KDO PODŘÍDÍ VŠECHNY SVÉ CITY VŮLI BOŽÍ, TEN DOSÁHNE DOKONALOSTI VÍRY

Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ أَحَبَّ لِلَّهِ وَأَبْغَضَ لِلَّهِ وَأَعْطَى لِلَّهِ وَمَنَعَ لِلَّهِ فَقَدِ اسْتَكْمَلَ الإِيمَانَ.

Kdo kvůli Alláhu miluje, kvůli Alláhu cítí nevoli, kvůli Alláhu poskytuje a kvůli Alláhu poskytnout odmítá, ten dosáhl dokonalosti víry.[1]

Jinou verzi tohoto hadísu vypráví Sehl ibn Mu'áz od svého otce Mu'áze ibn Anase al-Džuheního رضي الله عنه, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ أَعْطَى لِلَّهِ وَمَنَعَ لِلَّهِ وَأَحَبَّ لِلَّهِ وَأَبْغَضَ لِلَّهِ وَأَنْكَحَ لِلَّهِ فَقَدِ اسْتَكْمَلَ إِيمَانَهُ ‏.

Kdo kvůli Alláhu dává, kdo kvůli Alláhu dávat odmítá, kdo kvůli Alláhu miluje a kdo kvůli Alláhu uzavírá manželství, ten dosáhl dokonalosti své víry.[2]

Ibnu l-Kajsarání uvádí, že v podání od Abú Umámy se vyskytuje vypravěč Meslema a v podání od Mu'áze vypravěč Rušdín, kteří oba nejsou v nauce hadísu příliš erudovaní. [3] Al-Hajsemí v jeho isnádu našel vypravěče Sadaku ibn 'Abdilláh as-Semína, jehož al-Buchárí a Ahmed uvádí jako slabého. [4] Muhammed Džárulláh as-Si'dí proto tento hadís oceňuje jako slabý. [5] Ibn Hadžer al-'Askalání ho oceňuje jako hasan. [6] Al-Munzirí smýšlí, že jeho jednotlivá podání nepřesahují úroveň hasan, byť jeho vypravěči splňují podmínky alespoň jednoho z autorů obou Sahíhů. [7] Al-Albání uzavírá, že jeho isnád je v součtu podpůrných podání hasan a jeho vypravěči patří ke spolehlivým vypravěčům obou sbírek Sahíh. [8] Ibn Báz dokonce smýšlí, že isnád tohoto hadísu neobsahuje nic, co by mu ubíralo na autenticitě. [9]

V některých neautentických verzích tohoto hadísu se na autoritu 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما objevuje před výše citovanými slovy i dodatek:

لا يكملُ عبدٌ الإيمانَ باللهِ حتى تكونَ فيه خمسُ خصالٍ التوكلُ على اللهِ والتفويضُ إلى اللهِ والتسليمُ لأمرِ اللهِ والرضا لقضاءِ اللهِ والصبرُ على بلاءِ اللهِ ...

Žádný služebník nedosáhne dokonalosti víry v Alláha, dokud tato nenabude pěti rysů: spoléhání se na Alláha a přenechání konečného výsledku svých snah na Alláhu, podřízení se každému příkazu Božímu, spokojenost s údělem, který Alláh uložil a trpělivé snášení zkoušky od Alláha ...[10]

Je možné, že tento dodatek je určitým vysvětlením předmětného hadísu ze strany některého z jeho vypravěčů.

Av al-Beghawího verzi stojí dodatek:

… وَإِنَّ أَفْضَلَكُمْ أَحْسَنُكُمْ أَخْلاقًا، وَإِنَّ مِنَ الإِيمَانِ حُسْنَ الْخُلُقِ

... A věru nejlepší z vás jsou ti, kteří jsou nejvznešenějších mravů, neboť věru k víře patří i vznešená mravnost.[11]

Vznešený Alláh v podobném kontextu pravil:

قُلْ إِنَّ صَلَاتِى وَنُسُكِى وَمَحْيَاىَ وَمَمَاتِى لِلَّـهِ رَبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ لَا شَرِيكَ لَهُۥ ۖ وَبِذَٰلِكَ أُمِرْتُ وَأَنَا۠ أَوَّلُ ٱلْمُسْلِمِينَ

Rci: "Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali." (An'ám: 162-163)

A v podobném kontextu se od Beráy ibn 'Áziba رضي الله عنه uvádí, že spolu s dalšími muži seděli u Božího Posla صلى الله عليه و سلم a ten se jich zeptal:

أيُّ عرى الإسلامِ أوثقُ؟

Která rukojeť islámu je nejpevnější?

