KAM JSME TO DOPRACOVALI ANEB SOUMRAK A PÁD ZÁPADNÍHO MULTIKULTURALIZMU, DÍL II.

Líbivá teorie, ohavná praxe?

Ba co více, byli to právě západní zastánci politky multikulturalizmu, kdo se během vrcholu své moci na počátku 90. let XX. století, kdy byl multikulturalizmus jakožto ideologie v západních zemích na samém vrcholu slávy, zachoval velmi trestuhodně k bezprecedentní agresi vůči jistému tradičně multikulturnímu společenství přímo uvnitř Evropy samé – nechali Bosnu a Hercegovinu, již předtím vícekrát ohrožovanou dědičku osmanské balkánské multikultury, napadenou z jedné strany velkosrbským (z náboženského hlediska pravoslavným) a zanedlouho poté i z druhé strany velkochorvatským (z náboženského hlediska katolickým) ultranacionalizmem, napospas fašistickému vraždění, koncentračním táborům a destrukci kulturního dědictví. Nejenže ji nebránili, ale dokonce sami také vydatně pomáhali oběma agresorským stranám politicky, mediálně i ekonomicky, v duchu tradičních prosrbských sympatií např. u Francouzů (nemluvě o Rusech) a prochorvatských sentimentů např. u Němců. A Nizozemí, vnímané tehdy jako ztělesnění ideálů evropské multikulturní otevřenosti a liberalizmu, se svým politováníhodným selháním, které bylo některými medii přirovnáno k americkému debaklu ve Vietnamu, přímo spolupodílelo na vyhlazení Bosňáků Srebrenice v červenci 1995. 

Vnucuje se potom otázka, zda byla jejich víra v obohacující soužití různých etnik a konfesí skutečně tolik upřímná, když se obrátili zády k evropské zemi, kde mělo něco takového mnohasetletou tradici v rovině reálné každodennosti a kultury hmotné i duchovní.

To nehovořím o jejich postoji k dalším podobným krizím na jiných podobně multikulturních územích v minulosti i současnosti – k otázce Palestiny, Iráku a nejnověji i Sýrie, což jsou všechno většinově muslimské země utvářené odvěkým soužitím mnoha národů i mnoha náboženských vyznání.

Proto snahu západních zemí, které sotva vystřízlivěly ze staletí nacionalizmů, etnických a náboženských čistek, zavádět své poměry v tradičně a odjakživa různorodých a zároveň většinově muslimských společnostech je možno oprávněně chápat jako ubohou liceměrnou drzost. Jakým právem a z pověření koho chtěli instalovat svou relativistickou verzi multikulturalizmu také někde, kde je po mnoho desítek generací opravdová multikulturalita každodenní žitou a prožívanou skutečností života místních obyvatel? Koho chtějí poučovat a komu chtějí kázat o morálce a toleranci? 

Ironií osudu tatáž verze multikulturalizmu zanedlouho ztroskotává i v samotné západní Evropě.

Pat v šachové partii bez pravidel

Pomineme-li toto obvinění z pokrytectví, hlavním důvodem selhání evropských multikulturalistů je fakt, že nedokázali ustavit jasnou filozofickou a ideologickou platformu závaznou pro všechny aktéry, onen Jednací řád diskursu, blízký oněm jaspersovským jednotným vizím světa, v rámci něhož by vytváření funkční a odolné multikulturní společnosti mělo v dlouhém historickém horizontu probíhat a celý proces, trvající často staletí, se snažili nuceně a z úřední moci urychlit a stihnout za několik volebních období. Namísto hledání toho, co je všem zúčastněným společné a v co všichni naprosto instinktivně věří již na základě vlastních jimi zastávaných pozic, vnutili všem ostatním nový set zákonů vymyšlený ad hoc právě jimi, protože zrovna byli u moci. Neprosazovali respekt všech rozličných komunit k jednomu pečlivě vypreparovanému a již tak jako tak uznávanému Jednacímu řádu diskurzu, ale povinnost všech věřit v tento nový, jimi oktrojovaný zákonný systém, který v plné míře nahradil zákonný systém předcházející, dokonce ho u všech vynucovali až v intenzitě té, v jaké věřící obvykle věří v předpisy rituální praxe svého vyznání. Nehledali to, co je společné, ale přišli s něčím novým a donutili všechny, aby si jejich výmysl internalizovali. Protože se však s jejich novou legislativní liturgií a ideovou teologií kromě nich samotných nikdo napříč společností neztotožnil, nemohli plánovači nových multikulturních pořádků nikdy uspět.

