KDO JSOU AHLU -L-HADÍS

 Slovo hadísun حَدِيثٌ znamená v arabském jazyce vyprávění, hovor. V terminologii se pod pojmem vyprávění rozumí výroky Božího Posla صلى الله عليه و سلم a hovorem Božím je Boží Kniha, Korán.

Vznešený Alláh slovo hadís použil např. v těchto verších:
 
اللَّهُ نَزَّلَ أَحْسَنَ الْحَدِيثِ كِتَابًا مُتَشَابِهًا مَثَانِيَ تَقْشَعِرُّ مِنْهُ جُلُودُ الَّذِينَ يَخْشَوْنَ رَبَّهُمْ ثُمَّ تَلِينُ جُلُودُهُمْ وَقُلُوبُهُمْ إِلَى ذِكْرِ اللَّهِ ذَلِكَ هُدَى اللَّهِ يَهْدِي بِهِ مَنْ يَشَاءُ وَمَنْ يُضْلِلِ اللَّهُ فَمَا لَهُ مِنْ هَادٍ
Bůh seslal příběh nejkrásnější, knihu alegorickou i opakovaná vyprávění, z nichž husí kůže naskakuje těm, kdož Pána svého se bojí; potom však kůže i srdce jejich se obměkčí vůči připomenutí Božímu. Toto je vedení Boží, jímž On vede, koho chce, však ten, komu dal Bůh zbloudit, ten nebude mít vedoucího žádného! (Zumer:23)
 
أَفَبِهَذَا الْحَدِيثِ أَنْتُمْ مُدْهِنُونَ
Tímto vyprávěním vy opovrhujete (Wáki’a:81)
 
Zde Alláh takto označil samotný Korán:
فَبِأَيِّ حَدِيثٍ بَعْدَهُ يُؤْمِنُونَ
V jaké zvěstování by po tomto ještě mohli uvěřit? (Murselát:50)
 
Vztah mezi Ahlu l-Hadís a hadísy, jakožto výroky Proroka صلى الله عليه و سلم je tedy ten, že Ahlu l-Hadís (1) hadísy vyprávějí a (2) hadísy se také řídí.[1]
 
Ahlu l-Hadís jsou tedy těmi, kteří následují a připisují se výhradně Koránu a Sunně. Nepřipisují se žádnému místu, ani uskupení, ani partaji, ani sektě. Začali se tak označovat v momentě, kdy se jiní lidé začali proti svým druhům vymezovat a nazývat se jmény lidí, které následovali, nebo míst, kde sídlila centra jejich uskupení. Na správnost označení Ahlu l-hadís ukazuje konsensus této ummy.[2]
 
Zatímco jiní měli a mají své lidské autority, zakladatele, či učitele, které slepě následují, Ahlu l-Hadís jim rezolutně odpovídají: „Alláh řekl, Boží Posel صلى الله عليه و سلم řekl.“ Proto jsou přímými dědici Prorokovy صلى الله عليه و سلم výzvy, kterou obdrželi přes selef, zbožné předky této ummy, tedy Abú Bekra, Omara, ostatní saháby a jejich následovníky. Mezi nimi a jimi je přímá spojitost a nedělí je od nich žádná historická překážka. Následují tuto výzvu v úplnosti a bez dodatků či inovací. Základem této výzvy je, že nic nemá právo být uctíváno, či proseno o pomoc, kromě Alláha, Který nemá společníka a že slova i činy každého mohou být buď přijaty a následovány, nebo odmítnuty, kromě slov a činů Muhammeda صلى الله عليه و سلم, Proroka Božího, jež jsou závazná pro všechny lidi, všechny časy a všechna místa. Ahlu l-Hadís jsou těmi, kteří praktikují a obnovují islám na všech místech v každý čas.[3]
 
