KAM JSME TO DOPRACOVALI ANEB UPRCHLICKÁ KRIZE JE JEN ZAČÁTEK, DÍL 2.

Nadčasovost těchto problémů úpadkových a rozpadajících se velmocí krásně ilustruje téměř čtyřicet staletí starý Ipuverův nářek. Pokud bychom neznali kontext, jen těžko bychom jeho povzdech odlišili od soudobé kritické publicistiky v dnešních novinách:

Vskutku, spisy soudní síně jsou ztraceny... Vskutku, kanceláře jsou otevřeny a jejich seznamy ztraceny! Otroci se stali majiteli otroků. Vskutku, (písaři) jsou zabiti a jejich spisy ztraceny! Vskutku, spisy místních písařů jsou zničeny a k obilí Egypta má přístup každý! Vskutku, zákony jsou ze soudní síně vyhozeny ven! A opravdu je lidé pošlapávají na veřejných místech... Hleďte, země se zapletla se spolčenci a zbabělec zabírá majetek udatného!... Ten, který si nemohl zhotovit ani rakev, je majitelem hrobky! [1] ... Hleďte, žádní řemeslníci nepracují, neboť je nepřátelé zemí zubožili!... (Sklizeň) se uskutečňuje, ale (výnosy) se nehlásí. Písař (je ve své kanceláři?), ale jeho ruce jsou nečinné... Autorita vědění a pravda jsou pryč... Člověka zabíjejí na střeše jeho domu...[2]

Dále se M. Bárta poměrně zajímavým způsobem pokouší formulovat obecné zákonitosti rozhodující o úspěchu nebo neúspěchu, udržení se, anebo kolapsu, které zůstávají neměnnými konstantami po celé dějiny. Jsou to tyto: 1. přírodní prostředí, ve kterém se ta či ona civilizace nebo kultura vyvíjí, jeho změny a úspěšnost adaptací civilizace na okolní prostředí; 2. legitimita vládnoucí elity, způsoby vládnutí a nabývání časově omezené legitimity; 3. komplexita čili míra složitosti dané společnosti, přístup k surovinám a vývoj poměru ekonomické návratnosti investic; 4. nová uspořádání státu a stanovení jeho nových priorit; 5. zvládnutí migrací a ochrana strategických zdrojů (kromě klasických komodit k nim již teď patří i zdroje sladké vody a ornice); 6. pohyby etnik a kulturně-náboženské a sociální transformace; 7. duchovní vykořenění, úpadek náboženství a absence duchovních hodnot obecně mající devastační účinek na fungování společnosti; 8. zkáza nebo resuscitace instituce tradiční rodiny; 9. vysoký stupeň blahobytu; 10. způsob, jakým bude stát řídit rozhodovací procesy a rychlost reakce na závažné podněty; a 11. schopnost předvídat možný budoucí vývoj.

Všechny tyto rozměry jsou podle M. Bárty pozorovatelné právě i v dnešní euro-atlantické civilizaci:

Typické pro kolaps společnosti či civilizace je především to, že společnost si ani neuvědomuje, že ke kolapsu spěje nebo že by bylo něco až tak moc v nepořádku. Stejně tak ani my si nejsme příliš vědomi toho, že jevy, které obvykle vedou ke kolapsu, se projevují i dnes. S tím velkým rozdílem, že naše společnost více než kdy dříve disponuje, alespoň teoreticky, věděním a nástroji, které může využít ve svůj prospěch. Bylo by na čase je použít, protože naše společnost se zdá být na sestupné trajektorii, která se může velmi záhy proměnit v kolaps.[3]

