KDO JSOU CIZINCI Z HADÍSU O BLAŽENOSTI?

Posel Boží صلى الله عليه و سلم oznámil v jednom ze svých hadísů příslib Ráje jedné zvláštní skupině lidí. Řekl:

... فَطُوبَى للغُرَبَاءِ.
... Tedy blahoslaveni budiž cizinci.1
 
Výraz غُرَبَاءٌ ghurabá´ je plurálem od adjektiva غَرِيبٌ gharíb s jazykovým významem cizí, cizorodý, ojedinělý, osamělý, zřídkavý, podivný, osobitý, zvláštní nebo unikátní.
 
V šarí'atském smyslu slova, resp. v tom významu, v jakém vystupuje tento pojem ve výše zmíněném hadíse, jsou ghurabá´ ti, kteří jsou svým okolím vnímáni jako cizáci a podivíni právě proto, že jsou na pravdě, ubírají se po správné cestě, následují odkaz proroků a usilují, bojují o to, aby slovo Boží stálo výše než slovo kohokoli ze stvořených bytostí. Věnují se nauce víry a jejímu šíření, starají se o muslimy a brání je před všemi druhy útoků jejich nepřátel a protivníků, bez nejmenších známek ochabnutí, zoufalství a beznaděje.
Osamělost a odcizení, arab. غُربَةٌ ghurba, kterou zažívají, je důsledkem právě toho, že jsou odmítáni a zavrhováni svým okolím. Lidé je považují za nízké a bezvýznamné, avšak u Alláha jsou učiněnými giganty.
 
Tito požehnaní cizinci jsou dvojího druhu. První z nich napravují sami sebe tehdy, kdy všichni ostatní propadnou zkaženosti. A ti druzí napravují to, co lidé pokazili ohledně Sunny, což je ještě vyšší a lepší kategorie.
 
Věřící, kteří jsou popsáni příkladem cizinců mezi vlastními lidmi, jsou ti, kteří své zraky a touhy upínají k Ráji. Jsou to ti, jejichž srdce jsou pevně vázána k jejich Stvořiteli. Jsou to jedinci, kteří jsou důstojni označení عارف 'árif, „ten, který dosáhl nejvyššího poznání.“ Na tomto světě žijí pod naprostou záštitou Boží.
 
Hasan al-Basrí je popisuje následovně: „Znakem čistoty srdce těchto Božích služebníků je, že jsou plně oddáni Alláhu. Pokud jsou plně oddáni Alláhu, nezapomenou na Něho za žádných okolností. Pokud tak bude, Alláh jim požehná tím, že se budou starat jen o uctívání a zbožné činy. Pokud se tak stane, Alláh promění jejich srdce. Když potom promluví, promluví z vůle Boží a když mlčí, mlčí z vůle Boží. Stanou se těmi, kterým Sám Alláh dal Svou plnou podporu. Takoví lidé jsou cizinci mezi cizinci a jejich cizost je cizostí největší.
 
Jejich cizost je dvojího typu, zjevná a skrytá.
Zjevná se odráží v tom, že napravují sebe i ostatní přímo před zraky davů pachatelů zla, touží po tom, co je trvalé a věčné, oproti magmatu těch, kteří se utápějí v marasmu toho, co je pomíjivé. Jsou upřímní a nepřetvařují se přímo před zraky zástupů licoměrných pokrytců. Prokazují hlubokou znalost mezi ukřičenými masami obhroublých ignorantů a svou znalostí nezištně pomáhají k dobru, usilujíce o onen svět, v opozici k množství svých oponentů, kteří jsou zcela prosti posvátné bázně a pokory před Stvořitelem.
Jejich skrytá cizost se odráží v tom, že to, co cítí uvnitř a po čem prahnou, je naprosto jedinečné a vzácné. Zažívají pocit, který nezažívá nikdo ze stvoření, dokonce ani skoro nikdo z učenců, zbožných lidí a asketů. Tito dosáhnou jen hranic své znalosti, zbožnosti či odříkání, ale tito cizinci mohou ještě mnohem, mnohem dále.
 
