrtí zamýšlet jen z prvního úhlu pohledu, jen ho to rozesmutní a celá záležitost ho zcela zarmoutí. Ale pokud se podívá na smrt i z druhé strany, pak bude takový, jak popisuje básník:

„Není pravé potěchy v životě, dokud tě život zahlcuje

Leč slastí jeho připomínka smrti a stárnutí je.“

Dokud se díváme na smrt jen z prvního úhlu pohledu, zažíváme jen smutek a lítost, spolu s pocitem, že nám život protíká mezi prsty a přemáhá nás. Pokud se ovšem díváme na smrt z pohledu toho, abychom se na ni připravili a vykonali to, co nám prospěje na světě onom, pak toto nepřinese smutek, naopak, zvýší to náš zájem o věci duchovní a pomůže nám to obrátit se k Alláhu Vznešenému a Mocnému. A když se člověk obrátí ke svému Pánu, On do jeho hrudi vlije slastné potěšení a do srdce klid a vyrovnanost.[3]

Takový konstruktivní způsob nazírání na smrt dokazuje i hadís, v němž 'Amr ibn Mejmún uvádí, že Podle Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

اغتنم خمسا قبل خمس: حياتك قبل موتك وصحتك قبل سقمك وفراغك قبل شغلك وشبابك قبل هرمك وغناك قبل فقرك.

Využijte přednosti pěti před jinými pěti: svého mládí před svým stářím, svého zdraví před svou nemocí, svého bohatství před svým zchudnutím, svého volného času před svým zaneprázdněním a svého života před svou smrtí.[4]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

من طلب الدُّنيا أضرَّ بالآخرةِ، ومن طلَبَ الآخرةَ أضرَّ بالدُّنيا! فأضِرّوا بالفاني للباقي.

Kdokoli prahne po vezdejším světě, tratí na světě onom. A kdokoli prahne po onom světu, přichází o část světa vezdejšího. Proto se zřekněte toho, co pomine, ve prospěch toho, co přetrvá.[5]

Vypráví se, že anděl smrti přišel k muži, který žil ze všech lidí nejdéle, k Božímu Proroku Núhovi (Noemovi) عليه السلام a řekl mu: „Ty, který jsi ze všech proroků nejvíce dlouhověký, jakým jsi shledal tento svět?“ „Jako když člověk vejde do místnosti jedněmi dveřmi, dospěje doprostřed, na okamžik se zastaví a poté odejde pryč dalšími,“ odpověděl Núh. [6]

Nejinak na smrt nahlíželi i Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci a učenci z řad nejlepších generací této ummy.

Nejvěrnější Prorokův صلى الله عليه و سلم přítel a společník a také první chalífa této ummy, Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه se nad pomíjivostí vezdejšího života zamýšlel v jednom ze svých kázání takto: „Kde je ženská a mužská krása? Kde jsou ti, kteří se kochali svým mládím a nádherou svých těl? Kde jsou králové, kteří vystavěli města a obehnali je mocnými hradbami? Kde jsou vítězové válek? Ti všichni zhynuli a skončili v temných hrobech! Pospěšte si, honem! Ale smrt je ještě rychlejší![7]

Uvádí se, že další význačný sahábí, Abú Bekrův nástupce v chalífovském úřadě, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه jednou pronesl kázání, v němž sdělil: „Ó lidé, bojte se Alláha a poslouchejte ho, protože bohabojnost je cennou hodnotou! Věru tím nejchytřejším člověkem je ten, kdo účtuje sám se sebou a pracuje pro to, co přichází po smrti, postupuje veden světlem Božím, což se pro něj stává i světlem v jeho hrobě. Služebník Boží se musí neustále obávat, aby jej Alláh nevzkřísil slepého, byť byl kdysi zrakem obdařen. Moudrému stačí jen několik málo slov, zatímco na hluchého lze marně volat už z veliké dálky. A vězte, že ten, s kým je Vznešený a Mocný Alláh, se nemusí obávat ničeho, avšak ten, kdo si Vznešeného a Mocného Alláha pohněval ... Může snad ještě do někoho mimo Něj vkládat své naděje?[8]

