KAM SE PODĚL "LIDOVÝ ISLÁM"?

OTÁZKA: Proč byly dříve tak dominantní různé "lidové" mystické a súfistické směry, které byly potom násilně potlačeny?

ODPOVĚĎ:

Rozmach súfismu a tzv. lidové zbožnosti v muslimském světě v období 13. – 19. stol., které západní autoři označují jako „období uzavření bran idžtihádu“ byl zapříčiněn několika fakty:
1. Postupným uzavřením se muslimského světa do sebe v rovině celospolečenské i v rovině jednotlivce.
2. Akcentem na súfizmus ze strany státní moci, zejména Osmanské říše a indických Mughalů, stejně jako severoafrických dynastií, kteří všichni svou moc opírali o různé sofistické taríky, jako bektášíjja, nakšbendíjja, sanúsíjja, nebo chištíjja.
3. Súfistické taríky byly v této době také hlavními šiřiteli islámské výzvy dalším národům, zejména těm na Balkáně, na Kavkaze a v černé Africe.

Postupem času se tento súfizmus prolínal a stále více splýval s tím, co se zvykne označovat jako „lidová religiozita.“ Právě ta v sobě obsahuje mnoho prvků cizích prvků odporujících islámu, ať už díky nově vymyšleným prvkům, nebo konceptům přetrvávajícím z předislámských dob. Postupně se do popředí stále více a více dostávaly místní živly, které více zdůrazňovali to, co je typické pro danou oblast na úkor toho, co všechny muslimy sjednocuje a co je skutečně obsaženo v pramenných textech islámu.

Co se týče jejich násilného potlačení, nemyslím si, že by vždy bylo natolik násilné a že by šlo vždy o násilí ze strany jiných muslimů. Mnoho těchto praktik vymizelo v průběhu dalších dob jen proto, že je praktikovaly generace muslimů, jejichž kontakt s pramennými texty byl velmi slabý a jejich znalosti pravé islámské věrouky byly velmi nedostatečné. Jak rostla vzdělanost jejich potomků, tyto pověrečné praktiky se samy od sebe vytrácely.

Co se týče vlivu súfijských tarík, s nárůstem vlivu tištěných i elektronických médií a se zaváděním sekularistických experimentů v první polovině minulého století jejich moc postupně upadá, ve prospěch jiných hnutí – liberálních, modernistických, či odkazujících na ideály muslimského bratrstva, nebo na islám optikou jeho pramenných textů.

Ale existují i četná místa na mapě muslimského světa, kde je tento odkaz súfizmu stále ještě velmi živý a silný, pokud ne rovnou mainstreamový. A ne vždy také platí, že by byli súfisté vždy tolik konzervativní vůči využívání výdobytků moderní techniky.

Někdy se na ústupu tradičních forem zbožnosti podepsaly vnější vlivy, přicházející jak od nemuslimů, tak i od některých muslimů z ciziny i domácího prostředí. V podstatě však lze shrnout, že se udál přirozený obrodný proces, který vyvěral přímo z daných společenství a byl podnícen okolnostmi jejich vývoje a modernizace, která sebou ale nenesla vždy jen růst informovanosti, ale někdy i bohužel jistý druh odtažité mechaničnosti v prožívání víry, což je všeobecný povahový rys člověka moderní doby, nejen v náboženství.