Abú Sulejmán ad-Dárání o tom řekl: „Jejich touhy nejsou jako touhy obyčejných lidí a jejich cílem je onen svět, ne jako cíle běžných lidí. Ani jejich prosba není jako prosba ostatních lidí.“ Když byl tázán, jaký čin je nejlepší, odpověděl: „Takový, když tvá touha po Alláhu obsadí celé tvé srdce a ty netoužíš po ničem jiném, nežli jen po Něm.
Takoví jsou ti, kteří dosáhli nejvyššího poznání toho, Kdo je jejich Pán a co jim přislíbil.
 
Jahjá ibn Mu'áz pravil: „Kdo se zříká tohoto světa, je cizincem tohoto světa. A kdo dosáhne nejvyššího poznání, je cizincem mezi cizinci.
A cizincem mezi cizinci je proto, že nejvyššího poznání nelze dosáhnout jen zbožností, nebo jen odříkáním. A ani ten, kdo se zříká tohoto světa, ani ten, kdo se oddává uctívání, nemůže poznat toho, kdo dosáhl úplného poznání svého Stvořitele.
 
Tito jedinci jsou tak největšími cizinci ze všech. Utíkají před pokušením, aby si zachovali víru. Opouštějí své rodiny a své nejbližší. Právě oni jsou těmi, mezi které před koncem věků sestoupí 'Ísá ibn Merjem عليه السلام.
 
Oni i další jim podobní cizinci mezi svými, o kterých hovoříme, vždy nesli a i dnes nesou nejtěžší břemeno Pravého náboženství.
 
Jsou těmi, kteří si zvolili Pravdu a úsilí prosazovat ji nad pohodlným mlčením a tuctovou konformitou, smířenou se lží a falší. Jsou těmi, které ostatní napadají, házejí na ně špínu, nadávají jim a častují je posměšnými a hanobícími označeními. Pořádají na ně hony jako na čarodějnice, lovy jako na štvanou zvěř, chytají je a zavírají, zneucťují jejich rodiny, z jejich žen činí vdovy a z dětí sirotky. Jak říká Ibráhím ibn Adhem, činí tak jedině proto, že si velmi dobře uvědomují, jakou krásu, slast a pocit naplnění tito neobyčejní lidé uvnitř ve svém srdci, díky islámu a síle své víry, pociťují. Proto se jim to pokoušejí vzít, bude-li třeba, tak i se zbraní v ruce. Právě jejich úsilí o dobro a odhodlání zamezit zlu je činí tak jedinečnými a zvláštními, v tom nejlepším smyslu tohoto slova.
 
Každý člověk je mezi lidmi neznámý, je anonymní částí davu, dokud nevystoupí a nezačne přikazovat dobro a zakazovat zlo. Poté se stává výjimečným, pro jedny kladným hrdinou a pro druhé poblouzněným fanatikem a původcem všeho zla. V tomto smyslu pravil al-Hasan al-Basrí: „Kdyby se mezi vámi objevili sahábové, pomysleli byste si, že jde o blouznivce.“
 
Tito praví a skuteční věřící jsou ponižováni ostatními lidmi právě kvůli tomu, že se mezi masou následovníků pochybností a tužeb jeví jako nežádaný, nepatřičný a cizorodý živel. Mezi nimi jsou i tací, kteří museli čelit nenávisti vlastní rodiny a vlastních dětí právě kvůli tomu, že neváhali společnost kárat, kritizovat a napravovat. Jsou nenáviděni, protože se protiví zlu, které převládlo do té míry, že je považováno za něco normálního a běžného.
 
Na autoritu Ibn Mes'úda رضي الله عنه se uvádějí slova, připisovaná Prorokoviصلى الله عليه و سلم: „A věru jedním z jeho (tj. Soudného Dne) znamení je, že věřící bude mít v očích svého soukmenovce menší postavení, než mladá ovce.2 Ibn Mes'úd sám dodal: „Přijde čas, kdy bude věřící na postavení nižším, než služka.
 