Evropští ideologičtí projektanti multikulturalizmu dokonce ani nebyli jednotní v tom, jak by takové sociální inženýrství konstruující nový evropský multikulturalizmus mělo vypadat. Cesta k němu se měnila a přetvářela s každou další změnou vládních politik. Až do 80. let se domnívali, že moderní paradigma a jeho přijetí rozmělní veškeré etnické a náboženské rozdíly a že členové jednotlivých komunit je budou opouštět nebo vnímat nanejvýš na individuální úrovni, ale další historie je usvědčila z krutého omylu. 

Ideologové multikulturalismu si tedy krajně nezodpovědně zahrávali se společností, dokonce se jakoby žili každý ve vlastním, neproniknutelném a pro okolí nesrozumitelném, idealizovaném světě bez kontaktu s realitou, nikdy sami na reálné potíže nenarazili a patrně nikdy nemuseli řešit každodenní problémy a strachy skutečných obyčejných lidí venku na terénu, jak imigrantů samotných, tak jejich sousedů z řad majority. 

Jakožto dítka své doby podlehli konsensuálnímu přesvědčení modernity, že společnost tvoří nikoli dílčí komunity a především pak jednotlivé rodiny, ale jedinci a dále že jedině člověku jakožto individuu náleží plná, svrchovaná a ničím neomezená moc nad vytvářením vlastní kultury, společnosti a tradic a následně i postmoderní premise, že jediná pravda neexistuje, vše záleží jen na interpretaci a že veškeré hodnoty i hodnotové rozdíly mezi lidmi jsou relativní. 

Ignorovali přitom zcela zjevný fakt, že samotná tradovaná východiska a kulturní danosti působí i na každého jedince, uvězněného v pavučině vlastní kultury jakousi zpětnou vazbou, znemožňující mu mechanisticky přistoupit ke svému vlastnímu kulturnímu dědictví s objektivním odstupem jako k materiálu, surovině, ze které může něco nového zhotovovat jako artefakt, nebo jako ke stavebnici či multifunkčnímu kuchyňskému robotu, který může inovovat libovolným rozebíráním a přeskládáváním jeho dílů, nástavců a součástek. 

Investovali tak do svého lživého bludu, namísto toho, aby investovali do podpory tradičních všelidských, humánních hodnot mezilidské slušnosti a ohleduplnosti, shodně vyznávaných konzervativněji smýšlejícími muslimy, křesťany, židy i ateisty, a také do aktualizace způsobu, jakým každá generace vypráví vlastní příběh své společnosti z hlediska mýtické i faktické historie a sebepojetí. I je samé pak dostihl jejich vlastní kulturní background - nechali se opít jedním z klamů modernity, totiž tvrzením, že jako je možno kotrolovat a spoutat elektrickou energii vysokonapětovým vedením nebo bezpečně uzavřít řetězové štěpení jádra do reaktoru atomové elektrárny, je také možno jinými mechanizmy řídit a ovládat postupné změny různých jednotlivých kultur až na elementární úrovni lidských společenství i jednotlivců v nich. 

Společnost však není jen souborem jednotlivců a to, že se novým zákonem něco povoluje a něco zakazuje každému jednomu jejímu členu automaticky ještě neznamená, že se společnost opravdu přetváří, vyvíjí a mění. Navíc, oproti postmoderímu populárnímu pojetí, kulturu netvoří jen jídlo, oblečení, typické řemeslné výrobky a hudba, ale i daleko méně hmatatelnější a o to mocnější hodnoty, postoje a vlivy, včetně našich vlastních, kulturně podmíněných představ o druhých a jinakých. Představa západních multikulkturalistů, že svými tezemi dají vzniknout ohromujícímu, oslnivě blyštivému a svou pestrostí všechny obohacujícímu globálnímu etnojarmarku, byla nejenže lichá, ale přinesla toxické a explozivní následky pro všechny zúčastněné v podobě rostoucího vzájemného nepřátelství a stavů permanentního kulturního šoku a pocitu narušení vlastního životního prostoru.

