KDO ZALŽE O PROROKOVI صلى الله عليه و سلم

Ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عليه وسلم pravil:

الذي يكذب علي يبنى له بيت في النار
"Komukoli, kdo o mně zalže, je zbudován dům v ohni."
Zaznamenáno v Musannefu Ibn Abí Šejby, č. 26648; Musnedu imáma Ahmeda, č. 4728; Musnedu imáma aš-Šáfi’ího, č. 1179; Musnedu al-Bezzára, č. 6076; Musnedu Abú Ja’lá, č. 5444; a dalšími. Albání klasifikoval jako sahíh.[1]
 
Ibn Hadžer vysvětluje: 
فإن قيل : الكذب معصية إلا ما استثنى في الإصلاح وغيره والمعاصي قد توعد عليها بالنار فما الذي امتاز به الكاذب على رسول الله صلى الله عليه وسلم من الوعيد على من كذب على غيره ؟
فالجواب عنه من وجهين
أحدهما : أن الكذب عليه يكفر متعمده عند بعض أهل العلم ، وهو الشيخ أبو محمد الجويني ، لكن ضعفه ابنه إمام الحرمين ومن بعده ، ومال ابن المنير إلى اختياره ، ووجهه بأن الكاذب عليه في تحليل حرام مثلا لا ينفك عن استحلال ذلك الحرام أو الحمل على استحلاله ، واستحلال الحرام كفر، والحمل على الكفر كفر. وفيما قاله نظر لا يخفى ، والجمهور على أنه لا يكفر إلا إذا اعتقد حل ذلك
الجواب الثاني : أن الكذب عليه كبيرة ، والكذب على غيره صغيره فافترقا ، ولا يلزم من استواء الوعيد في حق من كذب عليه أو كذب على غيره أن يكون مقرهما واحدا ، أو طول إقامتهما سواء ، فقد دل قوله صلى الله عليه وسلم "فليتبوأ" على طول الإقامة فيها، بل ظاهره أنه لا يخرج منها لأنه لم يجعل له منزلا غيره إلا أن الأدلة القطعية قامت على أن خلود التأبيد ( يعني في النار ) مختص بالكافرين ، وقد فرق النبي صلى الله عليه وسلم بين الكذب عليه وبين الكذب على غيره فقال : إن كذبا علي ليس ككذب على أحد
 
Je-li řečeno, že lhaní je hříchem, kromě případů, kdy si někdo chce zachránit holý život apod. a jestliže je hříšníkům vyhrožováno Peklem, v čem se pak liší případ toho, kdo zalže o Božím Poslu صلى الله عليه وسلم od někoho, kdo zalže o někom jiném? Odpověď spočívá ve dvou úhlech:
 
Zaprvé, podle učence šejcha Abú Muhammeda al-Džuwejního kdokoli o něm svévolně zalže, je káfir (nevěřící). Ale tento názor byl kvalifikován jako da’íf (slabý) jeho synem, Imámu l-Haramejn a těmi, kteří přišli po něm. Ibnu l-Munír však toto stanovisko upřednostňuje na základě toho, že ten, kdo o něm zalže a popisuje tak zakázané věci jako povolené, například, ať už tím, že bude považovat zakázanou věc za povolenou, nebo bude svádět jiné k tomu, aby tak činili, pak povolovat zakázané je nevírou a svádět jiné k nevíře je taktéž nevírou. Jenže tento pohled je třeba podrobit širšímu a hlubšímu šetření. Většina učenců je toho názoru, že toto samo o sobě nevíru neustanovuje, dokud není ve skutečnosti splněna podmínka povolování zakázaného.
 
Druhý pohled říká, že lhaní o Božím Poslu je velehříchem, nad lhaní o komkoli jiném. Fakt, že je stejným způsobem vyhrožováno tomu, kdo zalže o něm i tomu, kdo lže o jiných, nutně nemusí znamenat, že skončí na jednom a tom samém místě, nebo že tam pobudou po stejně dlouhou dobu.
Slova Proroka صلى الله عليه وسلم – “Nechť zaujme své místo v Pekle!” – naznačují, že lhář tam zůstane velmi, velmi dlouho, nebo dokonce, že se odtud již nedostane, protože nemá jiného konečného útulku. Určující důkaz zde naznačuje, že v pekle tedy zůstane věčně, což je trest, který je uvalen jedině na nevěřící.
Prorok صلى الله عليه وسلم rozlišoval mezi lhaním o něm a lhaním jakýmkoli jiným a pravil: „Lhát o mě není jako lhát o jiných.[2]


[1] V Silsilatu l-ahádísi s-sahíha, 4/153, č. 1618.
[2] Viz Fethu l-Bárí, 1/244.