'Ubáda ibn Sámit رضي الله عنه jednou svému druhovi řekl: „Pokud budeš žít dlouho, jistojistě se dožiješ okamžiku, kdy uvidíš člověka recitující Korán jazykem Muhammedaصلى الله عليه و سلم, opakujíce ho, přikazujíce ho, povolujíce to, co povolil a zakazujíce to, co zakázal. Tento člověk bude v té době ponížen a jeho pozice bude zanedbatelná a mezi vámi podobna postavení mršiny osla.3
 
Cesta oněch krásných a blahoslavených podivínů je trnitá a nelehká, jejich osudy jsou strastiplné. Na této cestě položili život i někteří z proroků, mír s nimi všemi. Je to cesta, na které padli mučedníci a ti nejmoudřejší z učenců byli vězněni, mučeni a pranýřováni. A toto se nezměnilo ani dnes v době následující po posledním proroctví.
 
Je to však také cesta těch, kteří usilují o milost Boží a nejvyšší stupně Ráje. Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Ten, kdo se drží mé Sunny v době zkaženosti, získá odměnu mučedníků.4
Alláh praví:
وَمَنْ أَحْسَنُ قَوْلًا مِّمَّن دَعَا إِلَى اللَّهِ وَعَمِلَ صَالِحًا وَقَالَ إِنَّنِي مِنَ الْمُسْلِمِينَ
Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: "Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím." (Fussilet:33)
 
Sufján ibn Ujejna pravil: „Vyzyvatelé k islámu jsou Božími miláčky.
 
Jsou jimi ti, kteří říkají:
قُلْ هَٰذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ ۚ عَلَىٰ بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي ۖ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
Rci: "Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!"(Júsuf: 108)
 
Tito jedinci netuší, co je strach z lidí, neznají přepětí ani únavu. Jsou nejvybranější z této ummy. Alláh pravil:
وَكَأَيِّن مِّن نَّبِيٍّ قَاتَلَ مَعَهُ رِبِّيُّونَ كَثِيرٌ فَمَا وَهَنُوا لِمَا أَصَابَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَمَا ضَعُفُوا وَمَا اسْتَكَانُوا ۗ وَاللَّهُ يُحِبُّ الصَّابِرِينَ
Kolik proroků bojovalo, majíc na své straně zástupy početné? A přece neochabli na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo z neštěstí, ani nezeslábli a neustoupili. A Bůh miluje vytrvalé. (Áli 'Imrán:146)
Al-Beghawí vysvětluje: „Nezalekli se.“ Mukátil říká: „Ani se nevzdali, ani se nedali pokořit nepřítelem.“ As-Sa'dí říká: „Nedali se ponížit.“ 'Atá říká: „Nestěžovali si stvořením na to, co je postihlo, ani neprosili, aby se nad nimi někdo smiloval a pomohl jim.
 
Na jiném místě Nejvyšší praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا مَن يَرْتَدَّ مِنكُمْ عَن دِينِهِ فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ أَذِلَّةٍ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ أَعِزَّةٍ عَلَى الْكَافِرِينَ يُجَاهِدُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَلَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَائِمٍ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ اللَّهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَاءُ ۚ وَاللَّهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ
A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a nepokořitelní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí. (Máida:54)
 
Abú Sa'íd al-Chudrí v této souvislosti vzpomíná, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás varoval:
إِنَّ اللهَ لَيَسْأَلُ الْعَبْدَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ، حَتَّى إِنَّهُ لَيَسْأَلُهُ يَقُولُ: أَيْ عَبْدِي، رَأَيْتَ مُنْكَرًا فَلَمْ تُنْكِرْهُ، فَإِذَا لَقَّنَ اللهُ عَبْدًا حُجَّتَهُ قَالَ: يَا رَبِّ وَثِقْتُ بِكَ، وَخِفْتُ النَّاسَ
"Věru Alláh se v Soudný den bude dotazovat Svého služebníka a vskutku se jej také otáže: “Proč jsi nenapravil zlo, které jsi spatřil?” Dotyčný, nad kterým Alláh takto ustaví důkaz, odpoví: “Nedbal jsem Tebe a bál jsem se lidí.5
 