Nevyslechnutá a odmítaná kritika

Ač se o tom nehovoří, existují i velmi podnětné kritiky multikulturalizmu, které vůbec nemají protimenšinový podtext. 

Liberál Christian Joppke vidí zásadní problém multikulturalizmu v jeho vnitřní rozporuplnosti. [1] Jeho ideový souputník A. J. Schmidt vnímá negativně jeho ideologičnost [2] a zřejmě největší liberální oponent multikulturalizmu Brian Barry zase tendenci přenášet na komunity ty funkce, které má zastávat stát. [3]

Multikulturalisté sice správně detekovali neschopnost svých liberálních předchůdců vypořádat se s problémem neliberálních, leč eticky neutrálních norem některých komunit, s požadavky na státní podporu v otázkách péče o vlastní kulturní svébytnost či vlastní politickou agendu a reprezentaci, s přílivem migrantů z prostředí bez liberální tradice a s otázkou možných vnějších nepřátel liberálního společenství, [4] rozpoznali klady systému, který si klade za cíl nevést a netlačit své občany k žádné dílčí ideologii, spatřili omezenost národních států a přínosy kosmopolitizmu, nicméně nedokázali proti rozpačitosti liberalizmu a rozpornosti nových, jimi samými navrhovaných pořádků nabídnout žádnou životaschopnou sjednocující alternativu, což mezi jejich oponenty vyvolalo pozdvižení hraničící se zděšením nejpozději v okamžiku, když byly jejich státy a jejich místní, již tak problematizované a problematické muslimské menšiny, pocházející často z vlastních bývalých kolonií, konfrontovány s globalizujícím se násilím a extremismy, užívajícím k ospravedlnění svých teroristických akcí a k artikulaci svých požadavků islámské náboženské rétoriky.

To, že západní multikulturalizmus nevyvrcholil popřením kapitalizmu a liberalizmu coby jeho filozofické nadstavby, mu vytýká i zřejmě největší jeho levicový kritik, Slavoj Žižek. Podle tohoto věčného bojovníka proti kapitalizmu a globalizaci je multikulturalizmus ve své západní podobě pouhým nástrojem kapitalizmu, kterého se jednak zmocňuje pravice za účelem upevnění, prohloubení, znásobení a zglobálnění kapitalistické mašinerie, a jednak na něj jako na návnadu skáče levice, která namísto jádra problému spočívajícího ve zločinnosti kapitalistického řádu bojuje raději proti dílčímu problému rasismu, který ovšem bez demontáže kapitalizmu sám o sobě není řešitelný. Multikulturalizmus je dle něj pouze ideologickou nadstavbou kulturně anonymní elity globálního kapitalizmu, která přejímá funkci elity kolonizující velmoce, jejíž ideologickou nadstavbou byl západní supremacismus. Multikulturalizmus se pak stává svého druhu nadkulturou bez reálné náplně, shlížející shora na ostatní kultury z piedestalu prázdného místa univerzálna, je fantasmatem bránícím vidět vlastní vykořeněnost, která je sama předpokladem kapitalizace identitárního pudu a komercializace touhy po vlastním sebevymezení. [5] Zkušenost s druhým si navíc multikulturalizmus idealizuje, lákají ho třeba fascinující tance druhých a jejich bezprostřednější přístup k životnímu prostředí, ignoruje ovšem postavení např. žen či jinak znevýhodněných a doposud neemancipovaných podskupin v rámci komunit jinakých. Tím se uzavírá do virtuální reality odlišné od skutečného Reálna. Multikulturalizmus v západím pojetí je tedy něco jako káva bez kofeinu – vypadá jako něco, ale je zbaven esence tohoto něčeho. [6] Multikulturalizmus podle Žižeka umožňuje znevážit boj proti nerovnosti rétorikou tolerance a kulturní různosti, [7] čímž zametá pod koberec globální kapitalistický útlak a naopak umožňuje jeho dlouhodobější udržení a hladší fungování, [8] depolitizujíce ekonomickou oblast a dávajíce utlačovaným iluzi svobody, jejíž skutečnost mohou pocítit teprve poté, co se emancipují ekonomicky. [9] Pokud je mi známo, nikdo ze západních multikulturních teoretiků se proti těmto námitkám neohradil.

