KDYŽ ČLOVĚK PADNE NA TVÁŘ, JE ALLÁHU NEJBLÍŽE

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

قْرَبُ مَا يَكُونُ الْعَبْدُ مِنْ رَبِّهِ وَهُوَ سَاجِدٌ فَأَكْثِرُوا الدُّعَاءَ.

Nejblíže se služebník ke svému Pánu dostane tehdy, když padne na tvář. Proto tehdy hojně proste.[1]

Tento hadís zaznamenávají Muslim, Abú Dáwúd a an-Nesáí ve svých hadíských sbírkách v rámci knih o modlitbě. První dva zmiňovaní v kapitolách o tom, že je preferována prosba během sedždy a an-Nesáí v kapitole nazvané otázkou: O tom, kdy je služebník ke Svému Pánu nejblíže.

Imám Šemsuddín Muhammed Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja vypráví, že jeho učitel, šejchu l-islám Ibn Tejmíja, když v modlitbě padl na tvář, prosil Alláha slovy:

اللَّهُمَّ أعِنَّا عَلَى ذِكْرِكَ، وَشُكْرِكَ، وَحُسْنِ عِبَادَتِكَ

Alláhumme a'inní 'alá zikrike we šukrike we husní 'ibádetik," tj. „Ó Alláhu, pomoz mi, abych si Tě připomínal, děkoval ti a co nejlépe tě uctíval.[2]

O nesmírné hodnotě sedždy hovoří i hadís Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا قَرَأَ ابْنُ آدَمَ السَّجْدَةَ فَسَجَدَ اعْتَزَلَ الشَّيْطَانُ يَبْكِي يَقُولُ يَا وَيْلَهُ أُمِرَ ابْنُ آدَمَ بِالسُّجُودِ فَسَجَدَ فَلَهُ الْجَنَّةُ وَأُمِرْتُ بِالسُّجُودِ فَأَبَيْتُ فَلِيَ النَّارُ

Kdykoli syn Adamův při recitaci padne na tvář, šejtán se stáhne plačíc a řekne: „Běda mi! Synu Adamovu bylo přikázáno padnout na tvář a on padl, za což obdrží Ráj. Avšak padnout na tvář bylo přikázáno i mi, já jsem odmítl a proto jsem odsouzen do Ohně.[3]

Šejch 'Usejmín se pokusil o toto zdůvodnění důležitosti sedždy:

Je tomu tak proto, že člověk položí své čeho na zem, svou tvář, tu nejvyšší a nejhodnotnější část svého těla, na zem, po které lidé šlapou svými chodidly, čímž prokazuje své naprosté podřízení se a pokoru před Alláhem.

Kdo stojí nad ním, je tak fyzicky výše než ten, který padl na tvář, nicméně proto, že se ten, kdo padl na tvář, koří před Alláhem, Alláh ho pozvedá do výše, nejblíže k Sobě.

Proto je doporučeno během padnutí na tvář odříkávat co nejvíce proseb, ať už se jedná o padnutí na tvář během povinné či jakékoli nepovinné modlitby. Prosit je možno o cokoli chceme, dokud to nezahrnuje hřích, či zpřetrhání rodinných pout.

Ten, kdo studuje nauky, by měl prosit: „Ó Alláhu, rozšiř mé vědění, daruj mi porozumění a zlepši mou paměť.“ Kdo staví dům, nechť prosí: „Ó Alláhu, pomož mi, ať dům dosavím.“ Svobodný mladík by měl prosit: „Ó Alláhu, daruj mi manželku,“ apod.[4]

_________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 482. Uvádí jej také Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 875; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1137.

[2] Viz Wábilu s-sajjib, str. 110.

[3] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1105.

[4] Viz Sifetu s-salát, str. 421.