KDO UTLAČUJE MUSLIMSKÉ ŽENY V ČR

„Moje svoboda: existovat tak, jak si oni nepřejí, abych existoval.“

Mahmúd Derwíš, palestinský básník
 
Šátky na hlavách muslimských studentek a zdravotních sester v ČR způsobují zuřivou bouři ve sklenici vody. Česká společnost, která nemá osobní zkušenosti s násilím extremistických skupin a ani se nestřetla s početnou muslimskou přistěhovaleckou menšinou jako západoevropské země, vzrušeně a hystericky debatuje o omezení zahalování žen zákonem a uchyluje se k zužování možnosti jejich uplatnění ve školách a na trhu práce. Počet muslimek, kterých by se takový zamýšlený zákon, či opatření dotklo, lze přitom spočítat na prstech jedné ruky.
 
Děje se tak v čase, kdy Malála Júsufzáí s šátkem na hlavě, byť ledabyle přehozeným, přebírala od Nobelovy komise ocenění za mír, díky své politické kampani na podporu vzdělávání žen v rurálních horských oblastech na pákistánsko-afghánském pomezí, díky čemuž čelila útoku příslušníků Tálibánu. Pomíjím odůvodněné spekulace, nakolik tato její kampaň ovlivňuje vzdělání jí samotné, které si pro sebe původně chtěla vybojovat. Nepouštím se do debaty o tom, nakolik je nebo není její ocenění politickým projevem. Namísto toho se ptám, jak by česká veřejnost reagovala, kdyby právě tato čerstvá nositelka Nobelovy ceny byla tou studentkou, která odmítla svůj šátek ve škole odložit.
 
Česká hidžábová debata, nebývale vyhrocená a vulgární, přichází v době, kdy ozbrojenci v islámském světě samozvaného a nikým neuznaného „chalífátu“ údajně nutí místní ženy nevycházet na ulici bez zahalení obličeje, ač se tyto zahalovat nechtějí. Pokud s tímto útlakem nesouhlasíme, je namístě se tázat, jakým právem požadují samozvaní čeští vlastenci a tzv. obránci národních hodnot zákaz zahalování obličeje na ulicích naší republiky. Jde totiž o druhou stranu téže mince.
 
Domnívám se, a jsem si jist, že v tomto nezůstávám osamocen, že stoupenci Tálibánu a al-Baghdádího bandy na straně jedné a čeští bojovníci proti hidžábu, tedy povinnému islámskému dress codu jsou de facto různými projevy též hrubé netolerance a neúcty k právům muslimek i žen všeobecně. Všichni shodně určitým skupinám žen upírají právo oblékat se podle jejich vlastních představ a přesvědčení, právo na svobodu vyznání, na identitu, lidskou důstojnost i právo na vzdělání a seberealizaci.
 
Tálibán uzavřel těch několik škol, které ve válkami zničeném Afghánistánu zůstaly stát, dívkám a tento krok zdůvodňoval tím, že prioritní je vzdělávání chlapců jakožto budoucích živitelů rodin, přičemž smíšená výuka chlapců a dívek se protiví šarí'atským předpisům. I když Tálibán možná viděl toto řešení jen jako dočasné, v konečném důsledku tímto krátkozrakým a omezeným rozhodnutím upřel právo na vzdělání mnoha Afghánkám.
Nikým nezvaní mravokárci z tzv. Islámského státu vyžadují po ženách zahalování tváře navzdory tomu, že z islámsko-právního hlediska je sporné, zda je toto povinností. Nikdo z relevantních učenců a vykladačů šarí'atských předpisů se nepře o tom, zda je povinností zahalení vlasů, ale je mnoho takových, kteří odhalení tváře nevnímají jako hřích. Nikdo potom dle regulí šarí'y nemá právo vymáhat na ostatních to, co není jejich jasně danou povinností.
 