Přítomní odpověděli: „Modlitba.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

حسنةٌ، وما هي بها؟

To je dobrý skutek. Tak potom která?

Přítomní odpověděli: „Půst v Ramadánu.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم odvětil:

: حسنٌ، وما هو به؟. قالوا: الجهادُ. قال: حسنٌ، وما هو به؟

To je též dobrý skutek. Která potom dál?

„Boj na cestě Boží,“ snažili se uhodnout přítomní, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إِنَّ أَوْثَقَ عُرَى الإِيْمَانِ أَنْ تُحِبَّ فِي اللهِ وَتُبْغِضَ فِي اللهِ!

Věru nejpevnější rukojetí víry je, když miluješ kvůli Alláhu a kvůli Alláhu také nenávidíš![12]

Vysvětlení předmětného hadísu islámskými učenci

Ibn Tejmíja náš předmětný hadís okomentoval slovy:

Láska a nevole jsou základem, rozdávání pramení z lásky k nim a znamená ukázat otevřenou náruč. Odmítat něco poskytnout pak pramení z nevole vůči nim a toto uskutečnit znamená prokázat odvahu a smělost.[13]

'Alí al-Kárí vysvětlil:

Vypravěč tohoto hadísu Abú Umáma al-Báhilí se usídlil v Egyptě a potom se přestěhoval do Homsu, kde také zemřel. Patří k těm Prorokovým صلى الله عليه و سلم společníkům, kteří vyprávěli větší množství podání (arab. المكثرون في الرواية al-mukessirúne fi r-riwája). Většinu jeho hadísů dochovali právě Syřané a měl velké množství učedníků. Zemřel v roce 86 po hidžře ve věku 91 let. Byl posledním sahábím, který v Sýrii žil a zemřel.

Jeho slova „kdokoli miluje“ jsou podmíněna konstatací „kvůli Alláhu“ za všech okolností a situací, tedy nikoli kvůli jmění, které objekt takové lásky vlastní či s ním souvisí, nikoli kvůli chtíči či touze po tom; „kvůli Alláhu cítí nevoli,“ tedy nápodobně i naopak; „kvůli Alláhu poskytuje a kvůli Alláhu poskytnout odmítá,“ a podobně i všechny ostatní pocity a činy, hovoří i mlčí jen kvůli Alláhu, druží se s lidmi a naopak se drží od nich v ústraní jen kvůli Alláhu, podobně jako ve slovech Božích „Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má patří Alláhu ...“ (An'ám: 162)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v tomto hadísu specifikoval právě čtyři výše vzpomenuté věci, neboť se jedná o pocity zažívané v lidském nitru a to takové, které jsou obzvláště silné. Jedna je vždy protikladem té následující a je jejím prostřednictvím přehlušena. Proto pokud jsou všechny podrobeny vůli Boží, je nám sdělováno, že komu se toto povede, ten „dosáhne dokonalosti víry,“ tedy jejího nejdokonalejšího stupně, či něčeho, co vyžaduje nejdokonalejší stupeň víry. (…) Podle dalších to znamená, že takový člověk svou víru zdokonalí.[14]

Al-'Azímábádí poskytl toto vysvětlení:

Kdo kvůli Alláhu miluje“ tj. nějakou věc či osobu čistě a upřímně kvůli Alláhu, nikoli kvůli sklonům svého srdce či tužbě; „a kvůli Alláhu cítí nevoli“ tj. nikoli kvůli přítomnosti zloby ve svém srdci, ale kvůli přítomnosti něčí nevíry či neposlušnosti; „kdo kvůli Alláhu poskytuje,“ tj. kvůli Jeho odměně, spokojenosti a nikoli kvůli pokrytecké přetvářce; „a kvůli Alláhu dávat odmítá,“ tj. kvůli Božímu příkazu, jako například že některé typy zekátu nejsou určeny nevěřícím či hášimovským potomkům Proroka صلى الله عليه و سلم, neboť Alláh jim zakázal takové příspěvky. Al-Munáwí slova „ten dosáhl dokonalosti víry“ vysvětluje jako dosažení jejího nejvyššího, nejdokonalejšího stupně.[15]