Tyto výjimečné a zřídkavé lidi vzpomíná i koránský verš:
فَلَوْلَا كَانَ مِنَ الْقُرُونِ مِن قَبْلِكُمْ أُولُو بَقِيَّةٍ يَنْهَوْنَ عَنِ الْفَسَادِ فِي الْأَرْضِ إِلَّا قَلِيلًا مِّمَّنْ أَنجَيْنَا مِنْهُمْ ۗ وَاتَّبَعَ الَّذِينَ ظَلَمُوا مَا أُتْرِفُوا فِيهِ وَكَانُوا مُجْرِمِينَ
Proč bylo mezi pokoleními předešlými tak málo těch, kdož byli poctiví a bránili šíření pohoršení na zemi? A ty jsme zachránili. Zatímco nespravedliví následovali to, čeho se jim dostalo z přepychu, a stali se hříšníky. (Húd: 116)
 
Uvádí se, že chalífa Omar ibnu l-Chattáb jednou spatřil u Ka'by jednoho muže prosit: „Pane, učiň mne jedním z menšiny Tvých služebníků. Oživ mne spolu s touto menšinou Tvých služebníků...“ „Co je to za prosbu?“ podivil se Omar. „Vládce věřících,“ řekl dotyčný, „což nevíš, že Všemohoucí Alláh pravil:
وَقَلِيلٌ مِّنْ عِبَادِيَ الشَّكُورُ
Jak málo je však vděčných mezi služebníky Mými! (Sabá:13)“
 
Uvádí se výstižná slova básníků:
Není osamělý, kdo nemá vedle sebe souseda, nýbrž osamělý jest ten, kdo nenalézá věřícího, jako je on sám.
 
Ibnu l-Kajjím pravil: „Muslimové jsou menšinou mezi nevěřícími, opravdoví věřící (arab. مؤمنون mu´minún) menšinou mezi muslimy a opravdoví učenci jsou menšinou mezi opravdovými věřícími.6
 
Jeho učitel, Ibn Tejmíjja, totéž vyjádřil slovy: „Život je jen jeden, nechť tedy bude stráven na cestě Boží.
Když jej jeho protivníci uvěznili, Ibn Tejmíjja řekl: „Co mi může můj nepřítel? Můj ráj je v mé hrudi. Pokud mne zabije – budu mučedník. Pokud mne vyžene, bude to pro mě cestováním. Pokud mne bude věznit, pak to pro mne bude osamění s mým Pánem. Co mi můj nepřítel může?
 
Takovými lidmi byli i proroci Boží.
 