Ahlu l-Hadís je jasný a průkazný termín k označení těch, které máme na mysli, stejně jako jsou průkaznými označeními skupin lidí také výrazy muhádžirún, asnsár anebo Ahlu s-Sunna. Ohledně požití všech těchto označení se uvádí idžmá‘. O tom, že by tento termín, nebo kterýkoli další z uvedených, bylo nesprávné používat, se nevyjádřil ani jeden z imámů, ani nikdo z nich neuvedl, že by šlo o inovaci. Za inovaci a sektářství to považují jen někteří cháridžovci a tím odporují konsensu učenců hadísu a muslimů vůbec. Toto označení se týká prvně učenců hadísu a potom také všech muslimů, kteří mají správnou věrouku a následují Korán a Sunnu v pojetí a pochopení zbožných předků, bez slepého následování (arab. teklíd تَقْلِيدٌ) určitých učenců na úkor jiných, přičemž jejich činy jsou v souladu s Koránem, Sunnou a idžmá‘. Ahlu l-Hadís a Ahlu s-Sunna označují de facto totožnou skupinu lidí.[4]
 
Šejchu l-Islám Ibn Tejmíjja shrnuje přístup Ahlu l-Hadís k hadísům a lidem k ahlu l-hadís: „Za Ahlu l-Hadís neoznačujeme jen ty, kteří hadísy poslouchali, zapisovali a vyprávěli, tento termín spíše označuje ty, kteří hadísy zachovali, znali, pochopili, vyučovali, chápali jejich vnější i vnitřní význam a tímto jejich vnějším i vnitřní významem se řídili, jakož to stejné platí i pro označení Ahlu l-Kur´án – Lidé Koránu.[5]
 
Jsou to tedy učenci i jejich následovníci mezi lidem. Nejde o označení nějaké pokrevní spřízněnosti, jde totiž o označení lidí následujících stejné přesvědčení. Pokud někdo následuje Korán, Sunnu a idžmá‘, v pochopení zbožných předků a nazývá se příslušníkem Ahlu l-Hadís, neznamená to, pokud by vše toto, krom vzpomínaného označení, odvrhl a následoval svoje tužby, že by vstoupil do Ráje jen na základě tohoto označení.[6] Sama nálepka nestačí, nutný je čin srdce, mysli, jazyka i těla.
 
Ahlu l-Hadís jsou tedy těmi, které popisuje hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم:
إِنََََّ مَنْ قَبْلَكُمْ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ افْْتََََرَقُُوا عَلَى ثِنْتَََيْنِ وَ سَبْعِينَ مِلَّةً، وَ إِنَّ هَذِهِ الْمِلَّةَ سَتَفْتَرِقُ عَلَى ثَلَاثٍ وَسَبْعِينَ، ثِنْتَانِ وَ سَبْعُونَ فِي النَّارِ، وَ وَاحِدَةٌ فِي الْجَنَّةِ، وَهِيَ الْجَمَاعَة.
umma se rozdělí na sedmdesát tři frakce. Všechny vejdou do ohně kromě jediné, která vejde do Ráje – a to je džemá‘a.[7]
Imám Ahmed ibn Hanbel (z. 241 h.) byl tázán, která skupina je onou vítěznou a odpověděl: „Pokud jimi nejsou Ashábu l-Hadís, pak opravdu nevím, kdo jiný by to mohl být.[8]
Imám al-Buchárí (z. 256 h.) vysvětlil, že onou zachráněnou skupinou v Prorokově صلى الله عليه و سلم hadísu o rozdělení ummy jsou Ahlu l-Hadís.[9]
Abú Abdulláh Muhammed ibn Muflih al-Makdísí (z. 763 h.) pravil: „Ahlu l-Hadís jsou tou zachráněnou skupinou, která se stojí na pravdě.[10]
 
Abú Mensúr ‘Abdulkádir ibn Táhir ibn Muhammed al-Baghdádí (z. 429 h.) uvádí o lidech aš-Šámu, kteří jsou spojeni s hadísem o pomožené skupině[11]: „Všichni následují mezheb Ahlu l-Hadís a jsou z Ahlu s-Sunna.[12]
 
Tzn. Ahlu l-Hadís a Ahlu s-Sunna we l-džemá‘a jsou jedni a titíž. Zachráněnou skupinou, která se vyhne trestu v Pekle a získá odměnu Ráje nejsou nikdo jiný, než oni. Jsou to oni, kdo následuje cestu selefu s-sálih, zbožných předků této ummy.
 