Nadto, nikdo ze západních teoretiků multikulturalismu se systematicky nezabýval kritikou multikulturalizmu z pozic jiných, nežli zase jen liberálních. Vedle levicové i celá jeho konzervativní kritika tak byla jednoduše ignorována jako nekonstruktivní reakcionářství a projev nedostatku vzdělanosti a pozůstatek překonaných rasistických či eurocentristických představ. Protože konzervativci nebyli vyslyšeni po dobrém, postupně začali zklouzávat ke stále extrémnějším a v konečném důsledku i skutečně fašističtějším projevům.

Alain Finkelkraut už koncem 80. let, ještě v době zlaté éry západního multikulturalizmu poznamenává:

Tito lidé vyhnáni bídou z domova a navíc traumatizovaní koloniálním ponížením, nemohou pociťovat vůči zemi, která je přijímá, náklonnost a vděčnost, jakou zakoušejí většinou uprchlíci z východní Evropy. Země, do níž se uchylují, vystavená závisti pro své bohatství a nenáviděná pro svou imperialistickou minulost, není pro ně zemí zaslíbenou.[10]

Širších souvislostí si všímá Patrick Buchanan, dle nějž pokud Evropa zavrhne přistěhovalectví a Evropané nebudou chtít mít děti, bude kontinent brzy čelit starobě. Tím, že musí Evropané pracovat déle za méně peněz a podporovat seniory, roste mezigenerační napětí. S masivním příchodem Arabů, Jihoasiatů a Afričanů následně roste i napětí sociální. [11] Pouliční boje mezi nízkopříjmovými bělochy, černoškou komunitou a Asiaty ve Velké Británii, či mezi francouzskou a severoafrickou mládeží nebo mezi neonacisty a muslimskými přistěhovalci v Německu jsou jedním z dalších důsledků unáhleného a nyní selhávajícího multikulturalizmu evropských států. Buchanan proto (v jádru správně, ale nutno říci, že i s jistým ukřičeně patetickým fatalizmem) předpovídá:

Dnes se evropským národům říká, že slušné, spravedlivé a pravou náhradou za jejich hříchy v minulosti by bylo, kdyby otevřely své dveře dokořán a sdílely své národní domovy s potomky těch, jejichž otcům špatně vládly a jež pronásledovaly, ať již si jich přeje přijít jakýkoliv počet. Jsou evropské národy s to vzdorovat nesplnitelným požadavkům kulturních marxistů? Nežádá se po nich totiž nic jiného než demografická, státní a kulturní sebevražda jejich zemí – pro dobro lidstva.[12]

Multikulturalistické selhání Západu trefným a jednoduchým příměrem odkrývá Philippe Nemo, dle nějž je západní pokus o multikulturalizmus „nesmyslnou hrou, v níž všichni hrají výhradně jen podle svých vlastních pravidel.[13] Jinými slovy Nemo potvrzuje to, co jako hlavní problém západního snažení o multikulturalizmus (a také jako společný jmenovatel příčin velkého množství dalších problémů současné západní společnosti) vidí i autor tohoto pojednání – tedy absence jednotného, všeprostupujícího a transcendentálně ukotveného Jednacího řádu diskursu z nějž by vyvěrala jednotící a vládnoucí vůdčí kultura, které se dílčí kultury, alespoň ve veřejném prostoru a v minimální míře nutné pro udržení jednoty celého systému, podřizují kultury dílčí.