Uvádí se, že Prorok Núh عليه السلام vyzýval k Jedinosti Boží (arab. توحيد tewhíd) a k odvržení modloslužebnictví (arab. شرك širk) bez padesáti let celé tisíciletí. Za tu dobu jej uposlechlo jen velmi málo lidí. Někteří říkají jen osm, další jen dvanáct, či jen osmdesát. Jeho protivníci na smrtelné posteli zakazovali vlastním dětem jít za Núhem a v čemkoli jej uposlechnout. Když procházel okolo nich, vlastním oděvem si zakrývali oči, aby se na něj nemuseli podívat. Když promluvil, prsty si zacpávali uši, aby nemuseli slyšet jeho slova.7
Prorok Ibráhím عليه السلام je sám jediný nazván ummou, bojoval proti uctívání vymyšlených, falešných božstev a proti tyranu Nemrúdovi, který se sám prohlásil za boha, kterému jeho opovážlivost vmetl přímo do očí. Zřekl se vlastního otce Ázara, který tyto modly pro svůj lid tesal do kamene i dřeva. Proto svou rozhodnost stát na Pravdě tváří v tvář tyranii a hříchu byl vhozen do ohně, který mu zázrakem neublížil. Svým lidem byl i přesto odmítnut a musel svou rodnou zem navždy opustit.
Takový je i Músá عليه السلام, který nebojácně stanul tváří v tvář Faraonovi, archetypálnímu ztělesnění bezuzdně vykořisťující a zpupné moci. Svůj boj nakonec vyhrál, stejně jako ustavičný zápas s nespokojenci ve vlastních řadách.
Je jím i 'Ísá عليه السلام, snažící se napravit zbloudilé Syny Izraele, shromáždit je na tewhídu a vyčkávání příchodu posledního z proroků. I tohoto nevinného, spravedlivého muže, neochvějně vystupujícího proti bezbožnému kupčení s vírou a prázdnému náboženskému formalizmu, prohlásili za lháře a buřiče, snažíce se jej zlikvidovat.
Takovým byl i poslední z proroků, Muhammed ibn 'Abdulláhصلى الله عليه و سلم. I on vyzýval k uctívání Jediného Pravého Boha, k dobru a ctnosti, zavrhujíce modloslužebnictví, hříchy a špatnost. I on byl svým vlastním lidem prohlášen za nebezpečného blázna, posedlého démony, za mámivého básníka a temného čarodějníka, aby byl lidmi své vlastní krve následně vyhnán ze svého rodného města. V Mekce působil dlouhých 13 let, za tu dobu se mu podařilo oslovit nanejvýš necelou stovku lidí, aby nakonec, z cizího města Medíny, po strastiplném desetiletí šíření víry, odrážení neustávajících útoků nepřátel a trpělivého, obratného diplomatického úsilí také on triumfoval a na svou stranu získal celou Arábii, jakož následně i další rozsáhá území, díky úsilí svých následovníků.
 
Takoví lidé naplňují slova Vznešeného Alláha:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا ۚ 
Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Áli 'Imrán:103)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اسْتَجِيبُوا لِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ إِذَا دَعَاكُمْ لِمَا يُحْيِيكُمْ ۖ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ يَحُولُ بَيْنَ الْمَرْءِ وَقَلْبِهِ وَأَنَّهُ إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ
Vy, kteří věříte! Odpovídejte na výzvu Boha a posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává. A vězte, že Bůh stojí mezi člověkem a srdcem jeho a že k Němu budete shromážděni! (Anfál:24)
 
وَأَطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَا تَنَازَعُوا فَتَفْشَلُوا وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَاصْبِرُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ مَعَ الصَّابِرِينَ
Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! (Anfál:46)
 
Jsou jimi ti, kteří pamatují na slova Boží:
وَفِي السَّمَاءِ رِزْقُكُمْ وَمَا تُوعَدُونَ
A na nebesích je váš příděl obživy a rovněž to, co vám je slíbeno.(Záríját:22)
 
To je ta umma, o které Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إن مثل أمتي مثل المطر، لا يُدري أوله خير أو آخره
Má umma je jako déšť, nelze posoudit, je-li lepší jeho první kapka, nebo jeho poslední.8
لن يخزي الله أمة أنا أولها، والمسيح آخرها
Alláh nikdy neponíží ummu, ve které jsem já prvním a Mesiáš posledním.9
 