Imám an-Nesáí (z. 303 h.) pravil: „V tom je pro lid islámu užitek. A mezi nimi jsou Ahlu l-Hadís, ti obdaření znalostí, porozuměním a Koránem.[13]
Imám Abú Hátim ar-Rází (z. 277 h.), slavný učenec v asmá´u r-ridžál[14] pravil: „A vše, na čem se Ahlu l-Hadís shodnou, ustavuje důkaz.[15]
Abú Ismá’íl ‘Abdurrahmán ibn Ismá’íl as-Sabúní z. (z. 449 h.) napsal knihu s názvem Věrouka zbožných předků a Lidu Hadísu, kde uvádí: „Ahlu l-Hadís mají správnou věrouku, dosvědčují, že Alláh Vznešený je nad sedmero nebesy, na svém trůně.[16]
Hafs ibn Ghijás (z. 194 h.) byl tázán na Lid Hadísu (tj. Ashábu l-Hadís) a odpověděl: „Jsou těmi nejlepšími ze všech lidí na tomto světě.[17]
Imám Ibn Hibbán vzpomenul vlastnosti Ahlu l-Hadís: „Jednají v souladu se Sunnou, brání ji a zneškodňují její odpůrce.[18]
Imám Kutajba ibn Sa’íd (z. 240 h.) pravil: „Když vidím někoho milovat Ahlu l-Hadís, pak tento je na cestě Sunny.[19]
Aš-Šáfi‘í pravil: „Kdykoli vidím někoho z Ashábu l-Hadís[20], jako bych pohlédl na živého Proroka صلى الله عليه و سلم.“[21]
Kádí Hasan ibn Abdurrahmán ibn Chalád ar-Rámehrmuzí (z. 350 h.): „Alláh dal Hadísu zvláštní hodnotu a též dal své požehnání Ahlu l-Hadís.[22]
 
Imám Abú Ahmed Hákim al-Kebír (z. 378) napsal celou knihu s názvem Ši’ár Ahli l-Hadís, tj. Znaky Lidu Hadísu.
Imám Chatíb al-Baghdádí (z. 463 h.) napsal celou knihu věnovanou kvalitám Ahlu l-Hadís, nazvanou Šerefu Ashábi l-Hadís, tj. Pocta nositelům hadísu a knihu s názvem Nasíhatu Ahli l-Hadís, tj. Rada od Ahlu l-Hadís.[23]
Abú l-Feth Nasr ibn Ibráhím al-Makdísí (z. 490 h.) nazval ve své knize Hudždža celou jednu kapitolu „Kapitola o hodnotě Ahlu l-Hadís[24]
 
Háfiz Isma’íl ibn Kesír ad-Dimeškí (z. 774 h.) vysvětlil verš:
يَوْمَ نَدْعُو كُلَّ أُنَاسٍ بِإِمَامِهِمْ فَمَنْ أُوتِيَ كِتَابَهُ بِيَمِينِهِ فَأُولَئِكَ يَقْرَءُونَ كِتَابَهُمْ وَلا يُظْلَمُونَ فَتِيلا
Přijde den, kdy zavoláme lidi všechny i s jejich záznamy[25]; a komu bude dána kniha jeho do pravice - ti čísti budou z knihy své a nebudou ani o nitku ošizeni. (Isrá´:71)
Tím že „někteří ze selef prohlásili, že zvláštní poctou pro Ashábu l-Hadís bude, že jejich imám bude sám Prorok صلى الله عليه و سلم.
O tomto verši pravil imám Dželáluddín as-Sujútí (z. 911 h.): „Ahlu l-Hadís nemají větší poctu, než že díky tomuto bude jejich imámem přímo Prorok Boží صلى الله عليه و سلم!“[26]
 