Společnosti a státy na prahu anomie

Absence Jednacího řádu diskursu a bujení odstředivých protispolečenských tendencí uvnitř dílčích komunit a subkultur dané společnosti ohrožujících celek nás ovšem vede k další oblasti kritiky západního pojetí multikulturalizmu, která bývá u konzervativců nastíněna jen velmi zřídka a zevrubně. Soudobé západní společnosti nejsou jen slepencem většiny a menšin, či subkultur etnických, národnostních, rasových či náboženských, ale díky rozmachu feminismu a dalších postmoderních ideologií či přebujelosti módní a zábavní produkce filmové či hudební vznikly dílčí subkultury i v rámci zprvu jednotné majority na základě věku či pohlaví, společenské vrsty, vzdálenosti od mocenských center, anebo také preferovaného oblečení, stravy, druhu zábavy či poslouchané populární hudební produkce, které také disponují vnitřní dynamikou a poteciálními kolektivními požadavky. 

Nikdo tak nakonec neví, kolik hráčů v tomto Nemově absurdním utkání hraje, rozhodčí nestojí mimo ně, ale sám do něho vstupuje, neví se, podle jakých pravidel má tento sudí odpískat faul, neví se, co je vlastně faulem a navíc dokonce chybí možnost udělovat červené karty či doživotní zákazy hraní. Systém spěje v bezvládí nikoli ve smyslu anarchie (stát a jeho složky přece nejsou svrženy), ale ve smyslu své ještě daleko brutálněnější a zvrhlejší podoby – anomie, tedy neexistence jakéhokoli řádu, upravujícího vzájemné vztahy. 

Tato anomie při srážce se zklamanými nereálnými očekáváními přistěhovaleckých komunit, nebo při jejím zneužití asociálními bandami gangsterů z řad akulturovaných mladíků z prostředí chudinských severoafrických slumů nebo uprchlických táborů afghánských či syrských válečných vyhnanců, vede k eruptivnímu nárůstu kriminálního jednání, jak co do jeho četnosti, tak co do jeho intenzity a násilnosti jeho projevů, jak ukázaly různé, veřejnosti dobře známé a častokrát medializované příklady z Německa, Francie a v podstatě i všech ostatních západoevropských zemí. Protože je západní multikulturalisté nedovedou řádně vyhodnotit a kontextualizovat, vysvětlujíce je převážně poukazem na nedostatek multikulturalistické vstřícnosti, chápou se jich odpůrci multikulturalizmu z řad islamoskeptiků coby empirického důkazu správnosti svých tezí, že islám povoluje či přímo vybízí muslimy k páchání kriminality na nemuslimech a tedy mírové soužití s ním je nemožné. 

Správné vysvětlení této kriminality však vede nikoli přes islámské zásady a jejich různé interpretace, ani přes úvahy o integraci a multikulturním soužití, ale přes zažívanou anomii, tedy rozklad a absenci jasně daných společenských norem, vynucovaných tvrdou, důslednou a obecně srozumitelnou represí. Tento nový a doposud nepoznaný (či zapomenutý) druh kriminality vzniká především prostřednictvím mechanizmu, který popisuje v praxi mnohokrát ověřená tzv. teorie rozbitého okna – neexistence veřejného pořádku vybízí k páchání zločinnosti, [14] jíž se následně dopouštějí smečky kriminálníků, pro něž jsou pravidla života v gangu maladaptací na svět bez efektivně fungujících zákonných norem. [15] Islámské zásady povoleného a zakázaného, byť podobné zločiny často velmi ostře odsuzují a v prostředí se šarí'atskou legislativou i velmi tvrdě potírají, nadále nejsou nápomocny v udržení veřejného pořádku, neboť se staly jen vnitřními a silou nevymahatelnými částkovými normami dílčí komunity, leč jejich místo nezaujaly žádné normy nové, jež by byly bez námitek sdíleny a vynucovány celkem. 