Z hlediska výše uvedených varovných signálů kolabujícího stavu dnes dominující, ale pozvolna upadající západní civilizace má zásadní význam propad ekonomické návratnosti investic a stále omezenější dostupnost klíčových zdrojů. Je to také empiricky doložitelný a poměrně snadno spočítatelný či dohledatelný údaj, naznačující, že to, o čem hovoříme, je skutečným problémem a nikoli pouze subjektivní dojmologií všemožných a samozvaných „proroků zkázy.“ Ačkoli dnes na hektar orné půdy používáme pětinásobek umělých hnojiv oproti stavu před 50 lety, výnosnost polí již téměř nestoupá a ceny obilí a dalších základních potravin závratně rostou. 30 litrů pšenice stálo v roce 2000 asi 3 americké dolary, v roce 2011 již dolarů 12, stejné množství rýže zdražilo z 8 na 13 dolarů, kukuřice z 3 na 7. V roce 1900 stála tuna železa asi 160 amerických dolarů, potom díky rozvoji technologií výroby a zpracování během celého 20. století zlevňovala a dnes opět zdražila na 200 dolarů. Podobně je na tom i ropa (její současné zlevnění je zřejmě jen dočasné a umělé) a další suroviny klíčové pro hospodářství rozvinutých zemí Západu. Na počátku 21. století jsme opět na stejné cenové úrovni jako okolo roku 1900, navzdory enormnímu technologickému pokroku a nic nenasvědčuje tomu, že by tyto základní suroviny měly zlevňovat, ba právě naopak. Současně s tím vzrostla světová lidská populace ze 3 miliard v roce 1959 na přibližně 7 miliard, s perspektivou dosažení hranice deseti miliard do roku 2050, [4] s nejvíce lidmi živořícími v chudších nezápadních regionech, spotřebovávajících nesrovnatelně méně zdrojů. Zároveň následky krize dluhovo-úrokové globální ekonomiky z roku 2008 jsou v současnosti i podle věčně optimistického komentátora Daily Mailu, Ambrose Evans-Pritcharda, dokonce ještě větší, než propad způsobený burzovním krachem mezi lety 1929 a 1936. Úroveň hospodářské produkce EU ještě nedosáhla ani hodnot z doby před osmi lety před vypuknutím bankovního krachu. [5] Společnost, ačkoli vnímá nárůst nedostatku klíčových surovin, není schopna adaptace na tento nedostatek, ztráceje tím pro přežití nutnou dynamičnost a flexibilitu, jakož i schopnost předvídat budoucí vývoj – stačí jen pohlédnout na vize futurologů v 50. letech o tom, jak si představovali život na začátku 21. století a porovnat to s naší dnešní realitou. Potýkáme se s problémy, o kterých jsme si před 60 lety mysleli, že již budou dávno minulostí. Všechny tyto údaje elegantně vyvracejí námitku „skeptických optimistů“ typu Richarda Kocha a Chrise Smithe, autorů knihy Sebevražda Západu (The Suicide of the West, 2006). Ti vidí jedinou krizi západních společností pouze v jejich ztrátě sebedůvěry a naopak propadnutí komplexů méněcennosti a sebemrskačství. Není pochyb, že i tyto jsou součástí krize, nejde ale ovšem o příčinu, ale pouze o její symptom. Navíc dějinami prověřeným a docela spolehlivým ukazatelem krize je postupné mizení stáze, tj. období klidu a prosperity, které je stále kratší a čím dál častěji střídáno opakujícími se dílčími krizemi s čím dál tím vyšší frekvencí – sled událostí se v delších časových obdobích jakoby zhušťuje. [6] To možno pozorovat na západním dění od konce II. světové války – dekolonizace postupně britských, francouzských a nakonec i portugalských držav ve třetím světě, ropná krize 70. let, války v Arabském zálivu a na Balkáně v 90. letech, tažení proti Afghánistánu a Iráku v nultých letech 21. století, finanční krize započatá v roce 2008, migrační krize kulminující od roku 2014 až dodnes ... To, co vidíme dnes, je jen slabý odvar oproti tomu, co by se na nás mohlo sesypat v následujících několika desetiletích. Již dnes je podle odhadů UNHCR na světě v pohybu přes 50 milionů lidí, nejvíce od konce II. světové války.