Imám Isma’íl ibn Muhammed ibn Fadl al-Isbahání (z. 535 h.) pravil: „Pamatuj, že Ahlu l-Hadís jsou skupina, která je na pravdě, dokud nenadejde Hodina a zmiňuj je tak.[27]
Imám Abú Bekr ibn Abí Dáwúd (z. 316 h.), spolehlivý vypravěč a syn Abú Dáwúda, autora Sunenu, pravil: „Nebuď tedy z těch, kteří si pohrávají se svým náboženstvím, aby ses nestal jedním z těch, kteří napadají a proklínají Ahlu l-Hadís.[28]
Muhammed ibn Ismá’íl al-Amír al-Jemení (z. 840 h.) pravil: „Přidruž se k Lidem Hadísu (tj. Ashábu l-Hadís) a následuj je, uvidíš při nich všechno vedení a všechny pocty.[29]
 
Prosíme Vznešeného Alláha, aby nás učinil jedněmi z nich a aby nás uchránil před sejitím z jejich cesty! Ámín.
 
Lidé inovace zužují význam Ahlu l-Hadís na učence hadísu, neberouce ohledy, jestli dotyční učenci byli z Ahlu s-Sunna, nebo z lidí inovace. Toto vysvětlení musí být odvrženo, protože neodpovídá pojetí zbožných předků. Vyplývalo by z něj totiž, že mezi zachráněnou skupinou jsou i inovátoři, což by bylo absurdní, jak dokládají četná podání, třídící vypravěče hadísů na ty, kteří k Ahlu l-Hadís patřili a kteří nikoli[30]:
Imám Muslim (z. 261 h.) se v předmluvě ke svému Sahíhu vyjádřil ohledně nepřijímaných vypravěčů, tedy těch, jejichž hadísy se nepřijímají: „Jsou Ahlu l-Hadís kritizovaní pro své omyly.[31] Naopak o Ajjúbovi as-Sachtijáním, Ibn ‘Awnovi, Máliku ibn Anasovi, Šu’bovi ibnu l-Hadždžádžovi, Jahjá ibn Sa’íd al-Kattánovi, Abdurrahmánu ibn Mehdím a dalším, kteří přišli po nich, prohlásil: „Tito jsou Ahlu l-Hadís.[32]
Imám al-Buchárí uvádí od svého učitele Jahjá ibn Sa’ída al-Kattána, že o jednom z vypravěčů hadísů prohlásil: „Tento nebyl z Ahlu l-Hadís.[33]
Imám Muhammed ibn Júsuf al-Farjábí (z. 212 h.) vzpomíná: „Viděli jsme v Kúfě Sufjána as-Sewrího. Byli jsme skupinkou Ahlu l-Hadís.[34]
Imám Dža’fer ibn Muhammed al-Farjábí (z. 301 h.) uvádí ohledně Ibráhíma ibn Músá al-Wesdúlího, že „i jeho syn je z Ahlu l-Hadís a jeho jméno je Ishák.[35]
Imám Ahmed ibn Amr ibn Dahhák ibn Muchled ibn Abí Ásim (z. 287 h.) pravil ohledně jednoho z vypravěčů hadísů: „Je mužem z Ahlu l-Hadís a je věrohodný.[36]
Háfiz Abú Hafs Omar ibn Šehín (z. 385 h.) zmínil slova, kterými imám Jahjá al-Kattán ocenil ‘Imrána al-U’ámu a dodal, že „však nebyl z Ahlu l-Hadís.[37]