Mezi takovými krásnými podivíny, cizinci mezi vlastním zkaženým národem, byl i onen muž, o kterém Alláh vypráví:
وَقَالَ رَجُلٌ مُؤْمِنٌ مِنْ آلِ فِرْعَوْنَ يَكْتُمُ إِيمَانَهُ أَتَقْتُلُونَ رَجُلًا أَنْ يَقُولَ رَبِّيَ اللَّهُ وَقَدْ جَاءَكُمْ بِالْبَيِّنَاتِ مِنْ رَبِّكُمْ ۖ وَإِنْ يَكُ كَاذِبًا فَعَلَيْهِ كَذِبُهُ ۖ وَإِنْ يَكُ صَادِقًا يُصِبْكُمْ بَعْضُ الَّذِي يَعِدُكُمْ ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يَهْدِي مَنْ هُوَ مُسْرِفٌ كَذَّابٌ﴿٢٨﴾ يَا قَوْمِ لَكُمُ الْمُلْكُ الْيَوْمَ ظَاهِرِينَ فِي الْأَرْضِ فَمَنْ يَنْصُرُنَا مِنْ بَأْسِ اللَّهِ إِنْ جَاءَنَا ۚ قَالَ فِرْعَوْنُ مَا أُرِيكُمْ إِلَّا مَا أَرَىٰ وَمَا أَهْدِيكُمْ إِلَّا سَبِيلَ الرَّشَادِ﴿٢٩﴾ وَقَالَ الَّذِي آمَنَ يَا قَوْمِ إِنِّي أَخَافُ عَلَيْكُمْ مِثْلَ يَوْمِ الْأَحْزَابِ﴿٣٠﴾ مِثْلَ دَأْبِ قَوْمِ نُوحٍ وَعَادٍ وَثَمُودَ وَالَّذِينَ مِنْ بَعْدِهِمْ ۚ وَمَا اللَّهُ يُرِيدُ ظُلْمًا لِلْعِبَادِ﴿٣١﴾ وَيَا قَوْمِ إِنِّي أَخَافُ عَلَيْكُمْ يَوْمَ التَّنَادِ﴿٣٢﴾ يَوْمَ تُوَلُّونَ مُدْبِرِينَ مَا لَكُمْ مِنَ اللَّهِ مِنْ عَاصِمٍ ۗ وَمَنْ يُضْلِلِ اللَّهُ فَمَا لَهُ مِنْ هَادٍ﴿٣٣﴾
I pravil nějaký muž věřící z rodu Faraónova, jenž skrýval víru svou: „Což chcete zabít člověka jen proto, že říká: Pánem mým je Bůh? Vždyť přišel k vám s jasnými důkazy od Pána vašeho; je-li lhářem, tedy lež jeho se proti němu obrátí, však hovoří-li pravdu, budete postiženi částí toho, čím vám hrozí. Vždyť Bůh nevede správnou cestou toho, kdo přestupníkem je a lhářem. Lide můj! Dnes náleží vám panství a máte nadvládu v zemi této, však kdo nám pomůže proti přísnosti Boží, jestliže na nás padne?“ Faraón však odvětil: „Já ukazuji vám jen to, co sám vidím, a jedině já vás vedu cestou správnou.“ Ten, jenž byl věřící, zvolal: „Lide můj! Bojím se, že na vás přijde den podobný dni spojenců a osud podobný tomu, jenž postihl lid Noemův, ´Ádovce i Thamúdovce a ty, kdož byli po nich. Bůh přece nechce, aby se dála křivda služebníkům Jeho. Lide můj! Obávám se pro vás dne vzájemného volání, dne, kdy se obrátíte zády nemajíce proti Bohu ochránce žádného, neboť ten, komu Bůh dal zbloudit, nemá žádného vedoucího. (Gháfir:28-33)
 
Příkladem takových lidí jsou též naši selef. Nikdy neváhali ihned a neprodleně napravovat cokoli špatného a nepřístojného, čeho si ve společnosti všimli, zejména pokud šlo o věci náboženského života.
 