Al-Mubárekfúrí přinesl tento komentář k at-Tirmizího verzi hadísu:

Mu'áz ibn Anas byl společníkem Proroka صلى الله عليه و سلم a spojencem medínských muslimů. Pobýval v Egyptě a v Sýrii a sám vypráví také od Abu d-Dardá a od Ka'ba al-Ahbára. Od něho vypráví jen jeho syn Sehl, který nebyl v hadísech příliš erudovaný, kromě hadísů od Hassána, týkajících se poct, předností a povzbuzení k činu. Podle al-Chazredžího vyprávěl třicet hadísů a al-Beghawí ve svém Mu'džemu zmiňuje, že se dožil až do časů chalífy 'Abdulmelika ibn Merwána. Jeho podání zmiňuje mezi těmito vlastnostmi i ženitbu a také dodává, že ten, kdo toto vše splní „dosáhne dokonalosti své víry,“ tj. svou již existující víru dovede k dokonalosti.[16]

'Abdulmuhsin al-'Abbád doplňuje:

Alláh poskytne svou lásku komukoli, kdo miluje Jeho, kdo miluje slova a činy, které On miluje, či osoby, které On miluje a se kterými je On spokojen, cítí nevoli vůči tomu, vůči čemu cítí nevoli i Alláh, kdo kvůli Alláhu poskytuje a kdo kvůli Alláhu poskytovat odmítá, aby se tak například vyhnul náboženské přetvářce, protože se snaží rozdávat jen pro potěchu Boží, s nadějí na Jeho odměnu a ze strachu před Jeho trestem. Kdo potom bude kvůli Alláhu milovat, cítit nevoli, poskytovat, či odmítat poskytovat, ten touto cestou dosáhne dokonalosti víry.

V této souvislosti se v obou sbírkách Sahíh uvádí od Anase ibn Málika رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

ثَلاَثٌ مَنْ كُنَّ فِيهِ وَجَدَ بِهِنَّ حَلاَوَةَ الإِيمَانِ مَنْ كَانَ اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَحَبَّ إِلَيْهِ مِمَّا سِوَاهُمَا وَأَنْ يُحِبَّ الْمَرْءَ لاَ يُحِبُّهُ إِلاَّ لِلَّهِ وَأَنْ يَكْرَهَ أَنْ يَعُودَ فِي الْكُفْرِ بَعْدَ أَنْ أَنْقَذَهُ اللَّهُ مِنْهُ كَمَا يَكْرَهُ أَنْ يُقْذَفَ فِي النَّارِ

Kdo v sobě najde tyto tři, okusí sladkost víry: Alláh a Jeho Posel mu budou milejší, než cokoli jiného mimo ně, bude jiného milovat výhradně jen kvůli Alláhu a bude nenávidět vlastní návrat k nevíře poté, co ho z ní Alláh spasil tak, jako by nenáviděl být vhozen do ohně. [17]

Milujeme tedy kvůli Alláhu a pro věc Boží. A v hadíse o sedmi typech lidí ve stínu Božího Trůnu, jimž Alláh poskytne stín v den, kdy jiného stínu, než Jeho stínu nebude, se uvádí dva, kteří se milovali jen kvůli Alláhu, jen kvůli Alláhu se potkávali a jen kvůli Alláhu se i rozcházeli. [18]

Láska a nevole jsou činy srdce. Dávání a nedávání jsou naopak činy viditelné. Všechny tyto jsou součástí víry. A budou ku prospěchu, pakliže jejich důvodem bude pouze Alláh a nic a nikdo jiný.[19]

'Abdulláh ibn Muhammed al-Ghunejmán tento hadís uvádí do souvislosti se skutečností, že jediná pevná vazba mezi lidmi, která přetrvá i na onom světě, je ta, jež je zbudována na základě víry, shodně slovům Božím popisujícím Soudný den:

ٱلْأَخِلَّآءُ يَوْمَئِذٍۭ بَعْضُهُمْ لِبَعْضٍ عَدُوٌّ إِلَّا ٱلْمُتَّقِينَ

V ten den stanou se přátelé vzájemně nepřáteli, kromě těch, kdož byli bohabojní. (Zuchruf: 67)

Dále říká:

Věřící touží stát se oblíbencem Božím (arab. ولي لله welíju ´lláh), neboť Alláh si mezi Svými služebníky vybírá Své oblíbence. Někteří lidé jsou oblíbenci a služebníky Milostiplného, zatímco jiní jsou oblíbenci a služebníky šejtána. Rozdíl mezi nimi je obrovský a není nijak možné, aby mezi oblíbenci Božími a jeho nepřáteli z řad oblíbenců šejtánových bylo souladu smíru. Tuto skutečnost Vznešený Alláh vysvětlil v mnoha verších. Skutečný věřící nesmí uvnitř pocítit náklonnost k popíračům víry a když tak učiní, hrozí, že se ho dotkne Oheň pekelný.

Spojenectví znamená vzájemnou podporu, lásku a pobratimství. Skutečný věřící nemůže být pobratimem nepřátel Božích, nemůže je podporovat a pomáhat jim.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم ve svých prosbách opakoval i tato slova:

اللهم إني أعوذ بك أن يكون لفاجر علي منة فيوده قلبي.

Ó Bože, věru se k Tobě utíkám před tím, aby mi hanebník prokázal nějakou laskavost a mé srdce si ho za to zamilovalo.

Tj. prosil, aby ho nezasáhla některá z příčin vzniku náklonnosti k hanebníkům, kteří jsou nepřáteli Božími.

Intuitivně a také na základě zkušenosti víme, že pokud má člověk blízkého přítele, který je zároveň blízkým přítelem i jeho nepříteli, není možné a nelze čekat, že by takové přátelství vydrželo dlouho. Zákonitě budou pouta takového přátelství zpřetrhána.

A pouto mezi Alláhem a Jeho služebníkem se nebuduje ani příbuzenským vztahem k někomu ani urozeností něčího původu, ale jen skrze míru pokornosti vůči Alláhu, následování Jeho příkazů a respektu k Jeho zákazům. Přítelem a spojencem těch, kdo Alláha nejvíce poslouchají, jsou Samotný Alláh, Jeho Posel a ostatní věřící:

إِنَّمَا وَلِيُّكُمُ اللَّهُ وَرَسُولُهُ وَالَّذِينَ آمَنُوا

Vaším patronem je jedině Bůh a Jeho posel a ti, kdož uvěřili (Máida:55)

Toto je patronát (arab. الموالاة al-muwálát). Patronát znamená, že jeden je druhému přítelem, oporou, pomocníkem a nevniká mezi ně žádné nepřátelství, nenávist či zášť, až dokud jeden z nich neopustí tento svět, nebo se neskloní před jeho lákadly či se mezi tyto dva nevloudí šejtán a oni jeden druhého neopustí.

Milovat to, co Alláh miluje a ty, kteří milují Alláha a nenávidět to, co Alláh nenávidí a ty, kteří Alláha nenávidí je důsledkem lásky k Alláhu a něčím, co vede k nejzazší dokonalosti víry. Čím silnější je něčí víra, tím více dotyčný člověk miluje ty, kdož konají dobro a poslouchají Alláha a cítí nevoli vůči těm, kteří konají zlo a vzpouzejí se Jeho vůli. Tím silněji s nimi nesouhlasí a tím vehementněji se takovým vyhýbá.

Pokud někdo vykazuje něco, co se protiví lásce k věřícím a lidem, jimž je Alláh patronem, znamená to, že dotyčný takřka vůbec nemiluje Alláha, nebo je jeho láska k Němu natolik slabá, že nenechává na jeho jednání pražádné stopy, nijak mu nepomáhá a nijak ho nevede k tomu, aby se navrátil ke svému Pánu a kál se k Němu, zříkaje se toho, do čeho upadl. A Alláh je Velkodušný, přijímá pokání kohokoli, kdo se k Němu kaje.

Korán na mnoha místech varoval před takovou absencí loajality vůči lidem dobra a naopak pocitem souznění s lidmi zla a nepřáteli Božími, byť by to byli jeho rodiče či děti, jeho manželka či manžel anebo sourozenci:

لا تَجِدُ قَوْمًا يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ يُوَادُّونَ مَنْ حَادَّ اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَوْ كَانُوٓا۟ ءَابَآءَهُمْ أَوْ أَبْنَآءَهُمْ أَوْ إِخْوَٰنَهُمْ أَوْ عَشِيرَتَهُمْ

Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, hledat záštitu u těch, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, byť to byli otcové jejich či synové jejich anebo bratři jejich či rod jejich. (Mudžádela: 22)“ [20]

Existují tedy jen dva tábory, či dvě strany – strana Alláhova a strana prokletého šejtána.