Alí ibn ‘Abdulláh al-Medíní (z. 234 h.), učitel al-Buchárího, řekl ohledně jednoho z vypravěčů jistého hadísu, že „je z Ahlu l-Hadís.[38]
Imám Ahmed ibn Husejn al-Bejhekí (z. 458 h.) napsal o Máliku ibn Anasovi, al-Awzá’ím, Sufjánu as-Sewrím, Sufjánu ibn Ujejnovi, Hammádu ibn Zejdovi, Hammádu ibn Selámovi, aš-Šáfi’ím, Ahmedu ibn Hanbelovi a Isháku ibn Raháwejhovi, že tito všichni byli z Ahlu l-Hadís.[39]
Imám Abú Na’ím al-Asbehání (z. 430 h.) prohlásil o jednom sektáři, který vyprávěl hadísy, že „jeho problémovost není Ahlu l-Hadís skryta.[40]
Háfiz Muhammed ibn Ibráhím ibn Munzir an-Nejsábúrí (z. 318 h.) prohlásil o svých společnících a o imámu aš-Šáfi’ím, že „jsou Ahlu l-Hadís.[41]
Imám Jahjá ibn Sa’íd al-Kattán (z. 198 h.) pravil ohledně Sulejmána ibn Tarchán at-Tejmího, že „podle nás je at-Tejmí z Ahlu l-Hadís.[42]
Ohledně jiného vypravěče prohlásil: „Ale tento z Ahlu l-Hadís nebyl.[43]
Imám at-Tirmízí (z. 279 h.) se ohledně vypravěče Abú Zejda vyjádřil: „Muž zvaný Abú Zejd je dle Ahlu l-Hadís neznámou osobou.[44]
Imám Muhammed ibn Abdulláh ibn Sáli hal-Adžlí (z. 261 h.) pravil ohledně imáma Sufjána ibn Ujejny: „Někteří mezi Ahlu l-Hadís uvádějí říkají, že je ze všech lidí nejvíce fundovaný v otázce hadísů vyprávěných az-Zuhrím.[45]
Imám Abú Abdulláh al-Hákim an-Nejsábúrí (z. 405 h.) prohlásil o imámu Jahjá ibn Ma’ínovi, že byl „imámem Ahlu l-Hadís.[46]
Imám Abú Bekr Ahmed ibn Ibráhím al-Isma’ílí (z. 371 h.) prohlásil o jednom z vypravěčů, že „nebyl z Ahlu l-Hadís.[47]
Šejch Ibn Rešíd al-Fihrí (z. 721 h.) řekl ohledně imáma Abú Ajjúba as-Sachtijáního a dalších předních autorit, že „byli z Ahlu l-Hadís.[48]
Háfiz Júsuf ibn ‘Abdulláh ibn Muhammed ibn ‘Abdulberr (z. 463 h.) uvádí slova těch, které popisuje jako „skupinu lidí z Ahlu l-Hadís.[49]
Imám Ibnu l-Munedí al-Baghdádí ocenil vypravěče Kásima ibn Zekeríjá Jahjá al-Matraze: „Je z Ahlu l-Hadís a je spolehlivý.[50]
Imám Šejrewíjja ibn Šehrdár ad-Dejlemí (z. 509 h.), slavný historik Dejlemu, ve svém letopise pravil ohledně Abú Abdurrahmána ibn Ahmeda ibn Abdu s-Sekáfí al-Hamdáního: „Hlavní představitelé Ahlu l-Hadís v naší zemi od něj vyprávěli, je spolehlivý, věrohodný a silný vypravěč.[51]
 