Uvádí se, že prvním, kdo pronesl sváteční kázání před společnou sváteční modlitbou, podobně jako se pronáší v pátek, byl umajjovský chalífa Merwán. Jistý muž vstal a napomenul ho: „Ale vždyť sváteční kázání má být až po modlitbě!“ Merwán namítl: „Já už jsem svou řeč skončil.“ Incident se dostal k sahábímu Abú Sa'ídovi al-Chudrímu رضي الله عنه, společníku Prorokaصلى الله عليه و سلم a známému vypravěči hadísů. Ten se postavil na stranu onoho muže se slovy: „Co se jeho týče, učinil jen to, co bylo jeho povinností.10
 
Takové Alláh miluje ze všech lidí nejvíce.
Od 'Abdulláha ibn 'Amra رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إن أحب شيء إلى الله الغرباء
Věru tím, co je Alláhu nejmilejší, jsou cizinci.
Tázali se jej, koho tím má na mysli. Odpověděl:
الفارُّون بدينهم، يجتمعون إلى عيسى بن مريم عليه السلام يوم القيامة
Ti, kteří utíkají za svou vírou. Alláh je shromáždí spolu s 'Ísou ibn Merjem عليه السلام v Den Zmrtvýchvstání.11
Tento útěk, který je v hadísu zmíněn, nutno chápat v kontextu slov Božích:
فَفِرُّوا إِلَى اللَّهِ ۖ إِنِّي لَكُمْ مِنْهُ نَذِيرٌ مُبِينٌ
K Bohu se utíkejte, neb já jsem od Něho pro vás varovatel zjevný, (Záríját:50)
 
Na tyto mnohými zavrhované a ostouzené čeká v Ráji ta nejkrásnější odměna. Následující slova Vznešeného Alláha hovoří právě o ní:
وَالسَّابِقُونَ السَّابِقُونَ﴿١٠﴾ أُولَٰئِكَ الْمُقَرَّبُونَ﴿١١﴾ فِي جَنَّاتِ النَّعِيمِ﴿١٢﴾ ثُلَّةٌ مِنَ الْأَوَّلِينَ﴿١٣﴾ وَقَلِيلٌ مِنَ الْآخِرِينَ﴿١٤﴾ عَلَىٰ سُرُرٍ مَوْضُونَةٍ﴿١٥﴾ مُتَّكِئِينَ عَلَيْهَا مُتَقَابِلِينَ﴿١٦﴾ يَطُوفُ عَلَيْهِمْ وِلْدَانٌ مُخَلَّدُونَ﴿١٧﴾ بِأَكْوَابٍ وَأَبَارِيقَ وَكَأْسٍ مِنْ مَعِينٍ﴿١٨﴾ لَا يُصَدَّعُونَ عَنْهَا وَلَا يُنْزِفُونَ﴿١٩﴾ وَفَاكِهَةٍ مِمَّا يَتَخَيَّرُونَ﴿٢٠﴾ وَلَحْمِ طَيْرٍ مِمَّا يَشْتَهُونَ﴿٢١﴾ وَحُورٌ عِينٌ﴿٢٢﴾ كَأَمْثَالِ اللُّؤْلُؤِ الْمَكْنُونِ﴿٢٣﴾ جَزَاءً بِمَا كَانُوا يَعْمَلُونَ﴿٢٤﴾ لَا يَسْمَعُونَ فِيهَا لَغْوًا وَلَا تَأْثِيمًا﴿٢٥﴾ إِلَّا قِيلًا سَلَامًا سَلَامًا﴿٢٦﴾
Předáci, to jsou ti, kdož (k Bohu) jsou přiblíženi, v zahradách slastí usídleni - zástup z prvních a jen málo z posledních. Na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou, jeden proti druhému odpočívat budou: obcházet mezi nimi budou chlapci mládí věčného s číšemi, konvicemi a poháry nápoje čirého, z něhož je hlava nerozbolí ani jím vyčerpáni nebudou, a s ovocem, které si volně vyberou, a s masem ptačím podle přání svých. Tam budou i dívky velkých očí černých, jež srovnat lze s perlami střeženými, odměnou za to, co vykonali na zemi. A neuslyší tam plané tlachání ani k hříchu svádění, nýbrž jen slova: „Mír, mír s vámi!“(Wáki'a:10-26)
 