Čeští bojovníci proti islamizaci chtějí vykázat šátky ze školních škamen. Opakuji, zahalení vlasů je islámskou povinností stejně, jako např. denní modlitby nebo půst v ramadánu či příkaz nejíst vepřové a nepít alkohol. Takto je vnímá drtivá většina muslimů světa a všichni relevantní islámští učenci. Pokud naši pseudovlastenci zákazu docílí, vyloučí z možnosti vzdělávat se velkou část muslimských studentek a tím se zachovají stejně jako Tálibán. Pokud čeští bojovníci proti islamizaci prosadí zákaz zahalování obličeje na českých ulicích, navzdory tomu, že existující legislativa pro vymáhání zjištění totožnosti tam, kde je to třeba, zcela dostačuje, a ani šarí'a tomu v případě nutnosti neklade překážky, zachovají se stejně jako ozbrojenci obávaného extremistického hnutí v Iráku a Sýrii. Zúží totiž spektrum názorů na zahalení a vnutí silou úřední a klackem moci své představy o něm i těm ženám, které s nimi nesouhlasí.
Ohledně zdravotních sester v šátcích a obavách o hygienu a úroveň zdravotní péče lze jen říci to, že vše lze individuálně řešit a vždy je možno vyjít si vzájemně vstříc. Muslimské ošetřovatelky, které si vlasy zahalují, mohou dostat nařízeno nepoužívat stejný šátek při výkonu služby a mimo ni, aby byla dodržena hygiena. Nadto, na operačním sále si vlasy halí i nemuslimský personál a v českých nemocnicích pracují i řádové sestry, jimž jejich řeholní oděv, jehož součástí je i zahalení vlasů, nijak ve výkonu zaměstnání nepřekáží.
Nejasnost a zmatenost v pohledu toho, zda by měl případný zákon řešit jen zahalení tváře, nebo i otázku šátku přes vlasy, krk a hruď, jen dodatečně vykresluje absurdnost celé této tupé a slizké debaty.
 
Celá diskuse se tedy posouvá jiným směrem. Je to skutečně hidžáb muslimských žen, který tolik vadí? Nebo tolik vadí samotná přítomnost islámu v českém prostředí a dodržování těch jeho předpisů, které lze navenek spatřit nejsnadněji? Jak pochopit námitky, násilně a neuměle spojujícím hidžáb (byť jen ve fomě šátku) s tekfírovskými ideologiemi a kladoucí rozdíl mezi něj a křesťanské křížky na krku? Nebo argumentaci stylu netolerovali bychom zvyky papuánských lidojedů, nebudeme tolerovat ani hidžáb? Je snad zahalení žen stejně společensky nebezpečné jako kanibalizmus? Jak porozumět výkřikům, které volají po tom, aby se muslimové do české společnosti asimilovali?
 
Tedy asimilovali a nikoli integrovali. Integrace znamená stát se nedílnou součástí společnosti a zachovat si přitom vlastní specifika. Asimilace znamená ztotožnit se a stát se stejným a nijak neodlišitelným od zbytku society. Jenže, kdo to bude posuzovat a řekne, kdy se muslimka stala dostatečně Češkou? To netuším, ale muslimky samy to patrně být nemají. Jakým právem se má zasahovat do života a vymáhat asimilaci i té nemalé části muslimek, které rodilými Češkami jsou a zahalují se z vlastního přesvědčení?
Pokud volají samozvaní vlastenci a obránci ČR před islámem a muslimy po přijetí českých hodnot za své a po asimilaci, chtějí tím snad, aby muslimové přestali být muslimy? Aby odpadli od islámu a stali se křesťany, nebo ateisty, což jsou v ČR nejrozšířenější vyznání? Pokud ano, proč to neřeknou rovnou, otevřeně a naplno? ČR je přece doposud svobodná a demokratická země.
Vzhledem k tomu, že petentů proti udělení II. stupně registrace UMO ČR byl jen asi třetinový počet oproti počtu stoupenců nejznámější české protimuslimské facebookové skupiny, zdá se, že na toto „chrabří“ pseudovlastenci odvahu nemají.
Dále se dotazuji, čím je šátek na vlasech, důvěrně známý ještě od našich prababiček, nečeský? Na základě jaké argumentace nejde také o křesťanský symbol, či nařízení, když jej nosí i řeholnice a hovoří o něm Pavel z Tarsu v 1. Listu Korintským? A když se nalézá na každém vyobrazení Panny Marie?
 
Z nejvyšších míst ČR zaznělo, že šátky to začíná a burkami končí, proto je nutno šátky zakázat. Mimo to, že jde o argumentační faul tzv. šikmé plochy, lze namítnout i doložitelný fakt, že zákazem šátků to začíná a končí nechci domýšlet čím. V sousedním Německu se stala egyptská muslimka Marwa Šarbíní, nadějná mladá vědecká pracovnice a matka, obětí brutálního útoku pravicového extremisty hlavně díky svému šátku.
 