Podobně se vyjadřovali i o jednotlivých hadísech:
Imám Abú ‘Ubejd al-Kásim ibn Selám (z. 224 h.) uvádí ohledně jednoho podání: „Takto z něj někteří z Ahlu l-Hadís přebírali.[52]
Imám Muhammed ibn Ishák ibn Chuzejma an-Nejsábúrí (z. 311 h.) uvedl o jednom hadísu: „Mezi Ahlu l-Hadís jsme neviděli žádnou neshodu a toto vyprávění je autentické co do způsobu jeho podání.[53]
Háfiz Ibnu s-Saláh (z. 806 h.) poté, co zmínil podmínky autenticity hadísu, uvedl: „Takový je hadís, který je považován za autentický, bez jakýchkoli neshod mezi Ahlu l-Hadís.[54]
 
Toto označení je používáno jen v nauce o hadísech a jejich vypravěčích, ale také ve fikhu:
Abú Ishák Ibráhím ibn Ja’kúb al-Džurdžání (z. 259 h.) pravil ohledně jistého pravidla: „A toto je mezi Ahlu l-Hadís velmi dobře známo.[55]
Abú Na’ím al-Asbehání o aš-Šáfi’ím prohlásil, že „se držel mezhebu Ahlu l-Hadís.[56]
Imám Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í (z. 204 h.) prohlásil ohledně jistého pravidla, vycházejícího ze slabého hadísu: „Něco podobného není podle Ahlu l-Hadís stanoveno.[57]
Imám Abú Dáwúd (z. 275 h.) uvedl ohledně jistého pravidla: „Podle normy Ahlu l-Hadís.[58]
Imám Abú Awwána (z. 316 h.) v diskusi s imámem al-Muzením uvedl: „Ohledně toho je mezi Ahlu l-Hadís neshoda.[59]
Háfiz šejchu l-islám Tekíjjuddín Ahmed ibn Tejmíjja al-Hárání (z. 728 h.) odpověděl na otázku ohledně imámů hadísu a jejich příslušnosti k mezhebům: „Imámové al-Buchárí a Abú Dáwúd byli imámy ve fikhu i v idžtihádu. Co se týče imámů Muslima, at-Tirmízího, an-Nesáího, Ibn Chuzejmy Abú Ja‘lá a al-Bezzára, tito všichni byli z Ahlu l-Hadís, nebyli následovníky nějakého specifického imáma (arab. mukallidún مُقَلِّدُونَ) a nebyli ani mužtehidy v pravém smyslu slova.[60][61]
 
Za dobu své existence se Ahlu l-Hadís setkávali s různými inovacemi a nově vytvořenými bludnými výzvami, které odmítali s tím, že „se neshodují s Ahlu l-Hadís.
Ahlu l-Hadís sami stojí v opozici ke všem uskupením inovátorů a bludařů, jak popisuje imám Ahmed ibn Sinán al-Wásití (zemřel 259 hidžry), budiž mu Alláh milostiv: „Na světě nejsou žádní lidé inovace, aniž by nekryli nepřátelství vůči Ahlu l-Hadís.[62] Proto kdokoli haní Ahlu l-Hadís, je inovátorem.
Pravdymilovný učenec hadísu, imám Kutajba ad-Dínewerí (z. 276 h.) napsal knihu s názvem Ta’wílu muchtalifi l-hadís fí raddi a’dá´i Ahli l-Hadís tj. Rozebrání rozličných řečí při vyvrácení nepřátel Ahlu l-Hadís, kde velmi podrobně vyvrátil argumenty nepřátel Ahlu l-Hadís.
Háfiz Muhammed ibn Hibbán al-Bustí (z. 354 h.) napsal: „Uvedu hadís, pomocí něhož al-mu‘attila[63] napadají Ahlu l-Hadís, protože jsou zbaveni vedení Božího ohledem jeho pravého významu.[64]
Imám Abú Bekr Muhammed ibn Husejn al-Ádžurrí (z. 360 h.) radil: „Toto je má rada svým bratřím z Lidu Koránu a Ahlu l-Hadís, lidem fikhu a dalším mezi muslimy…[65]
Imám Ahmed, vždy, když v jeho přítomnosti někdo zle hovořil o Ahlu l-Hadís, vstal a kvapně opouštěl takové sezení, halíce se do svého oděvu, na znak příkrého nesouhlasu a distance od něčeho takového, nebo do očí pověděl tomu, kdo Ahlu l-Hadís urážel a znevažoval, že je bludařem a sektářem a třikrát to opakoval.[66]
Imám Abú Abdulláh Muhammed ibn Alí ibn Abdulláh ibn Muhammed as-Súrí (z. 441 h.), slavný bagdádský imám, pravil: „Řekni těm, kteří nenávidějí Hadís a jeho Lid a spílají jim: „To, co hovoříte o nauce, je známkou ignorance a být ignorantem je známkou hlouposti. Co to říkáte o těch, kteří zachránili náboženství od nepodložených povídaček a prázdných slov?[67]
Háfiz Ibn Kajjím al-Džewzíjja (z. 751 h.) ve své slavné kasídě an-Núníjja uvádí verše:
Ó ty, který nenávidíš Ahlu l-Hadís a stále spíláš jim,
Nesu ti zvěst radostnou o družbě s šejtánem prokletým[68]