Omarův následník Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه, rovněž jeden z nejvýznamnějších Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků, ve svém kázání pravil: „Synu Adamův! Nezapomínej na anděla smrti, protože on na tebe nezapomene.[9] Dále řekl: „Věz, že anděl smrti, který je tebou pověřen, tě stejně nemine a ani tě nepřejde, aby vzal život jiným a k tobě se vrátil později, proto buď opatrný a připravuj se na něj. Nezapomínej na něj, protože on na tebe nezapomene. A věz, synu Adamův, že pokud budeš lhostejný a nebudeš se připravovat sám, nikdo jiný tě na toto setkání připravit nedokáže. Musíš se setkat s Alláhem Všemohoucím, proto se ty chop příležitosti a nenechávej to na nikom jiném. Mír s tebou![10] Hání, Osmánův propuštěnec, vyprávěl, že kdykoli Osmán ibn 'Affán stanul před nějakým hrobem, rozplakal se tak, že jeho vousy zvlhly slzami. [11]

'Ammár ibn Jásir رضي الله عنه, další významný Prorokův صلى الله عليه و سلم druh, zkonstatoval: „Smrt stačí jako připomenutí![12]

Významný učenec z generace jejich následovníků, Abú Házim Selema ibn Dínár, řekl: „Jak prazvláštní je, že lidé, jejichž odchod z tohoto světa jim byl oznámen a jejichž předkové již odešli, si stále ještě hrají v zahálce![13] Také řekl: „Ti před vámi si byli neustále vědomi blízkosti své smrti. Někteří z nich si velmi často odlévali vodu, aby se rituálně očistili a ihned poté, co vykonali potřebu, znovu svou rituální očistu obnovovali, z obavy, aby je smrt nezastihla ve stavu, kdy nebudou rituálně čistí.[14]

Snad největší z tábi'ínů, al-Hasan al-Basrí pravil: „Synu Adamův! Choď po zemi po svých nohách, jak dlouho jen chceš – i tak budeš záhy v hrobě! Ze tvého vymezeného přídělu času se ukrajuje už od doby, co jsi vyšel z lůna své matky![15]

Zbožný záhid Jahjá ibn Mu'áz pravil: „Vezdejší život je vínem šejtánovým, kdokoli se jím nechá opít, probudí se až spolu s hordami mrtvých, hořekujíce spolu s tratícími.[16]

Další zbožný muž, Málik ibn Dínár pravil: „Láska k tomuto světu je kořenem každé chyby. Ženy jsou pastmi šejtánovými a víno volá ke každému hříchu.[17]

Imám Ahmed ibn Hanbel poznamenal: „Člověk pocítí pokoru teprve tehdy, až nějaký z jeho přátel zemře.[18] Také řekl: „Vezdejší svět je určen ke konání dobrých skutků a onen svět je místem odměny. Proto kdokoli nekoná dobro na tomto světě, ten bude na světě onom litovat.[19]

Tento princip z moderních učenců shrnul také Sálih al-Fewzán:

Připrav se na smrt a na to, co po ní následuje. Alláh tě obdařil tímto životem právě za účelem toho, že se zaměstnáš tím, co ti bude ku prospěchu na světě onom, proto nezabíjej svůj čas hrátkami a zahálkou![20]

Je to to, co shrnul Bekr ibn 'Abdilláh al-Muzení ve své stručné poznámce ohledně modlitby: Chceš-li aby ti tvá modlitba byla ku prospěchu, řekni si, že další už se možná ani nepomodlíš." [21] 

__________________________________________________________

[1] Viz Kitábu l-latáif fi l-wa'z, str. 217.

[2] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 2/349.

[3] Viz Šerhu l-mumti'i 'alá Zádi l-mustakni', 5/231-232.

[4] Viz Iktidáu l-'ilm, str. 170. Jako mursel sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1077.

[5] Zaznamenal Ibn Abí 'Ásim v az-Zuhd, podání č. 161. Jako hasan li ghajrihi doložil al-Albání v as-Sahíha, hadís č. 3287.

[6] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v az-Zuhd, podání č. 358.

[7] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, 2/18; Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/34; a Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/261.

[8] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 4/116-117.

[9] Zaznamenal ad-Dínewerí v Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 2/73.

[10] Viz Ibid., 2/74.

[11] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/61.

[12] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 308.

[13] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, pod. č. 843.

[14] Zaznamenal 'Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhd, str. 99.

[15] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 2/155.

[16] Viz Tezkíjjetu n-nufús, str. 142.

[17] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v az-Zuhd, 1/212.

[18] Viz Menákibu Ahmed, str. 276.

[19] Zaznamenal al-Bejhekí v Kitábu z-zuhd, podání č. 282.

[20] Viz al-Minhatu r-rabbáníjja fí šerhi l-arba'ín, str. 285.

[21] Viz Kasru l-amel, str. 104.