KDO PRVNÍ POUŽIL TERMÍN WAHHÁBIZMUS?

 Prvními Evropany, kteří začali pro da’wu selefíjje[1] používat označení wahhábizmus, byli podle všeho Britové. Stalo se tak v okamžiku, kdy tato da’wa dospěla i do jejich nejcennější kolonie, do Indie.[2]

V Indii mnoho islámských učenců da’wu imáma Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába at-Temímího vřele přijalo. Britové s podezřením sledovali, jak tato da’wa vzkvétá a získává si v muslimském světě čím dál tím více stoupenců. V této době také Britové podporují a rozšiřují učení sekty kádjáníjja (neboli ahmedíjja), kterou chtěli nahradit ideály hlavního proudu islámu[3]. Chtěli zvýšit a posílit svou kontrolu a vládu nad Indií pomocí sekty, kterou sami vytvořili, nebo alespoň z části pomohli vytvořit, které však vydatně pomáhali a kterou chránili. Sekta, jejímiž se stali patrony, především vehementně odmítala džihád proti britské koloniální přítomnosti v Indii. Britové cítili z této da’wy nebezpečí, protože s ní se šířila i výzva k džihádu proti kolonializmu a cizím okupantům. Proto, aby od ní odlákali indické muslimy, označili kolonisté selefíjskou da’wu za wahhábizmus a její nositele za wahhábisty – wehhábíjjún, jako by šlo o nějakou heretickou sektu inovátorů. Doufali tak, že se k ní proto indičtí muslimové nepřipojí a hnutí odporu vůči britské přítomnosti v Indii tak nebude dále sílit.[4] Mnoho učenců, kteří tuto da’wu podporovali, bylo následně perzekuováno, někteří byli zabiti a mnozí byli uvězněni.[5] 
 
Osmanský autokrat Ibráhím-paša, adoptovaný syn Muhammed ‘Alí-paši, užívá pro popis hnutí imáma Ibn ‘Abdulwehhába a prvního saúdského státu[6] také termínu „wehhábíjja“ (spolu s termínem „chawáridž“ a termínem „heretici“) v korespondenci se svým otčímem. To v době, kdy ještě slouží Osmanské říši, předtím, než se záhy proti ní sám vzbouří, napadne ji a téměř ji rozvrátí.
 
Dr. Násir at-Tuwejm uvádí:
„Dřívější orientalisté ve svých článcích a knihách užívali pojmu „wehhábíjja, wehhábíjjún, wehhábíjje“ pro označení hnutí a následovníků šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába. Někteří z nich, jako Bruckhardt, Brydges a Cooper jej dokonce použili i v názvech svých knih, nebo v názvech svých článků, jako v případě Wilfrieda Blunta, Davida S. Margoliouthe, Samuela Zwemera, Thomase P. Hughese, Williama Samalleye a Georgea Rentze. Dokonce někteří z nich uvádějí i fakt, že termín byl nejprve používán samotnými muslimskými odpůrci tohoto hnutí a že sami následovníci šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába se takto sami ani neoznačovali.“
 
Margoliouth například přiznává, že sám pojem „wehhábíjja“ byl používán oponenty hnutí během života samotného zakladatele a pak byl volně užíván i Evropany. Nicméně, jak uvádí, tento termín samotní následovníci na Arabském poloostrově neužívali a „namísto toho se označovali jako al-muwehhidún[7].“[8]
 
Thomas Patrick Hughes popisuje wehhábíjju jako islámské reformní hnutí založené Muhammedem ibn ‘Abdulwehhábem s tím, že nepřátelé tohoto hnutí nechtěli jeho stoupence označovat podle jména samotného zakladatele jako „muhammedíjja“ aby nevzbudili nežádoucí sympatie, ale raději podle jména šejchova otce, tj. „wehhábíjja.“[9]  
 