O té prví, jejíž stoupenci přijali šejtána a jeho nohsledy za své nepřátele, Alláh hovoří:

رَضِىَ ٱللَّـهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا۟ عَنْهُ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ حِزْبُ ٱللَّـهِ ۚ أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱللَّـهِ هُمُ ٱلْمُفْلِحُونَ

Bůh nalezl v nich zalíbení a oni nalezli zalíbeni v Něm - a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, úspěšní? (Mudžádela: 22)

A o té druhé straně, která tak neučinila, říká:

ٱسْتَحْوَذَ عَلَيْهِمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ فَأَنسَىٰهُمْ ذِكْرَ ٱللَّـهِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ حِزْبُ ٱلشَّيْطَـٰنِ ۚ أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱلشَّيْطَـٰنِ هُمُ ٱلْخَـٰسِرُونَ

Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí? (Mudžádela: 19)

Nechť si proto každý dle vlastního vědomí a svědomí vybere, na čí straně bude stát a koho si vybere za svého spojence a patrona.

Co se přesně myslí pod pojmem láska k Alláhu, k dobru a náklonnost k Jeho dobro konajícím služebníkům a nenávist k šejtánu, odpor vůči zlu a nelibost vůči těm, kteří ho konají, vysvětluje 'Abdul'azíz ibn 'Abdilláh ibn Báz:

Milovat kvůli Alláhu znamená milovat někoho jen pro věc Boží, kvůli tvému přesvědčení, že ho pokládáš za bohabojného a věřícího člověka. Pokud miluješ dotyčného právě kvůli těmto věcem, miluješ ho kvůli Alláhu.

Kvůli Alláhu máš také nenávidět, cítit odpor a nelibost, když vidíš někoho, jak je vůči Alláhu vzpurný a neposlušný. Takového člověka kvůli Alláhu nenávidíš. Cítíš vůči němu nelibost a odpor, dokonce i kdyby byl dotyčný muslimem. V té míře a intenzitě, která odpovídá stupni jeho neposlušnosti a vzpurnosti vůči Alláhu.

Takto se chová pravý věřící. Dovoluje svému srdci, aby reagovalo na oba typy lidí. Některé z nich miluje a cítí k nim náklonnost kvůli Alláhu. Miluje bohabojné věřící jen pro věc Boží. A nenávidí a cítí odpor a nelibost k nositelům nevíry, zla a vzpurnosti vůči Alláhu, jen pro věc Boží. Dovoluje svému srdci zažívat pocity obojího druhu vůči oběma typům lidí.

Pokud je někdo člověkem, který v sobě spojuje dobré i špatné stránky, například jde o muslima, který v určitém ohledu hřeší, cítí srdce pravého věřícího oba druhy pocitů současně, lásku i nelibost, vůči stejnému jednomu jedinci.

Kdo je veskrze dobrý, úplný věřící, který se nedopouští hříchů, ten je milován celým srdcem a kdo je naopak veskrze zlý, špatný a zkažený, je z celého srdce nenáviděn.

Ten, kdo v sobě má dobré i špatné stránky, je milován shodně tomu, nakolik je dobrý a věřící a nenáviděn shodně tomu, nakolik je zlý, nakolik je vůči Alláhu vzpurným, nakolik popírá jeho dobrodiní a nakolik porušuje Boží Zákon.[21]

Odpověď těm, kdož hlásají, že víra jest pouze láska a opačné pocity v ní nemají žádné místo

Nenávist, nevole, nelibost a odpor jsou jména užívaná pro opak lásky, náklonnosti, obliby a příchylnosti, jsou jen jmény, která označují skutečnost absence kladných vztahů a pocitů. Proto neexistují nezávisle samy o sobě. Samým činem lásky, náklonnosti či obliby vůči někomu či něčemu člověk přechází z indiferentního do citově vyhraněného postoje a není možné, aby někoho či něco miloval, či vůči tomu cítil oblibu nebo náklonnost, aniž by necítil opak k tomu, co stojí vůči objektu jeho přízně v opozici, co mu protiřečí, nebo co ho ohrožuje.