K těmto projevům se navíc přidává i daleko větší míra krize politického systému a jeho legitimity a legality. Vytrácí se politické a ideologické odůvodnění stávajících režimů a důvěra občanů v ně. Pakliže platí, že zákon je minimem morálky, pak, viděno z opačného konce, morálka má být maximem zákona. V současné době jsme ovšem svědky situace, že empirická platnost tohoto výroku je již nějakou dobu přinejmenším sporná. Spravedlivost, fundovanost a efektivita přijímaných řešení vykazuje klesající tendenci. Lobbisté přijímají zákony ve prospěch nadnárodních korporací a bez ohledu na vůli lidu. Zákonodárci a zastupitelé v orgánech zastupitelských demokracií pak nezastupují tyto občany, ale tyto zájmové kruhy. Občané tím ztrácí pocit, že jimi zvolení zástupci jednají v jejich zájmu. Media nehájí zájmy lidu, nepřináší objektivní informace, nedistribuují poznání, ale manipulují s veřejným míněním a ohlupují masy ve prospěch elit, které systém řídí a zároveň jej svou stupiditou přivádějí do krachu. D. Rothkopf v této souvislosti hovoří o superelitě asi 6 tisíc osob s neomezeným kapitálem a ovlivňovacím potenciálem, nikým nezvolených a nepodléhajících žádné zpětné kontrole. Podle M. Bárty se proto stále aktuálněji vynořuje otázka o nutnosti zreformovat dnešní zastupitelskou demokracii, parlamentarizmus a volební systém. [7] O konkurenceschopnosti stávajícího systému začínají pochybovat i nejvyhlášenější konzervativci a to také u nás, jako např. politolog a ekonom Petr Robejšek v rozhovoru pro Český rozhlas ze dne 18.12. 2014. [8] Diskurs uvažování o kolapsu již tedy dávno není záležitostí hysterie politických radikálů a čím dál vážněji se prosazuje i v mainstreamu.

Dále dochází k neřízenému štěpení společnosti atomizované na jednotlivce toužící se někam začlenit a někam patřit, protože jsou od sebe čím dál více odděleni neprostupnými bariérami, neboť jsou tlačeni k tomu, aby byli ve všem nezávislí. Nejdále tento trend zašel ve Skandinávii, o čemž referuje dokumentární snímek Erica Gandiniho Švédská teorie lásky, představený na letošním dokumentárním festivalu Jeden svět. Ukazuje, že Švédsko vede v počtu domácností vedených osamělými singles, ženy toužící po dětech si zde objednávají sperma vybraných anonymních dárců zakázkou přes inseminátorskou službu, děti několik desetiletí nenavštíví své rodiče a zemřelí staří lidé týdny či měsíce tlejí ve svých domech, aniž by si toho kdokoli všiml. Do tohoto marasmu pak přicházejí imigranti z většinově muslimských zemí, pro něž je něco takového absurditou a děsivým kulturním šokem. [9]

Ve společnosti se díky neukojenému a systematicky potlačovanému puzení družné vzájemnosti objevují nové doposud neexistující zlomové linie a třecí plochy. Vznikají nové společenské třídy – např. pro nás a z našeho pohledu zajímavá třída zámožných a elitářských kruhů - promultikulturní metropolitní kavárny, vedoucí neplodný a nikým neposlouchaný monolog snících mudrlantů a proti ní vrstva nového radikálního lumpenproletariátu, v anglofonním prostředí zvaného white trash (dosl. bílý odpad), kompenzující svou frustraci a každodenní marnou rutinu demonstracemi a násilím proti ostrakizovaným skupinám obyvatel – zejména etnickým či náboženským menšinám a migrantům. Jde o jevy pozorovatelné nejen u nás, ale obecně v celém širším západním světě. Avšak tyto třídy jsou samy o sobě nejednotné, prosty dokonce i vnitřní třídní loajality, tak snadno pozorovatelné u buržoazie a proletariátu dob minulých.

Media, zábavní průmysl a sociální sítě rozštěpily společnost do navzájem soupeřících a vnitřně stále homogennějších názorových klubů s odlišnými a nespojitelnými žebříčky hodnot, mezi kterými je jen pramalá perspektiva sociální mobility a neexistuje možnost vzájemné konstruktivní diskuse, protože k sobě častokrát zaujímají silně antipatické až hostilní postoje. Lidé se štěpí do nepřátelských bojůvek uvnitř společnosti na základě ideologií, které vyznávají, politických stran, které volí anebo vlastní apolitičnosti, na základě toho, co nosí nebo nenosí za oblečení, toho, co jedí a pijí nebo nejedí a nepijí, toho, na čem nebo v čem jezdí anebo toho, že chodí pěšky, toho, jaký vztah projevují či neprojevují k náboženství a religiozitě i k jejich různým podobám a formám, jak se léčí a neléčí, toho, jakému sportovnímu klubu fandí či nefandí, jakou hudbu poslouchají nebo neposlouchají, na co se dívají nebo nedívají v televizi či kině, na kanál nebo pořad, jakou zábavu preferují apod. Děti se obrací proti rodičům a rodiče proti dětem, bratr proti bratru, ženy proti mužům a muži proti ženám. Nikdo není schopen nalézt s nikým společnou řeč a dostředivé síly, jež držely společnost odjakživa pohromadě, ochabují a mizí, překonány explozí těch negativních a odstředivých energií, které kdysi jednotnou společnost nyní trhají na kusy.