Alláh přislíbil a zároveň pohrozil:
ذَٰلِكَ بِأَنَّ اللَّهَ مَوْلَى الَّذِينَ آمَنُوا وَأَنَّ الْكَافِرِينَ لَا مَوْلَىٰ لَهُمْ
A to proto, že Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, zatímco nevěřící nebudou mít ochránce žádného. (Muhammed:11)
 
To proto, že Alláh Sám o Sobě pravil:
هُوَ الَّذِي أَرْسَلَ رَسُولَهُ بِالْهُدَىٰ وَدِينِ الْحَقِّ لِيُظْهِرَهُ عَلَى الدِّينِ كُلِّهِ وَلَوْ كَرِهَ الْمُشْرِكُونَ
On je Ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům. (Tewba:33)
 
Na tomto světě tedy netřeba zoufat, vyzýváme-li k islámu tím nejlepším způsobem, následujíce Korán, Sunnu a cestu zbožných předků, pakliže nás okolí neposlouchá, či se staví nepřátelsky. Nejsme my ti, kteří darují správné vedení (arab. الهدى al-hudá). My jsme jen ti, kteří ukazují cestu, která je již načrtnuta, jen ukazujeme správný směr (arab. إرشاد iršád).
 
A také se nenechme zlákat představou, že jsme nadlidmi a lepší sortou, než všichni ostatní okolo nás. Tato představa by byla toliko vyslovenou pýchou, předcházející strmý a zdrcující pád.
 
Ba naopak, toto přesně odporuje příkazu naší vznešené víry. Alláh přikázal Svému Poslu صلى الله عليه و سلم:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَىٰ إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَٰهُكُمْ إِلَٰهٌ وَاحِدٌ ۖ فَمَنْ كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلًا صَالِحًا وَلَا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf:110)
 
'Abdulláh ibn Mubárek, velký učenec nejranější doby islámu, jednomu svému posluchači poradil: „Pomysli si, že hned ten první, koho na ulici uvidíš, je lepší, nežli jsi ty sám.
 
Prosíme Alláha, Který splní každou prosbu, aby nás učinil takovými cizinci mezi svými. Krásnými, nenápadnými a skromnými podivíny, kteří nesou vznešené cíle a jsou příkladem nejvybranějších ctností. Ámín!
 
 
1 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 372, od Abú Hurejry.
2 Hadís uvádí at-Taberání jako da'íf. Možno jej však užít jako vysvětlující příměr.
3 Zaznamenal Ahmed v Musnedu.
4 Hadís zaznamenal at-Taberání.
5 Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 11735, hadís je hasan.
6 Viz Ghurbetu l-ghurabá´.
7 Viz Ibn Kesír v Tefsíru, verše Núh: 5-6.
8 Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 12327, hadís je hasan li ghajrihi. Uvádí jej také at-Tirmizí v al-Amsál, hadís č. 2869; Abú Ja'lá od Anase v Musnedu, 6/190. Doložil jej i al-Albání v Sahíhu l-džámi', hadís č. 5854.
9 Od 'Abdurrahmána ibn Džubejra jej zaznamenal Ibn Abí Šejba v Musannefu, 4/206. Hadís znamená, že prvním členem Prorokovy ummy ve smyslu historické posloupnosti byl Prorok صلى الله عليه و سلم sám a posledním členem, resp. Jejím posledním vůdcem, bude Mesiáš, tedy 'Ísá عليه سلام, který se před koncem světa vrátí, aby nastolil spravedlivý řád.
10 Uvádí jej Muslim v Sahíhu, č. 34, jako okolnost, při které Abú Sa'íd رضي الله عنه pronesl Prorokův صيى الله عليه و سلم hadís „Kdokoli z vás uvidí nějaké zlo, nechť jej napraví svou rukou ...
11 Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Musnedu jako mewkúf a 'Abdulláh ibn Mubárek v Kitábu z-zuhd, hadís č. 1513.