'Abdurrahmán Muhjiddín, někdejší profesor z prestižní Islámské univerzity v Medíně a muftí z Prorokovy صلى الله عليه و سلم mešity reagoval na některé zbloudilé muslimy na Západě, kteří odmítají negativní pocity nelibosti vůči hříšníkům, spojencům šejtána a nepřátelům Božím, odporu vůči tomu, co Alláh zakázal a nenávisti vůči zlu, těmito slovy:

Kdo tvrdí, že islám neobsahuje i jistou nenávist, tím automaticky popírá, že islám obsahuje i lásku, neboť láska i nenávist jsou od sebe neoddělitelné. Něco takového vychází z liberálních filozofií. Ústy takových lidí promlouvá šejtán. Nelze milovat jednu věc bez nenávisti vůči jejímu opaku. To by bylo absurdní. Nelze se bez emocí dívat na to, jak jsou jiní uctívání vedle Jediného Alláha a říkat si, že se vlastně neděje nic špatného. Avšak samozřejmě jde o něco špatného, protože cokoli je uctíváno namísto Jediného Alláha, stává se nepřítelem Božím a všem lidem bylo přikázáno uctívat jen a pouze jejich Stvořitele:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ ٱعْبُدُوا۟ رَبَّكُمُ ٱلَّذِى خَلَقَكُمْ وَٱلَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Lidé, uctívejte Pána svého, jenž stvořil vás i ty, kdož před vámi byli - snad budete bát se Boha (Bekara: 21)

Nezbytností je milovat Alláha:

لَّا تَجِدُ قَوْمًا يُؤْمِنُونَ بِٱللَّـهِ وَٱلْيَوْمِ ٱلْـَٔاخِرِ يُوَآدُّونَ مَنْ حَآدَّ ٱللَّـهَ وَرَسُولَهُۥ

Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, spolčovat se s těmi, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho (Mudžádela: 22)

وَمِنَ ٱلنَّاسِ مَن يَتَّخِذُ مِن دُونِ ٱللَّـهِ أَندَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ ٱللَّـهِ ۖ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓا۟ أَشَدُّ حُبًّا لِّلَّـهِ

Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. (Bekara: 165)

Láska a neláska se nacházejí v srdci, nicméně jejich projevy lze spatřit i navenek, podobně jako se v srdci ukrývá i víra, ale zároveň se tato projevuje i činy jednotlivých částí těla. Všechny tyto tři se projevují také vnějšími činy, jak Vznešený Alláh jasně uvedl. Podobně jako strom zadržuje vláhu. Pokud má strom uvnitř dostatek vody, je svěže zelený, pokud má vody méně, žloutne. A když má vody naprostý nedostatek, tak seschne a umírá. Podobně i víra. Pokud je v srdci živá, projeví se dobrým činem, který podpoří její další růst, protože víra může stoupat i klesat. Jak? Vznešenými skutky. Roste díky skutkům dobrým a klesá díky skutkům špatným.

Není možné, aby se strom víry stále zelenal i v srdci takto zkaženého člověka. Naopak, v takovém srdci víra umírá. Jak nemůže necítit nelibost a odpor tváří v tvář nevíře a jejím následovníkům? Nebo třeba modlám? Co udělal Ibráhím, mír s ním, s modlami?

فَجَعَلَهُمْ جُذَٰذًا إِلَّا كَبِيرًا لَّهُمْ لَعَلَّهُمْ إِلَيْهِ يَرْجِعُونَ

A rozbil je na kousky všechny kromě té největší z nich - snad oni sami se k ní navrátí. (Anbijá´:58)

Proto, aby jim názorně ukázal falešnost jejich víry. Prokázal nenávist kvůli Alláhu? Rozbil ty modly nebo ne?

A co udělal Posel Boží صلى الله عليه و سلم s modlami Kurejšovců, když vítězně nakráčel do Mekky? Nechal je stát?