George Rentz[10] uvádí, že termín „wehhábí“ užívali k označení stoupenců hnutí šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába jeho odpůrci z řad muslimů, aby podněcovali dojem, že šejch založil novou sektu, která musí být zastavena a šíření jejíž myšlenek musí být bráněno. Ti, kteří byli označováni za „wehhábíjjún“ svého šejcha naopak považovali za následovníka Sunny a proto tento termín odmítli, trvaje na tom, aby tato da’wa byla zvána jako „Da’wetu ilá t-Tewhíd“ – tj. „výzva k Jedinečnosti Boží“, zatímco nejpřesnější označení stoupenců tohoto hnutí je al-muwehhidún. Rentz také uvádí, že mnozí západní autoři užívají označení wahhábizmus a wahhábista v pejorativním smyslu slova, ale on sám toto označení používá z důvodů srozumitelnosti a charakterizace hnutí.[11]
 
Proto kdokoli až dodnes použil tento termín, dopustil se mnoha nepřesností:
-          Nazval výzvu Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába at-Temímího jako wahhábizmus, i když nebyla započata ‘Abdulwehhábem at-Temímím, ale až jeho synem Muhammedem.
-          ‘Abdulwehháb at-Temímí se svým synem zpočátku nesouhlasil, dokonce se s ním v některých aspektech jeho učení rozešel, i když později, na konci života, mu dal za pravdu. Alláh mu budiž milostiv.
-          Nepřátelé tohoto hnutí jej neoznačovali očekávatelným jménem „muhammedíjja,“ i když zakladatelem byl šejch Muhammed a nikoli jeho otec, šejch ‘Abdulwehháb, nejpravděpodobněji právě z toho důvodu, že zmínění jména Muhammed mohlo vyvolat vůči hnutí spíše sympatie a podporu, než odmítavé reakce a nepřátelství.
-          Označení „wehhábí“ mělo nádech pejorativnosti, s cílem odradit muslimy od získávání znalostí a přijetí výzvy šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába, který byl takto ocejchován jako inovátor ve víře, který nemiluje Posla Božího صلى الله عليه و سلم.
 
Tato výzva se však stala synonymem pro výzvu k pevnému držení se Koránu a Sunny, stejně jako indikátorem neochvějného respektu ke zbožným předkům (arab. selef), výzvy k přijetí Boží Jedinečnosti a přikazování poslušnosti vůči Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم. A to je v přímém rozporu s tím, co odpůrci a nepřátelé tohoto hnutí zprvu zamýšleli.[12] Mnoho protivníků výzvy imáma Muhammeda ibn 'Abdulwehhába si později nakonec začali této výzvy cenit. Pochopili čtením jeho knih a traktátů pravou podstatu tohoto učení. Naučili se, že se jedná o strohý apel k návratu k islámu takovému, jaký byl seslán Alláhem všem Jeho prorokům, mír s nimi všemi.
Užívání termínu wahhábizmus nezastavilo šíření této da’wy po celém světě. Ve skutečnosti, i uprostřed západních zemí praktikuje mnoho muslimů ten islám, ke kterému šejch Muhammed ibn ‘Abdulwehháb během své mise tak vášnivě vyzýval. To proto, že nikdo nemůže porazit Korán a Sunnu, jakkoli by byl silný a mocný, nebo si myslel, že je, nebo si to o něm mysleli druzí.
 
Mělo by být podotknuto, že jedním ze znaků, kterými se vyznačuje výzva k Tewhídu, je hluboký respekt vůči Koránu a Tradici Proroka صلى الله عليه و سلم. Její zastánci jsou známi pevným a rozhodným přijímáním islámského práva, očišťováním uctívání a jeho zasvěcováním výhradně Alláhu a respektem vůči společníkům Proroka, nechť je se všemi z nich Alláh spokojen, a raných učenců islámu, budiž jim Alláh milostiv. Jsou známi též tím, že o detailech islámské nauky jsou znalejší, než většina ostatních. Stalo se obecně známým faktem, že kdekoli sídlí selefíjja, tam vzkvétají kroužky znalosti Sunny.
 