Ohledně naléhavosti dnešní situace a její odlišnosti oproti minulým kolapsům a také ohledně pocitu hluboké až nihilistické skepse ze současného vývoje M. Bárta píše:

Dnešní doba je trochu jiná, právě díky duchovnímu vykořenění, devastaci morálních hodnot, obecnému propadu etiky ale i kolosálním ztrátám soukromých bank, které musí zachraňovat veřejné rozpočty, máme pocit, že z našeho života vymizel jasný řád věcí a vztahů, že úpadek, zkáza a kolaps jsou něco definitivního, co ukončí běh světa, tok času a naši existenci.[10]

Dále konstatuje, že kolapsy jsou obecně nepředvídatelné a společnosti si je uvědomí zpravidla tehdy, kdy už je na všechno pozdě. Provází je ekonomická krize a ztráta smyslu stávajícího systému. Během kolapsu se ztrácí původní komplexita společnosti, klesá „civilizační úroveň“ zejména ve smyslu poklesu vzdělanosti, složitosti vytvářených artefaktů, vztahů mezi lidmi a životní úrovně a může docházet i ke kulturní, etnické či náboženské transformaci. Kolaps nemusí znamenat zhroucení a deterioraci ve všech částech kdysi jednotného celku. Naopak se také může projevit závratným rozmachem některé jeho dílčí části na úkor regionů jiných. Kolaps je výsledkem vnitřní dynamiky dané společnosti, ale často též bývá spuštěn impulzem zvenčí. [11] Takovým spouštěčem by klidně mohla být i současná uprchlická krize, sílící přítomnost muslimského živlu v tradičně nemuslimských zemích západní Evropy a Severní Ameriky, v jádru sice zcela reálná, ale medii a některými politickými kruhy předimenzovaná obava z militantních islamistických uskupení, nebo naopak hrozba vlny fašizujících hnutí s radikálně antimuslimským až islamofobním podtextem.

Kolaps ale nutně nemusí být spuštěn nějakou vnější příčinou, stačí překročení meze únosnosti daného systému z hlediska ekonomiky, ekologie, poptávky po surovinách apod. a lidský systém, v našem případě civilizační, se zhroutí sám do sebe. Již J. Tainter uvádí následující vnitřní příčiny kolapsů civilizací: vyčerpání nezbytných zdrojů, které jsou převážně neobnovitelné (např. voda, orná půda, ropa), přechod na nové zdroje surovin, přírodní pohroma, nedostatečná či neadekvátní (nebo stupidní) reakce na nový neočekávaný problém, střet s jinou, vyspělejší nebo vitálnější, společností a asimilace původní společnosti do této nové, nájezd cizího nepřítele, třídní konflikty uvnitř společnosti, vůdcovské nebo mravní selhání elit, sociální dysfunkce státu (tj. ztráta schopnosti státu postarat se o své obyvatele), ideologické nebo mysticko-náboženské vyčerpání duchovní stránky dané civilizace, ekonomické faktory (kolaps měny, rozpočtu, státní bankrot) a náhodné zřetězení událostí včetně zároveň několika výše uvedených. [12]

Perspektivu řešení umožňujících zachování komplexních systémů, např. naší vlastní společnosti, vidí M. Bárta v co největší eliminaci stupidity, tedy rigidních vzorců chování vzniklých za jiných časových a místních reálií, které se dnes jeví jako kontraproduktivní, ba přímo škodlivé. Patří mezi ně v současném kontextu dokonce i ty mechanizmy, které nás kdysi vynesli k vrcholu, nicméně dnes zapříčiňují naše zaostávání a postupný propad:

Základem by mohla být skutečnost, že nelze „nastavovat“ či vylepšovat ty faktory, které kdysi fungovaly, ale nyní ztrácejí dech. Je to základní poučka krizových manažerů – základem úspěchu je od základu změnit stávající a stále více vyčerpaný systém trpící pod nevyhnutelností zákona zmenšujících se výnosů.[13]