V donedávna poklidných západních městech se tak rodí násilný svět bezzákonnosti typický pro megapole rozvojového světa, něco podobného tomu, o čem vypráví brazilský režisér José Padilha ve svém snímku Tropa de Elite (česky Elití jednotka, 2007) [16] - milice a gangy drogových dealerů ozbrojené profesionálním vojenským arzenálem vládnou nad chudými favellami zákonem silnějšího, což ohrožuje samu existenci státu, zatímco státní odpověď na tuto situaci neplodně kolísá mezi bezzubou a neperspektivní sociální pomocí idealistických aktivistů a stejně tak nekonstruktivním, ale zato odstrašujícím brutálním násilím elitních policejních jednotek. V rovině této alegorie se v současnosti pohybuje i odpověď západních společností na problémy muslimských menšin v evropských zemích, které jsou soustředěny v chudinských ghettech – kolísá mezi patosem a naivitou multikulturalistických utopistů na straně jedné a voláním po násilném a nekompromisním vyřízení si účtů ze strany jejich radikalizujících se odpůrců na straně druhé.

Multikulturalističtí západní teoretici totiž nedokázali zvrátit dvojí strach většiny z nových, imigrantských a převážně muslimských menšin v západních (klasicky v evropských) společnostech s liberální tradicí, projevující se jednak strachem o pracovní pozice deklasované střední třídy domicilní populace a jednak strach z ohrožení a oslabení liberálních institucí daných zemí, neboť pocházejí z neliberálního prostředí s odlišnou dějinnou zkušeností. Paradoxně se tím ovšem odkrývá i omyl liberálů, kteří nedůvěřovali státu a nyní jsou postaveni před skutečnost, že znepokojená veřejnost stále intenzivněji volá po silnějším státu, stejně jako po něm volají i multikulturalisté ve snaze skrze úřední moc prosazovat své myšlenky proti svým kritikům a na kterou také apelují, aby čím dál přísněji zakročila proti nenávistné rétorice, stereotypizaci a šíření negativních předsudků. 

Právě jejich stálá a neutuchající přítomnost je dalším dokladem neplatnosti západních multikulturalistických premis – slepenec subkultur tyto antagonismy a historická nepřátelství nuceným sblížením odlišností neeliminoval, ale zachoval a dále o to více inkuboval. Multikulturalizmem požadovaný společný prostor vzájemného soužití se změnil v prostor pro ještě ostřejší a násilnější kulturní konfrontaci, ještě tvrdší soupeření a ještě urputnější snahu o novou dominanci nad druhými a jinakými, v renezanci pradávných kulturních schémat a esencializaci dobově podmíněných historických konfliktů proti jinakým, inferiorním a barbarským nepřátelům, ohrožujícím vlastní životní prostor daných kultur, jak odkrývá a popisuje klasik postkoloniální kritiky Edward Said. [17] 

Sami multikulturalisté, kteří odmítali státní snahy tlačit subkultury a komunity své společnosti určitým směrem, nyní právě toto začínají žádat – jednoduše proto, aby se tyto znepřátelené komunity nezlikvidovaly navzájem. Potřeba silnějšího státu pak naráží na ekonomické dogma liberálního kapitalizmu, volajícího po omezování státních zásahů do ekonomiky a veřejné sféry individuálních občanů, byť právě předcházející kapitalistický vývoj nese minimálně dílčí odpovědnost za oba strachy z nových a neznámých kulturních cizinců, neboť odboural křesťanský princip „miluj bližního svého“ a nahradil jej podezřívavostí vůči druhému coby svému výrobnímu a obchodnímu konkurentovi, jak poznamenává ruský křesťanský intelektuál Nikolaj Berďajev. [18] Multikulturalisty tak opět dostihuje vlastní neschopnost uvažovat mimo kapitalistický rámec a modernistické přesvědčení o ústupu náboženství, které se nikdy nevytratilo a z jehož vlivu se kultury nikdy nevymanily. Berďajev proto také vidí problémy současné Evropy v krizi vertikality, odklonu od duchovna a náboženství a neschopnosti nalézt či vytvořit novou ideu, za kterou má cenu se dále ubírat. [19]

Multikulturalisté nemají na námitky svých odpůrců jinou odpověď, nežli volání po ještě větší míře multikulturalizmu. A nejukřičenější současné kritiky multikulturalizmu z řad nových kulturních fašistů a západních supremacistů, se toužebně obrací k idealizovaným starým pořádkům před II. či dokonce I. světovou válkou, což ovšem Berďajev ostře kritizuje:

Toužit po návratu onoho světa, jenž byl rozbit světovou válečnou katastrofou, znamená, že si neuvědomujeme, co se děje, že nemáme dějinnou perspektivu.[20]

Pokud by západní společnost i přesto zařadila zpátečku, znevážila by podle něj památku veškerých oběti a všeho utrpení lidí v době moderní a postmoderní jako naprosto zbytečné a nesmyslné. Nicméně základy směřování západní civilizace od XVIII. století vnímá Berďajev jako vratké a prohnilé, plodící hrůzné války a revoluce, imperializmus, fašismus a bolševismus, koncentrační tábor, gulag a atomovou bombu. Berďajevova nová cesta má být cestou Ericha Fromma s orientací na „být“ místo „mít“, Jana Patočky s „péčí o duši“ či Martina Heideggera s „autentickým bytím.“ [21]

Západní teorie multikulturalizmu a multikulturní praxe islámu

Pokud bychom přístup západních teoretiků multikulturalizmu srovnali s historickou praxí multikultury pod taktovkou vůdčí kultury sunnitského islámu, vynikne na straně západní vize zejména absence personality práva a dvojí platnosti norem, kdy každá jedna platí ve formě náboženské, případně náboženské i legislativní, jen pro většinové obyvatelstvo, zatímco některé (kterých je minimální počet) ve formě soudně vymahatelné a to pro všechny včetně menšin. Tyto nepočetné, na všech soudně vymahatelné normy pak plně dostačují k udržení a zachování celospolečenské koheze samy o sobě a nikdo nezkoumá, zda v ně světonázorově, etnicky či jinak odlišné minority věří i v rovině náboženské, protože se to předpokládá na základě univerzáílní a všemi sdílené lidské přirozenosti, čehož důsledkem je i jistá flexibilita a komfortní zóna, v jejímž rámci si tato menšinová společenství mohou v ostatních ohledech uchovávat vlastní přesvědčení a dále je rozvíjet, aniž by kdo zkoumal míru a opravdovost jejich loajality k tomu, co skutečně drží danou heterogenní společnost pohromadě.

Společenství zbudované na takovýchto základech takovým způsobem nijak netrpí tím, že jeho jednotlivé složky z řad odlišných konfesí žijí částečně spolu a částečně vedle sebe a neinternalizují si celou platnou legislativu coby posvátnou pravdu. Nepotřebuje se neustále ujišťovat o loajalitě jinakých, zachovává svou rozmanitost a disponuje velmi silnými obrannými mechanizmy zároveň jak proti fašizaci většiny vůči menšině, tak i tyranii menšiny nad většinou. Navíc šarí'atské systémy otázku kompatibility jiných komunit, se kterými se při rozšiřování svého území setkávaly, v podstatě nikdy neřešily – vždy jen hledaly cesty a způsoby, jak je absorbovat také. Naopak pro západní společnosti je představa existence vedle sebe částečně odděleně žijících komunit v rámci jediného státního systému nepřijatelná, neboť narušuje obecně sdílené liberální přesvědčení o jedinci coby protiváze státu a z myšlenky paralelních norem pro různé komunity uvnitř jediné společnosti jim vstávají vlasy hrůzou, protože takové vidění přímo útočí jednak na jimi zastávanou ideu stejnosti před zákonem a druhak přímo popírá herderovský princip jednotné legislativy jednotného lidu na jednotném území.

Tak si lze vysvětlit i pozdvižení a odpor, který u Zápaďanů budí na jedné straně neochota muslimských menšin podílet se na oslavě svátků dominantní kultury, například Vánoc, a na druhou stranu naopak snaha některých členů těchto menšin pronikat do veřejného života společnosti cestou politické participace.

Často donekonečna omílané a neřešitelné dilema o slučitelnosti šarí'y či islámu s evropským či západním zákonným systémem respektive demokracií či (politickou) kulturou je potom přímým důsledkem tohoto nepochopení. Nutnost ho řešit ukazuje na vnitřní slabost současné západní ideologie multikulturalizmu a neschopnost přijít s jednoznačnou odpovědí odkrývá jeho filozofickou inkonzistenci. 