Pokud už, tak termín wehhábíjja následovníkům této výzvy skvěle posloužil, i když měl původně sloužit k odrazení lidí, aby neposlouchali jejich apel. Bylo a stále je chybou nazývat tuto výzvu wahhábizmem. Imám Muhammed ibn 'Abdulwehháb vyzýval k cestě Božího Posla صلى الله عليه و سلم  a jeho společníků. Nepřesvědčoval muslimy, aby se stali právě jeho následovníky. Jeho da'wa nebyla učením nové sekty, ale pokračováním odkazu a duchovního dědictví započatého nejranějšími generacemi Islámu a těmi, kteří následovali jejich spravedlivé vedení.[13]


[1] Tj. výzvu k návratu k víře a praktikám prvních, správných generací muslimů.
[2] Viz Dželál Abú r-Rúb, Alaa Mencke (ed.): Biography and Mission of Muhammad Ibn Abdul Wahhab, Madinah Publishers, Orlando FL, 1424 h./2003 kř. éry, str. 677-681.
[3] Aš-Šuwej’ir, Muhammed ibn Se’ad, Dr.: Teshíhu chatá’i t-táríchi hawle l-wehhábíjja, Dáru l-Habíb, Rijád, 2000, str. 55.
[4] W. W. Hunter ve své knize The Indian Musalmans uvádí, že během indické vzpoury v roce 1857 kř. éry se Britové obávali vzpoury „wahhábistických muslimů“ bouřících se proti Britům. Ve své knize Hunter uvádí následující: „V Indii nehrozí Britům žádné nebezpečí, vyjma ze strany wahhábistů, protože ti působí proti nim nepokoje a burcují lid proti Britům ve jménu džihádu a rozsévají neposlušnost vůči Britům a jejich moci.“ Viz Hunter, W.W.: The Indian Musulmans, Trübner & Co., Londýn, 1871, přetisk Rupa & Co., Nové Dílí, 2002.
[5] Mezi lety 1863-1865 bylo v Bengálsku za wahhábisty označeno mnoho muslimů, ženy, děti a starce nevyjímaje, kteří byli následně odsouzeni za proti-britskou revoltu k trestu smrti, načež byli popraveni oběšením. Mezi dalšími, kteří byli vězněni a mučeni na Andamanských ostrovech byli i učenci selefí a ahl hadís komunity, šejchové Dža’fer Thanesárí, Jahjá ‘Alí (1828-1868 kř. éry), šejch Ahmed ‘Abdulláh (1808-1881), šejch Nezír Husejn ad-Dehlawí. Viz také: Chán, Mu’inuddín Ahmed: A History of the Faraïdi Movement in Bengal, Pakistan Historical Society, Karáčí, 1965; Daly Metcalf, Barbara: Islamic Revival in British India: Deoband, 1860-1900, Princeton University Press, Princeton, 1982, str. 276-277; Ahmed, Kijámuddín: The Wahhabi Movement in India, Manohar, Nové Dílí, 1994, zejména kapitola 7.: The British Campaigns against the Wahhabis in the North-Western Frontier a kapitola 8.: State Trials of Wahhabi Leaders, 1863-1865; Dža’fer, Muhammed: Táríchu l-‘ádžíb  - History of Port Blair, Nawalkshore Press, 1892, 2. vydání.
[6] Aš-Šuwej’ir, Muhammed ibn Se’ad: op. cit., str. 70.
[7] Tzn. stoupenci Tewhídu, čisté víry v absolutní jedinost a jedinečnost Boží.
[8] Margoliouth, D.S.: Wahabiya, str. 618 a 1086. Margoliouthův článek o tzv. wahhábistech se nachází v 1. vydání Brillovy Encyclopaedia of Islam z let 1913-1936, znovu vydané nakladatelstvím Brill v roce 1987, sv. 8., str. 1087 a taktéž v Shorter Encyclopaedia of Islam, E.J. Brill & Luzac and Co., 1960, str. 619.