وَقُلْ جَآءَ ٱلْحَقُّ وَزَهَقَ ٱلْبَـٰطِلُ ۚ إِنَّ ٱلْبَـٰطِلَ كَانَ زَهُوقًا

A rci: "Přišla pravda a zmizel klam, a věru klam je něčím, co zmizí." (Isrá´:81)

Pobořil je tedy, nebo ne?[22]

Shrnutí a odpověď na možné kontroverze

Láska, náklonnost a příjemné pocity jsou nedílnou a přirozenou součástí lidského života a duševního prožívání každého člověka, podobně jako negativní emoce nenávisti, odporu a nelibosti. Kdo tvrdí opak, buď vůbec netuší, co vše se skutečně skrývá v lidském nitru a klade tak na lidi nesplnitelná očekávání, která zákonitě ústí ve zklamání z nedodržení objektivně nedodržitelných zásad, anebo pokrytecky tvrdí něco jiného, než v reálném světě koná. Islám existenci všech lidských emocí, pozitivních i negativních, prchavých i stálých, hlubokých i mělkých, uznává za skutečnost, z níž se není v lidských silách vymanit a kterou není radno potlačovat. Na druhou stranu islám vyžaduje, aby byla každá z nich postavena na místo, které jí přísluší a korigována Božím Zákonem, podrobena nejvyššímu cíli a tím je získat Boží spokojenost cestou uctívání Jediného Stvořitele z lásky k Němu, touhy po Jeho odměně a strachu před Jeho trestem zároveň.

Vznešený Alláh praví:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ كُونُوا۟ قَوَّٰمِينَ لِلَّـهِ شُهَدَآءَ بِٱلْقِسْطِ ۖ وَلَا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَـَٔانُ قَوْمٍ عَلَىٰٓ أَلَّا تَعْدِلُوا۟ ۚ ٱعْدِلُوا۟ هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ ۖ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ خَبِيرٌۢ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti - a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

Islám upozorňuje také na proměnlivost lidského jednání a pocitů, které s sebou nesou patřičné následky v ohledu spojenectví a zříkání se, neboť ani jedno není neměnné a není pevně dáno. 

Vznešený Alláh přikazuje:

ٱدْفَعْ بِٱلَّتِى هِىَ أَحْسَنُ فَإِذَا ٱلَّذِى بَيْنَكَ وَبَيْنَهُۥ عَدَٰوَةٌ كَأَنَّهُۥ وَلِىٌّ حَمِيمٌ 

Odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím (Fussilet: 34)

A Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم tato slova:

أَحْبِبْ حَبِيبَكَ هَوْنًا مَا عَسَى أَنْ يَكُونَ بَغِيضَكَ يَوْمًا مَا وَأَبْغِضْ بَغِيضَكَ هَوْنًا مَا عَسَى أَنْ يَكُونَ حَبِيبَكَ يَوْمًا مَا ‏.

Miluj svého oblíbence jen s mírou, neboť je možné, že jednoho dne ho začneš nenávidět. A nenáviď toho, koho nenávidíš, jen s mírou, neboť je možné, že se jednoho dne stane tvým oblíbencem.[23]

Navíc většina lidí zpravidla nestojí úplně vyhraněně a jednoznačně ani na straně Boží, ani na straně šejtána a zaujímá v různých situacích různé postoje, shodně svým záměrům a tužbám. A podle toho je nutno k nim také přistupovat.

A proto ty, muslime, usiluj o to, abys vždy stál na straně Boží a aby ses ke všem lidem bez rozdílu vždy choval tak, jak se od tebe očekává, jak se sluší a patří. Tedy tak, jak bys očekával, že by se na tvém místě oni zachovali k tobě. Nesnaž se vlichotit Božím nepřátelům, neusiluj o jejich chválu a pocty a neboj se jich. Nikdy nečiň žádné kompromisy v Tewhídu, pevně se drž Koránu a Sunny, kamkoli tě zavede a vždy se na tom, co Boží Zákon hlásá a co si nárokuje, snaž vytrvat bez jakýchkoli ústupků. Nechť bude pravda tvým jediným vodítkem. Pevně se jí drž, kamkoli tě zavede, dokonce i kdyby to, že ji budeš následovat, mělo za následek zmenšení počtu tvých přívrženců. Nechť bude tvé srdce spravedlivé a tvůj jazyk vždy slušný a decentní vůči všem lidem, nepřátele nevyjímaje. Ty lidi, kteří jsou přínosem a představují všelidské, věčné hodnoty, uznávej a podporuj ve všem, co je dobrem. Ceň si slušných, moudrých, učených a vzdělaných. Těm lidem, kteří jsou přítěží a všelidské, věčné hodnoty pošlapávají, nedávej slechu. Na prostopášné hlupáky a buranské nevzdělance se neohlížej. A dávej vždy každému beze zbytku to, co mu právem náleží.