Zaznívá, že šátek je útokem na evropské hodnoty rovnosti a nástrojem útlaku žen. Opakuje se, že islám vnímá ženu jako podřadnou bytost. Nikdo si neklade otázku, zda je žena plnohodnotnou lidskou bytostí ve společnosti ovládané kultem nahoty a všudypřítomné sexuality, odsuzující každou podobu cudnosti jako bigotní tmářství a která je sama nejvíce zralá na podrobné psychosexuální vyšetření.
A v neposlední řadě, Korán není ta svatá kniha, kde se píše, že ze ženy vylétá hřích jako ze šatů mol a že je mužská špatnost lepší, nežli ženská dobrota. Toto nalezneme ve starozákonní knize Sírachovec. Není to v Koránu, kde se lze dočíst, že jako je muž odleskem slávy Boží, je žena odleskem slávy mužovy, stvořená pro něj. Toto však hovoří apoštol Pavel ve zmíněném novozákonním Listu Korintským.
 
Naopak Bůh v Koránu praví:
لَا أُضِيعُ عَمَلَ عَامِلٍ مِّنكُم مِّن ذَكَرٍ أَوْ أُنثَىٰ ۖ بَعْضُكُم مِّن بَعْضٍ
Nedopustím věru, aby se ztratil skutek jediný, který kdokoliv z vás učiní, ať je to muž či žena, vždyť jeden k druhému patříte. (Áli 'Imrán:195)
إِنَّ الْمُسْلِمِينَ وَالْمُسْلِمَاتِ وَالْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ وَالْقَانِتِينَ وَالْقَانِتَاتِ وَالصَّادِقِينَ وَالصَّادِقَاتِ وَالصَّابِرِينَ وَالصَّابِرَاتِ وَالْخَاشِعِينَ وَالْخَاشِعَاتِ وَالْمُتَصَدِّقِينَ وَالْمُتَصَدِّقَاتِ وَالصَّائِمِينَ وَالصَّائِمَاتِ وَالْحَافِظِينَ فُرُوجَهُمْ وَالْحَافِظَاتِ وَالذَّاكِرِينَ اللَّهَ كَثِيرًا وَالذَّاكِرَاتِ أَعَدَّ اللَّهُ لَهُم مَّغْفِرَةً وَأَجْرًا عَظِيمًا
Muslimové a muslimky, věřící muži a věřící ženy, poslušní a poslušné, pravdomluvní a pravdomluvné, trpěliví a trpělivé, pokorní a pokorné, dárci a dárkyně almužny, postící se muži a postící se ženy, cudní a cudné, muži a ženy hojně Boha vzpomínající - těm všem Bůh věru připravil odpuštění i odměnu nesmírnou. (Ahzáb:35)
 
Je to Sunna Božího Posla, mír a požehnání s ním, která muslimy učí, co pro ně mají znamenat jejich sestry, matky, manželky nebo dcery. Kdo dobře vychová své tři, anebo jen dvě, dcery, zaslouží si tím ráj. Podobně jako ten, kdo se svědomitě stará o blaho své sestry. Ten, kdo pečuje o svou manželku a snaží se vždy se k ní chovat co nejlépe, vystoupá do nejvyšších stupňů Ráje. Toho Ráje, který neleží pod nohama nikoho jiného, nežli matek. Takové je postavení ženy v islámu, kterého je šátek přes vlasy, krk a hruď příkazem, projevem i znamením.
 
Hidžábová aféra ve vší své vykřičené ubohosti a strojené umělosti je tím nejodpornějším plodem z úrody letošní okurkové sezóny.
Má poslední otázka zní, zda není důsledkem politického zoufalství nejen pravicových radikálů, ale i mnoha tradičních politických subjektů a jejich představitelů, kteří se cítí ohroženi. Cítí se ale opravdu ohroženi islámem a muslimy? Nebo spíše drtivým mocenským nástupem oligarchů východního typu s jejich beztvarou strukturou státních manažerů a politickým programem, jehož jediným bodem je být apolitický?
 
Nedopusťme proto, aby se zahalování stalo skutečným symbolem útlaku žen, ale nikoli islámem, nýbrž naopak široce akceptovanou a každodenní islamofobií.