[9] Hughes, Thomas Patrick: Dictionary of Islam, str. 659.
[10] Arberry, A.J. a Rentz, George:The Wahhabis in The Religions in the Middle East – Three Religions in Concord and Conflict, Cambridge University Press, Cambridge, 1969, sv. 2., str. 270.
[11] Tuwejm, Násir ibn Ibráhím ibn ‘Abdulláh: aš-Šejch Muhammed ibn ‘Abdilwehháb – hajátuhu we da’wetuhu fí r-Rujáhi l-Istišrákíjja – Dirásetun Nekdíjja, The Ministry of Islamic Affairs – Centre of Islamic Research and Studies, Rijád, 1423 h./2003 kř. éry, str. 86 – 87. Elektronická verze knihy ke stažení na http://islamport.com/d/3/amm/1/100/2213.htm.
[12] Al-Butamí, Ahmed ibn Hadžer, kádí: Shaikh Muhammad Ibn Abdul-Wahhab – his Salafi Creed and Reformist Movement, str. 66.
[13] Dr. Natana DeLong-Bas toto shrnula v 6. kapitole své knihy Wahhabi Islam: From Revival and Reform to Global Jihad: „Globální džihád představovaný Usámou bin Ládinem a dalšími současnými extremisty má své kořeny zcela jasně v soudobých problémech a v soudobých interpretacích islámu. Wahhábistické tradici dluží ve skutečnosti jen velmi málo, jedině snad aktualizaci myšlenek Ibn Tejmíjje a Ibn Kajjíma do podmínek 19. století a wahhábovského světonázoru, když se wahhábizmus šířil z oblasti Nedždu na Arabském poloostrově dále, do širšího muslimského světa. Odlišnosti v pohledu na svět u Usámy bin Ládina a Ibn ‘Abdulwehhába jsou značné a četné. Bin Ládin káže především džihád, Ibn ‘Abdulwehháb káže především monoteizmus. Bin Ládin horuje pro globální džihád přímo kosmické důležitosti, který nepozná žádný kompromis, zatímco džihád Ibn ‘Abdulwehhába byl velmi úzce zeměpisně vymezen, byl velmi lokálního druhu a zahrnoval jako svůj cíl také smluvní vztahy a dohody mezi znepřátelenými stranami. Bin Ládin je posedlý válkou s židy a křesťany, zatímco Ibn ‘Abdulwehháb vybízí k mírovým smlouvám s nimi. Bin Ládin proklamuje ve vztahu k přítomnosti nevíry nevyhnutelnou nezbytnost války, zatímco Ibn ‘Abdulwehháb káže o přínosu mírového soužití, sociálního pořádku a obchodních vztahů. Bin Ládin volá po zabíjení všech bezvěrců, po odnímání a ničení jejich peněz a majetku, avšak Ibn ‘Abdulwehháb totéž jasně vymezuje a omezuje. Militantní islám Bin Ládina jen těžko může pramenit z učení Ibn ‘Abdulwehhába a ani nereprezentuje současnou podobu wahhábistického islámu tak, jak je praktikován v Saúdské Arábii dnes, neboť ta je v médiích nejčastěji s wahhábizmem spojována a definována ve vztahu k němu. Navzdory tomu, že Bin Ládin a jeho globální džihád není reprezentativní ani pro islám v širším smyslu slova, ani pro wahhábistický islám ve smyslu slova užším, jeho přítomnost v novinových titulcích posunula chápání wahhábizmu napříč spektrem od obrození a reformy směrem ke globálnímu džihádu.“ – Viz DeLong Bas, Natana: Wahhabi Islam: From Revival and Reform to Global Jihad, Oxford University Press, New York, 2004, str. 278-279.