___________________________________________________________

[1] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4681; at-Taberání v al-Awsatu, 8/159, hadís č. 7613; at-Tebrízí v Miškátu l-masábíh, hadís č. 29; as-Sujútí v Džámi'u s-saghír, hadís č. 8289; a Ibn 'Adí v al-Kámilu fi d-du'afá´, 6/314. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 380; a Šu'ajb al-Arnáút ve své korekci Abú Dáwúdova Sunenu.

[2] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2713; Ahmed v Musnedu, hadís č. 15617 a al-Arnáút ho dokládá jako hasan. Podle Ibnu l-Kajjima toto podání obsahuje dva slabé vypravěče Abú Merhúma a Sehla, viz Tehzíbu s-sunen, 12/435. Al-Munzirí však hadís i přesto označuje za sahíh či hasan, viz at-Terghíbu we t-terhíb, 4/85. Ibn Hadžer uvádí, že Sehl je uznáván jen některými, viz Ittiháfu l-mihra, 13/216. Al-Albání ho ocenil jako hasan v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 3028.

[3] Viz Zechíretu l-huffáz, 4/2178.

[4] Viz Medžme'u z-zewáid, 1/95.

[5] Viz an-Newáfihu l-'utra, hadís č. 347.

[6] Viz Techrídžu Miškáti l-masábíh, 1/81.

[7] Viz at-Terghíbu we t-terhíb, 4/85.

[8] Viz al-Ímánu li-Ibni Abí Šejba, str. 128. V díle Sahíhu l-Džámi' ho dokonce oceňuje jako sahíh, viz hadís č. 5965.

[9] Viz al-Fewáidu l-'ilmíjetu mine d-durúsi l-Bázíja, 2/416.

[10] Zaznamenali al-Mizzí v al-Arbe'úne l-wed'áníja, hadís č. 6; a Ibnu l-Džewzí, který hadís v této formě dokonce zařadil mezi fabrikáty v díle al-Mewdú'át, 1/199.

[11] Viz Šerhu s-sunna, hadís č. 3469.

[12] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 4/286, hadís č. 18524; at-Tajálisí v Musnedu, hadís č. 783; a Ibn Abi d-Dunjá v al-Ichwán, hadís č. 1. Al-Munzirí v jeho isnádu nalezl sporného vypravěče Lejsa ibn Abí Sulejma, viz at-Terghíbu we t-terhíb, 4/85. Podle al-Hajsemího je tento Lejs většinou brán za slabého, viz Medžme'u z-zewáid, 1/94. Al-Albání oceňuje tento hadís na základě podpůrných podání jako hasan li-ghajrihi, viz Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 3030.

[13] Viz Kitábu džámi'i l-mesáil, 1/99.

[14] Viz Mirkátu l-mefátíhi šerhu Miškáti l-mesábíh,1/106-107.

[15] Viz 'Awnu l-ma'búd, 12/285.

[16] Viz Mir'átu l-mefátíh, 1/102.

[17] Tuto verzi uvádí Muslim v Sahíhu, hadís č. 43.

[18] Narážka na hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, zaznamenaný al-Buchárím v Sahíhu, hadís č. 6806.

[19] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 9/255.

[20] Viz Šerhu Kitábi t-tewhíd, 3/87.

[21] Viz Me'na l-hubbi fi lláhi we l-baghdi fi lláh. <https://binbaz.org.sa/fatwas/9523/%D9%85%D8%B9%D9%86%D9%89-%D8%A7%D9%84%D8%AD%D8%A8-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D9%84%D9%87-%D9%88%D8%A7%D9%84%D8%A8%D8%BA%D8%B6-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D9%84%D9%87>.

[22] Šejch tuto svou odpověď pronesl po pátečním kázání dne 16. džumedá al-áchira 1434 (26. dubna 2013 gregoriánské éry). Nahrávku šejchovy odpovědi v arabštině viz zde: <http://www.bakkah.net/en/wp-content/uploads/2013/04/AR-Muhyee-Hatred-not-Islamic.mp3>. Redakčně kráceno a mírně upraveno.

[23] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1997 jako gharíb. Al-Albání jej ocenil jako autentický na základě množství podpůrných podání, viz Sahíhu Suneni t-Tirmizí, k hadísu č. 1997.