Tak například nejsme si jisti, zda je současná důchodová politika udržitelná, ale jsme si jisti správností teze, že děti mají finančně vydržovat své zestárlé rodiče a otcové své rodiny, namísto toho, aby se honili za vlastním hedónistickým potěšením a své vlastní břímě přehazovali na bedra stále slábnoucího a stále více oklešťovaného státu. Nejsme si jisti, zda přežije i snaha státu zajistit dětem svých občanů nejlepší podmínky pro život. Ale jsme si jisti, že klasická patriarchální rodina s pevnými vazbami mezi jednotlivými jejími členy jednoznačně přetrvá. Nejsme si jisti, zda trend gender nesmyslů a toho, co je označováno a vyzdvihováno jako emancipace žen, nezmizí, ale to, co určitě nezmizí a co zvítězí, je tradiční úloha ženy jakožto matky, ochránkyně rodinného krbu a tepla domova. Silně pochybujeme o udržitelnosti současného lichvářského finančnictví a ekonomiky dluhového otroctví, ale zrovna tak silně jsme přesvědčeni i o tom, že nevymizí jeho bezúrokové a férové alternativy v rámci ekonomiky kryté zlatem nebo jinými reálnými a nikoli imaginárními (proti)hodnotami. Podobně můžeme uvažovat ve všech oblastech a vždy nám vyjdou jako nejtrvanlivější ty nejjednodušší a vlastně docela archaické, ale o to jistější, funkčnější a osvědčenější způsoby a metody přístupu k věcem.

V souvislosti s krizí M. Bárta rovněž varuje před tendencí zanedbávat humanitní, sociální a historické vědy, které jediné mohou přinést adekvátní zhodnocení pozorovaných skutečností. Na závěr proto shrnuje:

Jedno je podle mého názoru jisté, ocitáme se na prahu nové doby, kdy staré pravdy záhy pozbudou platnosti a cesta k novým bude dlouhá a obtížná. Nastává doba, kdy bude třeba pojmenovávat fenomény a procesy jejich skutečnými jmény a ne se skrývat za politickou korektnost. Pokud se k tomu neodhodláme, není důvod pokoušet se měnit současný civilizační pesimismus. Nicméně úlohou vědy je, a zde opět vyvstává vysoká relevance právě humanitních věd, udělat vše proto, aby tomu tak nebylo.[14]

_______________________________________________

[1] Nutno zde chápat v dobovém a místním kontextu nikoli jako metaforu bohatství ale metaforu schopností, přínosů a zásluh. Staří Egypťané byli totiž posedlí smrtí, posmrtným životem a zachováním svého těla. Přeloženo do dnešního jazyka – ten, kdo dříve nedokázal ani vychodit pět tříd zvláštní školy, má dnes profesuru. Ten, kdo by dříve zametal chodníky, je dnes ředitelem národní banky a bere milion měsíčně apod. Tj. někdo, kdo si to ani v nejmenším nezaslouží, nabyl nebývalých poct a vysokého postavení.

[2] Citováno přes BÁRTA, Miroslav. 2011. op. cit., str. 30-31.

[3] Viz Ibid., str. 21-22.

[4] Viz Ibid., str. 38.

[5] Více informací viz zde: Končí svět ovládaný bílým mužem. Máme se bát budoucnosti? In <http://www.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/konci-svet-ovladany-bilym-muzem-mame-se-bat-budoucnosti--1569535> [citováno k 12. 1. 2016].

[6] BÁRTA, Miroslav. 2011. op. cit., str. 40.

[7] Viz Ibid., str. 41.

[8] Viz rozhovor s názvem Kolaps civilizace. Demokratický systém se mi jeví jako nekonkurenceschopný, říká Petr Robejšek.

<http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/kolaps-civilizace-demokraticky-system-se-mi-jevi-jako-nekonkurenceschopny-rika-petr-robejsek--1433053> [12.11. 2015].

[9] Viz Směřuje Západ ke švédské teorii osamělé lásky? <http://www.respekt.cz/kultura/smeruje-zapad-ke-svedske-teorii-osamele-lasky> [k 16. 3. 2016].

[10] BÁRTA, Miroslav. 2011. op. cit., str. 21.

[11] Viz Ibid., str. 22

[12] Viz Ibid., str. 23.

[13] Viz Ibid., str. 39.

[14] Viz Ibid., str. 43.