[1] Zubejr ‘Alí Zá’í, op. cit. str. 21.
[2] Viz šejch Zubejr ‘Alí Zá’í v Ahlu l-hadeeth: an attributive name and consensus, Mektebetu imámi Bedí’uddín & Mektebetu Ashábi l-Hadís, 2011, str.8. K dispozici online na www.ahlulhadeeth.wordpress.com.
[3] Viz šejch Ihsániláhí Záhir v Kitábu s-salát, Mektebetu imámi Bedí’uddín & Mektebetu Ashábi l-Hadís, 2007. K dispozici online na www.ahlulhadeeth.wordpress.com.
[4] Zubejr Alí Zá’í, op.cit., str. 20 - 21.
[5] Medžmú’u l-Fetáwá, 4/95.
[6] Zubejr ‘Alí Zá’í, str. 22.
[7] Hadís zaznamenal at-Tirmízí, str. 2641;  Ibnu l-‘Arebí jej ocenil jako hasan v Ahkámu l-Kur´án, 3/432. S ním souhlasí i al-‘Irákí v Tachrídžu l-Ihjá', 3/284; a al-Albání v Sahíhu t-Tirmízí.
[8] Uvádí al-Hákim v Me’arifetu l-‘ulúmi l-hadís, č. 3, str. 2. Ibn Hadžer doložil jako sahíh ve Fethu l-Bárí 13/293, ve vysvětlení hadísu v Sahíhu l-Buchárí, č. 7311.
[9] Viz al-Chatíb v Masálihu l-Ihtidžádži me’a š-Šáfi’í, str.47. řetězec vypravěčů je sahíh, viz al-Hudždžetu fí Bejáni l-Muhadždža, 1/246.
[10] Al-Adáb aš-Šar’íjja, 1/211.
[11] Jde o hadís Omara ibnu l-Chattába, nechť je s ním Alláh spokojen, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم  praví: „Jedna skupina v mé ummě se nepřestane zasazovat o pravdu, dokud nenadejde soudný den, a oni stále na pravdě.”Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku.
[12] Usúlu d-dín, str. 317.
[13] Sunenu n-Nesáí, 7/135, hadís č. 4147. At-Ta’líkátu s-Selefíjja, č. 4152.
[14] Nauka zabývající se jmény vypravěčů hadísů.
[15] Kitábu l-merásíl, str. 192, podání č. 703.
[16] ‘Akídetu s-Selefi we Ashábi l-Hadís, str. 14.
[17] Zaznamenal al-Hákim v Me’árifetu ‘ulúmi l-hadís, str.3, č. 3. Sahíh.
[18] Sahíhu Ibni Hibbán, al-Ihsán, č. 6129, 6162 podle jiné edice, 1/140. Také odkazuje na hadís č. 61.
[19] Šerefu l-Ashábi l-Hadís, č. 143. Sahíh.
[20] Společníci Hadísu. Alternativní, synonymní název pro Ahlu l-Hadís.
[21] Šerefu l-Ashábi l-Hadís, č. 85. Sahíh.
[22] Al-Muhaddis al-fásil bejne r-ráwí we l-wa’wí, str. 159, č. 1.
[23] Táríchu l-Baghdád, 1/224, str. 51.
[24] Al-Hudždžatu ‘alá t-taríki l-muhadždža 1/325.
[25] V arabském znění verše je použito pro s jejich záznamy výrazu bi imámihim. Může znamenat i s jejich předáky, tedy s jejich imámy.
[26] Tedríbu r-ráwí, 2/126.
[27] Al-Hudžedž fí bejáni l-muhadždžati we šerhu l-‘akídeti Ahli s-Sunna, 1/246.
[28] Muhammed ibn Husejn al-Ádžurrí v Kitábu š-Šarí’a, str. 975. Sahíh.
[29] Ar-Rawdu l-básimu fí dabbi ‘ani s-Sunneti Abí l-Kásim, 1/146.