Jednoznačná odpověď zde totiž neexistuje, neboť šarí'a a její normy mají právě tyto dvě roviny platnosti – teologickou a společensko-právní. Z teologického, či ontologického, hlediska není islám a jeho šarí'a, kde výlučným zdrojem zákonnosti, moci a autority je Boží vůle zjevená v Koránu a Sunně, nijak slučitelná a kompatibilní se západní sekulární zastupitelskou demokracií, která Boží vůli neuznává a za suveréna moci, zákonnosti a autority považuje lid, respektive voliče a jejich volené zástupce. Na druhou stranu v praxi shledáváme, že velká většina sekulární legislativy ve svých praktických a každodenních důsledcích nepředstavuje z hlediska šarí'y problém, neboť slouží obecnému blahu, jehož zajištění je mimo jiné také jedním z hlavních cílů šarí'y. Navíc šarí'a disponuje institucemi a nástroji donucení a krajní nouze, které mohou pomoci překlenovat sporné záležitosti a také příkazy ctít právo souseda a uzavřené dohody, které zavazují muslimské subjekty sekulárního právního řádu k respektování právě těch norem, které v sekulární společnosti chrání spravedlivé a férové mezilidské vztahy, bráníce útlaku, bezpráví a zvůli.

___________________________________________________

[1] JOPPKE, Christian. 2004. „The retreat of multiculturalism in the liberal state: theory and policy.“ in The British Journal of Sociology, (55) 2/237-257.

[2] Ibidum.

[3] BARRY, Brian. 2006. Kultura i jednakost – egalitarna kritika multikulturalizma. Zagreb: Naklada Jesenski i Turk, str. 105.

[4] RATNAPALA, Suri. 2005. „Cultural Diversity and Liberal Society – A Case for Reprivatizing Culture.“ in The Independent Review, (10) 2/251.

[5] ŽIŽEK, Slavoj. 2006. The Universal Exception. New York: Continuum, str. 170-171.

[6] ŽIŽEK, Slavoj. 2006. How to Read Lacan. London: Granta Books, str. 36.

[7] ŽIŽEK, Slavoj. 2008. Violence. London: Profile Books, str. 119.

[8] ŽIŽEK, Slavoj. 2009. First as Tragedy, then as Farce. London, New York: Verso, str. 99.

[9] ŽIŽEK, Slavoj. (HAUSER, Michael - překl.) 2007. Nepolapitelný subjekt. Chomutov: L. Marek, str. 214

[10] FINKELKRAUT, Alain. (JOCHMANN, Vladimír - překl.) 1993. Destrukce myšlení. Brno: Atlantis, str. 79-80.

[11] BUCHANAN, Patrick J. (BEDNÁŘ, Luděk - překl.) 2004. Smrt Západu. Praha: Mladá Fronta, str. 318-319.

[12] Ibid., str. 327.

[13] NEMO, Philippe. (HORÁK, Petr - překl.) 2011. Co je Západ? Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 103.

[14] VALENTA, Martin. 2012. „Šíření nepořádku.“ in PsychoLogOn. K dispozici na: <http://www.psychologon.cz/component/content/article/14-psycholog-online/21-sireni-neporadku> [k 23. XII. 2016].

[15] Podle Františka Koukolíka a dalších předních psychologů a kriminologů včetně Davida Harea je pro mladíky z chudinských čtvrtí skupinové asociální psychopatické chování uvnitř gangu typickou maladaptací, stavěnou do kontrastu s individuálními asociálními psychopaty z řad lépe situované společnosti, např. u sériových vrahů.

[16] Více o tomto filmu viz zde: <http://www.csfd.cz/film/234959-elitni-jednotka/prehled/> [k 23. XII. 2016].

[17] Více viz SAID, Edward. 1991. Culture and Imperialism. New York: Vintage books, str. 326-336.

[18] BERĎAJEV, Nikolaj. (KRANÁT, Jan - překl.) 2004. Nový středověk: Úvahy o osudu Ruska a Evropy. Červený Kostelec: vydavatelství Pavel Mervart, str. 32.

[19] Ibid., str. 46.

[20] Ibid., str. 90.

[21] Ibid., str. 80.