[30] Zubejr ‘Alí Zá’í, op. cit. str. 21.
[31] Al-Mukaddima li Sahíhi Muslim, str.6. Sahíh Muslim 1/6, 1/5 podle jiné edice.
[32] Al-Mukaddima li Sahíhi Muslim, kapitola o podání me’an’an, str. 26, Sahíh Muslim, 1/26, 1/23 podle jiné edice.
[33] At-Táríchu l-Kebír, 6/429; ad-Du’afá´u s-Saghír, č. 281.
[34] Al-Džerhu we t-ta’díl, 1/60. Sahíh.
[35] Ibn ‘Ádí v al-Kámil, 1/271, podle jiné edice 1/140. Sahíh.
[36] Al-Áhád we l-mesání 1/248, č. 604.
[37] Táríchu asmá´i s-sikát, č. 1084.
[38] Sunenu t-Tirmízí, č. 2229; A’ridatu l-Ahwezí, 9/74.
[39] Kitábu l-i’tikádi we bidájeti ‘alá s-sebíli r-rišád, str. 180.
[40] Al-Mustechradž ‘alá Sahíhi Muslim, 1/67, č. 89.
[41] Al-Aws, 2/307, č. 915.
[42] Musned ‘Alí ibn Dže’ad, 1/594, hadís č. 1354, v jiné edici č. 1314. Sahíh; Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta’díl, 4/125. Sahíh.
[43] Al-Džerhu we t-ta’díl, 6/303. Sahíh.
[44] Sunenu t-Tirmízí, č. 88.
[45] Me’árifetu s-Sikka, 1/417, podání č. 631 a 677 v jiné edici.
[46] Al-Mustedrek, 1/198, podání č. 710.
[47] Kitábu l-Mu’džem, 1/469, podání č. 121.
[48] As-Sunenu l-Abejn, str. 119 a 124.
[49] At-Temhíd, 1/16.
[50] Táríchu Baghdád 12/441, č. 6910. Sahíh.
[51] Sijaru A’lámi n-nubelá, 14/438.
[52] Abú ‘Ubejd v  Kitábu t-tahúr, str. 173; Ibn Munzir v al-Aws, 1/265.
[53] Sahíhu Ibni Chuzejma, 1/21, k vyprávění č. 31.
[54] Viz ‘Ulúmu l-hadís, resp. Mukaddimatu Ibni s-Saláh me’a š-šerhi l-‘Irákí, str. 20.
[55] Ahwálu r-ridžál, str. 43, č. 10. Viz také str. 214.
[56] Hiljetu l-Awlijá´, 9/112.
[57] Viz al-Bejhekí v as-Sunenu l-Kubrá, 1/260. Sahíh.
[58] Viz Risáletu Abí Dáwúdi ilá Mekkete fí Wesafi s-Sunna, str.30.
[59] Musned Abí Awána, 1/49.
[60] Arabský výraz مُجْتََهِِدٌ مُطْلاَقٌ mudžtehidun mutlákun znamená nejkvalifikovanější autoritu ve fikhu, učence natolik fundovaného, že se může bez omezení věnovat samostatnému vyvozování šarí’atsko-právních posudků napříč mezheby i oblastmi fikhu.
[61] Medžmú’u l-fetáwá 20/40.
[62]  Hákim v Me’árifetu ‘ulúmi l-hadís, str. 4. Podání č. 6. Sahíh.
[63] Popírači tzv. Božích vlastností, arab. sifátu lláh صِفََاتُ اللهِ.
[64] Sahíhu Ibni Hibbán, al-Ihsán, č. 566; 565 podle jiné edice.
[65] Kitábu š-Šarí’a, str. 3, str. 7 podle jiného vydání.
[66] Viz šejch Zubejr ‘Alí Zá’í, op. cit., str. 7.
[67] Viz Tezkíretu l-huffáz, 3/1117, č. 1002, sahíh. Zaznamenáno též v Sijáru a’lámi n-nubelá, 14/438; a Ibnu l-Džewzím v al-Muntezem, 15/324.
[68] Al-Káfíjjetu š-šáfíjjetu fí intisári l-firkati n-nádžíjja, str 99.